Není mi dost rovný

Anotace: A nepoučej se a nepoučej...

„Ty brďo, mami, tohle vážně musíš vidět,“ volala patnáctiletá brunetka svou matku k přijímači televizních vln. „Voni jim to snad nakonec dovolej!“
„Ani si ze mě nedělej srandu,“ odpověděla o pětadvacet let starší černovláska a nevěřícně se posadila do křesla. Matka s dcerou sledovaly hlavní večerní zpravodajství:
„Dnešní datum 7.12.2078 se pozitivně zapíše do dějin. Zástupci unijních zemí naprostou většinou odhlasovali změnu v Listině základních lidských práv a svobod. Úpravy ukončí mnohaleté spory Svazu za ochranu práv umělé inteligence s lidskými vládami. Novela by měla nabýt platnosti k 1.1.2079 a poskytnout robotům veškerá práva, včetně práva na život, vzdělání a ostatní. K tomuto datu se z robotů stávají plnoprávní občané a obyvatelé nejen měst a států, ale celé naší planety...“
Dívka televizi zhnuseně vypnula. Ona i rodička seděly hodnou chvíli potichu a bez hnutí. To, o čem se jim oběma zdálo zatím jen v nejčernějších snech, to, o čem byly obě hluboce přesvědčené, že se nikdy nemůže naplnit, se právě stalo skutečností. První skutečná umělá inteligence vznikla už před více jak šedesáti lety. Lidé to oslavovali, jak by ne, ulehčí jim to práci, zastane bez odmlouvání i to nejnepopulárnější zaměstnání a to prakticky zadarmo. Ale už po deseti letech si skupina vědců uvědomila, že to, co se rozmáhá po celém světě jako nejmodernější trend, se začíná mírně vymykat kontrole. Roboti byli všude. Brali lidem práci, čím dokonalejší byli, tím důležitější práce jim byla svěřována. Cílem každého konstruktéra bylo přiblížit podobu svého výtvoru podobě lidské bytosti. Jestli se na to z nebe koukal pan Čapek, musel se popadat buď za břicho smíchy, jakže zabedněné uvažování stále lidstvo má, že nepochopilo poselství jeho dramatu R.U.R., nebo se chytal za hlavu zklamáním, že jeho obavy nikdo nevzal vážně. Ať tak či jinak, jeho obavy se naplnily. A co je pro neplodný pár snazšího než zajít do prodejny a vyslovit objednávku:
„Podívejte, je to sice takové trapné, ale potřebovali bychom robotka, nejlépe podobného dítěti. Kdyby uměl růst, smát se, jíst, pít... no, víte, jak to myslím, bylo by to fajn.“
A existovali lidé, kteří z toho uměli udělat výhodný business. Roboděti se prodávaly po houfech a nakonec i rodiny, které mohly mít děti přirozeným způsobem, daly přednost umělému. Proč rodit, když se dá zajít do obchodu? Proč trávit dlouhé noci uklidňováním a utěšováním, houpáním ubrečeného dítěte, když robotek je naprogramován jako „dítě snů“. Když by vedle sebe leželo lidské dítě a robotek, od sebe byly téměř neodlišitelné. Robotci měli pouze v zátylku miniaturní výrobní číslo. Pak už stačí, aby budoucí rodiče zašli do prodejny a...
„Holčičku nebo chlapečka? Blonďáčka nebo tmavovlasátko? Velké, malé, střední? Baculaté, štíhlé? Je to na vás...“
„Hm, tohle ne, má divnej nos... A tohle má nějak zvláštně tvarované prstíčky... Hele, ale koukni na tohle, má taková pěkná kukadla... Co? Mě taky. Tak jo, berem ho.“
Roboti nejenže brali práci lidem, kteří pracovat chtěli, žili životy prakticky ty samé jako lidé. Jediné, co jim chybělo, byla právě úředně potvrzená lidská práva, která s sebou k onomu datu přinesla nejen právo volit, ale i právo být zvolen.
