Má matka je smrt a já jsem její posel -XXXXV.

Anotace: je to dlouhý, ale snad to má spád, alespoň já jsem nad svým výkonem spokojen. Kdo četl celé dílo, budu rád, když jen shrne veškeré své zážitky a bez dalšího povídání, tady je: FINÁLNÍ ČÁST (namísto výslužky k velikonocům...)

Sbírka: Má matka je Smrt a já jsem její posel

Údolí, kolébka všech horalů, ležela v útulné nížině obehnané pohořím, do kterého vedla jediná stezka. Ideální místo pro obranu před veškerým nebezpečím světa, a proto ani elfové, či kdokoliv jiný, co toužil vyhladit potomky Smrti nedokázal zaútočit na místo, ve kterém se usadili a spokojeně žili. Kde čekali, až se jim do rukou dostane někdo, kdo jim dá moc podmanit si celý svět.
Kira a ostatní nemrtví jejího druhu však nemuseli chodit po svých, a tak za chladné noci zdolali v okřídlené podobě vrcholky Modrých hor a přistáli v stále zelené nížině, kde o jejich přítomnosti neměli horalé nejmenší potuchy.
Poslové smrti, ale nebyli pouhými smrtelníky, a tak o nich věděli dřív, než první upír zdolal neoblomné strážce domova hrdých lidí.
Ještě než noc skončila a měsíc předal vládu slunci, byla matriarcha upírů v doprovodu Bezejmenného předvedena před potomky Smrti.
„Že by konečně nemrtví přišli ke svým právoplatným pánům,“ promluvil statný muž ležící na jedné ze sedmi pohovek v trůním sále krále horalů. Na nich v tu chvíli odpočívalo jen šest mocných osob. Dvě ženy a čtyři muži, které spojovalo stejné dědictví matky, stejně jako znaky jejich původu a to černé oči, vlasy a malý křížek v dlani.
„Přišla jsem dojednat obchod,“ řekla Kira a vyvolala tak u všech poslů Smrti smích.
„Ty s námi nemůžeš uzavřít obchod,“ nadhodila jedna z žen. Krásná, jejíž věk se pohyboval okolo pětadvaceti let. Její nádherné křivky těla pouze dokazovali, že i Smrt může být krásná. Potom nadřazeně dodala: „Patříš nám!“
Matriarcha upírů dobře věděla, na jak tenkém ledě se pohybuje, ale rozhodla se podstoupit i velké oběti, jen aby získala to, o co tak usilovala. „Nepatřím nikomu,“ řekla a okamžitě v trůním sále zavládla síla, kterou Smrt obdarovala své děti. Jediný, kdo jí však pocítil byl akorát Bezejmenný, který padl na zem, kde se začal zmítat v křeči. Kira se jen záludně pousmála. „Můžete mě zkusit zničit, ale nikdy mě nepřinutíte říci, co vím. Mám odpovědi, které hledáte.“
„Měl jsem vždy za to, že upíři jsou na rozdíl od ostatních nemrtvých inteligentní, ale ty …,“ přidal se do debaty další muž v černé zbroji s helmicí ve tvaru lebky na hlavě. „Jsi nejchytřejší ze všech nebo máš v sobě poslední vlastnost živých a to bláhovost. Víš, že ti můžeme vše potřebné vydolovat z hlavy a nebude nás to stát ani žádné úsilí?“
„Zkusit to můžete, ale neuspějete,“ dodala sebejistě Kira a vytasila dýku z pochvy na opasku, kde měla připevněný i svůj bič. „Jestli vás zajímá, co je to za podivné chvění, které teď cítíte a zabránilo vám na mě použít svou moc, tak to je malý úlomek Bílého kamene vložený do stříbrné čepele této dýky. Nezabrání vám sice použít své schopnosti, ale díky němu neovlivníte mě. Klidně se zabiji a vy nikdy nedostane své odpovědi, protože je nikdo z mých poddaných nezná.“
„Máš mé uznání,“ odvětil posel smrti ve zbroji. „Jaký obchod pro nás máš?“
Upírka vítězoslavně vycenila své dva špičáky a odpověděla: „Dám vám odpovědi, stejně jako veškeré upíry pod mým vedením k službám, ale chci se podílet na obsazení světa, chci mít pod kontrolou malé šlechtictví, kde budu vládnout navěky.“
Potomci smrti si vyměnili pohledy, které znamenali mnohé, stejně jako budoucí rozhodnutí o zničení nepohodlné upírky, ale pak současně pokývali souhlasně hlavou a krásná žena dodala: „Obchod je tedy uzavřen.“
Potom Kira vypověděla vše o Nekropoli, stejně jako Kamirovi, který jak věděla od několika loajálních spojenců v řadách nemrtvých směřoval přímo ke svým sourozencům do Údolí.

Kamirův mladší bratr slezl z koně a poklekl před nejmocnějším z poslů Smrti.
Náčelník nevydržel a vykřikl: „Tenhle malej smrad je jedním z vás?“ To mu málem způsobilo okamžitou smrt, když Kamirův bratr na něho použil své schopnosti, ale ty zastavil mocnější potomek Smrti se slovy: „Ten patří mě.“ Pak se čelem otočil k náčelníkovi a zadíval se mu do očí. Okamžitě se ocitl v mysli podlého horala před sebou, kde s ním v soukromí rozmlouval.
„Co se to stalo,“ říkal si pro sebe nahlas, v prázdnotě své mysli, náčelník a Kamir jej chvíli pozoroval a díval se, jak muže pomalu přemáhá strach. Potom promluvil: „Dobře vím, že jsi chtěl Gorna a mě, nechat zabít Bagreshem. Moc dobře jsem si přečetl ve tvé hlavě veškeré tvé zvrácenosti a podlosti, na kterých ses s mými sourozenci dohodl. Teď přišla chvíle, kdy za všechno zaplatíš.“
Nejmocnější z poslů Smrti se otočil k obyvatelům Lesního květu a všechny je překvapil, když řekl: „Od této chvíle máte nového náčelníka. Gorne, dělej čest svému jménu, stejně jako titulu, který ti tímto dávám.“
Sesazený náčelník vše sledoval a slyšel, ale mohl protestovat a vztekle křičet jen ve své mysli, neboť mu v tom bránila Kamirova moc.
„A co se tebe týče,“ dodal černovlasý chlapec. „Tvůj život právě skončil.“ Potom se z černých očí posla Smrti opět vydala na lov temnota, která obklopila zrádného náčelníka, vysála z něho všechen život a vrátila se s ním zpátky. Kus životní síly však sama od sebe předala Kamirovi a opět na chvíli utišila jeho nekonečný hlad.
Druhý posel Smrti jen přihlížel a bylo mu jasné, že hoch vůbec v ničem nelhal. Díval se na svého staršího sourozence a záviděl, jakou mocí na rozdíl od něho vládne. A jako většina poslů Smrti začal zosnovat plán, jak by jí získal pro sebe.
„Přiveďte mi koně,“ rozkázal Kamir a okamžitě mu jeden horal z Lesního květu přivedl statného hřebce. „Jedeme za ostatními,“ dodal svému bratrovi, ale i když nejmocnější z poslů Smrti viděl v Tamiru, v klášteře Velkého patrona, stejně i v osadě horalů krásné vztahy sourozenců, dobře věděl, že potomci Smrti mezi sebou vřelostí, vlídností a láskou neoplývají.
Když výprava z Údolí vyrazila na cestu i s Kamirem z Lesního květu zpátky, jeli dva poslové Smrti těsně vedle sebe.
