Sedm - Pozvání

Anotace: První díl mé povídky. Zatím to nema s fantasy nic společného, ale je to zatím začátek. Pokusím se další díly dodat co nejdříve.

Pozvání

Třískla svoji skříňkou. Divila se, že tu tuhle ránu vůbec přežila. Ta skříňka. Zrezlé panty si už půl roku doslova vrzaly o výměnu. Oškrábanou barvu zvenku nemohlo zachránit už vůbec nic a zevnitř se zas byla popsána různými nápisy, které odrážely zájmy předchozích majitelů. Od „Fotbal 4ever“ po „I LOVE DAVID“. Některé se snažila Maybel Abhareová oškrabat, ale bez úspěchu. Momentálně ji však stav skříňky nezajímal.
„Za Cé?“
Její esej patřila bezesporu z celé třídy k nejlepším. Nějaké gramatické chyby, samozřejmě, ale že by ji musela dát za Cé?
„Malá slovní zásoba a špatný slovosled.“
Tuhle větu si četla už asi po desáté a tentokrát i nahlas. Její slovní zásoba byla na první ročník střední školy skvělá. To, že madam Smithová nerozuměla všem jejím výrazům, není přece její chyba.
„Co děláš blbečku?“
Její už tak špatnou náladu zhoršila nějaká prvňačka. Její hlasitý smích se rozléhal přes celou chodbu. Nejspíše se jednalo o nějakou velmi „vtipnou“ a „duchaplnou“ historku, protože sebou smíchy kymácela natolik, že hypla do Maybel. srážku naprosto ignorovala i reakci na ni. Maybelininy knížky popadaly na zem a jedna i Maybel na nohu. esej, která provokativně ležela na knížkách, nebyla ušetřena. Maybel sesbírala vše, co ji spadlo na zem a rychle knížky i pošlapanou esej narvala do skříňky. Hned za nimi letěl i její roztrhaný zelený školní batoh.
Na chvíli jen tak tupě zírala do polorozpadlé skříňky a divila se, jak za necelý měsíc byla schopna, aby to ve skříňce vypadalo jako po dopadu atomovky na Nagasaki. Tři týdny. Přesně tak dlouho už v tomhle zapadlém městečku byla. Ona, její matka a starší bratr.
Její matka, Elizabeth Abhareová, Rockfield milovala. Bylo to velmi staré město a mělo velký historický základ. Bylo tu několik historických čtvrtí, klášter, zámek, knihovna a stará kašna. A pro její matku bylo tohle všechno velmi důležité. Byla archeoložka a z prašného předměstí Londýna se přestěhovali SEM. Matka pořád dokola opakoval, že Rockfield je archeologicky zajímavější než Londýn, ale Maybel dobře věděla kde je „zakopaný pes“. Její otec zemřel při autonehodě, a i když spolu, od doby, kdy bylo Maybel dva roky, nežili, chyběl ji. Nejvíce jeho smrt zasáhl Gabriela, jejího bratra. Podle domluvy ona žila s matkou a Gabriel s otcem. Po té nehodě se stal její rodinou, jejím bratrem.
Z transu ji probudil až školní zvonek, který tím naznačoval, že uběhlo už pět minut z její polední pauzy. Rychle ještě zapadla do skříňky a vytáhla dva kuřecí sendviče. Nedůvěřivě na ně koukala a modlila se, aby je nedělala matka, ale koupila je v tom útulném rohovém obchodě, kde jí i bratrovy sehnala brigádu, protože její matka byla příšerná kuchařka. Ona sama vlastně nebyla zrovna zdatnější. Ani ji to neměl kdo naučit. Když zavedli v sedmé třídě dvě hodiny týdně vaření, její matka prohlásila, že dnešní školství upadá a odletěli spolu hrabat se v ruinách na Velkou čínskou zeď.
Došla na nevelký školní dvůr a hledala nějaké volné a hlavně klidné místo na oběd. Všude se rozléhaly hlasy obědvajících studentů a přestože se smířila, že její oběd nebude klidný, hledala alespoň nějaké volné místo.
„Ha,“ vykřikla a rázně vyrazila k volnému místečku. Bohužel nebylo volné.
„Jé…ahoj,“ pozdravila svého bratra.
„Čau,“ vrátil ji pozdrav Gabriel.
„Tak co, jaký jsi měl dneska den?“ snažila se navázat konverzaci.
Gabriel se začal nervóznět rozhlížet kolem.
„Víš…“ brebtal nervózně.
„Aha,“ přerušila ho jeho sestra, „takže to zas vzali svačinu,“ řekla a podala mu jeden ze svých sendvičů. Byl to přece jen její bratr, i když se jí moc nechtělo vzdát půlky svého oběda.
Ona mezi spolužáky celkem zapadla. Neměla ve třídě moc kamarádek, ale dalo se to ve škole snášet. Za to Gabriel měl ve škole peklo. Holky od něj ze třídy ho ignorovaly a kluci si z něj utahovali. Brali mu jeho brýle, zavírali ho na dívčí záchodky a schovávali mu svačiny, jako dneska.
Maybel ho sestersky poplácala po zádech a povzbudivě se usmála. Hodně mu jeho o dva roky mladší sestra pomáhala. Byl na tenhle přístup od spolužáků už zvyklý. Ze své minulé školy. Tam se ale neměl komu svěřit. Otce měl rád, ale nechtěl před ním vypadat jako slaboch. Tady, když to Maybel řekla Lizzie, nebo-li své matce ( nedokázal ji říkat mami a jí to kupodivu ani nevadilo, hlavně ho upozorňovala ať jí neříká Elizabeth, stejně jako ho upozornila ať si dá pozor, aby neřekl Maybel zkráceninou May, neví proč, ale je na to prý příšerně alergická), myslel, že ža se asi propadne. Probodnul Maybel pohledem, který byl schopen zabíjet, a utekl do svého pokoje. Lizzie za ním tehdy přišla.
„Hel, omluv Maybel, ale my jsme si zvyklé říkat všechno, víš,“ řekla milým a starostlivým hlasem.
„Mami! Proč se omlouváš? Řekla jsem jen čistou pravdu, chtěla jsem mu pomoc!“ vlítla do pokoje vzteklá Maybel. Byla od hlavy až k patě od mouky (zrovna pekly s matkou buchtu)
„Mladá dámo, uklidni se!“ řekla s napůl vážným výrazem její matka.
Vstala a došla až k ní. Maybel se ani nepohnula a čekala, co se bude dít dál.
„Běž pokračovat v pečení. Já za tebou za chvíli dojdu,“ řekla generálsky. Potom ji chtěla přátelsky sesypat mouku z jejich dlouhých blonďatých vlasů, ale Maybel cukla a šla péct. Nezapomněla pořádně bouchnout dveřmi.
„Tak tahle holka si nenechá nic líbit,řekla a i Gabrielem se začali smát.
„A ty by si měl jít jejím příkladem,“ zvážněla.
„Netvrdím, že úplně do detailu. Hlavně ne tu její výbušnost. Po škole stačí jedno dítě v rodině. Ale kdybys chtěl s čímkoliv pomoci nebo poradit, tak jsem tu pro tebe, ano? A když ne já, tak řekni Maybel, ona ti ráda pomůže těm klukům nakopat prd…, vyřešit to samozřejmě. Moje jediná dcera přece vše řeší v klidu a s chladnou hlavou,“ řekla se smíchem Lizzie.
Zvedla se a šla do kuchyně pomoct Maybel.
„Díky,“ křikl za ní ještě rychle Gabriel.