V současnosti nebylo snadné najít rodinu, která by byla úplně čistokrevná. Stále však existovaly ostrůvky lidí, kteří roboty odmítaly, jimž se děti rodily normální cestou. Jednou z dětí narozených v posledních letech byla právě Dejvy.
Dejvini předci patřili do skupiny, která předvídala katastrofický konec rozmachu strojů. Její prarodiče byli vychováni v nenávisti k robotům, ti stejným způsobem učili její rodiče. Jak jinak, stejná výchova se dostala i Dejvy. Roboty pohrdala a nebála se jim to dávat najevo. To byl také jeden z důvodů, proč neměla ani mezi spolužáky žádné přátele. Každý z její třídy měl alespoň bratrance nebo švagrovou nelidského původu. Proto ani ona sama netoužila po kamarádíčkování se s těmi PODŘADNÝMI.
*******
Michael se do města, kde Dejvy s svou matkou bydlela, přistěhoval půl roku po vyhlášení rovnosti. Jeho rodiče koupili byt v domě naproti Dejvinu. Ta hrdá dívčina mu učarovala. Nevěděl kdo je, jak se jmenuje, kam chodí do školy, nic o ní. Ve městě neměl ještě žádné kamarády ani nikoho, kdo by se vyznal a řekl mu:
„Dejvy? Tak na tu bacha... Je čistokrevná víš, no, prostě rasistka, neuznává rovnost lidí a androidů. Hochu, jestli nejsi člověk, nejsi pro ni nic víc než svinstvo, které rozšlápla na chodníku.“
Michael byl sportovní typ. Žádný sport mu nebyl cizí, ať už měl v ruce tenisovou raketu, hokejku, tágo nebo míč, v okamžiku byl schopný se zorientovat a pokud soupeře neporazil, tak ho alespoň řádně potrápil. Moc rád jezdil na bruslích a byl rád, že nedaleko jeho domu začínala cesta, pro bruslaře jako stvořená. Deset kilometrů asfaltu podél řeky bylo tak akorát na provětrání hlavy a odreagování se. Jezdil tam opravdu rád. A to jistě netušil, koho tam potká.
Několik desítek metrů před ním bruslila dívka a on věděl, že se nemůže plést. Dlouhé rovné hnědé vlasy se na slunci třpytily jako samet, hrdé držení těla a pohyby mu nedávaly pochybovat. Pomalu ji doháněl a přemýšlel, jak ji oslovit, když mu osud přihrál neuvěřitelnou příležitost. Dívka přehlédla větvičku, ta se jí dostala mezi kolečka, pak už jen trhnutí a ona se jak široká, tak dlouhá rozplácla přes celou stezku. Michael u ní elegantní otočkou zastavil.
„Ahoj, chytla jsi ho?“
Dívka zdvihla oči od chodníku: „Cože?“
„Jestli jsi toho zajíce chytla? Chytáš tady zajíce, ne?“ Michael se už začínal bát, že jeho vtípek nepochopí. Není totiž nic trapnějšího než nepochopený vtip. Ale ona jen odfrkla:
„No, to určitě,“ a dál se věnovala odřeným dlaním. Michael nevěděl, jak reagovat, tak se otočil a chtěl odjet. Zastavil ho ale její hlas:
„Ne, mamka mě poslala nachytat holuby, rozjíždíme firmu s holubí poštou. Hm, ale uletěl mi.“ Usmála se. Michael jí pomohl na nohy.
„Jmenuju se Michael,“ představil se a obřadně jí podával ruku. S malinkou dávkou ironie mu tu ruku stiskla a představila se také.
„Jsem Dejvy. Ale tebe jsem tu ještě nikdy neviděla. Přistěhovali jste se nedávno?“
„Jo, bydlíme tu jen krátce,“ přisvědčil Michael. „Nikoho tu ještě neznám, teda, kromě tebe teď. Jsi v pořádku?“
„No, jen mě trochu bolí koleno,“ pohlédla Dejvy na svou krvavou nohu. Michael se ihned sklonil, že jí to ošetří, ale dívka odmítla.
