RaW
RaW
Anotace: Fikce o světě, člověku a dlažební kostce...
Sbírka: Rawovské povídky
Ráno. Kruté ráno. Silné, vlezlé a všudy přítomné paprsky slunce ohmatávají mou pokřivenou tvář. Je ráno. Další den kdy si musím říkat, že zítra může být lépe. Ráno. Kdo vlastně to slovo vymyslel? A co slovo kdo vlastně vymyslel celý ten princip den, noc, den, noc… tak hnusně perverzní být nikdo nemohl. Ještě chvilku si poležím. Jen ještě malou chvilinku si můžu užít ten neskutečný přepych jenž je mi dán v podobě zahřáté postele, která jako by byla jedinou poslední zbylou barikádou předešlé noci. Barikádou která brání aby kdokoli vstoupil do mého podvědomého světa snů. Bohužel drží na druhé straně všechny mé sny, které by mohli vniknout do skutečného světa a tím mi ho trochu ulehčit. Je ráno, musím vstávat! Ne! Ještě aspoň chvilinku, malou nepatrnou chvilinku. Komu tím ublížím?! Otočím se na bok a… a co? Nic! Musí vstát.
Vrávoravě se postava posadila z útulného teplého důlku vyleženého v posteli, která nebyla jistě už od prvního pohledu moc pohodlná ale byla to přeci jenom její postel. A to samé si asi ona postava pomyslela když smutným pohledem přejela místo jenž pomalu ale jistě chladne. Postel byla dá se říct jediným pořádným kusem nábytku malého kumbálku, který se s trochou dávky fantazie mohl nazývat pokojem. Dokonce u stěny hned napravo od vchodových dveří byl malý stůl se svíčkou a plynovým vařičem, který jak vidno měl reprezentovat kuchyň která byla ta nejlepší jakou si nájemník mohl ve své situaci dovolit. U zdi naproti posteli stálo kdysi zrcadlo, rozbité, s rezivějícím lavorem, dříve bílé barvy, nyní těžko rozeznatelné. Podlaha byla tvořena starými prkny na půl ztrouchnivělými plísní a napůl zubem času který se zakousl i do stěn pokrytými modrou tapetou schovanou pod nánosem mastné špíny. To vše osvětlovalo malé střešní okno pokryté holubím trusem…
„Domove, sladký domove…“ pronesla postava s jasným náznakem ironie. Ze kterého bylo nanejvýš jasné že pokud není zbytí spokojí se nájemník s čímkoli. A to o tomto pokoji platí dvojnásob. Zívl, protáhnul se a seskokem z postele, jenž mu byla dost vysoká, rovnou zapadl dvěma páratkami, které měl čest přijmout jako své nohy, do nohavic ležících kalhot s prasklou gumou a teď držící na těle pouze dík starým fialovím kšandám.
Pár neopatrných kroků po staré podlaze by mohlo způsobit katastrofu. A to nejen to že by se mohl probořit o patro níž a způsobit si tak nemalé zranění ale ba co hůř zbudit bytnou paní RiGiovou. A to by si netroufl ani ten nejudatnější muž na světě natož nájemník tohoto doupěte…
Nájemník si oblékl šedavou košili válející se u nohy postele která se snadno dala zaměnit s hadrem, ostatně taky měla blíže k hadru nežli ke košili. A vzal si ze stolku patku starého chleba, schovaného ve stínu svíčky, jako snídani. Poté si prošmátral kapsy, aby mohl zhodnotit svou finanční situaci. Nebyla valná. S povzdechem dožvýkal poslední sousto chleba a odemkl svou místnost aby stanul na osvětlené chodbě. Popošel pár kroků stranou od schodiště a zahleděl se sám na sebe do velkého viktoriánského zrcadla. Nájemník podkrovní místnůstky byl asi 30cm vysoký, šedé barvy, bez vlasů, vousů a celkově celé tváře. Tělo s trupem splývalo v jeden tvar a to hranatý. Ruce a nohy měl tak tenké a slabé že šlo těžko uvěřit že vůbec unesou tíhu jeho kamenného těla. Nájemník se spokojeně od zrcadla otočil a zamířil po schodišti dolů. Ano nájemník podkrovní místnůstky byl dlažební kostka pracující jako část náměstí Výbojů, a nesl jméno pan RaW.
Pan RaW mířil po schodech starého domu dolů. Všude po stěnách byla křiklavě žlutá tapeta s modrými květy a na nich nechutné výjevy andělíčků, mající asi za úkol zateplit tento chladný dům . Jak strašně nevkusné. Nenáviděl ty tapety stejně jako osobu co je vybírala. Majitelka domu co mu, jak sama říká, z dobroty srdce dovolovala složit svou hlavu každý den pod její střechou. S čeho ta stařena, spíše babizna žila? Pochopitelně z takových chudáků jako je pan RaW. Bylo zde pět pokojů a podkrovní komůrka, ano paní RiGionová měla vskutku jiný pohled na tu sluj než pan RaW. Pro ní to bylo srovnatelné s pětihvězdičkovým hotelem, ale pro něj to byl díra zavánějící plísní a starými krysími bobky, které se ještě v tuto chvíli proháněli v dutých zdech a hledali nějaký kousíček chleba co pan RaW zanechal nedopatřením v koutku svého pokoje.
Pomalu a velmi pečlivě vybíral správné místo na schodech aby nevydal ani sebemenší zvuk. Ten by zcela jistě probudil tu babici, která má uši nastražené jak špicl policejního důstojníka KeLLa. Potkat jí v tuto chvíli by bylo opravdu nemilé. Poněvač pan RaW se velmi rád zpožďuje s nájmem. A ten to týden se opravdu opozdil, až moc, naštěstí se vrací pozdě v noci, nebo brzo ráno z práce tak ještě tento týden neměl tu čest se střetnou s tou ohyzdnou babicí.
A tamhle jsou vchodové dveře má spása. Jen se jich dotknu a mrzuté ráno by nemuselo být tak mrzuté. Neuvidím jí a budu mít pokoj až do večera…
„ Á, pan RaW osobně.“ Pronesl známě skřípavý hlas za jeho zády.
„Paní RiGionová, dobré ráno… “ a pomaličku se otočil směrem ke schodům, kde stála stařena s růžovém čepci v hráškově zeleném županu, který jak bylo vidět byl navlečen na nahém těle a obrysově okresloval linii jejího zchátralého těla a co neodhaloval župan, odhalila škvíra mezi jeho dvěma konci, nechutný pohled. „… dnes ráno vám to obzvlášť sluší paní RiGionová “ a musel se kousnout do jazyka nad tou perverzní lží.
