Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXIII.

Anotace: tak další část, další kapku malé zamotávání, ale brzy to celé snad úspěšně rozmotám

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Alex s Jakubem se dobrovolně přihlásili na průzkumnou misy do Tulemu. Nejen proto, že je David vycvičil, ale nehodlali setrvat ani o hodinu déle v blízkosti představeného řádu. Tolik je štvalo, že velmistr stále držel rytíře Bílé růže na uzdě a kdyby mohl, nařídil by, aby vůbec nezasahovali. Tolik mu šlo o to být v něčem lepší, než zesnulý bratr Jan, že úplně zapomněl na jejich poslání. Upnul se pouze na hledání nějakého muže. I když se snažil, aby o tom nikdo nevěděl, začali si ho za to potají rytíři dobírat.
A tak hned po příjezdu do hlavního města království si dva rytíři Bílé růže sbalili věci na boj s upíry, nasedli na dobré koně a vydali se na cestu. Trvalo několik dní, po kterých neúnavně hnali plnokrevníky klusem a zastavovali se jen, aby si zvířata odpočinula.
Když pak třetí den dosáhli Tulemu, spatřili pouze vypálenou vesnici, bez jakýchkoliv ohořelých těl. Prošli ruiny a jediné, co nalezli byl ohořelý cestovní plášť Davida v troskách největšího domu. Okamžitě napsali zprávu a vyslali poštovního holuba k představiteli svého řádu.

Kira byla spokojená se svým novým, Bezejmenným, válečníkem, ale už jí dávno došlo, že upíři, které vyslala pátrat po poslovi smrti se již nevrátí.
David v nové existenci byl stále ještě duší rytířem Bílé růže, ale osobní kouzlo matriarchy jej omámilo natolik, aby jeho skutečná povaha ustoupila do pozadí a on se plně soustředil na vykonávání jakéhokoliv příkazu své paní. Trpělivě čekal, až ho Kira osloví a on jí bude moci odpovědět. Již měl v hlavě několik plánů, kterými chtěl ženu, jež kouzlem miloval, ohromit a potěšit jí.
„Máš nějaký nápad,“ promluvila konečně Kira na Davida.
„Ano má paní. Spojte své síly.“
„Ale s kým?“
„Přeci se zbylými posli smrti.“
Ozval se byč a muže zasáhl na pravou tvář. „Budeš se muset naučit pokoře, sluho.“
David padl na kolena. „Odpusť te má paní.“
„Máš štěstí, že tvůj nápad není hloupý. Dokonce máme, co jim nabídnout.“ Muž se na Kiru nechápavě podíval a ona mu to protentokrát odpustila. „Dostanou svojí nemrtvou armádu.“ Pak si upírka pro sebe dodala: „Ostatně pokud chtějí dobýt svět, nás můžou mít v první linii a časem snad příjdu na způsob, jak se jich zbavit.“
Do hodiny opustili všichni nemrtví zříceninu hradu a zamířili si to rovnou do země horalů, kde přebývali poslové smrti.