„Doprovodím tě aspoň domů,“ navrhl jí. Pomalu jeli směrem k jejich bydlišti.
„Tak, tady bydlím. Díky za doprovod.“ Dejvy začala vytahovat klíče.
„To je náhoda,“ pospíšil si Michael, „já bydlím hnedle tady naproti.“ Dejvy mu odpověděla pouze pousmáním a pokýváním hlavou. „Poslyš, myslíš, že bychom se třeba mohli jet někdy zas projet na bruslích? Nebo třeba zajít na kafe, nebo tak?“
Dejvy se usmála: „Třeba.“ A zmizela v útrobách domu.
*******
„Milý deníčku. Vím, že už jsem do Tebe dlouho nic nepsala, ale to, co se stalo dneska, to napsat musím. Jela jsem se projet na bruslích a natáhla jsem se, no, zkrátka jsem zakopla a spadla. Zastavil u mě nějakej kluk a ptal se na něco o zajících. Myslela jsem si, že je robot, tak jsem mu něco odsekla. Asi jsem ho trochu vyděsila a chtěl odjet, ale když se otočil, všimla jsem si, že nemá výrobní číslo. Pak jsme se spolu bavili, jmenuje se Michael a nedávno se sem přistěhoval. Je strašně moc fajn, líbí se mi, má takovej šibalskej kukuč, no, prostě celej je krásnej, hlavně jeho oči, jsou takové hluboké...
A víš co je nejlepší? Chce se se mnou vidět. Páníčku, vážně se mi moc líbí. Vždycky jsem záviděla mamce, že v její době ještě o pravé muže nebyla nouze, ale dnes? A když se mi rovnou pod nos nastěhuje takovej fešák. Jen mám strach, abych ho nějak něčím neodradila. Víš, deníčku, já věřím na to, že když jsou si dva souzeni, tak se najdou, dostanou šanci, aby se poznali a je jen a jen na nich, jestli tu šanci využijí. Tohle mi připadá jako nakopnutí Osudu, jako by mi ten děda s bílými vousy říkal: „Vidíš? Tak ti ho přivádím před nos. Je na tobě, jestli ho chceš.“
A i kdyby to nebyl ten pravý, mamka vždycky říká, že má čistá krev je dar, přednost, která s sebou nese výhody i povinnosti. Je pravda, že v současnosti těch výhod značně ubylo, prakticky žádná už nezbyla, já jsem přesto hrdá na svůj původ, na to, že nejsem nějaký dobře propracovaný stroj, pouhá NAPODOBENINA člověka. Jednou z mých povinností je přivést na svět děti, pravé lidské děti. Je pravda, že maminka má jenom mě, ale můj táta umřel ještě v době, kdy jsem chodila po houbách a mamince se nepodařilo najít si jiného čistokrevného manžela. Tak jsme zůstaly samy.
Jsem jednou z mála lidí, kteří mají tu čest nosit v genech pravé lidské informace. Nedávno vyšla zpráva, že se narodilo první smíšené dítě, otec člověk, matka robotka. To všechno dělá ten stupidní zákon. Vím, že už není možné to zastavit, ale to přeci neznamená, že to hned začnu podporovat. Proti robotům budu bojovat až do konce života, stejně jako mí rodiče, prarodiče a tak dále.
Jednou náš svět úplně zahltí a já jen doufám, že se toho už nedožiju. Lidé byli tak hloupí, že roboty tvořili chytřejší a chytřejší. Pak se jen nestačili divit, že už jsou dokonce chytřejší než sami lidé. To byl začátek konce.
Mamka mě už volá k večeři, musím běžet. Zas napíšu, jak to pokračuje s Michaelem:).“
*******
„Ahoj, tak jedem?“ dali si Dejvy s Michaelem pusu, chytli se za ruce a vyrazili na stezku. Chodili spolu už dva měsíce a dobře jim to klapalo. Dokázali jeden druhému číst myšlenky, bavili se spolu o všem možném a Dejvy přestávalo mrzet, že ve světě ubývá lidí. Měla Michaela, věřila mu, měla ho moc ráda. A on měl rád ji.
