Siwan - Kapitola 10. Hůl a pes

Anotace: „Mám syna.“ Opakoval omámeně a líbal Lily na tvář a zpocené čelo. „My máme syna.“ „Harry.“ Vydechla Lily a podívala se na svého muže. Ten přikývl. „Harry.“

Sbírka: Siwan

Brumbál ji přenesl neprodleně na ošetřovnu a za chvíli už byla madam Pomfreyová v jednom kole.
Albus a pozdější příchozí, kteří chtěli zjistit její stav, byli vypuzeni za dveře ošetřovny a bylo jim přísně zakázáno vstupovat. Bylo nutné mít kolem raněné klid a tolik hluku by ji neprospělo.
Siwan byla při vědomí a i když ji nebylo příliš do smíchu, snažila se pomáhat madam Pomfreyové. Ta zatím čistila ránu a zjišťovala její rozsah.
Nebylo to nic pěkného a trvalo zhruba hodinu, než mohla vrchní ošetřovatelka vyjít ven a stručně informovat ředitele a ostatní o tom, že naštěstí nebyly vnitřní orgány nijak poškozeny. Ovšem její vlastní vnitřní magie nedovolovala jakkoliv ránu léčit. Vyčistili ji a překryli čerstvými bylinami a obvazem. Krvácení také přestalo, ale bylo nezbytně nutné ránu ještě dál ošetřit. Jenže veškerá snaha pečovatelky v tomto bodě selhala.
A v tom byl ten problém.
Přestože se podařilo ránu „stabilizovat“ a zamezit další ztrátě krve, nepodařilo se jí jakkoliv zmírnit. Madam Pomfreyová pak zdůraznila, že by jakékoliv návštěvy nebyly vhodné a že naopak bude nezbytné, aby u ní zůstala do rána. Hrozilo nebezpečí, že se rána zanítí a nebo že Siwan chytne horečku. To by bylo v jejím oslabení riskantní.
Jediné co bylo pozitivní, že se z ní skutečně nestane vlkodlak, protože její síly by něco takového nedovolily.
„Bude nejlepší když všichni odejdete, teď k ní rozhodně nikdo nemůže.“ Dokončila svůj proslov madam Pomfreyová.
Brumbál si tedy svolal ostatní do ředitelny a stručně jim vysvětlil, že díky Siwan se podařil konečně první velký a úspěšný tah. Vlkodlaci ztratili oba své vůdce a bylo pravděpodobné, že už se jim v nejbližší době nepodaří nalézt jednotnost. Bylo o jednoho nepřítele méně. Ale nebyl čas slavit úspěch. Bylo nutné okamžitě sledovat dění uvnitř kolonie a odhadnout její další vývoj. Pořád měli možnost přestoupit na druhou stranu a správný člověk by je mohl přesvědčit.
A tak se zrodil nový plán, který se od té chvíle začal uskutečňovat.
Zhruba někdy k ránu se Albus konečně dostal k tomu, aby se sám dostal na ošetřovnu. Stav Siwan byl nejistý a on u ní musel být. Cítil, že to potřebují oba. A také měl pravdu.
Madam Pomfreoyvá se o ni poctivě starala celou noc a když se zdálo, že bude v pořádku, přemohl ji spánek a ona si na chvíli zdřímla.
Brumbál si přisedl na kraj její postele a jemně uchopil Tess za ruku. Opětovala jeho stisk a pootevřela oči. Byla celá zpocená a na čele jí vystávaly další kapičky. Zdálo se, že to čeho se báli, se uskutečnilo. Rána se přes veškerou snahu zanítila.
„Otče.“ Zašeptala.
Ještě o trošku víc jí stiskl ruku a také šeptem odpověděl, aby byla potichu. Odkryl provizorní obvaz na jejím boku a tak trochu sebou trhnul.
„Otče, prosím tě.“ Zase začala šeptat, ale žízeň jí vysušila jazyk a tak to bylo spíš sípání. Dal jí napít trochu vody ze sklenice na nočním stolku a pak jí pohladil po vlasech.
„Přiveď Severuse, prosím.“
Zavrtěl hlavou. „Nevíš, co po mě žádáš.“
Vyhrkly jí slzy, ale zuřivě zamrkala, sotva se držela z posledních sil. Stiskla mu ruku.
„Přiveď ho, on nic neprozradí.“
Brumbál se k ní naklonil ještě o maličký kousek. „Je to Jeho špeh.“ Upozornil ji.
Na chvíli zazmatkovala, to když jí ránou přejela křeč a pár kapek krve prosáklo obvazem.
„Je to moje naděje, teď. On to přijme, musí.“
Brumbál si smutně povzdechl a pak se podíval na spící Poppy. Když se vrátil znovu k Siwan, dívala se na něho velmi unaveně, ale odhodlaně. Otřel jí mokrým ručníkem pot a znovu ji pohladil po hlavě. Pak na vteřinu setrval dlaní na jejích očí, přesně tak, jako když se uklidňují vystrašená zvířátka a pak se zvedl a odešel.
Za sebou už slyšel jen její tiché. „Děkuji.“