„ Že ano také si říkám, ostatně má to i svůj důvod“ pronesla a pokusila se o úsměv v ústech kde chybělo víc než jeden zub.
„ O, opravdu madam? A jaký smím-li se zeptat?“ a RaW se zatvářil překvapeně jak nejlíp uměl i když znal předem odpověď.
„ Ale, pane RaWe. Víte přeci co je za den…“ a se svou holí udělal krok ze schodů tak šikovně aby odhalil pravou půli svého těla. Celé jedno ňadro, nebo troska co ňadrem kdysi bývalo vyplulo na denní světlo, svraštělé jako stará švestka a líně se pohupovalo ze strany na stranu. V té mocné sekundě děkoval pan RaW Bohu že mu obezřetně dopřál tak lehkou snídani. „ ….je pátek. A nájemné se platí kdy?“ smích se změnil v úlisný škleb.
„ V pondělí paní. Opravdu se omlouvám ale víte že vám to vždy dám i když se zpožděním. Já, já…“ snažil se vysoukat ze sebe nějakou dobrou výmluvu.
„ Já, já, já ale nestojím o těch pár drobásků. Víte že u mě se dá nájemné platit i jinak pane RaWe…“ a spiklenecky na něj mrkla okem ve kterém ještě nebyl šedý zákal. Při té představě se o panu RaWa pokoušeli mdloby. Sám moc dobře věděl na co ta osoba myslí ale pro něj to byla tak zavrženíhodná představa, snad i trestná v jeho světě, v jeho snech. RiGiová se nebezpečně rychle a čile, tedy na svůj věk, soukala ze schodiště k vchodovým dveřím.
„ Ne nebojte se. Své peníze dostanete o ně bych vás nemohl připravit to není rovno gantlmenovi. Vy dostanete co vám patří tak přísahám! ( a já dostanu to že se vás nedotknu, dřív než když budu mít v ruce dost dlouhý pohrabáč)“ odvětil RaW a urychleně za zády nahmatal kliku od dveří a zmizel ven do chladného rána, do práce. Práce nyní celkem příjemná představa ve srovnání s tou co by ho čekala v tom domě. To i právo útrpné by bylo milejší nežli společnost té groteskní svůdkyně. A teprve představa že nikdo na takovou faustovskou dohodu opravdu přistoupil mu vrátila chléb do úst. Náhlá pachuť zvratků ho donutila je vypustit na chodník před ním. Zatočila se mu hlava a padl do kolen před hromadu poloztrávenné snídaně. Ne, horší to být ani nemůže. Zač jsem si to zasloužil? Zhluboka se nadechl, postavil a vyrazil do práce.
Cesta ubíhala sama. Viděl mlékaře jak nasedá do svého plného vozu na rozvoz mléka. Kamelota který si nese dostatečnou zásobu novin na denní prodej. Popeláře jenž si oblékal svůj špinavý mundůr a opileckým výrazem koukal do notýsku aby se ujistil co je za den a v jakých ulicích má vyzvednout své hnijící živobytí. Dokonce viděl nočního vrátného, vracejícího se z noční, který pracoval v klubu Hurt. Všechny podřadné práce. Ale každou by dělal raději nežli tu svou, ale to ne prý na takovou práci nemá dostatečnou kvalifikaci, ať jdou k čertu. I ten popelář se má celkem dobře, celý den se vozí a navíc končí vždy ve stejnou hodinu domů. Domů místo kde na něj jistě čeká milující žena, děti a drobné radosti, které se mu stali již tak fádní že je nevnímá. Ale to se týká všech těchto zaměstnání, naříkají si že se mají zle a přitom ani neví jak takové mít se zle vypadá. Mají pořád nějakou jistotu domov, děti, lásku. Nebohý pan RaW nemá nic a nikoho. Přítelkyně? Ha kdo by se dneska zahazoval s dlažební kostkou která nemá moc velké výhledy na povýšení. Ano je pravda že slyšel, o jistém přeřazení pár vybraných kostek z frekventovaného náměstí Výbojů na klidnější místo nejspíš na cestu v parku Svobody. Ale to by byl moc velký skok pro tak nicotnou kostku jakou byl pan RaW. Cesta po které RaW nyní šlapal byla z asfaltu. Asfalt?! Zrůdný vynález dnešní doby. Kvůli němu bylo vyhozeno plno jeho známých, přátel, rodiny. Jak něco může vynahradit dlažební kostky? Vždyť pohromadě ony a lidé žili už odedávna. Teď se sice trochu jejich postavení změnilo ale jistě je to způsobeno krizí doléhající na kostky a lidi zároveň. Bude lépe. Musí být! Tenhle mizérie nemůže trvat věčně…
Jak tak šel a sledoval utíkající cestu. Cestu tak známou že by mohl jít poslepu. Po téhle cestě již chodil jeho děd, otec a teď převzal jejich místo na náměstí Výbojů i on. To by se ty dva divili jak kostka má dneska život těžký. Za jejich dob si byli kostky a lidé rovni. Ale teď. Skoro se dá říct že nás lidé přehlíží.
„ Tak konečně jsi tady, padej na své místo“ zavelel hluboký hlas. Raw se probudil z transu ve kterém a ž do teď byl. A podíval se nad sebe. Nad tímto malým tvorečkem stála obrovská jezdecká socha jenž ho pozorovala bleskovým pohledem.
„Pane Mistr, nějak jsem se zasnil. Promiňte.“ omlouval se rychle RaW.
„To vidím, dnes si přišel obět pozdě RaWe! Pan Bex tu musel být na vašem společném místě i své noční směně. Je unaven a ty si čilý a takhle mu oplácíš jeho dobrotu? Koukej jít na své místo ale nejdřív se mu pořádně omluvíš“ a kůň pod svým jezdcem zle zařehtal a vzpjal se na zadní tak už zůstal po celý den.
„ Jistě vše to udělám ale…“ podíval se poníženě dolů a skoro polohlasně dodal „ to znamená že opět nedostanu celý denní honorář?“ a svěsil hlavu ještě hlouběji.
„Tááák je to pán si přijde pozdě a jediné co ho zajímá jsou peníze!!!“ zaduněl jezdec.
