Umění dřeva

Anotace: Povídka ...co víc k tomu říct? Snad jen, že za jakékoli komentáře budu vděčná.

Nilén pracoval v dílně už jako malý. Otec ho zaučoval do řemesla, které se mu stalo živobytím i potěšením. To nadšení předal i jemu, malému chlapci. Od těch radostných časů, kdy se chodíval koukat, jak táta zpracovává umně dřevo a vytváří ze stejně kulatých kmenů překrásné obličeje, květiny, ozdoby, pohovky, židle a všemožné druhy nábytku, už uplynulo mnoho let. Nyní byl v dílně sám, žádná slova ho nepovzbuzovala nad urputnou ruční prací. Nikdo mu neotíral kapky z čela a zad, když se namáhal. Nikdo s ním nezvedal těžká břemena. Byl na všechno jenom on.
Znaveně se opřel o ohoblovaný malý špalek, setřel si z čela pot a porozhlédl se kolem. Všude v dílně stály, nebo jen ležely pohozené kusy dřeva. Některé byly suché a rozpraskané, jiné ještě ani nestihly vyschnout. Míza bujně prýskala prasklinami a snažila se zabránit úplné pohromě. Bohužel, už bylo pozdě. Menší kamrlík, jež se stal celým jeho světem, rovněž sestával ze dřeva. K ránu sem svítilo velkými okny probouzející se slunce, večer se obrácenou stranou loučilo. Sledoval tu hru barev, která ho mnohdy inspirovala. Stíny se plazily po nedokončených výtvorech, hoblinkách a kůrách, nářadí, jako kdyby se sním laskaly a dávaly mu svolení. Svolení k tomu, že může pracovat s přírodou a propojovat dva odlišné světy dohromady.
Tuhle pracovní dílnu vlastně udělal ručně jeho otec. Ztratil se ve vzpomínkách. On a jeho matka žili docela daleko od veškerých obyvatel města Saion. Jejich skromný pozemek stál obklopen smíšeným lesem, proto dostávali od místních lidí přezdívku „listoví ztracenci“. Za boha nemohl přijít na to, proč zrovna tento název, ale co. On omezoval kontakt s ostatními na minimum. O potraviny se mu po smrti rodičů starala jednou za týden stará babka Maria a pro zakázky si lord Vextr jezdil přímo k němu.
Lord Vextr byl největší rybou v okolí. Kdo si ho znepřátelil, měl co dělat, aby se udržel nad vodou. Šuškalo se, že vyhnal už několik lidí a rozvrátil mnoho rodin. Každý k němu choval respekt, protože pokud se před ním člověk neplazil po zemi, sežehnul ho šlechtic ostrým pohledem plným jedu, a to znamenalo zlo.
To mu připomnělo událost, která se stala před sedmi lety. Nějaký neznámý pachatel hodil na jejich srub pochodeň. Dům vzplanul téměř okamžitě, smůla se škvařila, dřevo kvílelo, matka křičela a otec se snažil oheň uhasit. Utekl na pokyn rodičů. Odcházel nerad, jako kdyby tušil, že už je neuvidí živé. Vyběhl z hořícího srubu na poslední chvíli, pak se konstrukce zhroutila a pohřbila jeho rodiče uvnitř. Nerad na to vzpomínal, bál se od té doby ohně, ovšem to sem teď nechtěl zatahovat. Jenom mu před pěti lety, když povyrostl, došlo, že se ten osudný den otec pohádal s lordem Vextrem. Nepřišel nikdy na to, že by byla mezi těmi událostmi nějaká spojitost, ovšem i malé podezření v něm vzbuzovalo ještě větší nelibost k tomu pyšnému obtloustlému muži. Když se mu vybavila dnešní scéna, zaťal ruku v pěst.
Uprostřed dne si to k němu „přikvačil“ samotný lord. Nejenže ho vyrušil při práci (a on obecně vyrušování neměl rád), ještě byl tak drzý, aby mu zakázal dodělat nynější zakázky a nadiktoval mu svou, naprosto nesmyslnou a složitou. Do týdne měl za úkol vyřezat židli neobvyklých tvarů. Tak zněl jeho požadavek. Neřekl, k čemu má židle sloužit. Obvykle je samozřejmě určena k sezení, ovšem u něj si člověk nemohl být nikdy jist. Co když ji chce jako dekoraci do toho svého „panství“? Nebo jako dar své vyvolené? Pokud ho tedy nějaká chtěla, ani by se nedivil, kdyby ne.