Jenže tím, že se stýkal s ní, dostal od ostatních nálepku: „Jsem rasista. Neuznávám roboty a jejich práva. Jsem špatný. Nejsem člověk na přátelení.“ Ono je moc pěkné mít dívku, ale člověk potřebuje i kamarády. Mezi Michaelem a Dejvy k žádné diskuzi ohledně robotů nedošlo. Michael na tuto věc neměl žádný názor, proto neměl potřebu hovor začínat. Dejvy brala jako samozřejmost, že Michael je člověk, tudíž roboty opovrhuje stejným způsobem jako ona.
Dejvy byla zamilovaná. Vždycky snila o rytíři, který si pro ni přijede na bujném koni, zazpívá třeba serenádu, políbí ruku, když upustí kapesníček, třeba se vyválí v blátě, aby ho dostal. Často přemýšlela o historii, ve škole ji nejvíc bavil dějepis. Milovala období Velké francouzské revoluce, francouzský romantismus. Kdyby si mohla vybrat dobu, ve které by chtěla žít, vybrala by si 18. století.
Michael svou dívku obdivoval. Přál si svoje děvče zasloužit, hýčkat, potěšit, ale kde najít holku, která se nenabízí sama? Kde najít holku, jejíž každý pohyb neznamená: „Chceš mě? Tak si mě vem.“ Až pak našel hrdou Dejvy. Bavilo ho trochu si ji předělávat. Byla hodně sebevědomá, dalo by se říct až arogantní, ale byla k tomu vychovaná. V jeho přítomnosti ale celá roztávala, její slupka měkla a Michael z toho měl radost.
Vlastně ani netušil, proč ji ostatní nemají rádi, proč nemají rádi ani jeho. Zdála se mu jako příjemná, milá dívka, ochotná mu pomoci. O její rodině prakticky nic nevěděl, neznal se ani s její matkou, přestože o ní Dejvy často mluvila. Z jejích hovorů však poznal, jak bezmezně jejím názorům důvěřuje a jak moc si jí váží. Ale toho dne, kdy spolu jeli na brusle, přestalo být zakázané téma tabuizováno.
Michael ji nepoznával. Dejvy se srazila s protijedoucím bruslařem, byla to spíš chyba její než jeho. Jí se nic nestalo, ale kluk spadnul a rozedřel si kalhoty a kůži až do krve. Ale výrobní číslo na chlapcově zátylku nepřehlédla.
„Nemůžeš dávat pozor, zevloune? Si myslíš, že ta stezka patří jen tobě? To ses teda šeredně spletl.“ sjela ho na jeden nádech. Kluk ani neměl pomyšlení na obranu, jen kuňknul promiň, já nechtěl. Ale Dejvy pokračovala:
„To jste celí vy, roboti. Jen parazitujete na nás lidech, berete nám práci a poslední dobou i veškerá práva. My jsme vás stvořili a takhle se nám odvděčíte? Mně to teda fér nepřijde. A vůbec, co se tu s tebou bavím,“ odvrátila se a chytla Michaela za ruku: „Jedeme.“
Michael nestačil zírat. Dřív, než se však stihl zeptat, co to mělo znamenat, začla Dejvy sama:
„To bylo, co? Ten chudáček se nezmohl na slovo,“ a sama se svému výstupu usmívala. „Kdepak, roboti. Já bych je vypnula, všechny, postavila jednoho vedle druhýho a poslala doporučeně na smetiště.“
Michael se jen s šokovaným pohledem zeptal:
„Co proti nim máš? Něco ti udělali?“
Teď se dívala šokovaně zase Dejvy:
„Co proti nim mám? Co je to za otázku? Jsou to roboti, chápeš, roboti! To proti nim mám. To, že jsou to stroje, nejsou to lidé, ale chovají se tak. Neměli by se bavit, neměli by mít děti, neměli by se vzdělávat ve školách s lidskými dětmi, neměli by bojovat za svá práva, protože žádná nemají mít. Mají dělat to, kvůli čemu byli původně určeni – mají pracovat. Mají pracovat bez stěžování, bez brblání, mají zastávat jen tu nejtěžší a nejpotupnější práci, prostě takovou, o kterou lidé nestojí. A co dělají? Naprostý opak. Lidé teď makají, roboti tomu šéfují a mají radost z toho, jak pěkně se do nás zakousli. Oni nás vysávají, copak to nevidíš? Vytlačují nás ze společnosti, používají vše, co jsme my vytvořili a nemají ani dost slušnosti, aby nám alespoň dali přednost na stezce pro bruslaře.“
„No a? To je typicky lidská vlastnost, vysávat slabšího, a zákon evoluce, přežije ten silnější. Můžeš se vztekat, můžeš brečet, třeba se i stavět na hlavu, ale nic tím nezměníš.“ Michael se marně snažil udržet si čistou hlavu. Tohle ho na Dejvy moc zklamalo.