„Ne to ne, ale dva dny jsem pořádně nejedl. K tomu ještě dlužím jistý obnos domácí, která na mě naléhá. A Když ho dnes nezaplatím přijdu o střechu nad hlavou. Pane Mistr nejsem kostka která si stěžuje nebo žádá ale teď vás úporně a pokorně prosím. Potřebuji dnes výplatu.“ a RaW poklekl u podstavce sochy.
„Tvá situace mě nezajímá, jsi nechutný svou plazivostí a zlykami. Marš do práce!“ RaW se pokorně se slzami v očích zvedl z prachu a pomalu se otočil a zamířil na své míst, jedinou jistotu, „ale počkej dávám ti své slovo že dneska dostaneš slíbený obnos. Stač?!“
„Děkuji Pane, děkuji nikdy vám to nezapomenu.“ vykřikl radostí RaW a rozběhl se na své místo aby se zavděčil mistrovi, také proto aby si vychutnal naplno pocit výhry.
„ Dobrý den pane BeXi omluvte mě že jsem přišel opět pozdě, ale…“ vysoukával ze sebe RaW.
„ Výmluvy i omluvy si nech pro svou směnu která ti začala před půl hodinou!“ říkal šedivá popraskaná kostka, jasně vykazující že je starší než pan RaW. A pomalu se vylézající z prostředku náměstí posetého dlažebními kostkami. „ Mám volno tak si to pamatuj, a padej na místo. Jo a ještě Mistr nám na konci tvé směny a začátku mé tedy v noci, řekně důležité oznámení.“
„Důležité? Myslíte si že by mohlo jít o povýšení?“ dychtil RaW. A vlezl si do díry po Bexovi.
„Nevím, a popravdě mě to moc nezajímá jsem starý důchod na krku tak se mě to netýká. A ty nebuď taky moc zvědavej. I kdyby se povyšovalo ty nebudeš povýšenej nikdy dokud nezačneš chodit včas. Tak večer.“
Ach to jsou mi věci důležité oznámení? Wow. To je super. I kdybych nebyl, jako že nebudu povýšen uvolní se místo někde nahoře kde není tolik vozidel a můj hřbet si bude moct konečně trochu odpočinout. Dnešek nebude celkově moc špatný. Domácí jsem utekl, peníze dostanu, ještě k tomu nějaké nové zprávy, možné zlepšení místa no páni to se na mě konečně usmálo štěstí? Nemohu se dočkat večera. Minuty se vlekli jako hodiny, hodiny jako roky a směna jako celý život. A že to byla směna třicetšest vozů mu projelo po zádech z toho dvacetjedna nákladních. Lidé po něm šlapali, plivali a házeli odpadky ale jemu to bylo dneska výjimečně jedno. On se měl na co těšit. On dneska má svůj šťastný den, a nikdo a nic mu ho nemůže narušit.
Konečně konec směny je za hodinu. Začíná se zatahovat asi bude pršet, nevadí. Trocha deště ještě nikomu neublížila.
„Tak nějak se nám zatáhlo co RaWe“ prohodil Bex, který právě přišel na svou směnu.
„Ano asi bude pršet.“
„No to vypadá na mokrou šichtu co?“ a zasmál se.
„Ano prosím, ale vy jste přeci jenom už ostřílený. Slyšel jsem že jste byl základní kostkou na barikádách při Velké válce, je tomu tak?“ udržoval rozhovor Raw.
„Ale hochu kdo ti to nakukal? Je pravda že jsem se bojů zúčastnil ale nebyl jsem základní to byli jinčí kabrňáci. Přesto jsem jednu schytal a ukázal šrám na své celé, pravé části, jenž vypadala jak popálenina. Jo chtěli mě rozdrtit na prach že bych už nebyl k ničemu ale byl jsem mladej a ještě jsem se vzchopil kdybych dostal takovou pecku dneska šel bych se rozdrtit hned sám.“
„Bože to ani neříkejte. Jít se dobrovolně rozdrtit, to je strašné. Zažil jsem rozdrcení dědy i otce. Vy jste je znal a nyní jste pro mě obojím. To bych už nepřekousl, nemluvte tak“ zhrozil se RaW.
„Uklidněte se a utižte se!“ zařehtal mocně kůň. „Mistr vám chce něco říct“
„Tak tedy nejdříve vás všechny požádám aby jste se vyměnili denní směna ven a noční dovnitř.“ jezdec chvilku počkal „ No jistě jste slyšeli že mám pro vás všechny nějaké nové zprávy. Nejsem velký řečník. Tak tedy celá denní směna dostane trojnásobek denní mzdy.“
„Jůůůůůů!!!!!“ zařvala jednotně denní směna
„ Cože, za co???“ zabučela noční
„ Je to tak, a až se jí vyzvedne, tak se nemusí obtěžovat zítra do práce. Celá denní směna byla propuštěna z důvodu modernizace náměstí. Tedy pro ty méně chápavé. Máte padáka!!!!“ jen to Mistr dořekl spustil se silný liják.
„Padáka?! To není možný. Jak , jak se to mohlo jenom stát? říkal si pan RaW , když mířil po temných ulicích domů. Asfalt. Hnusnej, blbej asfalt. Nebýt jeho tak… tak…“ sám nevěděl jak by myšlenku mohl dokončit. „Tak co? Pracoval by do konce svých dnů a byl by rozdrcen.“ Práce to stejně nebyla moc dobrá, přesto to byla jediná jistota kterou měl. Bylo to tak jisté že ráno vyjde slunce a v noci vyjdou zase hvězdy. Svět jaký znal přestal existovat jeho sny se totálně rozpadli. Byl zoufalý, slabý a tak sám. Kapky deště zmáčeli jeho kamenné tělo, třesoucí se více než zimou strachem z budoucnosti.
„Aspoň mám peníze na zaplacení nájmu.“ Řekl duchaplně když stanul před polorozpadlým domem ze kterého ráno, to měl ještě práci a budoucnost, vyšel. „Nájem? Na co ho platit a na co se vracet do toho domu? Co mě tam jen čeká? Nic to raději zůstanu už venku, psí počasí je mi bližší než blízkost toho psa paní RiGionové.“ Pohlédl nahoru ke střeše kde kdysi bývala jeho komůrka, jeho bezpečí, jeho všechno. Uvědomil si že během jedné vteřiny ztratil všechno co měl, co mu ještě zbývalo v jeho životě. Práce je málo, peněz taky moc nemá, tedy víc než jindy ale bez jistoty jejich množení je i milion málo. „Co ale teď? Kam jít kam se vydat?“ zoufalost nezná snad mezí. Odvrátil zrak od dveří do domu a pokračoval cestou, kterou předtím nikdy jindy nešel, dál. Tím krokem na opačnou stranu zpečetil svůj nynější osud. Osud nezaměstnaného a nepotřeného kusu bývalého, známého náměstí Výbojů.