Každopádně se tím situace nijak neměnila. Musel vymyslet originální tvar a vyrobit ho za tak krátkou dobu. Složil hlavu do dlaní, zavřel oči a nechal mysl volně plynout. Byl unavený a hladový. Když se ponořil do práce, nedbal na jídlo klidně celý den. Také tak vypadal. Jeho vyhublá postava, kruhy pod očima, strniště černých vousů a nemyté vlasy svědčily o všem. Maria ho často ponoukala, aby o sebe více dbal, že o něj tak nebude žádná tamní dívka stát, leč měl na děvčata vůbec čas? Neměl. Řezbář byl v kraji jediný, a proto dost žádaný. O rodině mohl pouze snít.
Ještě hodinu hleděl duchem do neznáma, pak se otočil, uklidil své nástroje a potmě vyrazil ke dveřím z dílny. Na věcech jakoby ulpěl tajemný prach, který se s prvními slunečními paprsky zvedne a schová někam ke stropu. Zastavil se, opřel mozolnatou ruku o rám dveří a pohlédl na hru barev. V koutě se snoubila tmavě modrá se světle hnědou. Předměty vrhaly odrazy, a aniž by si toho byly vědomy, vytvořily něco, na co Nilén čekal celé odpoledne. Inspiraci.
Rychle popadl papír a ořezanou tužku a rozeběhl se do svého domu. Sedl si na jednoduchou židli, na moment zavřel oči, vybavil si přesný rozsah své vidiny a začal jezdit zlehka rukou po papíře. Jenom při světle svíčky seděl nad upraveným kouskem dřeva celou noc. Po čtyřech hodinách práce si promnul unaveně oči, prohlédl svůj načrtnutý výtvor a odebral se na kutě. Čeká ho mnoho dní tvrdé dřiny, spánek potřebuje.

Přestože šel spát pozdě v noci, vstával s prvními slunečními paprsky. Nejen ony se líně šplhaly z vyhřáté postele. Kdyby byl na vstávání Nilén sám, možná by to vzdal, ovšem teď se vedle něj snažili i ostatní, a tak s povzdechem sundal nohy z postele, promnul si oči a šel se nasnídat. Při skromném jídle, sestávajícím z lehce okoralého chleba a domácího másla vyrobeného Mariou, přemýšlel nad tím, co ho v nejbližších dnech čeká. Věděl to přesně, ovšem nějak si to nemohl připustit. Práci měl rád, pouze jednou za čas nastávaly chvíle, kdy se mu do ničeho nechtělo. Jedna na něj zrovna přicházela. Už v tom měl praxi, okamžitě se zvedl a šel do dílny, aby ten rostoucí pocit rychle zahnal. To fungovalo nejlépe. Pokud se překonal, pak to šlo hladce.
Do dílny zářilo jasné světlo, trochu ho to povzbudilo. Rozestřel si před sebe na stůl včerejší náčrtek, zadumaně se rozhlédl kolem a pohledem vybíral vhodné dřevo. Muselo být větší, nejlépe tmavé a pevné, což znamená, že v úvahu přichází jedině dub. Tak velký kus tu neměl, věděl však o čerstvě pokáceném stromě, jehož odřezky mu hajný ze solidarity přivezl. Byl to fajn chlap a měl pěknou dceru Haine. Žili sice relativně daleko od sebe, ovšem měli cosi společného, a tím byl les.
Z části kmene odřezal větší kus, který si pečlivě proměřil, pak ho dokutálel před svůj koutek a pomocí své síly a vytrvalosti se mu ho nakonec podařilo dostat na místo určení. Pěkně se přitom zapotil. Ohobloval z tlustého špalku kůru, načrtl si tužkou řezy a dal se do díla.

Seděl unaveně v dílně na kousku nevyužitého dřeva a už asi po desáté za poslední hodinu si mnul oči. Šíleně ho pálily. Bolely ho také ruce od nejrůznějšího tesání, hoblování, pilování a práce s dlátem. Nohy skoro necítil, stál na nich v kuse po mnoho hodin. Takřka nejedl, v břiše mu kručelo a nebyl tu nikdo, kdo by za něj pozdní oběd mohl udělat. Slunce se pomalu sklánělo k západu.