Muž v drahém oblečení se naklonil k chlapci a ztišil hlas, aby ho nikdo z doprovodu neuslyšel: „Bratře, mohu vědět proč … proč máš tělo dítěte?“
Kamir chvíli zapřemýšlel. Vzpomněl si na setkání s matkou, která mu pověděla, že k tomu došlo proto, že její síly bez kamene smrti nebyli dost silné, aby ho v pořádku přenesla z říše mrtvých, a tak skončil v těle chlapce se ztrátou paměti. „Přišlo mi to výhodné. Kdo by také podezíral vyhublého kluka,“ odpověděl nakonec.
„Aha. No jsi moudřejší, než já, tak v tom zřejmě na rozdíl ode mě vidíš logiku,“ odvětil muž a přestal již dál vyzvídat.
Kamir si dlouho rozmýšlel, než položil některou z otázek, co se mu honili hlavou, protože se obával činů sourozence, kdyby se dozvěděl, jak to s ním je. Ještě stále totiž v sobě cítil životní sílu nejmladšího posla Smrti, s nímž se střetl v říši mrtvých a obával se podobného výsledku s bratrem vedle sebe. „A mohu se tě zeptat na tvé jméno,“ řekl, když si promyslel možné lži, kterými by obyčejnou otázku zamaskoval. Muž vedle něho se udivil, jak předpokládal, ale přesto odpověděl: „Ishtar. Proč se mě na to vůbec ptáš?“
„Nebyl jsem si jistý. Přeci jen máš jinou tvář...“
„Jak jinou? Vždyť v každém životě máme obličej stejný, tak co mi to pokládáš za nesmyslné otázky?“ rozpovídal se Ishtar, který už začínal něco tušit.
Kamir si v duchu vynadal. Udělal přesně to, co nechtěl a šlápl vedle. „No, víš, já … trochu jsem měl problémy, když jsem opustil naši matku a ocitl se v tomto světě.“
„Ach promiň, neuvědomil jsem si, co tě potkalo, odpusť mi, jestli budeš mít ještě nějaké otázky, klidně se ptej,“ začal vlídně Ishtar a úplně tak zmátl sourozence, který byl na jedné straně rád, že vyvázl, ale na druhé se mu v hlavě objevila nová otázka. „No za pár dní dorazíme do Údolí. To budou všichni koukat, až uvidí, že jsem tě náhodou našel.“
„To určitě,“ dodal Kamir a znovu se zabral do střípků svých vzpomínek, ze kterých pomalu skládal celek své minulosti, jenž by mu všechno vysvětlila. Bohužel zatím stále tápal a ocital se na tenkém ledě kdykoliv se ocitl vedle někoho, kdo jej znal a kdo věděl o něm samotném víc, než on sám v tuto chvíli.

Kláře se už třetí noc zdálo o vraždách, které začali od smrti krále. A jak kníže Ivan předpokládal, královna byla první obětí v boji o trůn mezi šlechtou. S každou smrtí pak nevinná dětská duše dívky mizela kamsi do neznáma a vypadalo to, že se již nikdy nevrátí. Tolik hrůz spatřila, stejně jako zrady a i v jejím věku jí bylo naprosto jasné, že mezi šlechtici se vítěz nikdy nenajde, protože se budou nadále vyvražďovat, dokud mezi nimi nezůstane poslední a to nový panovník malého kousku země, jenž za všechno může, král Ivan I..
Dívka znovu vykřikla ze spaní a Jakub k ní jako pokaždé přispěchal. Sedl si vedle ní a schoval ji ve svém objetí, kde Klára na chvíli nalezla klid.
Rotgar už dávno přišel k sobě a i přes Eldarova bezpečnostní opatření mohl svou moc kdykoliv použít, ale nejprve chtěl vědět, co jsou jeho věznitelé zač.
Bratr Felix nespustil z vymítače zrak. Měl z něho mravenčení a to pocítil jen několikrát za života. Pokaždé však v nehezké situaci, kdy měl na mále. „Opravdu nic nemůže udělat,“ zeptal se již po několikáté mága.
„Jsem si tím jist. Ze zápisků, které jsem přečetl v knihovně cechu mágů je každý horal vzpupný a pouta na rukou a rukou mu způsobují pomalu šílenství. Kdyby mohl, určitě by nás svou mocí již napadl,“ odvětil čaroděj, který se dmul pýchou nad tím, co dokázal. I když se jednalo jen o vyřknutí několita protikouzel, která ale neměla na Rotgara nejmenší vliv, protože síla vymítačů nepocházela z magie, nýbrž z úplně jiného místa.
Rasmus se právě vrátil z průzkumu. Vydal se až k Lesnímu květu, kde chvíli pozoroval horaly, kteří neúnavně pracovali pod vedením nového náčelníka. Ten začal s důležitými opravami a vylepšováním, jenž jeho předchůdce tak oddaloval a místo něj se staral o zvelebování svého vlastního příbytku, stejně jako zvětšování jmění.
„Tak co?“ zeptal se Jakub a pořád ještě utěšoval malou dívku, která byla stále plná hrůz, jež viděla ve snech.
„Vypadá to, že jim v osadě vymítač nechybí. Jak jsi říkal Hrotgare,“ odpověděl bývalý velitel domobrany a při vyslovení jména sebou Rotgar trhl a zadíval se na horala v Kamirově družině. V očích mu zaplál plamen hněvu, ale ovládl se, prozatím.
Hrotgar před návratem Rasmuse se znovu vydal shánět nějaké jídlo, jehož měli neustále nedostatek. Přitom podal zprávu Kalimovi a nalezl to, co hledal. Několik bylin, které právě v tuto chvíli trhal a roztíral v rukou, aby šťávu z rostlin s květy vložil nakonec do malého koženého pytlíčku, jenž pak nenápadně zavěsil Rotgarovi okolo krku. Vymítač z Lesního květu okamžitě poznal, co mu bylo provedeno a i když se pokoušel vzpírat, docílil jediného a to, že pouze upozornil na sebe zbylé členy Kamirovi družiny. Ti se na něho chvíli nedůvěřivě dívali a nechápali o co se snaží. Vymítač jim to však už nepověděl, neboť byl umlčen omamnou vůní.
Hrotgar se předtím ještě nadklonil nad něho s blaženým úsměvem a zašeptal mu do ucha: „Víš, kdo jsem, ale než to komukoliv řekneš, bude už dávno pozdě.“
„Je na čase jít. Musíme dorazit do Údolí, co nejdřív,“ zavelel bratr Felix a všichni s ním souhlasili, protože dobře věděli, že je jen otázkou času, kdy se Kamir střetne se svými sourozenci a bude potřebovat každičkou pomoc, aby je porazil nebo se rozhodl správně.
Jak družina posla Smrti míjela v bezpečné vzdálenosti Lesní květ, vzhlédl v tu chvíli nový náčelník k nebi a pronesl v duchu modlitbu ke stvořiteli všech horalů, aby Kamir dobře pochodil. A když spatřil na obloze vyplašené ptáky, považoval je za znamení, že musí jít a přiložit ruku v boji za osvobození svého národa. Zvolil proto narychlo svého nástupce, zadal několik dalších věcí, potřebných vykonat a vydal se do Údolí, od kterého byl nejmocnější z poslů Smrti už tak blízko, že cítil moc svých sourozenců, stejně jako strach, s jehož pomocí si zotročili všechny horaly.

Ishtarova výprava se blížila k Údolí a právě projížděla soutězkou. Mladší potomek Smrti ukazoval bratrovi v těle dítěte opevnění, které jim mělo zajistit ochranu před všemi hrozbami.