Všechny domy kolem RaWa vypadali tak podvědomě i přesto že touto částí města nikdy nekráčel. Stereotypní, řadové domky svírající prašné silnice, ohraničené asfaltovým chodníkem. Prašné z důvodu, modernizace. Modernizace, jiný název pro asfalt. Celé město se topilo v modernizaci. Každičká píď města byla zanesena blátem, ale ne blátem z vody a prachu, ale blátem korupce firmy F.Q.S. Tato firma ovládala nyní celé RaWovo město. Každý občan od nejnižší spodina až po honoraci, která byla většinou spoluvlastníkem společnosti, o tom věděli ale drželi jazyk za zuby. O takových věcí se nemluví. Dogma této tiché dohody, všem vyhovovalo. Vždyť F.Q.S., jejíž hlavní budova stála uprostřed města jako posvátná katedrála a RaW byl od ní zdálena co by kamenem dohodil, ještě před rokem zaměstnávalo devadesát procent města, zbytek činili soukromníci, kterým tak či onak zase šéfovali F.Q.S., tedy dá se říct že hlavní ředitel této firmy byl Bohem. Aspoň na tomto malém úseku planety. Kdo jím byl? Nikdo neví. Nikdy nechodil do společnosti, jediné bylo zcela jisté že je to nanejvýš schopný obchodník Z malé firmičky dokázal během deseti let vybudovat obrovskou korporaci. Tento muž byl jistě bez citu i emocí neboť z devadesáti procent lidí, které zaměstnával, dnešní nocí snížil toto procento na šedesátosm procent. Vlastnil nedá se říct již zaměstnával, protože ty nejchudší a nejubožejší občané města, převážně dlažební kostky byli v jeho vlastnictví. On určoval kolik dostanou jako mzdu. A moc dobře věděl že žádný nebude namítat na snižování výplat. O to se sám již postaral snižováním pracovních možností a neustálou modernizací města. Všechny tyto dušičky měl v hrsti. A teď mnohem víc než kdykoliv před tím. Vlastnil chudobinecké činžáky, kam se většina nezaměstnaných přestěhovala po ztrátě svého místa, podporové úřady mu také říkali pane neboť to byl on kdo je z dobré vůle založil. Ani kdybys hladověl a děti ti umírali na nemoc netroufl by ses na tohoto dobrodárce města zlou myšlenkou dotknout. Nepotřeboval armádu na ovládnutí a upevnění lidí, stačila mu pouze ovládnou byrokratickou část a ostatní se podrobili sami. Tento netvor seděl ve svém koženém křesle, kouřil drahé cigarety a pozoroval z obrovského okna kanceláře noční déšť co zmáčel jeho město. Vychutnával si každou kapku co splachuje tu špínu z jeho střech a doufal že se v té břečce co se utvořila z silnic udusí aspoň jeden hlavový krk který ho vysává každým dnem. Své představy oslavil lokem bílého vína, červené nepil připomínalo mu krev. Krev která mu ulpěla za deset let vlády na rukou. Típnul napůl nedokouřenou cigaretu do zlatého popelníku, odložil skleničku a semknul ruce k sobě jako k modlitbě, což ovšem nikdy nedělal, on neměl potřebu se modlit, a znovu se zahleděl do nočního města.
„ Udělali jste vše co jsem vám řekl?“ prohodil z ničeho nic do tmavé pracovny.
„ Ano pane“ zasyčel podlézaví hlas úředníčka, který stál u dveří ve fraku, kulatých brýlích a mastnou přehazovačkou.
„To je dobře“ odvětil krátce muž v křesle s neskrývající radostí.
„ Pane musím vás ale upozornit že jsme propustili deset tisíc pracovníků a stačilo pouze pět tisíc.“ řekl úředníček a začal pročítat papíry do držel v rukou.
„ O to jde Pane DoFe! Propustil jsem víc lidí a teď budou shánět práci za každou cenu. Tedy i za polovinu co jsem jim dával to znamená že ušetřím hodně, hodně peněz ale kolik přesně to je zase na Vás. Rozumíme si?!. Teď jděte.“
„ Zajisté Pane že si rozumíme, ale ovšem je zde ještě jedna otázka. Nebojíte se vzpoury nezaměstnaných? Je jich stále víc a…“ chtěl dále pokračovat byl však přerušen.
„Pane DoFe, za prvé jsem Vám jasně řekl jděte a za druhé nedostal jsem se tam kde jsem jen kvůli tomu že jsem se nebál riskovat. A navíc F.Q.S. milice jsou skoro připravené, tedy nebojte se o vaší mizernou kůži! A teď ven!“ řekl důrazně ředitel.
„ Promiňte Pane, dobrou noc“ řekl vyděšeně DoF a zmizel za dveřmi kanceláře. Věděl moc dobře že na jeho dobře placené místo může přijít kdokoli, nebyl životně důležitý pro chod firmy, ale to nebyl nikdo ze zaměstnanců a každý to věděl. Ba co víc, věděl příliš mnoho tak by nebyl vyhozen ale prostě by zmizel jako jeho předchůdce. A to riskovat nemohl. Měl se moc rád. Proto se nechal raději ponižovat za dost slušné peníze. Jen co zabouchli dveře muž z křesla vstal sáhnul si do kapsy u saka pro zlatou krabičku ve které přechovával cigarety a znovu si jednu zapálil.
„ Ach DoFe, ty nechápeš že vzpoura je nemyslitelná?! Vzpoura proti mně by byla vzpoura proti městu, protože město jsem Já!“ mocně potáhnul z cigarety a típnul jí opět ve zlatém popelníku.