Po několika minutách, kdy zíral před sebe do prázdna a nevnímal, jak se světlo plazí po podlaze, se nakonec zvednul a šel pryč. U dveří se ještě zastavil a prohlédl si své dílo, které dokončil. Židli pro pana Vextra. Byla zvláštně tvarovaná, nožky byly vypouklé ven a pak se zase tlačily dovnitř, židli to dodávalo na zajímavém efektu. Sedět se na ní přesto ale dalo, to měl ozkoušené. Sedátko bylo jednoduché – ploché, ve středu lehce prohloubené. Ovšem ozdoba byla naprosto jedinečná. Pod sedátkem jako by byla ještě jedna deska, tu nad ní totiž vyřízl menší, vyvolalo to tak zvláštní dojem, jako by na židli bylo polstrování. Od okrajů se pak táhly malinké lístečky vinné révy, které se sbíhaly do středu, kde se točily kolem jakýchsi magických úst ozdobených hrozny. Celé to vypadalo zvláštně a on to nedokázal sám popsat. Během načrtávání a realizace tohoto kousku, se mu míhaly myšlenkami hlava lva, jak ji viděl na obrázku, víno a lidská ústa. Nemohl ze sebe tu představu dostat, a tak ji využil.
„Snad se budeš lordu Vextrovi líbit, židličko.“ promluvil. Slova z hrdla vycházela těžko, nejen že dlouho nehovořil, také příliš nepil. Opravdu by o sebe měl začít dbát, pomyslel si.
„Měl by ses víc šetřit.“ promluvil někdo nakřáplým hlasem. Nilén poplašeně vyskočil a začal se horlivě rozhlížet kolem. Kdo to byl? Svou myšlenku vyslovil nahlas.
„Přeci já!“ ozval se znovu ten divný hlas.
„Kdo já?“ ptal se nedůvěřivě vyděšený řezbář. Když v místnosti nikoho nenašel, začal se podrobně rozhlížet po předmětech. Nakonec se zastavil u židle. Zdálo se mu to, nebo se u vyřezaných rtů židle jakoby rozplývala?
„Copak nevidíš?“ protestoval smutně hlas.
Nilén se podíval pozorněji, opravdu se u úst chvěl vzduch. Protřel si oči. Musel už bláznit. Jak je to dlouho, co nespal? Tři nebo čtyři dny? Nemohl si vzpomenout. ´Lord Vextr mi přijel dát zakázku před čtyřmi dny. Vlastně ne…Maria vozí nákup vždycky ve čtvrtek a přivezla ho včera, což znamená, že sem lord Vextr přijel před pěti dny a já nespal od té doby. Jsem přetažený. Tím to bude.´ vysvětlil si tak zvláštní události.
Zadíval se na stojící židli, mávl nad ní rukou, zatáhl za kliku a odešel pryč.

Bez chuti se najedl pořádného jídla po několika dnech. Trochu se mu spravila nálada, přesto mu stále jedna myšlenka vrtala hlavou. Nemohl se zbavit dojmu, že mu něco uniklo. Přeci by nebyl tak přepracovaný, aby slyšel hlasy, které neexistují, a viděl věci, které nejsou? Avšak je zase nesmysl, aby s tím zvukem měla něco společného ta židle. Vyřezal ji teprve před pár hodinami. A navíc, odkdy židle vydává zvuky? Již podruhé zahnal zlé myšlenky pryč a soustředil se pouze na svou vydatnou kukuřičnou kaši s ovocem, medem a oříšky. Tohle jídlo mu dělávala jeho matka. Patřilo k jeho oblíbeným.
Jakmile dojedl, šel si hned lehnout. Natáhl se na měkké posteli, založil ruce za hlavu a koukal do tmavého stropu. Člověk by řekl, že se mu budou okamžitě zavírat oči, jenomže spánek ne a ne přijít. Mozek mu příliš pracoval a v takovém stavu nikdy nedokázal usnout, ať už by nespal bůhví jak dlouho. Když se sladká náruč zapomnění nedostavovala, nasupeně vstal, oblékl si košili a rozeběhl se do dílny.
