Magická puška: Poslední náboj

Anotace: Dovršení příběhu magické pušky, poslední kapitola.

Stálo tam pět lidí. Uprostřed úzké uličky malého města. Okolo nich nebyl nikdo další, žádní obyvatelé, toulavé kočky, prostě nikdo.
Stálo tam pět lidí. Technikář Garmon, technik Rugard, jeho žena Lakima, mág Hugo a jeho dcera Dorin, s velikýma černýma očima a v bílých, děravých šatech. Plakala. A smála se zároveň. Ukazovala na Lakimu. Chtěla jí. Její muž souhlasil, její milenec nikoliv. Všichni byli zaměstnáni danou situací, že si nikdo nevšiml starého mága přicházejícího ulicí. Šedé dlouhé vlasy měl špinavé od bláta a hlíny, celá tvář byla skrytou pod nánosy špíny. Jeho modré roucha nebylo k poznání. Větší či menší díry z něj dělaly spíše jakýsi pracovní úbor. Šel pomalu. V ruce držel to, co celou situaci odehrávající se před ním zapříčinilo. Tříhlavňovou magickou pušku, ve které zbyl poslední náboj. První vystřelil Jarym. Druhým zabil Praktor ženu, která porodila démona. Neměl žádné další náboje, nedokázal by je vyrobit.
Muž s jizvou přes levé oko namířil právě svým revolverem na Technikáře stojícím před starší ženou. V tu chvíli technmág Praktor vystřelil třetí náboj.
Všechny to zasáhlo.
Jeho samotného i pětici před ním. Technikům se začaly tavit pušky, žena se svalila držíc za břicho a mág padl na kolena.
Malá holčička spadla na zem vedle muže s jizvou. Pohlédl do jejích temných očí a omdlel.

Technimág mávl pomalu rukou. Všichni přítomní se vzápětí oddávali klidnému spánku. Teprve nyní si Praktor všiml, že dva z nich zná. Zkontroloval démona. V boku mu zela díra ve spálené kůži, kulka prošla celým tělem. Holčička, ve které se démon ukrýval, umírala také. Černé oči se proměnily v hnědé panenky, ostré zuby nahradily jemné dětské bílé zoubky. Z úst jí vytékala krev, ležela na zádech a těžce oddychovala.
Technimág přemýšlel, jestli neukončí dívčino trápení, ona se však snažila něco říct.
Klekl si k ní a natočil ucho k jejím růžovým rtíkům. „Je to tvá vina,“ zašeptala.
Pohlédl dívence do očí. Zemřela.

Jako první se probudil Hogrek. Chvíli zmateně mrkal, rozhlížel se pomalu okolo sebe, až poté si začal uvědomovat, co se tu vlastně dělo. Pohlédl na mága stojícího vedle mrtvého Dorinina těla.
„Co se to stalo?“ ptal se zmateně, nechápající přítomnost starého mága.
„Cítil jsem přítomnost tohoto démona,“ vysvětloval. „Zabil jsem ho.“ Mluvil klidně, bez slyšitelných výčitek.
Hugo nemohl tušit, že za veškeré trápení mohl stařec před ním.
„Magická puška bouchla, když z ní Jarym vystřelil,“ vyprávěl bezmocně mág. „Ale ona se nerozbila. Jarym mi poradil, abych se vzdálil. Obával se příchodu démona. Řekl, abych používal své civilní jméno. Jenom já jsem přežil ten výbuch. Proč?“ ptal se.
„Abys vynesl démona ven. Vstoupil do tebe. A potom do tvé dcery.“
„Jak to můžeš vědět?“ pohlédl na Praktora nechápavě Hugo se zaslzenýma očima.
„Jedenáct let jsem ho hledal. Teď mi to všechno došlo, vím, jak se dostal ven. Cítil jsem jeho přítomnost od výbuchu pušky – tušil jsem, že se děje něco zlého.“
Praktor pokračoval. „Nemůžeš za to. Jarym povolal démonické síly, aby mu pomohly zbraň vyrobit. Proto jsem tenkrát odešel z dílny pryč.
Hugo jen seděl v hlavou daních uprostřed vydlážděné uličky. Na nic víc se nezmohl.
„Vzbudím tvé přátele,“ nadnesl technimág.
„Ne!“ zareagoval Hugo. „Vzbuď jen tu ženu a Garmona. Támhleten ať se vzbudí později.“
Praktor se na nic nevyptával a uposlechl Hugovo přání. Garmon s Lakimou se probrali.
Hned se objali, v očích se jim odrážel strach i zmatek. Starý mág jim pomalu vysvětlil celou situaci.
„A co je s Rugardem?“ zeptala se Lakima.
„Spí. Mám ho vzbudit?“
„Ne,“ zavrtěla hlavou. „Pojedeme do Simnogy. Vím, kam si schovává peníze.“ Pohlédla na Garmona. „Odstěhujeme se někam, kde nás nenajde a…postaráme se o naše dítě.“
Vzala Garmonovu ruku a položila si jí dlaní na bříško. Technikář probodával Rugarda pohledem, ale Lakima něžně promluvila. „Násilí už bylo dost.“
Pomalu se postavili, Technikář přeci jen nakopl spícího Rugarda do žeber. „Hajzle,“ zašeptal.
„Co bude s vámi, Hugo?“ zeptala se Lakima.
Mág si povzdechl a pohlédl na tělíčko pod Praktorovým rouchem. „Pohřbím svojí dceru. A s Praktorem musíme ukrýt nebo zničit magickou pušku. A potom se vrátím domů,“ pokrčil zkroušeně rameny.
Garmon k němu přišel a podal mu ruku. „Tak hodně štěstí. Dáme ti vědět, až se někam přestěhujeme. Bydlíš pořád ve Skotlinportu?“
„Ano.“
Hugo opatrně zvedl tělo své dcery a společně s technimágem a s rozloučením na rtech odešli pryč.