RaW se potuloval po nočním městě. Chodil z jedné ulice do druhé aniž by vnímal kde se právě nachází. Byl vyděšený z rozbřesku, co pro něj ten den nachystá. Pomalu ale jistě přestávalo pršet, mraky se protrhali a bylo vidět část noční oblohy, poseté miliony blýskajících se hvězd. Zvednul tedy hlavu a zadíval se do nic, přišlo mu že je vidí poprvé za svůj život, jakoby do teď spal a náhlé neštěstí ho ze sladkého spánku probudilo. A přitom byl, v tuto chvíli, za to vděčný. Nikdy nevěnoval hvězdám ani okamžik ze svého života, měl starosti. Ne to byla pouhá, prázdná výmluva a snaha o ospravedlnění čím se stal. Součástí světa, který vybudovali generace před ním. Již od narození byl jeho osud určen nikdy by nedosáhl velkého postavení, nikdy by neochutnal život, jenž mu utíkal mezi jeho slabými prsty. Až teď právě teď z donucení chutnal život, jeho sice poněkud hořké části přesto se cítil víc na živu než kdykoli před tím. Jestli je každý člověk svobodný ale všude je v řetězech tak on právě ty řetězy přerval a osvobodil se ze svého letitého žaláře, strhnul ten hadr co mu zakrýval tvář. Třpyt hvězd mu pronikly až na dno jeho duše. Musel zavřít oči před tou neskutečnou , mocnou září. Došlo mu že je vlastně šťastný. Není na nikom závislý a nikdo není závislý na něm nic ho v tomto prokletém městě nedrží. Až vyjde slunce a bude den zamíří někam jinam kde snad bude lépe. Tam někde za horizontem snad na něj čeká tolik kýžené štěstí. Ale teď musí spát. Tam v průjezdu. Je tam suché místo a snad i nějaké hadry nebo krabice na přikrytí.
A opravdu sucho tam bylo, ale taky smrad a smetí.
„ No co spodina a špína společnosti mezi skutečnou špínou. Jak krásně symbolické“ prohodil ale byl příliš unavený aby hledal nějaký chudobinec nebo starý prázdný dům kde by na noc složil hlavu. Tedy ulehl rukou si podepřel hlavu a usnul tvrdým spánkem, po těžkém pracovním dnu a ještě náročnějším večeru.
Ráno pana RaWa probudil troubící automobil. Vylétl na nohy. Prošel si kapsy jestli má stejné množství peněz jako když včera usínal a vyrazil k silnici kde byl shluk lidí kolem černého vozu. Cestou se ještě ohlédl aby si naposledy a v denním světle zapamatoval místo kde strávil poslední noc v tomto prokletém městě. Bylo to místo pod stříškou zadního vchodu domu, který se asi moc nepoužíval. Jako podestýlka mu posloužila deka kterou nikdo vyhodil z okna na ulici a divoké kočky jí nejspíš používali jako toaletu, neboť ještě teď cítil zápach kočičích výkalů a moči na svém oblečení jenž nasáklo tou orientální vůní přírody. Jen co si to uvědomil rozhodl se že si musí nějaké nové šaty pořídit, v těchto hadrech od moči nemůže přijít do nového města. S novým životem i nový oděv, pochopitelně také za rozumnou cenu nebylo by moc chytré vyhazovat peníze oknem, když se bude snažit a bude spát na dobrých místech jako jsou parky a staré domy, každý den hledat práci tak by peníze mohli na jídlo vydržet čtrnáct dnů a za takovou dobu si jistě novou práci najde jedna dvě. Tam za kopečky bude už dobře a léta přežívání se stanou jen trpnou vzpomínkou…
„Uhněte z cesty, chátro z cesty“ křičel řidič černého vozidla, které mělo na stranách a přední kapotě stříbrné písmena F.Q.S. RaW vběhl právě do roztržky mezi řidičem a davem, který mu přehradil průjezd vlastním tělem. Většina z davu byli dlažební kostky, s některými dokonce i dříve pracoval.
„ Naposledy říkám aby jste uhnuli“ křičel řidič dynamičtěji a nyní byl již napůl vykloněný z okénka.
„ Nikam nepůjdeme a vy nikam nepojedete!“ prohlásil směle jeden z davu a všichni zúčastnění se k sobě semkli jako jeden a utvořili živou zeď. RaW to vše se zájmem pozoroval a marně se snažil zjistit o co v tomto sporu jde. Snad nezaspal dobu? Takové až dalo by se říct výtržnictví si nepamatuje co je živ.
„ Jak chcete“ pronesl muž za volantem a nastartoval motor a začal pomalu mířit vpřed. Jenže dlažební kostky jsou od narození tvrdí chlapci a nehli se ani o píď. Natož když to nich jemně ťukl. Stáli dál jako jeden muž s odhodlaným výrazem v očích. Řidič a jeho spolujezdec si něco prohodili a pak začali couvat. Nejspíš se snažili vycouvat a jet jinudy. S tím dav však počítal a než pan RaW i muži ve vozidle napočetli pět byla stejná zeď i na druhém konci ulice a pomalu tlačila vozidlo k první zdi.
„ Konec útlaku, konec útlaku!!“ křičeli jednotně obě zdi a vše dostávalo hrůzostrašný nádech agrese, ale oprávněnné. Hluboko v srdci se RaW radoval. A měl sto chutí se přidat ale uvědomil si že je bezpečnější to vše sledovat. Tedy poodešel zpět do průjezdu a schoval se k popelnici. Nejsem hrdina to nechám jiným, můj osud již není spjatý s tímto městem a tedy co se zde děje se mě již netýká.
„ Naposledy vás varuji, rozejděte se!“ křikl řidič a z jeho hlasu nebylo znát ani ždibíček strachu. A že měl proč se bát. Dav vskutku vypadal velmi divoce a ani jeden jeho člen by se nebál požít případné násilí.
„ Nikdy!“ odpověděli jednotně.
Jak to muž v automobilu slyšel vytáhnul okénko a něco zahlásil do zabudované vysílačky. Skoro hned na to kývnul na spolujezdce. Ten něco prohodila a vystoupil z vozidla. Bylo vidět že je to dost vysoký muž, nakrátko ostříhaný oblečený v černém, sportovním obleku se stříbrnou kravatou a dlouhým koženým pláštěm na kterém bylo malý stříbrný odznáček F.Q.S.
„ Poslední výstraha!“ křikl a skoro s koncem věty vytáhnul zpoza pláště ruční samopal, jenž okamžitě namířil do davu.
„ Neustoupíme ani o kus!“ řekl dav sebejistě. Jako jasný důkaz poskytl to že naopak přišli o krok blíž k vozidlu.