Poppy byla silně proti tomu, ale vzhledem k tomu, že nemohla udělat nic víc, souhlasila nakonec a odešla s Albusem do své pracovnu, lehce nevrle, aby si uvařili trochu čaje.
Severus pak potichu a strojeně přešel kolem zástěn a na chvíli se trochu zarazil, ale došel až k ní. Vztáhla k němu roztřesenou ruku a on ji pak opatrně přijal.
„Potřebuju, abys mi pomohl. Ta rána, musíš ji zašít.“
Cítila jak sebou trhl. Byl zvyklý a pomalu začínal nevnímat jakékoliv situace a bolesti, ale tohle ho ještě zarazilo.
Mluvila dál. „Tak jako když jsi tenkrát šil ten závěs. Jen líp.“ Dodala trochu v žertu.
Věděl na co naráží. Bylo to něco z podivného tajemství, jež měli mezi sebou. Znala jeho život a jeho samotného skrz na skrz. A z nevysvětlitelného důvodu ti dva byli ti nejpodivnější přátelé. On se svou nenávistí a nechutí nad tím, jak vše kolem něj je a ona, jakési zjevení, které do toho světa vtrhlo a bylo s ním, i když si to nepřál. Držela nad ním ochrannou ruku, když ho donutila, aby jí vzal k Voldemortovi, ale byla i ten největší nepřítel vždy, když se nechal unést svou temnou stranou. Jak podivné to bylo. Byla první, kdo jej ztrestal, když skutečně ubližoval a první, kdo mu pomáhal vstát, když potřeboval. Starala se o něj a zároveň jej zavrhovala. Přesné kombinace. A on? Sledoval ji a tak trochu obdivoval, jenže v ní viděl i šifru, kterou zatím ještě nedokázal rozluštit a zuřil a žárlil pokaždé, když některý z Pobertů dal jasně najevo, že on už to tajemství zná. Nenáviděl, že on musí být poslední.
„Nejsem felčar.“ Sykl.
Sevření ruky trochu zesílilo a když se na okamžik zadíval do polootevřených očí, měl pocit, že se topí. Snad nebyla plně při vědomí, to nevěděl. „Jsi přítel a zase budeš.“ Řekla podivně.
Nepochopil, jak to myslela, alespoň v tu chvíli ne. „Udělej to a já ti ukážu jak přežít tu nenávist.“ Dodala.
V tu chvíli mu spíš připadalo, jako že blábolí, tak jí raději zarazil a řekl že to udělá.
Když potom vzal do ruky jehlu a připravil vše ostatní, naposledy se na sebe podívali.
„Teď budu já tvoje umělecké dílo, dokážeš to.“ A pak si odkryla ránu a zatnula zuby.