Garmon s Lakimou si přichystali koně, Technikář celou dobu sledoval spícího Rugarda. „Tohohle zmetka já nenávidím!“
Lakima přikývla. „Já vím.“
„Víš,“ začal Garmon. „Navzdory situaci…musím říct, že mě pobavilo jak se tvářil, když zjistil, že jsi těhotná.“
Lakima s nepatrně pousmála. „Ano. Asi si myslel, že jsme v té posteli hráli karty, když nás tenkrát načapal.“
Oba se zasmáli. Byl to uvolněný smích, smích z únavy. A z úlevy, že všechno zlé skončilo.
„Konečně se dostaneš z jeho spárů,“ podotkl Garmon, pomohl Lakimě na koně, poté se do sedla vyhoupl sám, ženu políbil a poté společně vyrazili do Simnogy, pro část Rugardových peněz a následně do Zormusu pro Garmonovy věci.

Rugard se probudil. Na ulici bylo rušno, kolemjdoucí ho přehlíželi a považovali za opilce vyspávajícího kocovinu. Posadil se. Neměl u sebe ani jednu pušku. Ukradli mi je, došlo mu. Ale poté si uvědomil, že obě jeho krásky byly stejně roztavené.
„Co čumíte?“ promluvil tiše hrubým hlasem, jako by celou noc skutečně propil. „Běžte si po svým…“ Rozhlédl se. Nikdo tu nebyl, Lakima, Garmon, ten mág…démon, nikdo.
„Kde sou kurva všichni?“ prohodil nabroušeně. „Kde je moje žena?“ křičel. „Kde je ten bláznivej mág?“
„Ty sám jsi blázen,“ řekl kdosi za ním.
Poznal ten hlas. „A hele, my o vlku,“ zabrblal.
Otočil se směrem k mágovi a ztěží se postavil na nohy. Prohlížel si muže před sebou. Ve tváři byl klidnější, ale místo černých vlasů ho zdobily šediny.
„Sakra, jak jsi tak rychle zešedivěl?“ zeptal se Rugard.
„A jak můžeš vědět, jak tu ležíš dlouho?“ opáčil pobaveně mág.
Technik se chvíli tvářil zmateně, ale poté už byl zase sebejistý. „Co tu děláš, Hugo?“
„Něco jsem ti přece slíbil. Pojď se mnou tady do toho domu,“ řekl a společně vešli do bývalé dílny. Zavřel dveře a pokynul Rugardovi, ať se posadí. „Když jsi omdlel, můj starý přítel zastřelil magickou puškou démona. Posledním nábojem, který v ní byl. Chystali jsme se jí zničit, ale ona se rozpadla sama, po smrti démona prostě ztratila svůj smysl.“
Rugard si odfrkl. „Takže jsem nastavoval krk zbytečně?“
„Popravdě, ano. Nepotřeboval jsem tě. Ale ty moc dobře víš, kde bydlím, jednou by jsi mě našel a chtěl odměnu. Takže to chci mít za sebou a dopřát svému slovu. Co chceš za riziko, které jsi podstoupil?“
Rugard nepřemýšlel ani okamžik. „Řekni mi, kam odešel Garmon s mojí ženou.“
„Nevím,“ odpověděl mág popravdě. „Někam pryč. Říkali, že se staví v Simnoze, ale patrně tam nezůstali.“
Rugard zavrtěl hlavou. „Nevadí, najdi si je sám. Takže fajn – já pomoh tobě a ty pomůžeš mně. Někdy, jednou. Až to bude třeba.“
Hugo nebyl z návrhu nadšen, ale dobře věděl, že se chystá odstěhovat ze svého domu – nedělalo mu dobře tam bydlet, když věděl, že v něm zemřela jeho žena. Rugard ho tedy nebude moci najít. Souhlasil
„Dobrá.“ Rugard se postavil a nabídl mágovi ruku. Hugo však nabízenou pravici nestiskl.
„Jsi hroznej zmetek, Rugarde. Divím se, že tě tvá žena opustila až teď.“ Otočil se a vyšel z dílny.