Dále se už nikdo nic neříkal. Muž začal okamžitě střílet, ne však do vzduchu jako jasnou poslední výstrahu v civilizovaném světě, ale rovnou doprostřed davu. Hlavní štěkající zbraně poté projel ještě k jednomu konci k druhému. Řidič vypozoroval že zeď na druhé straně povolila a rozběhla se na pomoc svým druhům. Vystoupil z vozidla a začal také střílet na opačnou stranu. Šlo to rychle. Kolem svištěli kůlky a každá si našla svůj cíl. Létali vzduchem jako kapky deště minulého večera. Na zem padali zohavené časti těl kostek potřísněné krví lidských spolu bojovníků. Za pár vteřin tam kde stáli pevné zdi leželi pouze těla. Některá bezhybně jiná se v agonii z bolesti snažila přelést mrtvé kamarády a dostat se pryč. Sípěli, chrchlali a dusili se vlastní krví. Střelba skončila. Muži zandali samopaly zpět pod pláště a vyndali si ruční zbraně. RaW se hrůzou krčil za popelnicí a doufal že si ho nikdo nevšiml. Proklínal se že se na to vůbec koukal. Bál se o svůj život, kterého si nyní cenil víc než všech peněz na světě. Oba muži v černém vyrazili ke své sípějící hromadě. Když našli někoho kdo žil skrčili se k němu a na něco se ho ptali, občas umírajícího i uhodili, když se zjevně nedozvěděli to co chtěli, ale nakonec ukončili jejich trápení jednou ranou z pistole do hlavy. Každým dalším výstřelem RaWem projela chladná vlna. Všechny výslechy muži dělali pečlivě a nevynechali ani jednoho umírajícího. Dávali si na čas, jako by se nebáli policie. Nakonec nasedli zpět do vozidla a projeli mrtvé jako nepříjemnou překážku a vyrazili do centra města.
RaW ještě chvilku počkal a poté vylezl ze svého úkrytu. Přešel na místo kde stálo vozidlo a rozhlížel se kolem po všech mrtvých. Nevěřil vlastním očím. Krev z těl vtékala do kanalizace. Pohlédl do budov kolem ve všech oknech spatřil vyjevené obličeje lidí, kteří jak zjistili že jsou pozorováni při pozorování těchto jatek zmizeli za závěsy. RaW se zaposlouchal nikde žádné sirény. Policie ani sanitky. Pohlédl na tu zkázu a vše si v hlavě pořád dokolečka přehrával znovu a znovu. Nemohl ani nechtěl uvěřit tomu čeho se stal svědkem. Vždyť takové věci nejsou možné, takové věci se nedějí ani v našem městě ať je sebe víc prohnilé. Z přemýšlení ho vytrhlo až zvuk z jedné hromad těl.
„ Pomoc, já…“ zněl slabý hlas, ulicí která ještě byla naplněna smradem střelného prachu a krví. RaW se vydal po hlase.
„Halo, kde jste? Jsem přítel.“ křičel RaW v naději že najde někoho ještě živého.
Z hromady z první zdi se vynořila ruka a tím ukázala že její majitel má dost síly aby ještě chvilku žil. RaW okamžitě přiběhl k ruce a začal odhrnovat na stranu již mrtvá těla. Konečně se dostal až k majiteli danné končetiny.
„ Bože jste v pořádku?“ ptal se bezpředmětně RaW.
„ Ano jsem ale musíme rychle pryč za chvilku jsou tu“ pronesl muž asi dvacetiletý s průstřelem břicha.
„ A kdo?“ tázal se RaW když pomáhal zraněnému na nohy.
„ Úklidová část milic. Aby…“ zraněný zakašlal a odplivl krev „ …aby uklidili to co natropili ty vrazi“
„ A co policie nemáme na ní počkat?“ zeptal se překvapeně RaW i když nerozuměl ničemu co ten mladík říká.
„ Chlape, policie není! Jste zde snad nový?“ otázal se překvapeně zraněný.
„ Ne jsem tu od narození, včera jsem byl propuštěn ze zaměstnání. Pracoval jsem na náměstí Výbojů.“ informoval muže pan RaW.
„ Včera? To ne pane, včera to být nemohlo předevčírem propustili noční směnu to vím. Včera už nikoho nepropustili, již neměli koho. Koukám že jste kostka, nyní je celý náměstní v asfaltu.“ informoval mladík na oplátku RaWa.
„ Ale já jsem pracoval jako denní směna.“ upřesnil mladíkovi situaci Raw. Chudák asi je z toho v šoku kdo by nebyl. A vedl ho do průjezdu k popelnicím.
„ Pane, mýlíte se! Dnešek se zapíše do dějin první otevřený konflikt! 40. travna se odboj postavil proti, brzy nás budou následovat i ostatní.“ Zahleděl se do nebe mladík.
„ Moment, vy jste řekl 40. travna ale to je hloupost dnes je 30. travna to vím jistě!“ tvrdil tvrdošíjně RaW.
„ Pane vy jste asi moc pil!“ podíval se mladík měřícím pohledem na pana RaWa „ Ostatně podívejte sám.“ a podal RaWovi zkrvavené noviny co měl v zadní kapse kalhot. RaW mladíkovi pomohl sednout si na zem a vzal si od něj noviny. A opravdu bylo již 40. travna.
„Jak je to jen možné, ztratit deset dnů?“ pronesl sám pro sebe. Při těch slovech rozložil noviny a začal si pročítat nadpisy článků:
ZRUŠENÍ POLICIE A NAHRAZENÍ F.Q.S. MILICEMI SE OSVĚDŠUJE
NEZAMĚSTNANÍ MOHOU BYDLET ZADARMO V F.Q.S. DOMOVECH PRO SOCIÁLNĚ POTŘEBNÉ
F.Q.S. VYDÁVÁ PRŮKAZY NA OŠTŘENÍ V NEMOCNICÍCH
F.Q.S. MUSÍ Z DŮVODU TERORISTICKÝCH ŮTOKŮ NA JEDNOTKY MILIC OMEZIT PŘÍSUN POTRAVIN PRO DANNÉ OBLASTI
ODBOJ ZPŮSOBIL DALŠÍ KRVE PROLITÍ V ŘADÁCH POŘÁDKOVÝCH SIL F.Q.S.
„ To je jistě noční můra.“ zděsil se RaW. „ Pojďte musíme jít“
„ Ne moje cesta tady končí, vy ale máte důležitý úkol…“ mladík z posledních sil chytl RaWa za ruku a podíval se mu do očí. „…Příteli, vy jste mi pomohl. Jste dobrá kostka. Prosím musíte doručit vzkaz veliteli odboje. Sídlí v ulici Ertok dům 52. Zaklepejte třikrát heslo je pochodeň. Vyhledejte velitele a vyřiťte mu: pták vylétne z hnízda o půlnoci.“ Jak to dořekl RaW zaslechl nějaký motor. A otočil se k jednomu konci průjezdu a pak k druhému.