Několik bran, palisád, úzká rokle, kde mohlo najedou projít jen pět osob, a kterou mohli obránci okamžitě zatarasit to byla jen malá část důmyslného obraného plánu, ve kterém dominovala především armáda horalů o několika stovkách válečníků, které poslové Smrti sami vycvičili, což jim nedělalo vůbec žádné problémy, protože během svých životů nahromadili spousty vědomostí. Patřilo k nim jak vedení války, tak i zacházení se zbraněmi, znalosti metalurgie, řemeslnictví a mnoho dalšího, co předali svým otrokům jen proto, aby je mohli využít jako armádu k ovládnutí celého světa, když nedokázali najít nemrtvé. Ti však v tuto chvíli mířili pod vedením Xardase přímo k nim, protože lich vsadil vše na jedinou kartu, možnost, jak spasit duši svou i ostatních živých mrtvých.
„Tak co tomu říkáš, bratře,“ zeptal se Ishtar.
Kamir právě vstřebával další příval nových vzpomínek, které souviseli s válečnictvím a především s bitevními strategiemi. Uviděl sám sebe v dospělosti, jak u taktické mapy v černém brnění připravuje bitevní plán proti elfům a s nimi bojujících Atovinů v nekonečné válce mezi Smrtí a Stvoření. „Opravdu působivé,“ odvětil a po chvíli dodal: „Jen u těch valů bych nechal schovat několik nádob s olejem, aby v případě ústupu se mohli barikády zapálit.“
„Chytré a zákeřné,“ doplnil Ishtar a pak jednomu z horalů ve svém doprovodu sdělil pokyny na vylepšení obranného plánu.
Když projeli stezkou a vjeli do Údolí, vždy zelené nížiny, byl Kamir ohromen takovou krásou v objetí nehostinných Modrých hor, že doslova oněmněl. Jakmile však spatřil první obyvatele, z nichž cítil nekončící strach z jeho sourozenců, byl zhnusen a jen utvrzen v tom, co musí udělat. Zničit všechny své bratry a sestry, jejichž tváře se mu právě vrátili do mysli i se jmény. Bylo jich přes několik desítek, což představovalo ohromnou moc, se kterou se chystal pustit do boje, ale posilněn utrpením horalů a důležitostí poslání od matky se o to musel alespoň pokusit.
Družina se dvěma posly Smrti dorazila do sídla krále horalů, které zabrali potomci Smrti. Tam je přivítal zástup služebnictva, které Ishtarovi tak moc chybělo. Dokonce pro něho měli připravená nosítka, na kterých ho odnášeli do trůnního sálu. Vedle nich pak kráčel vyhublý černovlasý chlapec, co se ze všech sil pokoušel udržet krok s vysokými horaly, aby mohl mluvit s bratrem.
„Kdybych věděl, že tě sebou přivedu, nechal bych ti připravit nosítka,“ řekl Ishtar a Kamir jen mávl rukou. Víc se v tu chvíli zajímal o překrásnou výzdobu chodby, jenž vedla k vládci všech horalů, který však kvůli potomkům Smrti bydlel v jedné z chatrčí a vykonával příkazy nových pánů svého národa.
Do trůnního sálu vstoupil statný horal v mistrovsky zhotovéné zbroji s kopím v ruce. Postavil se před šest poslů Smrti do pozoru, jak byl vycvičen a hřmotným hlasem řekl: „Právě dorazil Váš bratr a má pro vás překvapení.“ Chvíli počkal na případné pokyny a když je nedostal, vrátil se na své stanoviště.
„Překvapení,“ zopakovala krásná pětadvacetiletá Kamirova sestra. „Co si myslíš, že pro nás má Rune?“ Nadhodila k muži v černé zbroji.
Z helmy ve tvaru lebky zaznělo v odpověď: „Určitě to bude nějaký kus hadru, co nalezl v té díře. Jak se jen jmenuje?“
„Lesní květ,“ doplnila druhá Kamirova sestra, jež narozdíl od první nedosahovala ani trochu titulu krásná. Měla křivé nohy, na tváři několik bradavic a i zbytek jejího těla nebyl nic moc extra. Většinou se jí nedostalo mezi lidmi jiného pojmenování, než čarodějnice. Přesto i ona byla dcerou Smrti a vládla mocí, dávající jí ohromné možnosti. Proto také s oblibou spávala s nejkrásnějšími muži, aby ukázala všem, že si může dělat, co chce a nikdo tomu nezabrání.
Do trůního sálu přinesli Ishtara na nosítkách, vedle nichž šel rychlým tempem i Kamir. Všichni na něho okamžitě upřeli zrak, protože netušili, co má být zač. Nikoho z nich nenapadlo použít své schopnosti, a tak vyčkávali, až jim překvapení vysvětlí sám Ishtar.
Kamir přejížděl svým zrakem z jednoho sourozence na druhého, zatím co Ishtar mluvil: „Moji drazí. Našel jsem někoho, koho hledáme již tak dlouho. Někoho, kdo konečně vyřeší všechna naše trápení a splní nám, po čem tak toužíme. Právě tady,“ ukázal na černovlasého chlapec. „Vám přivádím Kamira!“
Zavládlo hrobové ticho, při kterém si nejmocnější posel Smrti vyměňoval pohledy s jednotlivými sourozenci, kteří na něho hleděli, jak na zjevení.
„Kamire,“ začala šeredná žena a chlapci hned vyvstanulo v mysli její jméno, stejně jako věci, jimiž se tak ráda bavila.
„Seleno,“ oplatil Kamir pojmenování. Když si pak vybavil jména a stručné životopisy i ostatních potomků Smrti v trůním sále před sebou, objevila se mu v hlavě kromě zhnusení z jejich činů další otázka, kterou okamžitě položil: „Kde jsou ostatní?“
Nastalo další mlčení a žádný sourozenec se neměl k odpovědi nejmocnějšímu poslovi Smrti. Ten však během chvíle ticha nalezl potřebnou odpověď i sám, když si vybavil událost v říši mrtvých.
„Jsou mrtví?!“ řekl nakonec Kamir sám a souhlasem mu byl zklopený zrak všech jeho sourozenců.
„Vím, že jsme ti to slíbili, ale oni se od nás chtěli odtrhnout. Zhatili by tvůj plán,“ začal vysvětlovat a mlžit Ishtar fakt, že soudržnost není zrovna silnou stránkou poslů Smrti, když každý z nich touží jedině po ještě větší moci, než má.
„Můj plán,“ zopakoval Ishtarova slova chlapec a opět byl zmaten. Než však stihl položit další otázku, řekla jeho krásná sestra: „Nejprve se najíme a oslavíme Kamirův návrat. Vše ostatní budeme řešit až potom,“ pak vzala zlatý zvoneček ze stolku vedle svého lůžka a zazvonila. Okamžitě obsluha z hrdých mužů a žen přinesla tácy plné jídla a položila je vedle potomků Smrti. Všichni se pak seřadili do řady a čekali. Kamir z nich cítil velkou nervozitu a strach. Netušil však z čeho, ale odpovědi se dočkal hned po krátké chvíli, když jeden z jeho bratrů, který doposud nepromluvil, oděný jen do bederní roušky vstal z lože a začal obcházet okolo žen, jako hladový vlk okolo stáda ovcí. Vybral si tu nejhezčí, nejmladší a zároveň nejvyděšenější. Nejmocnější posel Smrti, aniž by chtěl, zachytil několik myšlenek svého bratra a zvedl se mu žaludek. Když potom viděl, jak ženě stékali po tvářích slzy, jak ruka posla Smrti se dotýkala jejího těla pod oděvem, na Kamira toho bylo moc. Jeho oči opět opustila temnota a odmrštila chlípného bratra na protější stranu trůního sálu. Tím vyvolal u všech ostatních sourozenců údiv.
„Co blázníš,“ začala Selena.
„To by už stačilo,“ odvětil Kamir a ostatní jeho sourozenci se postavili, aby společně mohli proti němu bojovat.