Erik dostal zprávu od Jakuba a Alexe. Vůbec se mu nelíbila. Už tak mu dělalo delší dobu těžkosti hlášení Matěje o tom, co se stalo v Tamiru a koho tam potkali. „Cech mágů, nějaký posel smrti. O co tu sakra jde,“ opakoval si představený řádu Bílé růže neustále v duchu a snažil se přijít na nejlepší řešení. Jediné, co mu však přišlo na mysl bylo setkání s velmistrem cechu mágů. Doufal, že potom se všechno vyjasní a konečně se dobere nějakých odpovědí. A tak za noci vyrazil s doprovodem deseti rytířů z chrámu Velkého patrona k magické věži uprostřed města. Ulice byli čisté, udržované a pořádek kromě králových vojáků zabezpečovali rytíři Bílé růže. Jediný cech vrahů odváděl v hlavním městě království veškerou špinavou práci a zabíjel v tichosti, beze stop, jak se na zabijáky slušelo.
Velmistr již čekal na Erika. I když nebyl moc nadchnutý svým hostem, nemohl zavrhnout možnou myšlenku spojenectví. Bylo by to výhodné pro obě společenství, zvláště v této době to mohlo být jen ku prospěchu věci, když od čaroděje, vyslance v elfské říši, dostal zprávu, že zemi horalů sužují poslové smrti.
„Velmistře,“ řekl Erik, když se usadil v pohodlném křesle naproti nejmocnějšímu z čarodějů.
„Pročpak mě hlavní představitel řádu Bílé růže navštívil?“
„Potřebuji informace.“
„Ty hledáme všichni,“ odvětil mág klidně. „Každý něco hledá a chce najít.“
„Dobře vím, že pátráte po malém chlapci, poslovi smrti. Když odpovíte vy mě, já odpovím vám,“ řekl Erik bez okolků a doufal, že čaroděj na nabídku přistoupí.
„Dobrá,“ souhlasil hned velmistr. „Co víte o chlapci.“
„Pochází z kláštera v Tamiru. Tam ho dopravil velitel domobrany, co ho našel jako jediného živého na lesní cestě mezi mrtvými těli obchodníků a lupičů, jež na rozdíl od svých obětí neměli na těle jediné zranění, až na jednoho, kterému hoch vrazil nůž do krku. A vím, že má zvláštní schopnosti.“ Erik se na chvíli odmlčel a volil pro něho nejdůležitější otázku. „Co víte o upírech a jejich spojení s chlapcem?“
„Hledají ho, jako všichni.“
„Ale proč?“
„Teď jsem na řadě já,“ řekl velmistr a schválně nechal Erika tápat v nevědomosti. „Jak je řád Bílé růže s poslem smrti zapletený?“
„Jde čistě jen o náhodu. Můj předchůdce již nechtěl být rytířem, a tak se stal mnichem v tom klášteře, kam se dostal chlapec. Tam také našel prý výborného adepta, který by mohl nahradit jeho místo v řádu. A když po jeho smrti tam dorazili někteří rytíři rozloučit se s ním, střetli se s hochem.“
„Jaká ironie,“ dodal si v duchu velmistr.
„A teď mi řekněte, proč jdou nemrtví stejně jako živí potom klukovi.“
Velmistr se na chvíli odmlčel. „Odpovím, ale pod jednou podmínkou.“
„Jakou?“
„Uzavřeme spojenectví. Vy dostanete své odpovědi, já zas toho chlapce.“
Erik se na okamžik odmlčel. I když se mu do spojenectví moc nechtělo, mohlo to v nadcházející bitvě přinést mnoho užitku. Válečníci a čarodějové společně čelící hrozbě. Ideální kombinace, než aby proti sobě navzájem bojovali. „Platí a teď mi už o něm řekněte vše, co víte.“
„Moudré rozhodnutí. Tak ten chlapce je ...“