Odpoledne se pomalu courali domů. Gabriel Maybel vysvětloval nějaký složitý počítačový program. Maybel tomu vůbec nerozuměla, ale nechala bratra, ať jí to celou cestu vysvětluje.
„Ahoj!“ řekli jako jeden, když dorazili domů.
„Ahoj. Děti, mám pro vás skvělou novinu,“ řekla nadšeně matka.
„A jé,“ reagovala vyděšeně Maybel. Gabriel nic nechápal, protože jejich matku ještě nestihli pořádně poznat. Maybel viděla velké tašky v matčině pokoji. Cítila parfém, který neznala, což znamenalo, že je nový, a nové stříbrné náušnice na matčině uší byly nepřehlédnutelné.
„Jestli jdeš na rande s tím plesnivým pošťákem , tak se jdu utopit v kašně,“ vyděšeně řekla Maybel a šla do pokoje hledat plavky.
„Žádné topení se konat nebude. Jdeme totiž všichni,“ řekla nadšeně matka.
„Jako grupáč?“ ptal se nechápavě Gabriel.
„Žádnej krumpáč. Jdeme totiž na večírek. Rodina Sanguireových ho pořádá na zámku a jelikož se znám s paní Sanguireovou, tak nás všechny tři pozvala .“
„Dobře, všechny mé náušnice, prstýnky, řetízky…“
„Bude to zábava!“
„…odkážu sestřence Dorothy a tu velkou…“
„Nikdy jsme ještě nebyli jako rodina.“
„…skříň z Brazílie babičce, moc se jí líbila a všechno…“
„A dost. Koupila jsem ti krásné šaty a boty, takže pudeš!“
„A plavky ne? Víš celkem by se teď hodily.“
Paní Abhareová hodila na dceru prosebný pohled, jako když patnáctiletá dívka žádá rodiče, aby směla jít do půlnoci na diskotéku.
„Tak, ale jen kvůli tobě,“ souhlasila nakonec Maybel.
„Jo“ vypískla nadšeně Elizabeth a začala ukazovat, co komu koupila.
„Mami, vidíš jak se tváří? On tu kravatu nechce!“
„Náhodou mu sluší.“
„No, ale škrtí ho!“
„Mě nevadí Lizzie, vážně.“
Potom vytáhla šaty jejich matka pro sebe. Dlouhé až na sem s holými rameni a zády. Stříbrně se leskly a skvěle ladily s náušnicemi a náhrdelníkem. Potom přišla řasa na Maybel.
„Mě se nelíbí ten rozparek!“
„Ale miláčku, máš hezké nohy. Musíš je ukázat.“
„Někdy ano, ale možná tak v příštím životě.“
Světle modré šaty sedly k jejím očím. Byly dlouhé ani ne po kolena a na pravé straně měly rozparek.
„Jako princezna,“ rozplývala se její matka.
“Sladká princezna“ vztekle vlezla do střevíčků a rázně vyrazila ke dveřím. Přestože podpatek nebyl příliš vysoký, musela se v poslední chvíli chytnout matky, aby to ustála.
„Musíš chodit jako dáma,“ vyšla ladně její matka ven.
„Ano mami,“ následovala ji i se vzteklými grimasami Maybel a hned vzápětí Gabriel i s kravatou.