„Jestli si myslíš, že se nás zbavíš a sám s mocí kamene naší matky budeš vládnout světu, tak se šeredně pleteš,“ pokračovala Selena a nejmocnějšího bratra tak úplně odzbrojila. Když mu konečně řekla pravdu o něm samotném a o všem, co udělal a neměl o tom nejmenší zdání, bylo Kamirovi strašně. „Udělali jsme všechno, co jsi nám řekl. Vzbouřili se a přestali poslouchat matku. Ovládli tyto primitivní lidi a připravovali se skoncovat i s elfy, ale tobě to jak vidím nestačí. Nechceš se dělit o moc s nikým. Co bratříčku?“
„Já,“ zmohl se Kamir na jediné a potom se rozhlédl po trůním sále. Podíval se na tvář mladé ženy, kterou jeho bratr osahával. Upřel pohled na její slzy v nichž se odrážela jen vinna, jeho vinna, protože za všechno, co se stalo, mohl jedině on. To on nechal zotročit horaly a způsobil zkázu Atovin. Dokonce přivedl i do nebezpečí ty, kteří mu chtěli pomoci. Nevydržel tolik hanby a jeho dětská stránka převzala kontrolu nad tělem. Vyběhl z trůního sálu a utíkal jako nikdy předtím. V patách mu pak běželi zbylí sourozenci, kteří svolávali i všechny válečníky a pronásledovali nejmocnějšího z poslů Smrti, jenž utíkal před minulostí, odpovědností, před celým světem. Kus jeho moci se promítla i v jeho současné podobě, a tak běžel rychle, jako vítr a za krátko proběhl stezkou z Údolí a zastavil se až na mírném kopci před vstupem do srdce říše horalů. Tam padl na kolena a v dětských slzách nechal odejít veškeré své trápení.

Rotgar šel poslušně vedle svých věznitelů. Omamná vůně bylin mu stále zamlžovala rozum a dělala z něho poslušnou loutku. Jako jediný z členů výpravy byl Hrotgar podivně nervózní. Stále se otáčel, ale nikdo z ostatních to nepovažoval za podezřelé, neboť ho už delší dobu považovali za až moc opatrného.
A pak se to stalo. Dar Kláry od potomka Smrti najedou zafungoval i v bdělém stavu, ale neukázal dívce právě probíhající umrtí a vraždy, ale něco mnohem horšího, zradu, léčku a i její vlastní zánik s ostatními. Zastavila se a ukázala na horala, který se až doposud vydával za přítele. „Zrádče,“ vykřikla a všichni členové výpravy se hned podívali na Hrotgara.
Křik dívky uslyšel i Gorn, který okamžitě přešel z chůze do běhu.
„Jak to myslíš,“ položil otázku pohotově Jakub.
„Zradil nás. Celou dobu nás zrazuje. Vůbec nechce Kamirovi pomoct. Zaprodal nás,“ vysvětlila stručně dívka.
Hrotgar dělal zhrzeného, ale v duchu se radoval že už nemusí nic předstírat. Byl sice odhalen, ale příliš pozdě, protože se vzápětí objevil Kalim i s šesti poskoky.
„Zdravím tě, bratře,“ řekl cechmistr vrahů a sundal si z hlavy kápi. Tím odhalil všem další překvapení, protože měl úplně stejnou tvář jako bratr Felix, Xilef. Byli totiž dvojčata.
„Konečně,“ dodal jen Hrotgar. Potom silou své vůle mrštil Eldarem o strom dřív, než stačil vyslovit nějaké kouzlo. Pak teprve v klidu přešel na stranu vrahů.
Bratr Felix, kdysi nejlepší nájemný vrah ze všech ze sebe strhl kutanu mnichů a tasil překrásnou zlatou dýku, posázenou drahými kameny. „Tak sis pro ní přišel?“ Odpovědí mu byl zastřený pohled sourozence. „Ale nejdříve mě musíš zabít, protože já ti ji jen tak nevydám.“
Kalim se křivě usmál: „V jinou možnost jsem ani nedoufal Xilefe. A teď bojuj, blázne. Na ně,“ zavelel cechmistr a rozeběhl se proti sourozenci. Ten udělal to samé a když se bratři střetli, započal jejich tanec nájemných vrahů, poslední chvíle pro jednoho z nich.
Vrahové a Hrotgar se také zapojili do boje. Zabijáci se vydali naproti Rasmusovi a zrádce proti Jakubovi. Ten tasil svůj nůž a jediné, čeho tak docílil byl pobavený smích Hrotgara. „Myslíš si, že tím mě snad přemůžeš? Já jsem vymítač a teď poznáš opravdová muka!“
Klára díky svému daru věděla, co musí udělat. Přiskočila k Rotgarovi a strhla mu váček s omamnými bylinami z krku. V mysli jí pak zaznělo: „Děkuji ti.“
Kalim útočil na bratra jako šílený. Jeho oči a mysl viděli jen drahocennou zbraň Xilefa a druhý nejlepší vrah bojoval pouze již tak navyklými výpady.
Bratr Felix v nitru uronil několik slz za bratra, který nikdy neskousl, že se otec rozhodl dát vzácnou dýku jemu. O to více užíral Kalima fakt, že byl prvorozený.
Nádherná zbraň, dědictví po otci, však měla v sobě mocnou magii a krutého ducha, jenž se vtiskl do Kalimovi mysli a nutila ho udělat vše proto, aby jí měl u sebe. Chtěla někoho slabomyslného, kterého by mohla ovládat svou nikdy nekončící touhou po krvi a vraždění. To by díky hlavnímu představiteli cechu vrahů z Harky získala.
Gorn přiběhl právě včas. Rychle skoukl scénu před sebou a pak sundal z ramene luk. Jeho čestná povaha si stranu ve vteřině vybrala, a tak první šíp zasáhl jednoho z šesti vrahů okolo Rasmuse do prsou. Bývalý velitel domobrany v Tamiru udělal děkovné gesto a hned přešel do útoku.
Jakub s nožem v pravé ruce před sebou pomalu ustupoval. Hrotgar kráčel přímo k němu. „Je čas to skončit. Bohužel se dospělosti asi už nedočkáš,“ řekl zrádný vymítač a když se chystal silou vůle zabít zrzavého mladíka, zjistil překvapivou věc. Nic se nestalo. Zopakoval tedy snažení, ale opět bez výsledku. Už se v duchu vztekal a dal projevy úzkosti i navenek, a tak Jakub sebral odvahu a zaútočil. Horal byl však mrštný a rychle uskočil, takže ho čepel nože nezranila, ale stále nevěděl, co mu brání v použití schopností.
„Hrotgare,“ vykřikl Rotgar, jehož stále ještě trochu otupovala zbylá omamná síla bylin v těle. „Zradil si všechno, co my vymítači uznáváme. Byl jsi vyhoštěn a nyní jsi se vrátil. Víš, že tvým trestem je smrt!“
Slova mocného vymítače odpoutala Hrotgarovu mysl od Jakuba a soustředil se na nového protivníka, kterého tolik nenáviděl, protože právě kvůli němu musel opustit Údolí. „Jsi stejný blázen jako ostatní Rotgare. Neměl jsem v úmyslu se vrátit, ale když mi osud zprostředkoval setkání s tím poslem Smrti, uviděl jsem svou budousnost. Já jsem předurčen stát se panovníkem všech horalů. A ten naivní kluk s neomezenou mocí mi v tom pomůže.“
„Nejdříve však musíš zabít mě!“
Potom mezi dvěma vymítači vzniklo pole mentálního boje, ve kterém se snažil jeden druhého svou vůlí přivést k šílenství. Rotgar byl silnější a jistě by i vyhrál, kdyby ho však nepřepadl poslední zbytek omamných látek z bylin a povolil v soustředění. To stačilo, aby Hrotgar boj vyhrál a veškerou svojí silou zaútočil na nechráněného vymítače z Lesního květu.