„Tak fajn, co je tohle za fóry?!“ rozrazil s křikem dveře. „Dělá si tu někdo ze mě blázny? Momentálně k nim nemám daleko, tak se přiznej!“přestože kvůli tmě skoro nic neviděl, pátral, zda-li nezahlédne nějaký kvapný pohyb, něco, co by mu prozradilo, že si z něj jenom někdo dělal legraci. Nic se nestalo. Jenom se znovu ozval ten nakřáplý hlas.
„Vždyť ti říkám, že jsem to já.“ ozvalo se před ním.
„Kdo ty? Tak se ukaž!“
„Jsem přímo před tebou, tak se podívej.“ odříkával trpělivě hlas. Klidně si po posledním tónu mohl domyslet i povzdechnutí, docela by se tam hodilo.
Nilén věděl zpaměti, že před ním je jenom stůl a na něm židle. Že by…? Ne, to je naprostá blbost, bránil se jeho zdravý rozum.
„No tak. Uvěř tomu konečně.“ jako by ten někdo četl jeho myšlenky.
„Jak můžu věřit něčemu tak nesmyslnému?“ bránil se.
„Je fakt, že se ti to může zdát divné, ale je to tak. Tím, že tomu nebudeš věřit, nic nezměníš.“
„Fajn, takže se bavím se židlí, kterou jsem vyřezal. Správně?“ tuhle dedukci doslova cedil mezi zuby. Bál se totiž odpovědi.
„Správně.“
Ticho. Nic po té šílené odpovědi nenásledovalo. Žádné vysvětlení proč, z jakého důvodu, prostě nic. Nilén s pláčem na krajíčku ztěžka dosedl na starý špalek a složil hlavu do dlaní. „Já jsem se doopravdy zbláznil!“

Den utekl jako voda. Nečekal, že by se mu něco takového mohlo stát. Většinou se táhl jako líný mrak po obloze. Tento týden však letěl až příliš rychle. Nejdřív práce, teď tohle. Přestože si v první chvíli myslel, že se dočista zbláznil, druhý den se přesvědčil o opaku. Nezbláznil. Nikdo mu to sice nemohl dosvědčit, ale on věděl své. Několikrát se raději ujišťoval štípáním do rukou, nohou, dokonce i nosu – pekelně to bolelo. Zjistil, že opravdu nesní a že je jeho nový upovídaný přítel, či spíš nová upovídaná přítelkyně skutečná. Vlastně, když o tom teď tak přemýšlel, nevěděl, zda-li je to on nebo ona. Podle hlasu by sice řekl on, ovšem židle je zase ženského rodu. Tak jak? Nedalo mu to, aby se nezeptal.
„Ty, máš vůbec nějaké jméno?“ styděl se za sebe, že se nezeptal dřív.
„Nemám…Ty jsi mě stvořil, říkej mi, jak chceš.“ odpověděl mu už tak dobře známý hlas.
„A ženské nebo mužské?“ chtěl zúžit výběr jmen aspoň na polovinu. Jinak by tu bylo příliš mnoho možností.
„Mužské.“ židle musela být pěkně vynervovaná. Netušil, jak to poznal, ale už dokázal odhalit, že jakmile začne odpovídat jednoslovně, něco důležitého a leckdy i nepříjemného se děje.
„Hm,“zamyslel se, „co třeba Kalom?“ napadlo ho náhle. V životě o tomto jménu neslyšel, ale líbilo se mu. Doufal, že jemu se bude líbit také.
„Proč ne. Zní to zajímavě.“ odpověděl suše nově pojmenovaný Kalom. „Jsem rád, že už to je za námi. Můžeš mě teď konečně oslovovat, jak to mají lidé ve zvyku, pokud se nemýlím.“ otázal se ostýchavě Kalom.
„Ne. Vůbec ne. Je pravda, že mohu konečně s někým…“ chtěl to doříct a přiznat se, jak je rád, že má přítele, kterému může povídat své každodenní zážitky, pocity a dojmy. Jenomže to neudělal. Zarazilo ho to. Té židli, ne vlastně Kalomovi, mohl říct vše, přesto mu něco bránilo. Co? Nemohl si vzpomenout, nějaký závažný důvod tu však hrál značnou roli.