„Slyšíš se, co říkáš? Ty se jich zastáváš? To snad není možný. Chápeš, že tím se stáváš jedním z nich? Já tě takhle nemůžu mít ráda, je to... proti přírodě!“ Dejvy přes veškerou námahu nemohla dál zadržet slzy a ty se jí rozkutálely po tváři.
„Dejvy, oni už jsou součástí naší společnosti. Jsou pracovití a chytří. Smísí se spolu s lidmi a to je dobře. Lidé klonovali rostliny i zvířata, aby z nich byl větší užitek. Nakonec to prospělo všem. Tohle je to samé. Navíc, rozdíl mezi nimi a lidmi už nenajdeš ani v nejmenším detailu!“
„A to se pleteš. Jak myslíš, že jsem poznala, že jsi člověk? A jak myslíš, že jsem poznala, že ten kluk je robot? Měl výrobní číslo, viděla jsem ho...“
Michael jí skočil do řeči: „Jakto, že teda já ho nemám?“
Dejvy se na něj důležitě zadívala, jako by se ptal na největší stupiditu na světě: „Kde bys ty k němu asi tak přišel?“
„Kde bych k němu přišel? Neměla by ses zeptat spíš, jak jsem se ho zbavil?“
Dejvy se vytratila z obličeje veškerá barva: „Ty myslíš... Ty nemyslíš, že... Ty jsi...“
„Jo! Copak na tom záleží?“
Z Dejvy vyprchaly veškeré emoce. Sklopila hlavu a odpověděla:
„Bojím se, že ano. Tohle je konec, Michaeli. Sbohem.“ Otočila se a bruslila pryč. Rozjel se za ní.
„Konec? Jak to můžeš říct? Bylo nám spolu tak hezky, rozuměli jsme si, bavili jsme se. Máme společné zájmy, máme se rádi. Copak nás taková malichernost může rozdělit?“ Dejvy ale na žádné jeho argumenty nereagovala, tupě hleděla do asfaltu a ujížděla k domovu.
*******
„Milý deníčku, nevím, co mám dělat. Michael je robot. Já jsem to nevěděla a teď se moc stydím. Já jsem se přátelila... já jsem chodila s robotem!!! Jak to mám vysvětlit mamce? Bude zklamaná, vždy věřila, že já lidstvo nezradím. Nejsem nic než zrádkyně. Jak se mám mamince podívat do očí. Jsem moc špatná dcera. Nesmím jí to říct...
On mě využil. Měl mi to říct. Ale já jsem byla tak nadšená, že jsem našla skvělého kluka, člověka, který věděl, co chci, a nebál se mi to dát. Kruci, byl tak dokonalý, že mi to mělo být divné. Lidé už takoví nejsou...