Jakub jen přihlížel, stále s připravenou zbraní před sebou, kterou požehnal nejmocnější posel Smrti svou krví. Vyslechl rozhovor dvou vymítačů a byl jediným divákem divokého souboje. Když však spatřil, že Rotgar prohrál a je jen krůček od osobního setkání s Kamirovou matkou, odvaha zvítězila v jeho vnitřním boji. Nepřemýšlel a skočil před poraženého. Nápor mentální síly opustil Hrotgarovu mysl, ale neškodně se zastavil o zrzavého mladíka. S udiveným pohledem pak zrádný vymítač ani nezareagoval, když mu Jakub vbodl nůž do břicha.
Krev stékala po rukojeti nože na Jakubovu ruku. Pustil zbraň a odstoupil. Díval se na poslední chvíle Hrotgarova života, a když se jeho duše odebrala ke Smrti, podíval se na svou ruku od krve. Poprvé někoho zabil a vzpomněl si na okamžik v umývárně kláštera Velkého patrona, když ještě žil bratr Jan a kdy se jeho život spojil s Kamirem. Vzpomněl si na slova moudrého muže, když omýval tělo černovlasého chlapce od zaschlé krve. Na nesmyslnost boje a nyní mu musel dát zcela za pravdu, neboť poprvé zabil a i když mu voda smyje krev z ruky, vědomí, že vzal něčí život nikdy nezmizí.
Rasmus se bil udatně, jako vždy. Útočil, ustupoval a odrážel útoky, ale ctnostný bojovník se proti zákeřnosti vrahů a jejich útokům zezadu nemohl ubránit. A tak jeho tělo za krátko zdobilo mnoho řezných a bodných ran, z nichž krev prýštěla. Přesto nepolevoval a bil se statečně dál.
Gorn přikládal jeden šíp za druhým k tětivě svého luku, ale ani jeho skvělé střelecké dovednosti nezabránili smrtelné ráně, kterou jeden z vrahů uštědřil Rasmusovi do levého boku. A tak se stalo, že hrdý muž, který celý život toužil po rytířském titulu, jenž už nikdy nezíská, umřel přesně tak, jak by si přál opravdoví ctnostný rytíř. V boji proti podvratným živlům při ochraně slabších.
Kalim útočil aniž by přemýšlel o následcích svého chování. V návalu šílenství sotva postřehl, že dlouhá dýka mu vyklouzla z ruky a místo útoků se jen sápe po zbrani bratra, který s lehkostí uhýbal a litoval své dvojče.
Bratr Felix si vzpomněl na slova otce v den, kdy mu předával magickou zbraň: „Dýka ti dobře poslouží, ale pamatuj, ty musíš vést ji a nikdy ne naopak. Jestli tě ovládne, stane se z tebe pouhá loutka, která propadne šílenství a přijde i o duši.“
„Dej mi jí. Patří mě,“ křičel Kalim. Pak jeho mysl opustil vliv magické dýky, které už omrzela neschopnost Xilefova bratra. To umožnilo, aby se druhý nejlepší vrah vzpamatoval a udělal nejlepší ze svých výpadů. Předstíral znovu pokus o uchvácení dýky, ale ve vteřině přešel do útoku a ze záhybů svého oděvu vytasil dva nože, které zabodl bratrovi do břicha. Okamžitě se pak zmocnil dědictví po otci a poodstoupil od umírajícího dvojčete. Aniž by se staral o všechno kolem, jestli jeho muži ještě žijí, jestli přežil Hrotgar nebo jestli mu hrozí nějaké nebezpečí se zadíval na zlatou zbraň a její rukojeť pokrytou rubíny a drahokami. Pevně dýku sevřel a radoval se.
Eldar se vzpamatoval, až když bylo skoro po všem. Podíval se na Rasmuse, pak na bratra Felixe a poprvé za svůj život v sobě nalezl hněv, zlobu a všechnu jí soustředil do jediného paprsku, který zamířil na Kalima. Magie v jeho těle vytryskla v jednom silném gejzíru a smetla ze světa magickou dýku a jejího nového majitele, který propadl vlivu zbraně už dávno v dětství.
Po boji zbylí členové Kamirovi výpravy pohřbili své mrtvé a i vrahy, aby jejich těla neroztrhali někteří z mrchožroutů. Kalima, Hrotgara a zabijáky jen zahrabali do země, ale svým dvěma druhům udělali ctnostné hroby u statného dubu, jehož kmen využili jako náhrobku a vyryly tento vzkaz: „Zde leží naši druhové. Bojovali statečně a za správnou věc. Již nespatří první paprsky nového dne ani výsledek své snahy, přesto budou stále s námi v našich srdcích.“
Jakub nahlas odříkal modlitbu k Velkému patronovi a spolu s Klárou, Gornem, Rotgarem a Eldarem se rozloučil s nejlepším vrahem ze všech, který poznal cenu lidského života a zanechal krutého řemesla. A pak také s udatným rytířem všech dobrých obyvatel Tamiru.
Potom se družina posla Smrti pod vedením Kláry opět vydala na cestu, protože jejich poslání ještě zdaleka neskončilo.

„To je on,“ řekl Velmistr a ukázal svému spojenci plačícího kluka na kopci před nimi.
„To má být posel Smrti,“ udivil se Erik, ale když Kamir zvedl tvář, spadla mu čelist úžasem.
Černovlasý chlapec se zadíval na rytíře Velkého patrona a členy cechu mágů. Utekl před sourozenci a snažil se utéci i před minulostí, ale jediné, čeho tak docílil bylo, že vběhl rovnou do náruče nejmocnějšího z čarodějů, který se kvůli němu právě chystal zaútočit na Údolí.
„To není možné,“ několikrát zamumlal Erik a stále zíral na Kamirovu tvář.
„Co není možné,“ zeptal se Velmistr, protože ho slova představitele řádu rytířů Bílé růže rozptylovala a tuto chvíli si chtěl pořádně vychutnat.
„On,“ řekl Erik a ukázal na posla Smrti v těle dítěte. „On je Veliký patron.“ V řadách rytířu zavládla rušná debata.
„Cože,“ žasl Velmistr, protože taková věc mu mohla zcela zhatit plány.
„Posel Smrti před námi je zakladatel našeho řádu,“ začal vyvolávat Erik, aby ho všichni rytíři uslyšeli. „V tajné skrýši v pokoji pod chrámem Velkého patrona v Harce jsem nalezl několik dokumentů a svitek napsaný samotným Velikým patronem, že jednoho dne se vrátí. Pátral jsem po jejich významu a nalezl stopy událostí. A z nich je patrné, že on je Veliký patron!“
Při posledních slovech zasáhl Kamira další příval vzpomínek, který potvrdil vše. A pak jeden z obrázků skládačky zapadl dohromady, když si dal posel Smrti slova Atovin a Erika dohromady. V jednom ze svých životů se rozhodl udělat něco dobrého. Chtěl odčinit hrůzy, které spáchal. Založil proto mnoho klášterů a ujal se i sirotků, ze kterých pak udělal ctihodné mnichy nebo je vycvičil v bojovníky, jenž měli šířit právo a pořádek po celé zemi.
Erik slezl ze svého koně. Udělal několik kroků ke chlapci, poklekl a řekl: „Můj pane, přišel opět den, abys nás vedl a udělal svět lepším místem.“
Ještě než hlavní představitel řádu rytířů Bílé růže domluvil, objevila se na opačné straně kopce armáda horalů v jejímž čele stáli Kamirovi sourozenci.