Když se většinou scházeli členové Řádu, často se stávalo, že nebyli všichni. Bylo jen vyjjímečné, když jich tam bylo víc než polovina, protože někteří pracovali na svých povinnostech a úkolech a jiní museli zůstat doma u svých rodin. Nedílnou součástí pak byly i smuteční setkání, která nutně musela přicházet, nikdo si nebyl jistý tím, co ho potká zítra a nezřídka se stávalo, že jste mohli přijít během minuty o vše. Znamení zla byla noční můra, která pronásledovala všechny matky a strašila muže, když se vraceli domů.
Vždy to všichni velmi prožívali, i když se stávalo, že mrtví se nacházeli téměř každý den, takhle bolest byla intenzivní pořád i když jste časem začínali cítit otupělost. Byl to hnací motor, který vždy všem vlil nový život do žil, síla která do nich vstupovala a žár který nešel uhasit. Bylo to “něco“ za co stálo bojovat. Vědět že zítra váš syn, nebo dcera budou moci zase žít. V takové chvíli se statečnost a odvaha usídlila v srdcí všech a každý ze sebe vydával to nejlepší i do posledního dechu ano.
Když došlo k zranění Siwan, ten večer se sešli zase všichni členové řádu. Bylo jich mnohem víc než obvykle a nebylo v tom jen to zranění. Měli za sebou první větší úspěch a i když práce zdaleka nekončila, všichni toužili vědět o všem co se tam stalo. Nikdo ještě neviděl, že by jediný člověk dokázal zastavit takovou zlobu za jediný večer, nehledě na to, že to byla jen žena. Dokázala to.
Zprávy které přinášeli z vlkodlačí kolonie byly uspokojivé, zásah byl přesný a bude trvat, než se vlkodlaci zase plně zformují, pokud k tomu dojde. Jejich novým vůdcem se stal bývalý zástupce, který se prozatím léčil ze svých zranění.
„Na mou duši, to je ta nejlepší zpráva, kterou jsme dostali. V Trootu mám příbuzné, kdyby se jim něco stalo..-.“ na chvíli se žena zajíkla. „Nebýt jí, nevím co bychom teď dělali.“
„Nesmíš zapomínat, že ještě není konec, Hortenzie.“ Řekl trochu dutěji Pošuk a pak poplácal trochu starší čarodějku po rameni.
James si se Siriusem vyměnili pohledy, oba věděli, že cena byla přeci jen vysoká. Měli nepodložené zprávy z Bradavic, že Tess na tom není zrovna nejlíp. Brumbál, u kterého si to všichni chtěli ověřit se zatím ještě nedostavil. Pravděpodobně jej ještě něco zdrželo, ale jeho návrat čekali všichni netrpělivě každou chvíli.
„Jak se daří Molly, Arture?“ zeptal se zase jiný člen řádu pana Weaslyho.
Ten se trochu smutněji pousmál: „Je s chlapci u tetičky, bude to tak lepší.“
Další přikývnutí kolem a zase nastalo trochu netrpělivé ticho.
„Co víme o tom jejich novém vůdci?“ zeptal se pak kdosi.
To byla jako rána pod pás, protože jeden z vlkodlaků, jež byl také členem řádu a byl přítomný v sále sebou trhl. Měl k tomu i osobní důvody. „Fenrir,“ procedil trochu zhurta skrz zuby. „Fenrir Šedohřbet.“
„Prý mu trochu upravila fasádu.“ Zažertoval opět Pošuk a někteří v jeho blízkosti vykouzlili na tvářích kyselé a nebo nucené úsměvy veselí. Jenže Remus už mu neodpověděl, byl sám dost rozladěný.
„Mě se to pořád nechce líbit,“ ozval se Archie, pracovník ministerstva ve věcech nezletilých kouzelníků. „Co jsme získali, když je tak napadla? Akorát jsme upoutali jeho pozornost, teď po nás půjdou ještě víc. Nedivil bych se, kdyby jste se vrátili a na dveřích našli znamení Zla.“
„Takový nesmysl.“ Ozval se Sirius, který to nedokázal vydržet. „Kdyby ho nezastavila, tak bys tu už nebyl. Hrozilo zničení poloviny severních vesnic.“ Ty tupče, chtěl dodat, ale to už se ovládl. James do něj trochu dloubl loktem, nemělo smysl se hádat s Archiem.
Kouzelník se trochu podivně uchechtl. „To nemohla udělat něco dřív? Kde byla, když došlo k tomu masakru v Glous nebo kde byla, když na nás poštvali ty zrůdy?“ Tím myslel draky, bohužel se Voldemortovi podařilo některé poslední na ně poštvat a nejeden kouzelník to zaplatil životem, než se je podařilo zničit. To byla také velmi nepěkná řež.
„Nemůžeš na ní svalovat vinu, nikdo by tomu nedokázal zabránit a používat je proti Němu, se prostě nedá. Nejsou naši otroci.“
Acháš vztekle vyprskl. „Tak k čemu nám teda je?“ a pak se na chvíli rozkašlal, jak to u něj bylo běžné. „Tak ať nám pomůže aspoň teď!“
Mnozí mručeli a šuškali si mezi sebou, ale byl to Pošuk, kdo odpověděl.
„Kdo potlačil to zatracené psí povstání a obrátil všechno v prach? Ty se svým řečněním jsi to nebyl. Byla to ona.“
Ale to už se Archie opět uchechtl. „Tak to nás může těšit. Sláva jí, až udělá něco příště a nebude simulovat, beztak to je prý jen povrchové ranění. Uvidíme, co zvládne potom. Jestli jí ovšem najdeme.“
„Už jsi jí našel!“
Když odpověděla, trhli sebou všichni přítomní v místnosti a nejeden člen vyjekl a Archie z toho dostal další záchvat kašle.
Siwan stála ve dveřích a těsně za ní stál Brumbál, který je všechny pozoroval. Dívala se upřeně na starého čaroděje a i když se usmívala, šla z ní hrůza, že se někteří kolem přikrčili.
Archie celý zbledl a zakňučel.
„Co jsi říkal, Archie?“ zeptala se jemně, ale natolik, že jemu ta slova připadali jako dýky.
Siwan popošla kousek do místnosti. Opírala se o hůl a mnozí se zvedli ze židlí, aby jí uvolnili místo a usmívali se při tom, ale ona si toho nevšímala a dál se dívala starému kouzelníkovi do očí.
„Vítej zpátky, Siwan.“ Nepatrně se uklonil a uvolnil jí cestu.
Brumbál za jejími zády potom přešel do čela stolu, kde se posadil na vyhrazené místo. Siwan, která se stále opírala o hůl, přešla za ním a nejevila jakoukoliv známku další reakce. Postavila se k židli zprava, tak jako vždy a tvořila němou stráž. Sledovala všechny bedlivým pohledem, vypadala tak jako vždy, jen ta hůl byla navíc.
„Začneme, dnes toho máme dost.“ Řekl rázně Albus.