Neřešil to. V neznalé nevědomosti setrvával dalších pár dní. Užíval si několik let nezažité chvíle, kdy si celý den s někým povídal, zpíval, vyprávěl příběhy a ukazoval různé věci ze života člověka. Kalom se stal dobrým posluchačem, nýbrž i vypravěčem. Sice nečekal, že by mu židle mohla vyprávět něco, co on sám neznal, leč stalo se tak. On například nikdy neslyšel mýty a báje Středomoří, milostné romance rytířů a krásných dam, o kouzlech lásky a podobně. Rád se nechal poučovat. Jako by mu v tomhle Kaloma seslalo samo nebe…a zase si pro něj přišlo.
„Niléne? Jste tady?“ zeptal se povýšeným hlasem muž, jenž nemohl být nikdo jiný než lord Vextr. Chvíli byly před dílnou slyšet šustivé kroky, pak bez zaklepání vtrhnul do dílny a spustil vodopád slov.
„Ah, to jsem rád, že vás vidím. Hledám vás tu. Neruším?“ optal se, a aniž by čekal na odpověď, přikvačil si to do středu místnosti a nestydatě opovržlivě se porozhlédl kolem. Dával najevo podřadnost člověku, jakým je řezbář. V Nilénovi bublal vztek.
„Přišel jsem si pro svojí židli. Už ji doufám máte hotovou?“ říkal to takovým tónem, že by za zápornou odpověď trhal hlavu. Nilén bezmyšlenkovitě pootočil zrak ke Kalomovi, pak si uvědomil tu chybu.
„No, ta se vám skutečně povedla! V mé pracovně se bude skvěle vyjímat.“ už už se po ní sápal. Nilén vstal a zakročil na poslední chvíli.
„Ne! Ještě zdaleka není hotová. Tohle…to je jen prototyp. Na skutečné židli pracuji.“
„Pracujete? Nejsem si vědom, že bych vás viděl pracovat, když jsem přicházel. V klidu jste si tu seděl a možná, že jsem zaslechl i nějaké hlasy. Jak tedy můžete říct, že na té židli ještě pracujete? Dal jsme vám týden. Ten už uplynul! Líbí se mi tahle, vezmu si ji.“ zavelel rázně.
„Ne! Tu si nevezmete.“ rozkřikl se řezbář nazlobeně. S poděšením si zakryl ústa. Řval tu na největšího pána tohoto kraje, to mu jistě přijde draho!
Lord Vextr zbrunátněl. Zlostí mu cukaly koutky, Nilén viděl, jak se přemáhá, aby ho nezaškrtil. Nakonec si uhladil lehce pomačkaný oblek a vlažně prohodil: „Tak si ji nechte, když vám za tolik stojí. Za tři dny jsem tu pro novou židli. Pokud mi ji nedáte, vezmu si tuhle.“ a odešel.
Nilén se vyčerpaně sesul na zem. Jakmile k němu přestal doléhat zvuk kopyt a kol, ozval se. „To bylo o fous.“
„Tak tohle je ten, co na mě má sedávat.“ řekl Kalom zkroušeně.
„Ne. To já prostě nedovolím. Jednou jsem tě udělal, takže tě už z rukou nevydám. Navíc jsi se stal mým přítelem. Ani kdyby to znamenalo setkat se tváří v tvář Vextrovi, do jeho spárů tě nepoženu.“
„A jak to teda chceš udělat? Sám moc dobře víš, že za tři dny stejnou židli neuděláš. Musel bys pracovat bez přestání!“ protestoval Kalom.
„Klidně budu,“odpověděl na truc, „a dám se do toho hned. Nebudeš mě rušit těmi nejapnými poznámkami, ale budeš mi radit co a jak.“ aby potvrdil pravdivost svých slov, okamžitě vyběhl před dílnu, uřízl příslušný kus dřeva, dovalil ho do pracovny a dal se do díla.

Z venku se ozývaly podivné zvuky, jako by snad něco praskalo. Nilén zvedl hlavu ze stolu. Kde byl? V kuchyni. Vzpomněl si. Musel usnout. Vedle něj ležel prázdný talíř od guláše. Chvíli se zmateně rozhlížel, pak ho ovanul větřík. Ucítil štiplavý zápach. Co se děje? Vrtalo mu hlavou. Nakrčil nos a pořádně se nadechl. Vzduch byl prosáklý kouřem. Odkdy je tu v noci kouř? Kdo by mohl něco pálit? A v lese?