Začalo se stmívat a když se před nejmocnějším poslem Smrti připravovali k boji rytíři Bílé růže, čarodějové a na opačné straně horalé, objevil se na scéně někdo další.
Společenství nemrtvých pod vedením Xardase zdolalo Modré hory a svůj pochod ukončili přímo před svým cílem, Kamirem.
A tak kolem kopce, kde stál osamoceně černovlasý chlapec se shlukli na jihozápadě mágové a rytíři Bílé růže. Na severovýchodě horalé se zbylími posly Smrti. V severozápadním rohu nemrtví a ze severu ještě dorazila Kira se svými upíry. Jako poslední z lesa na jihu vyběhla Kamirova družina, ochuzená o dva členy, ale o stejný počet posílená.
Nastala hádka, v níž se všichni překřikovali a vyzdvihovali důvod, proč právě k nim má jít nejmocnější potomek Smrti. Když si však Kamir sedl a chytil se za hlavu, debata skončila a přešlo k činům.Všichni se vydali na kopec, aby získali, zabili nebo zachránili osamoceného posla Smrti v těle malého vyhublého kluka.
Kira pozvedla svůj bič a máchnutím ruky vydala povel k útoku. Upíři vyrazili vpřed a i David, hnaný touhou potěšit svou paní a lásku se dral skrze ostatní nemrtvé potřebující k životu krev. Když se však zadíval na chlapce, moc matriarchy zmizela. Zastavil se, jen aby se zamyslel sám nad sebou a nad tím, co se z něho stalo. Byl loutka a navíc stvůra. Co horšího se mu mohlo stát. Podíval se na překrásnou upírku, ale již necítil falešné city pouze zlobu a v mysli se mu objevila jediná možnost, jak by odpornosti, které napáchal za života jako upír mohl odčinit. Vrhl se na matriarchu, která útok od svého nového Bezejmenného z řad rytířů Bílé růže vůbec nečekala. David jí bič v mžiku vytrhl z ruky. Pak ženu povalil na zem a skočil na ní. I když bojoval s krásnou bytostí, která měla masku něžnosti, nebyla hlavní upírka vůbec slabá a Bezejmenný měl, co dělat, aby jí udržel na zádech. V zápalu boje si všiml nože na opasku Kiry a bezmyšlenkovitě jej vytasil z pochvy. Okamžitě se ho pokusil vrazit do těla matriarchy a ta zápasila o svou existenci. Dlouhými nehty, ostrými jak břitva škrábala Davida v obličeji a vypíchla mu i oči, ale ty muž nepotřeboval. Soustředil se na jedinou věc, kterou chtěl vykonat jako poslední v nemrtvé existenci. A když hrot stříbrného nože s malým úlomkem Bílého kamene proniknul skrze černou koženou zbroj Kiry, pocítil Bezejmenný palčivou bolest v hrudi stejně jako matriarcha a s ním i většina upírů. David však vytrval a sebral všechnu sílu, aby nůž zabodl až po rukojeť.
Ze smyslných úst Kiry zazněl poslední křik. Ne však rozkazovací, jak u ní bylo časté, ale byl to výkřik zkázy, jež její duši poslal tam kam patřila, do nicoty. Její tělo se rozpadlo v prach a s ním i tělesné schránky těch, kterým osobně dala dar nemrtvého života.
Slepý David vstal a cítil, jak se mu svalstvo mění v prach, ale před svým zánikem dostal pocit, jenž naposledy zažil při poslední válečné výpravě, kdy jako jeden z rytířů Bílé růže bojoval po boku bratra Jana. Smysly mu prozradili, kterým směrem je Kamir. Otočil se k němu čelem a naposledy se usmál. Potom v oblaku popela zanikl.
„Za Velkého patrona,“ křičel Erik a s ním i ostatní rytíři Bílé růže, kteří sesedli z koní a hnali se tryskem k černovlasému chlapci na kopci. Jejich cílem nebylo nic jiného, než ochránit toho, kdo stál za jejich zrodem a pokud museli, neváhal by kterýkoliv z nich položit i život.
Selena křičela na horaly: „Do útoku. Pobijte je nebo vás všechny sama zničím.“
Xardas nemusel nemrtvé pod svým velením vůbec povzbuzovat, protože sami vyrazili, aby získali jedinou naději, která by jejich prokletým duším umožnila vydat se do říše mrtvých.
A pak se to stalo. Kamir přemohl strach a zoufalství. Jednou provždy se rozhodl, že dnešního dne skoncuje se svou minulostí a začne nový život. Pocítil novou sílu, která v něm pulsovala jako nikdy před tím. Oči ho šíleně rozbolely, když se ohromná vlna temnoty jimi drala ven. Dětské tělo skryl ohromný černý oblak a když se s ním spojil v jedno, tmou zazněl děsivý křik nejmocnějšího potomka Smrti ve své pravé podobě hrůzného dravce. Jediný řev stačil, aby se všichni zastavili, živí i mrtví. Kamir se zadíval nejprve na nemrtvé. Cítil jejich muka, stejně jako touhu po klidu konečné smrti a jejich přání začal vypňovat. Pouze Xardas ještě netoužil po ukončení své nemrtvé existence, protože měl ještě jednu povinnost, kterou musel nejprve vykonat, a tak byl ušetřen.
Stovky duší z obživlých kostlivců, zombií, přízraků a dalších vtáhl Kamir do sebe a jako vstupní branou je poslal do říše mrtvých. Pak se otočil k horalům, kteří zahodili zbraně a padli na kolena, protože jim bylo jasné, kdo je mocnější a koho se mají více obávat.
Sedm Kamirových sourozenců křičeli a vyhrožovali zotročeným horalům, ale nebylo jim to k ničemu, protože ani jeden z nich nevstal a nevrhl se znovu do útoku. Proč taky? Nenáviděli své pány a pokud by vyměnil jeden tyran druhého, pro ně to znamenalo jen to, že spatří zánik někoho, koho si přáli zabít sami.
Ohromný tvor vykročil k sedmi zrádným poslům Smrti. Ti začali zbaběle couvat, jen aby se po několika krocích pokusili o zoufalý útok. Spojili svou moc a vyslali vlastní vlnu temnoty, která zasáhla Kamira do prsou, ale nic s ním neudělala. Jen jí potom nastavil ruku s ústy a počal zbývající temnotu vtahovat do sebe. Když nasál a vstřebal zoufalý útok, pokračoval v pozření svých bratrů a sester dokud nepojmul jejich podstatu a neutišil jimi navěky svůj nekonečný hlad.
„Kamire,“ volal Jakub na přítele a běžel k němu i s ostatními. Než však dorazil zrzavý mladík k příteli, objevil se před ním z ničeho Velmistr a chytil jej. Ke krku mu přiložil nůž a i ostatní čarodějové z cechu mágů se teleportovali ke svému vůdci, aby udělali zeď mezi ním a rytíři Bílé růže.
„Pusť ho,“ zazněl mocný hlas, který všem živým vyvolal nepříjemnou bolest v hlavě.
„Ne,“ řekl jen Velmistr. „Ne, dokud nedostanu, co chci.“
Kamir přemýšlel, co může nejmocnější čaroděj tak chtít. Náhle si všiml, jak se Velmistr zadíval na Xardase, který stanul po jeho boku. Vše mu došlo. „Chceš se stát nesmrtelným.“
„Správně a ty mi to přání splníš, ale žádný podraz nebo si to tvůj přítelíček odskáče.“
„Dávám ti mé slovo a teď ho pusť.“
Velmistr odstrčil Jakube od sebe a potom s otevřenou náručí přivítal proud temnoty, jež obklopila jeho křehké živé tělo. Cítil, jak mu z těla mizí emoce, pocity, jak maso a orgány chátrají a rozpadají se, ale ucítil také nával obrovské moci, když temnota vstoupila do jeho srdce, zastavila mu tlukot a pak ho opět spustila, tentokrát však s podivnou mocí.