„ Rychle, musíme jít“ pohledem se vrátil zpět k mladíku. Ten však již hleděl do nebe a nejevil známky života. RaW byl zděšen nikdy nebyl tak blízko smrti jako dnes. Rychle odhodil noviny a utíkal k bezpečnému konci průjezdu.
Uháněl jako vítr ještě několik ulic, nemohl se zbavit pocitu že je sledován i když byli všechny ulice úplně prázdné pouze se míhali stíny v oknech. Jakmile zaslechl nějaké auto vyhledal místo k úkrytu. A dělal dobře, každý vůz co projížděl kolem něj byl stejný jako ten ve, kterém jezdili ti vrazi. Hrůzný sen co se mu zdál se pomalu stával realitou, i když pořád ve vzduchu vyselo mnoho otazníků, ale nebyl čas se ptát co se tu děje a taky koho. Jeho jediná šance byla adresa od mrtvého mladíka tam snad bude i odpověď na jeho otázky. Marně se snažil vzpomenout kde se nalézá ulice Ertok. Věděl zcela jistě že to ví ale v tom vzrušení nebyl schopen si vzpomenout.
„ Ertok, Ertok. Kde jen může být.“ říkal si když nahlížel za roh je-li další ulice bezpečná.
Uvědomil si že tady, venku na nic nepřijde. Musím někam kam to znám kde jsem tak nějak doma. Je jen jedno takové místo a to dům paní RiGionové. Nabral rychle směr dům. Tam se snad můžu dostatečně uklidnit a získat další možní informace. Všechny ty věci které ho odtamtud vyhnali se mu momentálně zdáli dost malicherné. A ten místo se mu jevil víc jako bezpečná pevnost než jako polorozpadlý holobyt. Při opatrné cestě si snažil vybavit těch deset zmizelých dnů. Co se stalo? Cestoval jsem v čase? Nebo je to jen hrozný sen? Obojí se mu nesmysl. Určitě existuje logické vysvětlení třeba se praštil do hlavy a ztratil vědomí. Probudil se přeci na tom samém místě kde usnul. Je to víc než divné. Chtěl jsem z města odejít. Ale teď? Je to příšerné a to vím jen minimum věcí co se stalo. Jak se může svět změnit během deseti dnů? Teď se mě týká zase vše!
Konečně za tímto rohem je můj dům. RaW rychle vběhl do ulice a hned jak spatřil vysněný úkryt, zjistil že se také dost změnil, během té doby co byl mimo. Dveře staré stavby byly vyražené, přes prázdný otvor byla nalepena žlutá páska , okna vytlučené a zdi posrejované rudými, obrovskými písmeny F.Q.S. RaW stál jako opařený, čekal hodně ale tohle ne žádný jiný dům tak nevypadal, vypadali všechny stejně jak si je pamatoval, jen ten jeho byl jiný. Nebyl čas přemýšlet opět uslyšel vůz. Rozhlédl se a běžel do prázdného prostoru který byl dříve vyplněn dveřmi. Zapadl do stínu hned za rámem dveří, tak aby mohl pozorovat aniž by byl pozorován. Asi o dvacet vteřin později projela v ulici hlídka milic, a pokračovala dál. RaW si odechl. Ale nyní se musí podívat jestli zde není ještě jiný nezvaný host. Rozhlédl se a uviděl u chodů roztrhaný, hráškově zelený župan se skvrnami od krve, bylo mu jasné že paní RiGionová již tento dům ani svět neobývá, překvapivě mu to ani moc nevadilo. Prošel do společenské místnosti, kterou nájemníci používali jako místo pro seznámení a pobavení. A paní RiGionová jak místnost pro svádění. Proto sem pan RaW nikdy nechodil, ale věděl zcela přesně kde co stálo. Nemusel být ani nájemníkem domu aby poznal že je zde něco v nepořádku. Vše bylo přeházené, stoly a křesla vykuchané jako by tu zde někdo něco hledal. Přešel do kuchyně kde ho čekalo ještě větší překvapení v podobě dvou těl. Jedno mělo na sobě hadry, nejspíš člen odboje, a druhé zcela jistě patřilo členu milice. Muž z odboje ležel na břiše a měl tři střelné rány na zádech. Milicionář ležel na zádech a měl v hrudi velký kuchyňský nůž. RaW to viděl jako film co se tu odehrálo. Milicionář šel zkontrolovat dům, vyběhl na něj odbojář a bodnul ho do hrudi. Snažil se utéct ale muž v černém ještě žil a než vydechl naposledy vypálil tři rány z pistole, kterou ještě svíral v pravé ruce. Pan RaW s pistolí uměl zacházet a navíc je lepší být asi ozbrojen. Tedy zkontroloval zásobník a zastrčil si jí do kalhot pod košili. Poté tělo ještě prohledal, našel vystřelovací nůž, náhradní zásobník do pistole a lehký skládací samopal. Vše si vzal sebou. Samopal si přehodil přes rameno, nůž si strčil do boty a vyrazil do svého pokoje kde měl v kufru pod postelí pár osobních věcí a mapu města. Tam se zcela jistě dozví kde leží ulice Ertok. Pomalu, plíživě vyrazil po schodech s namířenou pistolí před sebe. Každý pokoj byl otevřený, na zemi nebo na stěně byla krvavá skvrna. Nábytek opět přeházený a kde mohlo být něco zašito to bylo rozřezáno. Konečně dorazil do svého pokoje zde bylo taky vše rozházeno i kufr byl rozsypán po celé místnosti, přesto se nemohl ubránit pocitu že je to pořád normální stav tohoto pokoje. Naštěstí nemusel mapu hledat dlouho. Rozložil jí hned na zem a hledal kde leží dychtěná ulice.
„ Ha, zde je!“ prohlásil po chvíli hledání. Poté hledal nejlepší způsob jak se tam nepozorovaně dostat. Rychle ze sebe sundal páchnoucí košili a navlékl si jinou. Ještě si vzal starou, koženou tašku přes rameno do které dal samopal, mapu a pár sušenek a malou lahev vody, kterou našel v kuchyni když se tam po chvíli vrátil, aby našel nějaké jídlo.