Xardas si několikrát poslechl pána Stínů. Vůbec se mu nelíbilo, že posel smrti, v kterého doufal zničil přízraky. I když neměl žádné důkazy, musel myslet na nejhorší a čas bylo to jediné, čeho neměl dostatek. Zvědové horalů už pronikli hluboko na území nemrtvých a bylo jen otázkou času, kdy naleznou Nekropoli nebo s nimi vyrazí některý z poslů smrti. S gargoily už také nemohl počítat, neboť jejich magickou stopu před nějakou dobou ztratil. Okamžitě v návalu hněvu pak přikázal chodby do vězení pod městem zapečetit, aby tam zbylí tvorové nicoty zůstali do skonání světa. Musel na něco přijít a spěchalo to. Pak ho to napadlo. Eldar, byl jeho jedinou nadějí a i když s ním většinou komunikoval skrze magické zrcadlo, jako lich měl mnoho způsobů, jak jej kontaktovat.
Blížila se půlnoc a nemrtvý čaroděj měl už vše připravené pro své kouzlo. Naposledy zkontroloval kruh ze svíček. Potom si sedl přímo do jeho středu a pronesl zaklínadlo. Pak Xardase obklopil hustý kouř, který z kostěné schránky vytáhl vědomí a odnesl jej daleko až k lidskému čaroději, jež spal opřený o kmen břízy.
Eldarovi sny se najednou vytratili a on se ocitl tváří v tvář siluetě licha. „Co to...“
„To je kouzlo,“ řekl Xardas a nemínil ztrácet čas. „Kde je posel smrti?“
„Spí o kousek dál.“
„Kde teď jste?“
„Kousek od země horalů.“
„Cože?!“ zaburácel hlas licha v Eldarově hlavě.
„Kamir doufá, že v blízkosti sourozenců si vybaví něco ze své minulosti.“
Xardas se na chvíli odmlčel. Kamir, to jméno mu toho tolik povědělo. Mohla to být náhoda nebo snad to byl on. „Řekni mu, že mám pro něho veškeré odpovědi a dám mu je, když se okamžitě vydá na cestu do Nekropole. Ale rychle.“
„Opravdu? Určitě bude mít ohromnou radost.“
„Vzbuď se a hned mu to řekni.“
Eldar byl zmatený. „Jak se mám probudit?“
Xardas toho měl dost a tak jej svou mocí, ač nepříjemě, okamžitě probral. Potom se jeho vědomí ve formě černého kouře vznášelo nad táborem a čekalo, až mág opět ulehne.
Eldar se chytil za hlavu v níž jako by mu zněly zvony chrámu Velkého patrona v hlavním městě. Otevřel oči a chvíli se rozhlížel po táboře. Po paměti se vydal na místo, kam ulehl malý chlapec, ale nenašel ani jeho přikrývku. Vydal se blíže k ohni, aby si vzal kus hořícího dřeva a nalezl pergamen se stručným vzkazem: „Dál už musím sám. Děkuji vám všem.“ Chvíli trvalo, než čaroděj konečně pochopil a potom se zděsil. „Sakra,“ zaklel do noci a vrátil se zpátky pod strom, kde předtím spal. Chvíli přemýšlel o způsobu, jak se uspat. Zaklínadla se mu v hlavě pletla jedno přes druhé, až nakonec se uchýlil k uspávacímu elixíru, bez kterého nikdy nevyrážel na cesty, neboť v cizím prostředí nikdy pořádně nedokázal usnout.
„Tak přijede,“ zeptal se Xardas, když vstoupil mágovi znovu do snů.
Eldar se zdráhal promluvit, ale nakonec řekl: „Je pryč. Odjel bez nás.“
„Cože?!“ Zaduly v mysli čaroděje znovu zvony. Potom se černý oblak hned odebral zpátky k tělesné schránce v Nekropoli.
„Hej! Kde jste?“ Volal marně Eldar na licha ve své mysli, ale nikdo mu již neodpověděl.
„Ta neschopnost živých,“ říkal si v duchu Xardas, když spěchal do trůnního sálu v Nekropoli na poradu vůdců nemrtvých.
„Proč si nás svolal,“ zeptal se pozůstatek muže z jehož tlejícího těla vysely cáry masa. „Chceš nám povědět, že již brzo přijede posel smrti?“
Xardas se na odporně vyhlížejícího zombií podíval, pak přejel pohledem po ostatních a řekl: „Posel smrti, ve kterého jsem tolik doufal, je v tuto chvíli na cestě k našim pronásledovatelům.“ V trůním sále zavládla okamžitě hlasitá debata mezi nemrtvými. „Klid. Pořád ještě máme jednu možnost ...“
Než se začalo rozednívat, začali v Nekropoli přípravy na uskutečnění odvážného, ale i pošetilého plánu Xardase.