„Tess, jak je ti?“ vyhrkl okamžitě James, když se po schůzi dostal do její blízkosti.
Trochu prkenně se usmála. „Vypadám tak špatně?“
„Nedělej si z toho srandu.“ Vložil se do toho trochu hněvivě Sirius. Chvíli se zdráhala, ale podívala se upřeně i na něj. Byl v tom trochu náznak chladu, když mu odpověděla.
„Bylo i hůř, ještě štěstí, že v Bradavicích najde pomoc každý.“
„Říkali, že je to špatné, proč jsi nezůstala raději tam?“ Spustil okamžitě James, který na ní pořád starostlivě zahlížel a nevšiml si jejich pošťuchování, ani nevraživosti.
Pokrčila rameny. „Potřebujete mě, navíc jsi viděl co se stalo.“
„Z Archiho si nic nedělej, je to starý mrzout.“ Opáčil.
„O něm jsem nemluvila,“ řekla trochu šibalsky a mrkla zpět na svého skoro bratra. „Jak se má Lil?“
„No, dobře. Myslím..“ zakoktal se, něco mu tu unikalo.
„Myslím, že bude nejlepší, když mě vezmeš do Godrikova dolu.“ Dloubla do něho a byla už v půlce cesty ke dveřím, když mu to došlo.
„COŽE!“ vyhrkl a rozzářil se a zároveň ho sevřel strach. „Tess, pospěš si, nebo tě do těch schodů vynesu, to je mi jedno. Honem, honem!“
Siwan už se ovšem hezkou chvíli smála a skutečně šplhala do schodů, co mohla.
Sirius se plahočil za nimi a tvářil se pořád jako bubák, když ho někdo přelstí.
„Mě se to nelíbí.“ Pronesl, když James zatím letěl otevřít dveře, aby to uspíšil.
„Co?“ zeptala se.
„Jsi zraněná, měla bys odpočívat, ne se tak namáhat.“
Otočila se na něj a z očí jí skoro šly blesky, bezděky ustoupil. „Sakra přestaň s tím, nic mi není.“ Odsekla a pak se zhluboka párkrát nadechla a pokračovala už o trochu klidněji. „Lily bude rodit a já slíbila, že budu s ní. Navíc mě Albus potřebuje. Siriusi, já nejsem jako vy a nikdy nebudu. Jsem..co jsem, já musím plnit své úkoly i když se ti to nelíbí, mám svou práci.“
Chvíli mlčel a jen se na ní díval.
„Nemůžeš mě držet od toho, protože si mě to stejně zase najde. V tom je ta největší ironie, chápeš?“ řekla a poprvé v ní uviděl takový smutek, že zatoužil vzít jí do náruče, ale něco ho drželo zpátky. „Já jsem ferling, já nedokážu být taková jak by sis přál. Mám svá nebezpečí a obětuji vždy všechno nebo nic. Dokážeš tohle přijmout. Dokážeš mě přijmou, i když nikdy nebudu čekat doma, jak by sis přál? Nebo já?“
Mlčel.
„Tess.“ Ozval se James, který už se vracel.
„Vidím že ne.“ Řekla rychle a pak v tom kratičkém okamžiku se k němu naklonila a políbila ho zlehýnka na rty. Než se stačil vzpamatovat byla pryč a s ní i její poslední slova.
James na něj ještě zavolal, ať si pospíší a už mířil s Tess pryč, nechali za sebou jen zkoprnělého Siriuse, který se zhruba za pár vteřin probral z úžasu.
A pak vyběhl za nimi.