Rugard dorazil do svého domu. Našel tam úředně ověřený dokument na bílém pergamenu o rozvodu, stačil jen jeho podpis. Příliš se mu však nevěnoval a vyběhl do ložnice. Přiklekl k dřevěné truhle u postele a otevřel její dřevěné víko.
„Samozřejmě, ty čubko,“ procedil skrze zuby, když na první pohled poznal, že chybí minimálně tisíc zlatých. Nemělo ale cenu se dál rozčilovat. Popadl měšec, naplnil ho co nejvíce zlaťáky a vyrazil z domu zase ven.
Vítr mu čechral špinavé černé vlasy, když hnal koně směrem ke Gordwilu. V hloubi duše se bál, že to byla chyba. Celé ty roky se toho bál, ale nikdy se to plně nepřiznal. Nadával za to Lakimě. Nadával jí, že nemůže mít děti. A přitom za toho mohl on.
Vítr mu hučel v uších. Zavrtěl hlavou, nelitoval toho. Lakima je děvka.

Dorazil do nevěstince. U stolu seděl hubený chlapík a četl si nějakou knihu.
„Nazdar,“ pozdravil Rugard a vytrhl mládenci knihu z rukou. „Celý roky si říkám, proč do toho pořád civíš,“ řekl a prohlédl si kolonky na hrubém papíře. U jména Kaila viděl číslovku 156.
Hodil na stůl měšec, ten těžce dopadl na desku stolu. „Je tam dvě stě zlatých. Právě jsem vykoupil Kailu.“
„Teď je ale u ní kunčaft,“ pronesl pohotově hubeňour.
„To je mi jedno. Souhlasíš nebo ne?“
Chlap za stolem si potěžkal měšec. „Tak si pro ní dojdi, já si to mezitím přepočítám.“
Rugard rozrazil dveře. Na Kaile se právě potil nějaký obézní stařík, Rugard ho nedbale odstrčil.
„Dole ti vrátěj prachy,“ řekl mu. Stařík chtěl protestovat, ale po technikově nekompromisním pohledu se oblékl a vypadl z pokoje.
„Ty krásko se obleč. Půjdeš se mnou. Vykoupil jsem tě.“ Prostitutka ležela nahá na posteli a oddychovala. Z čela si setřela pot a za ucho zastrčila pramínek rudých vlasů. Usmívala se. „A dál?“
Přisedl si k ní a políbil ji. „Stačí jedinej podpis, krásko moje, a už nebudu ženatej. Nechci se o tebe už dělit. Nechci, aby se po tobě sápali tlusťoši, jako ten před chvílí. Budeš žít se mnou.“
Kaile se v té chvíli splnil sen.
„Počkej dole. Jen se oblíknu.“

Chlapík za stolem si přepočítal zlaťáky. „Tak se měj, Kailo,“ rozloučil se.
Vyšli z nevěstince. Kaila se Rugardovi ihned pověsila okolo krku a zuřivě ho políbila. „Doufám, že máš doma velkou postel,“ zašeptala.
„To si piš, krásko moje,“ ujistil jí a pomohl slečně do koňského sedla.