Ohavná postava kostlivce, kterého zakrývali jen cáry kdysi překrásné roby se teď vysmívala světu a životu. Velmistr cítil moc, jenž mu prostupovala celým tělem a i Xardas jí kdysi pocítil, než si za několik staletí uvědomil, čeho se to vůbec vzdal. Pak udělal představený cechu mágů věc, kterou nikdo neočekával a obrátil nově nabitou moc k čarodějům na své straně. Ve vteřině je všechny zahubil, a tak poslední žijící čaroděj z cechu mágů v zanikajícím království byl Eldar.
Velmistr cvakal zuby. Neměl emoce, a tak v něm nová moc nevyvolala radost. To jen konečné dosažení svých tužeb a vědomí, že se nikoho živého již nemusí obávat mu přivodila uspokojení. „Už nejsem Velmistr. Teď před vámi stojí samotná Zkáza,“ zakřičel lich a začal okolo sebe sbírat veškerou moc, aby udeřil.
Xardas měl však úplně jiné plány. Jako první lich na světě chtěl, aby po jeho odchodu do říše mrtvých už podobný osud nikdo nesdílel. Moc dobře věděl, že Kira získala úlomek Bílého kamene, a tak, když Zkáza shromáždil veškerou magii, použil slabé kouzlo, aby zvedl nůž z místa, kde skonala upírka a mrštil jím po novém lichovi. Moc Smrti se střetla s mocí Stvoření a došlo k ohromnému výbuchu, který se šířil po kopci a smetl vše, co mu stálo v cestě.
Kamir v poslední chvíli povolal tolik temnoty, kolik jen mohl, aby s její pomocí ochránil, co nejvíc lidí. Především většinu soustředil okolo zbylých přátel a Jakuba, který se nacházel téměř v epicentru výbuchu. Podařilo se mu to a zrzavý mladík s ostatními přežil bez úhony. Tím však obětoval životy v řadách rytířů Bílé růže a horalů, u kterých exploze roztrhala mnoho mužů na kusy, jenž roznesla okolo kopce, kde si části těl ubožáků rozebrali mrchožrouti.
Když bylo po všem, vrátil se nejmocnější posel Smrti do podoby malého chlapce. Erik k němu přiběhl, stejně jako přeživší rytíři, horalé a jeho přátelé. „Můj pane, království je v troskách, potřebujeme tvé vedení a pomoc, abychom nastolili znovu řád a pořádek.“
Kamir se zadíval černýma očima na postaršího muže před sebou. Jeho veškerá moc už byla zpátky a tak ani nepotřeboval oční kontakt, aby mu mohl číst v mysli. Ve vteřině zjistil, že Erik se k němu upnul, ale proto, co řekl, měl až moc bolesti a krve na svých rukou. „Ne můj věrný, já vás nepovedu. Nemohu. Ale ty, spolu s posledním žijícím čarodějem, který vybuduje nový a lepší cech mágů nastolíte v království snad jednoho dne opět pořádek a spravedlnost.“
Eldar předstoupil před Kamira a poklekl. „Udělám vše, co bude v mých silách.“
„Já vím, ale chceš, aby ti lidé dále říkali Eldar nebo přijmeš titul Velmistra?“
„Pokud mohu, zůstanu jenom Eldarem. Můj předchůdce si o sobě myslel, že má moc, které se nikdo nevyrovná, ale když zjistil o Xardasovi, o tom jakou magií vládne, dostalo se mu to na rozum. Příliš se snažil zlepšit a zesílit, ale když zjistil, že je omezen tělesnou schránkou, nabrala jeho posedlost na obrátkách. To mu způsobilo pád, a proto už nikdo v historii cechu mágů tento titul nepoužije, to přísahám.“
Erik se zadíval na čaroděje vedle sebe. Jeho slova mu zněla jako rajská hudba a okamžitě věděl, že pokud se s nějaký čarodějem kdy opravdově spřátelí, bude to jedině takový muž, jako Eldar. Proto jen poníženě sklonil hlavu před zakladatelem řádu Bílé růže, vstal a zavelel: „Království nás potřebuje. Je na čase jet.“ Ze sedla svého koně pak ještě zvolal: „Za Velkého patrona kupředu!“ A pak jeho slova zopakovali i všichni rytíři, kteří spolu s Eldarem vyrazili zpátky do Harky.
Král horalů se vynořil z houfu svých lidí. Byl to statný muž a na svůj věk překypoval životem a silou. V rukou třímal ohromnou obouruční sekeru a z jeho tvrdého pohledu nešlo rozeznat, jestli náhodou nezaútočí. Místo toho však i on poklekl před potomkem Smrti a zvedl svou sekeru nad hlavu. „Zachránil jsi mou dceru před strašným osudem. Za to ti budu do své smrti sloužit.“
Kamir opět předvedl pozoruhodnou sílu, když převzal sekeru a párkrát s ní zkušebně zkusil udělat několik výpadů. „Je to dobrá zbraň, která se hodí do silných rukou hrdého národa. Ale pro mě je moc velká a neobratná. Proto nemohu přijmout tvou službu. Jestli chceš svůj dluh vůči mě splatit, veď svůj lid tak, jak předtím, než se u vás objevili moji sourozenci.“
Král s ostatními horali se poklonil a potom zamířil do Údolí, nastěhovat se zpátky do paláce a spálit veškeré vzpomínky na kruté pány.
Když Kamir a jeho hrdiná družina osiřeli s Xardasem na kopci, přistoupil černovlasý chlapec ke Gornovi a Rotgarovi. „Moc jste pro mě udělali a za to vám budu navěky vděčný. Pokud bych pro vás mohl něco udělat, řekněte si.“
Nový náčelník a vymítač z Lesního květu se na hocha přátelsky podívali, pak Gorn promluvil za oba: „Udělal jsi to, o čem každý z horalů jen snil. Svoboda je dostatečná odměna za to, že jsme ti pomohli.“ Potom si Kamir s oba horaly potřásl rukou a společně s Jakubem a Klárou se s nimi rozloučil.
Xardas až doposud čekal a mlčel. Neměl emoce, ale věděl, že chvíle, kdy bude rozmlouvat s Kamirem mu nikam neuteče. Když pak nastalo ticho, promluvil: „Můj pane, než vás požádám, abyste i mou duši osvobodil, měl byste se vydat se mnou do Nekropole. Je tam něco, co patří jen vám.“
Chlapec se podíval na licha, pak na Kláru, které všechno bylo jedno, pouze když byla s ním a Jakuba, jenž akorát pokrčil rameny a řekl: „Nějaká cesta kdo ví kam už je maličkost ne. Stejně nemáme nic v plánu,“ a mrkl na přítele.
Čtveřice vedená Xardasem vyrazila okamžitě. Měli před sebou dalekou cestu, kterou zkrátila spojená moc licha a posla Smrti. Tak dokázali zdolat desítky mil během několika dnů a za týden už dorazili k Nekropoli.
Xardas zastavil před ohromnou prasklinou v zemi. Otočil se na členy výpravy a pak v klidu skočil dolů. Jakub vyvalil oči a zadíval se na Kamira, který moc dobře věděl, že se lichovi nic nestalo. Potom jen řekl: „Pojďte a chyťte se mě.“ Jakub s Klárou se chytili každý za jednu podanou ruku a když s nimi potomek Smrti skočil dolů, těsně nad zemí jejich pád zastavila Xardasova magie.
„Tudy,“ řekl lich a vedl živé do sídla mrtvých, jenž leželo hluboko pod zemí. Do města v obrovské jeskyni, jejíž strop obývali tisíce netopýrů.