Oba byli těmi nejšťastnějšími lidmi na světě, když klečel u její postele a ona svírala jejich dítě v náručí. Ještě pořád plakala a James k tomu neměl příliš daleko.
Tess stála o podál a Sirius s Remusem ve dveřích jen nesměle přešlapovali.
„Mám syna.“ Opakoval omámeně a líbal Lily na tvář a zpocené čelo. „My máme syna.“
„Harry.“ Vydechla Lily a podívala se na svého muže. Ten přikývl.
„Harry.“
Pak se oba podívali na Tess. „Chceš si ho pochovat?“ zeptala se Lily.
Tess ovšem poněkud pobledla a udělala krok vzad. „Raději ne.“
„Siriusi, pojďte sem přeci. Pojďte se podívat na syna!“ hulákal přešťastný otec.
A pak se Siwan vytratila, nechala je tam a odešla pryč. Tato chvíle patřila jen jim.
Ještě z dálky slyšela, jak si dělají srandu a nebo jak naopak rozmlouvají o vážných věcech.
Nikdo si nevšiml, že už v místnosti není, nikdo si nevšiml že odešla.
Zmizela venku a přenesla se pryč. Daleko pryč.

V Bradavicích už také věděli, co se stalo, když se vrátila zpět na hrad.
Bylo to jen několik hodin.
S Albusem se pozdravila a ubezpečila ho, že její rána se už hojí a že je v pořádku a pak jí čekal úkol nejtěžší. Najít svého podivného přítele.
Čekalo ji najít někoho, kdo byl rozpolcený a zlomený.
Čekalo jí najít Severuse Snapea.

Našla ho.
Byl na místě, které si vyvolil jen on, ale ona ho vycítila.
Když ji uviděl, bylo mu všechno jedno. Dokonce ani neprotestoval, když se posadila vedle něho a když se k němu stulila. Sevřel ji a držel. To bylo vše.
Čekalo je to nejtěžší.
Oba.
„Jsem s tebou.“ Řekla mu tiše do ucha a nekonečně dlouho tak setrvali.
To bylo na jejich vztahu to nejzvláštnější.
Vydrželi to a ani jeden toho druhého nemusel odhánět. Nebylo to třeba.
Zmírnila jeho bolest jak to šlo a poprvé mu vlila do žil troch své nakažlivé síly. Nechala ho usnout a ještě nějakou dobu u něho setrvala. Pak jej také opustila.
Odešla jinam a dlouhé hodiny se procházela lesem.
Bylo to v místech, kde poprvé poznala svého otce a o to milejší a hřejivější jí připadala. Nevšímala si chladu a ani trochu tupé bolesti, která ji vystřelovala z boku.
Až za hodně dlouhou dobu uslyšela slabounké štěknutí. Bylo to zoufalé, skoro jí to připomněli jí, když tenkrát volala o pomoc.
Vydala se tím směrem a za nedlouho našla pod stromy to co hledala. Opuštěnou Hromádku bílých chlupů a ještě slepé štěně.
Vzala ho opatrně do rukou a zahřála ho. Začalo jí žužlat malíček.
Zvedla jej a podívala se na něho. Bylo to dozajista štěně nějakého lesního vlka. Ale bylo slabé a opuštěné. Nejspíš se muselo nějakým záhadným způsobem dostat ze svého úkrytu a nebo jej matka opustila.
Opatrně kolem něho složila svůj plášť a vydala se zpátky. Cestu mu něco pobrukovala a on spokojeně usnul.
„To nic, maličký. Postarám se o tebe.“