Říkal to tak i on. Já nevím, co si mám myslet. Z jedné strany mě tíží smysl pro povinnost. Je to také moje věc zasloužit se o pokračování čistě lidského rodu. Na druhé straně pořád slyším Michaelův hlas: „Copak na tom záleží? Bylo nám spolu hezky. Máme se rádi. Větší užitek z míšenců, podoba. Copak nás taková blbost může rozdělit???“ Nemůžu si pomoct, ale mám pocit, že měl pravdu. Třeba je to osud lidstva, třeba je to jeho trest, kterému nemůžu zabránit a ani se mu ubránit. Jsem obyčejná holka, která chce prožít svůj život po svém. Mám si ho zkazit předsudky?
Bojím se, že ta ideologie, ve které žije moje rodina, se podobá nejhorším rasistickým ideologiím. Jak se opovrhování robolidmi liší od opovržení černochy nebo Židy? O 2. světové válce jsme se učili a vím, že jsem si říkala, jak je vůbec možný, aby někdo zblbnul takový množství lidí. Jak ti lidé mohli uvěřit, že jsou lepší než jiní? A teď si říkám, nevěřím tomu i já? Třeba o tom byli také přesvědčeni, vychováni a jinou pravdu si nemohli připustit.
Vážně nevím, jak se mám rozhodnout. Jedna část by teď nejraději položila mamince hlavu do klína, vybrečela se, vyzpovídala a doufala v mírný trest, který by její chybu alespoň částečně odčinil. Ale druhá část by nejraději vyběhla z bytu, přeběhla ulici, zazvonila na Michaela a řekla:
„Michaeli, promiň, jsem hloupá holka, která neví, čeho si vážit. Po světě běhalo a běhá tolik zlých, vypočítavých a špatných lidí a já jsem byla tak zkažená, že bych jim všem dala přednost před jedním neuvěřitelně milým a hodným klukem. Nevěděla jsem, nebo jsem si neuměla přiznat, že charakter je důležitější než DNA a že cit je měřítkem důležitějším, než veškeré předsudky a hloupé předpoklady. Nechci všechno svádět na mamku, nehledě na to, čemu věří, pořád je mým velkým vzorem. Já jsem byla zmatená, ovlivněná, ten druhý pohled na věc jsem neznala, nebo nechtěla znát. Ty jsi mi ho ukázal, ty jsi mě přesvědčil, že svět není černobílý, že bychom si měli vážit lidí, se kterými žijeme na planetě, a že by to tu bylo mnohem hezčí, kdybychom se sebou vzájemně vycházeli a pomáhali si. Chápu, že za to, co jsem tam předvedla, mě už asi nebudeš chtít vidět. Jen chci, abys věděl, že to ty jsi mě přesvědčil o tom popřemýšlet a názor přehodnotit.“
Bude mě poslouchat? Nevím, mám strach. Nevím.“
*******
Četla jsem deník svojí dcery. Vím, že se to nemá, ale udělala jsem to. Ten den přišla ubrečená domů a zavřela se s tou knihou do svého pokoje. Po dvou hodinách vyšla ven, aniž by si mě všimla se oblékla a odešla ven. Využila jsem tu chvíli. Vždycky jsme si všechno říkaly a já jsem viděla, že ji něco trápí. Četla jsem ty poslední dva zápisy, musím říct, vřela ve mně krev. Ale když jsem se dostala ke konci, začla jsem si uvědomovat, jestli něco vážně není špatně. Jestliže Dejvy ukázal druhou cest ten robot, mně ji ukázala moje vlastní dcera. Ale já už jsem stará na to, abych změnila názor docela. Myslím si, že nechat roboty zcela zastoupit lidi je něco, co odporuje přírodě, ale budiž. Mládí je od toho, aby bořilo zaryté konvence. Přeju Dejvy život, který chce, nemám potřebu jí ho kazit.
Vrátila se vesele. Zřejmě jí ten její plechový přítel odpustil. Promluvila jsem si s ní a vysvětlila jí své stanovisko. Nemůžu ji nutit, aby ho nenáviděla jen proto, že je robot, je už velká holka. A ona mě zase nemůže nutit, abych ho brala jako jí rovného právě proto, že je robot. Cítím, že tohle je konec konce starého světa. Ale třeba ten konec měl opravdu přijít, aby starý svět uvolnil místo novému. Třeba je to tak správně.