„Co je tohle za místo,“ zeptal se Jakub, když spatřil ohromné město, které osvětlovalo desítky pochodní.
„Tohle je město bohů,“ začal vysvětlovat Xardas. „Ještě než stvořili první tvory, vybudovali tohle město. V něm nějaký čas žili, ale jak ubíhali roky, některým společnost druhých vadila, a tak začali tvořit svět a rozcházeli se. Nakonec nezůstal nikdo a poslední z bohů město pohřbil pod zemí. Tady jsem ho nalezl a začal do něho přivádět ostatní nemrtvé.“
„Tohle jsi mi chtěl ukázat?“ zeptal se Kamir.
„Ne. Tady, můj pane, je pouze uschována věc, která náleží jen vám,“ odvětil Xardas a zamířil do chrámu, který byl prvním domovem Smrti. Všude ornamenty lebky, koster a obrazy zachycující smrt. „Zde bydlela vaše matka a právě sem byl nedávno přenesen zvláštní předmět. Vycítil jsem jeho moc, ale neodvažoval se s ním cokoliv dělat. Teď, když jsem vás našel, vám ho chci předat,“ domluvil lich a otevřel ohromné kamené dveře, které vedli do prostorné komnaty, v jejímž středu se nacházale socha Smrti a v rukou před sebou držela černý kámen.
Kamirova hlava při pohledu na artefakt své matky utržila další vlnu vzpomínek a jak kráčel k soše, bylo obrazů z minulosti stále víc. Bylo mu, jako kdyby ho všechny životy najedou bičovali, ale přesto dál šel vstříc osudu, který mu předurčili Lesní duchové, protože věděl, že to tak musí být. Navíc jeho skládačka nebyla kompletní a zde v Nekropoli měl získat poslední dílky. Těsně před sochou se zastavil.
Klára a Jakub zůstali s Xardasem stát ve dveřích. Všichni tři věděli, že tohle se týká pouze posla Smrti, a tak s napětím očekávali, co se bude dít.
Kamir vyslal temnotu, která uchopila kámen smrti, vzala ho z rukou sochy a předala jej černovlasému chlapci. Ten když ucítil pulzující sílu artefaktu byl konfrontován s poslední vlnou vzpomínek, po které se mu všechny životy promítli v jednom obrazu. Skládačka byla kompletní, stejně jako odhalená lež matky. Tolik životů, tolik ztrát paměti a hrůzných věcí, které Kamir vykonal z vůle Smrti, než měl v rukou konečně možnost se osvobodit.
Smrt v říši mrtvých ucítila, jak její prvorozený uchopil kámen, který sama stvořila, než vytvořila vlastní svět pro duše živých. Také věděla, že Kamir zná pravdu, a proto jednala. Skrze kámen ovládla Xardase, kterého jako nemrtvého donutila proti jeho vůli použít kouzla, aby zabil Jakuba s Klárou.
Mladá dívka nespustila oči z Kamira, a tak neviděla svou smrt. Za to Jakub viděl plameny z lichovi ruky, jak spalují tělo Kláry a pak jeho. Zmohl se pouze na výkřik: „Kamire!“
Posla Smrti probral hlas přítele, ale bylo pozdě, než aby cokoliv udělal. Neměl moc nad životem, pouze nad smrtí, a tak jen v návalu hněvu bez přemýšlení zničil Xardase a poslal jeho duši do nicoty, aniž by tušil, že to nebylo z jeho vůle. Potom mu v hlavě skrze kámen zazněl hlas matky: „Dej mi zpátky můj kámen a já ti je vrátím.“
S očima plných slz udělal černovlasý chlapec jedinou věc, která ho napadla. Použil své schopnosti a odebral se na místo, kde mohl s přítelem a dívkou mluvit, aniž by mu v tom mohla Smrt zabránit.
Jakub kráčel s Klárou po pravém boku dlouhým tmavým tunelem, na jehož konci zářilo bílé světlo. Dívka díky daru strach neznala, ale on se bál toho, co se stane, protože toho vedle posla Smrti zažil tolik, že se obával nejhoršího. Najednou se před ním objevila Kamirova silueta.
„Jakube,“ zvolal Kamir a hnal se k zrzavému mladíkovi, aby ho mohl obejmout. Měl toho na srdci tolik, ale věděl, že na vyslovení všeho nemá čas.
„Kamire,“ řekl Jakub a objal malého chlapce.
„Byl jsi můj jediný přítel za všechny mé životy. Tolik jsi mi toho dal a kvůli mě se ani nedožiješ dospělosti. Já ...“
Zrzavý mladík umlčel přítele. „Vím, že za to nemůžeš. Není to tvoje vina a nechci, aby ses tím trápil.“
„Mohu to napravit. Stačí když vrátím matce to, co je její.“
Jakub se smutně usmál. „Znáš jí líp, než kdokoliv jiný. Zamysli se a pak mi řekni, opravdu by to udělala?“
Kamir sklopil zrak a žal v něm zesílil o to víc. „Ne. Neudělala.“
„Tak vidíš. Rozhodni se sám za sebe. Během našeho putování tě tolikrát zastihla minulost. Nyní nastal čas, aby si začal nový život.“
Posel Smrti se podíval na přítele, pak na dívku v jeho věku. Ta jen kývla na souhlas, protože dopředu věděla, na co se jí chce zeptat. „Sbohem příteli. Jen mě mrzí, že v příštím životě si na mě nebudeš už pamatovat.“
„Sbohem a hodně štěstí,“ řekl Jakub a poplácal černovlasého chlapce po rameni. Potom s Klárou vykročil vstříc nové existenci v říši mrtvých, kam jak sám věděl Kamir nebude už nikdy moci vstoupit.
Prvorozený potomek Smrti se přenesl zpátky do města bohů, k soše své matky. Skrze její artefakt se s ní spojil a řekl: „Ne matko. Nevrátím ti tvůj kámen. Tolikrát jsi mi lhala, tolikrát sis s mým životem pohrávala je na čase to skončit. Už nebudu tvou loutkou, nástrojem, kterým budeš měnit svět. Od této chvíle začíná můj nový život!“ Pak Kamir vší silou mrštil černým kamenem o zem a na artefaktu se objevili drobné prasklinky.
Smrt v jeho mysli vykřikla: „Ne!!“
„Na všechno jsem si vzpomněl a chceš něco vědět. Takový pocit uspokojení z krutosti, když jsem se vloudil do tvého hradu a sebral ti ten kámen, než jsi mě odhalila, byl neskutečně úžasný,“ a dupnul na kámen, jenž pak při sebemenším nárazu hrozil se rozletět na tisíce kousků.
„Ne, slituj se. Jsem tvá matka.“
Kamir udělal několik kroků od kamene, jenž zaryl do země před sochou Smrti. „Slituj se? Smrt nezná slitování, tak proč bych ho měl znát já,“ potom přivolal temnotu a s její pomocí svrhl sochu matky na kámen, který se roztříštil po podlaze.
Poslední potomek Smrti na světě se pak otočil a odešel vstříc novému životu, který ho čekal. Byl volný, přesto ve svém nitru měl tolik žalu a muka za všechny hříchy svých minulých životů, že neviděl důvod, aby oslavoval. Na druhou stranu měl před sebou dlouhý život, který prožije akorát podle svého.

p.s.: pokud někdo nedostal na nějakou otázku odpověd, budu rád, když mě na to upozorní, protože než se začnu věnovat nějakému novému dílu, projdu si celé své dílo od začátku, takže bych to mohl následně upravit, to je asi tak všechno, takže příští vložená část bude už asi zcela nový příběh a zatím jsem se teda nerozhodl o čem, ale mám asi tak pět kandidátů, ale to je ještě v budoucnu, to teď říkat