Poděšeně vyběhl ven. Nejdřív si myslel, že chytnul les, pak se zděšením zjistil, že se mýlil. Hořela jeho dílna. Začal zmateně pobíhat kolem, nevěděl, co dělat dřív. Uhasit, nemá vodu, zavolat pomoc, ta je moc daleko. Tak co má, sakra, dělat? Až poté si uvědomil, že ještě jedna věc není zcela v pořádku.
„Kalom!“ plácnul se do čela. „Kalome!“ křičel jméno židle a i přes prudké plameny, které již zachvacovaly téměř celé dřevěné stavení, se prodral se strachem dovnitř. Nedýchal, takřka poslepu nahmatal milovanou židli a v rukou s ní uprchl ven, kde se začal dusit a dávit. Na své nepohodlí však nehleděl. Jakmile mu přestaly slzet oči, dělal co mohl, aby uhasil doutnající nohu Kaloma.
„Niléne! Niléne! Hoří ti dílna! Jak se to mohlo stát? Cítil jsem kouř, poslal Haine pro pomoc a sám se vydal po stopách dýmu. Myslel jsem, že chytl les, ale že tvé stavení, to bych nečekal. Co jsi dělal?! Víš, jak je nebezpečný požár uprostřed lesa?“ zničehonic se tu objevil hajný a už nebyl k zastavení. Mlel a mlel pořád dokola, Nilén ho však sotva vnímal.
Na jeho dotazy odpověděl jedinou větou: „Vextr.“

Od požáru v dílně uplynulo už mnoho doby. Pamatoval si ještě teď, jak mu ničivé plameny stravují vše nejcennější, co kdy měl. V dětství mu oheň vzal oba rodiče, teď i živobytí. Za ta léta už se s tím relativně smířil, přesto ho pokaždé bodlo u srdce, když si na to vzpomněl. V plamenech ztratil i svého jediného přítele, kterého kdy měl. Po záchranných pracích usnul vyčerpáním. Probudil se dopoledne druhý den, ihned ho zasáhl další šok. Kalom ležel několik desítek metrů od zcela shořelé dílny. Jedna jeho noha byla zčernalá a ostatní kousky dřeva lehce ohořelé. To by však nebylo to nejhorší. Židle ztratila po křestu ohněm svou duši. Kalom zmizel. Nilén na něj volal bez ustání celý den, zkoušel to, opravdu. Nic nepomohlo, ani když ohořelé kusy vyhladil a špatnou nohu nahradil novou.
Po týdnech marné práce to vzdal. Smířil se, že je sám a už tak zůstane. Lord Vextr se u něj už neobjevil. Zato ho začala navštěvovat kromě Marie i Haine. Stala se mu oporou v těžkých časech a nejen v nich. Naznačovala, že k němu chová jisté city, on ji však odmítal. Ne snad, že by se mu nelíbila, ovšem bál se. A v tu chvíli mu naposledy Kalom pomohl.
Zrovna se stěhoval. S tímto místem nechtěl mít už nic společného. Událo se tu až příliš tragických věcí najednou. Vybral si nový domov na jihu země u moře. Zlákaly ho příběhy, kterými ho Kalom častoval. Rozhodl se vyzkoušet něco nového. K řezbářství už nehodlal vztáhnout ruku, tak se u ohořelých trosek svého dětství a osamělé dospělosti zapřísahal. Nakládal na vozík poslední část nábytku, jež mu chyběla – Kalom.
Jakmile spatřil ty poničené rysy a dávnou krásu, vzpomněl si na příběhy, které mu jeho přítel vyprávěl. Něco si z nich vzal. Třeba se konečně zachová jako pravý muž. Zastyděl se, že to neudělal již dříve. Vylezl na kozlík a vydal se k hájence.

Svou práci sice nechal už dávno být, ovšem úplně na ni nikdy nezanevřel. Když se mu stýskalo po mladších letech, zalezl si do kůlny a vyřezával svým dcerkám panenky.