Audrey - Kapitola 5. Lekce jedna – oči jež sledují, jsou všude

Anotace: „Upír,“ hlesl nakonec. „Ti mají volbu koho chtějí zabít a jsou nesmrtelní.“ Zavrtěl hlavou. „Lykani si tohle vybrat nemohou.“

Sbírka: Audrey Ebbers

„Á, dobré ráno Audrey.“ Pozdravil ji hned u snídaně Brumbál. „Dnes máte velký den, že?“ A s tím jeho tajuplným úsměvem si jen tak odkráčel, čímž ji nechal naprosto ve zmatku.
O čem to mluvil?
A hned po něm další takový šok.
„Vy neztrácíte čas, že?“
„P-prosím?“ tentokrát už vážně nic nechápala. Ovšem Snape nikdy nebyl z těch, kteří by někomu něco vysvětlovali. Jen se nakysle ušklíbl a pak zmizel se zavířením černého pláště a několika body studentů nebelvíru, jež běželi po chodbě.
Celá nervózní, o čem to ti dva mluvili, si sedla k profesorskému stolu a nechápavě se zadívala na Simona, který si četl noviny.
„Budu Vám držel palce, nemusíte se ničeho obávat.“
„Profesore Kratiknote, vy už také?!“ vyhrkla. „O čem to všichni pořád mluvíte?“
To už ovšem její „zaměstnavatel“ a nynější kolega odložil noviny. Věnoval jí jeden ze svých oslnivých úsměvů, který ovšem nutně naznačoval, že po tom něco přijde. Asi něco bude chtít, jako vždy.
Audrey se obrnila a připravila na nejhorší.
„Jako má nová kolegyně,“ usmál se zase, „jsem se rozhodl, že od nynějška povedete některé hodiny Obrany vy. Musíte se to naučit a navíc, brzy budu muset odjet. Není lepší škola než život, moje drahá.“ A s tím snad dodal poslední hřebíček do rakve. Ale vlastně moment, ten poslední přijde až teď.
„Samozřejmě na vás dáme pozor.“

Jak nervózní by jste byli vy, kdyby vás najednou postavili před třídu plnou hlučících studentů se sotva zaschlým diplomem na černou magii?
Naštěstí to Audrey vzala ještě dobře, nesložila se a ani jednou neomdlela, když se tato chvíle blížila.
Po zazvonění vešla do třídy a raději se nedívala ani napravo a ani nalevo. Věděla, že hned za dveřmi stojí Brumbál a ještě někdo další. Simon už na ni čekal ve předu, aby jí s jeho typickým úsměvem přivítal. Skoro si až myslela, že by si ho mohl strčit do kapsy hábitu, jí to bylo k ničemu, že se tak zubí.
Zatnula zuby.
„Dnes budeme mít menší změnu,“ oslovil všechny zvučným hlasem Simon. „Jelikož se brzy vydám na cestu, bude mě zastupovat má asistentka slečna Ebbersová. Nikoho lepšího bych si nemohl přát.“ A s dalším úsměvem předal rozjitřené studenty Audrey.
Byla to smíšená třída Havraspáru a Nebelvíru. Jen třetí ročník – naštěstí.
Když tedy Audrey zůstala stát sama před celou třídou a všichni upírali své pohledy na ní, pochopila, že teď už není vyhnutí. Studovala to, aby její vědomosti nezůstali jen u ní. Nyní byl čas, něco je naučit. Ale odkud měla začít?
Chvíle ticha se prodlužovala a pohled nové profesorky putoval od jednoho k druhému. Ale nebyl už vystrašený, byl plný zájmu a nikdo se ani nepohnul.
„Takže dnes budeme probírat rozdíly mezi lykantropy a upíry. Má někdo tušení, v čem spočívá jejich podstata?“
A pak se hodina dala konečně do pohybu a to nejtíživější slovo, tedy to první, bylo za nimi. Audrey si díky svému energickému přístupu získala jejich pozornost a i když tato hodina nebyla ničím neobvyklá, nebo se nelišila od těch ostatních, byla velmi dobrá.
Díky tomu, že jako první učila především žáky své bývalé koleje a nebelvírské, kteří neměli ve zvyku dělat mnoho problémů, získala i jistotu.
Až se sama divila, že to šlo tak jednoduše.
„A teď, když máme ještě pár minut,“ plynule navázala po posledním z výkladů, které měli probrat na toto téma. „Kdo z vás by chtěl být upírem, nebo vlkodlakem a proč?“
S úsměvem, který byl nesmělý, ale vlastně vyvážený a pro studenty, kteří se mohli ostýchat podporující, se obrátila na děvče z první lavice.
„Ammy?“
„Já bych nechtěla být ani jedno. Nelíbí se mi ta představa, já v noci nejraději spím.“
To vyvolala smích u jejích spolužáků a jak nová profesorka zaznamenala, i u některých profesorů, kteří stále „hospitovali“ její první hodinu.
„Někdy nemáme na výběr,“ odpověděla jí Audrey, „ale děkuji za tvůj názor. Co třeba ty, Nikolasi?“
Chlapec v zadu se zamyslel a dobrou minutu neodpovídal.
„Upír,“ hlesl nakonec. „Ti mají volbu koho chtějí zabít a jsou nesmrtelní.“ Zavrtěl hlavou. „Lykani si tohle vybrat nemohou.“
„Ale mohou,“ oponoval jeho kamarád. „Pokud se dobře narodí, jsou neškodní.“
„Jo, pokud se tak narodí,“ nasupeně houkl Nikolas.
„Myslím, že hádky jsou zbytečné,“ zasáhla včas Audrey. „Vše má své pro a proti.“ Nakonec vstala a přešla ke svému stolu ve předu.
„Do příští hodiny mi napíšete pojednání, ve kterém srovnáte tyto dva protějšky. Všechny jejich možnosti a výhody, stejně tak jako to, proč si myslíte, že by bylo být nebo nebýt jejich součástí…A ještě něco,“ usmála se. „Dejte si záležet.“
S tím je pak definitivně propustila a se zazvoněním tak ukončila svou první hodinu.
„Jestli takhle budeš pokračovat, budeš ještě lepší než já,“ oznámil jí na konci rozzářený Simon. Bylo to poprvé, kdy se z nadšení neovládl a porušil tradici vykání. Ale ani si to neuvědomil, protože to bylo nevědomky a když promluvil příště, byla to zase jen slečna Audrey Ebbersová.
Brumbál jí s úsměvem pokýval a pak odešel, jemu tato hodina stačila. Audrey mela všechny předpoklady k tomu, aby se stala dobrou profesorkou. Ale byla to první třída a teprve čas ukáže.
A jak si Brumbál s potutelnými ohníčky v očích uvědomil, nebude jediný, kdo jí v tom bude sledovat…

Vážený pane Popringtone,

Pečlivě jsem zvážila celou situaci, týkající se poslední vůle mých rodičů. Jelikož jste mi odmítl poskytnou jakékoliv informace o dalším postupu, jež je uveden v závěti, i ohledně tajemné existenci onoho Přítele naší rodiny, rozhodla jsem se celou věc podstoupit širšímu prozkoumání.
Pakliže by se Vám mé kroky zdály neopodstatněné, nebo nevhodné, sdělte mi to laskavě obratem.
Děkuji za laskavou péči, poskytnutou mě i mým rodičům.
Se vší úctou

Audrey Brionel Ebbersová

Byla na sebe celkem i hrdá, ačkoliv klamala. Neměla v úmyslu do této záležitosti tahat kohokoliv dalšího. Byl to tak trochu podvod, protože žádné širší přezkoumání se konat nemělo.
Chtěla ovšem vypátrat totožnost onoho záhadného muže, který prý byl rodinným přítelem a chtěla se dovědět, proč o něm ona nikdy neslyšela.
Po tomto dopisu napsala ještě několik dalších.
Dotazovala se starých přátel rodičů, svých vlastních kamarádek a v neposlední řadě i sousedů, kteří kdysi obývali domečky vedle ní.
Nutkání její vlastní touhy jí k tomu vedlo. Byla tím skoro posedlá, protože tato utajovaná záhada jejího života jí nedávala spát. Jak jí to mohli rodiče udělat? Jak jí mohli skoro „zasnoubit“ s někým, koho ani neznala? Co to mělo u všech všudy být?
Odpovědi se dočkala o pár dní později.