„ Snad se dočkám odpovědi po které toužím“ řekl si pro sebe když vyrazil z domu ozbrojen jako voják do města strachu a nejisté budoucnosti . Na místo kde na něj čeká život nebo smrt. Do ulice Ertok jeho nynější meky.
Ulice města vydávali chlad. Nebyla zima ale něco v nich nahánělo hrůzu. RaW dokonce zahlédl pár lidí. Všichni se však pohybovali dost rychle a na jeho snahy o rozhovor odpovídali úprkem. Rozhodl se tedy o co největší nenápadnost. Srovnal rychlost chůze s ostatními, hleděn do země a již se nepokoušel o komunikaci. Šel tvrdě za svým cílem, ulici co ulici. V jedné z ulic zahlédl pochůzkáře milicionářů prošel kolem nich, asi vždy chodili po dvojicích, co nejvíc nenápadně jak to šlo. Srdce se mu rozbušilo víc jen co je míjel, ústa mu vyschla. Na konci té ulice raději zahnul do druhé aby jim zmizel z očí. Za rohem se posadil a opatrně se podíval zdali to nesledují. Naštěstí zamířili na opačnou stranu. Oddechl si a náhlý příval adrenalinu a horka zchladil lokem vody. Postavil se opět na nohy a pokračoval dále v cestě. Čím víc se blížil k ulici Ertok tím víc se kolem něj objevovali lidé z nejnuznějších oděvech. Na každém rohu byl železný sud s praskajícím ohněm a několika chudáky co se o něj snažili ohřát. Bylo mu jasné že se dostává hlouběji a hlouběji do chudinské části města. Uvědomil si že dříve, když měl ještě práci se mu nevedlo až tak zle jak si myslel, tady viděl skutečnou bídu a utrpení živých bytostí. Ušpiněné,otrhané děti si hráli mezi odpadky. Dospělý utápěli své poslední jmění v alkoholu jenž jim zaručoval chvilkovou jistotu štěstí, které ztratili společně s prací. Špína, odpadky a bída tak to vše by jsme mohli najít ve slovníku jako synonymum pro zapomenutou část měst ve níž se pan RaW nacházel. V části ve které dozajista zabloudil. Ale koho se zeptat kolem něj nikdo nebyl a když byl. Byl opilý a agresivní. Nemohl si dovolit vyvolávat spory. Rozhlížel se a pak uviděl malou holčičku hrající si s hromadou kamínků. Přistoupil k ní a zeptal se jí.
„ Malinká nevíš jak se dostanu do ulice Ertok?“ holčička se na něj podívala vyděšeným pohledem dítěte co čeká nějakou zradu.
„ Tam, prosím pane a doleva.“ vysoukala ze sebe chvějícím se hlasem a ukázala dál do ulice. RaW si povšiml jak jí musel vyděsit a zastyděl se.
„ Děkuji a tady máš za pomoc“ při těch slovech ji vložil na špinavou dlaň dvě mince ze své kapsy. Oči dívenky se rozzářili. Ruka se rychle zavřela snad aby si cizinec nerozmyslel to co udělal a své obavy zpečetila rychlým úprkem do jednoho z domů. RaWovi to ani moc nevadilo co chtěl vědět věděl. Snad jen litoval že nemá nějaké jídlo co by mohl postrádat, bylo zjevné že by ho ta dívka potřebovala. Nebyl ale čas na dobré skutky. Měl úkol jak osobní tak poslední přání mrtvého. Naposledy se ohlédl na dům kam dívka zaběhla zdali jí náhodou ještě nespatří a když viděl že je to marné vyrazil po směru jakým ho ta malá poslala.
Dorazil do ulice podobající se všem v téhle části města. Staré, levné spíše na strhnutí nežli na bydlení. Tato ulice se jmenovala Ertok . Musel si připustil že si jí představoval jinak ale nemohl přesně říci jak. Vyšel tedy do ulice Ertok s jasným cílem najít budovu číslo 52. Ta stála hned uprostřed ulice. Byla větší než ostatní budovy kolem. Podle RaWa to musel kdysi být nějaký úřad. Okna té budovy byli zatlučené a dveře zavřené. Z venku mu připadala jako nedobytná pevnost. Osmělil se, rukou si zkontroloval pistoli po košilí, dodávajícímu falešný pocit bezpečí. Vystoupal po schodech ke dveřím a zabušil celkem třikrát. Z druhé strany se ozval mužský hlas.
„ Kdo je, a heslo?“
„ RaW, heslo pochodeň“ řekl pan RaW s vědomím že není již cesty zpět.
V zámku to zaskřípalo,hned na to se dveře otevřel a z šera za nimi se objevilo několik hlavní od pušek namířených na RaWa. Ten stál bez hnutí a čekal co se bude dít dál. Z šera vyrazila ruka jenž ho vtáhla dovnitř a přibouchla dveře za ním jako víko hrobky. Několik dalších páru rukou ho přitlačilo na stěnu a než si stačil přivyknou na tmu byl zcela odzbrojen, krom nože který se nalézal stále v botě.
„ Jinak je čistej“ informoval mladý hlas.
„ Dobře. Co tu chceš?“ tázal se drsně hluboký hlas RaWa, jenž byl silou víc přitlačen ke stěně.
„ Mám, doručit vzkaz veliteli od jistého mladíka který přežil ranní jatka ve městě. Našel jsem ho ještě když dýchal a on mi řekl kde mám veliteli vyhledat tak jsem tady.“ narychlo vysvětlil RaW svou nevítanou přítomnost.
„ Blbost…“ promluvil opět mladý hlas „ …je to určitě zvěd! Zastřelíme ho! Cítím z něj zvěda! Má dokonce výbavu milic.“ RaW po těchto slovech ucítil jednu z pušek na svých zádech.
„ To jsem si vzal od jednoho mrtvého milicionáře…“ vyhrkl ze sebe RaW.
„ Ne oni by nebyli tak hloupý aby zvěda vybavili svými zbraněmi. Vezmeme ho k veliteli ten rozhodne co s ním!“ zavelel hluboký hlas, jehož majitel tady měl asi větší postavení. RaWovi svázali ruce za záda a strkali ho za mužem s hlubokým hlasem, který si to namířil do sklepení domu. Pan RaW si pomalu zvykl na tmu, kterou prosvětlovali svíčky a škvíry mezi bedněním oken. Dům byl skutečně obrovský i ve svém vnitřku. Všude kolem byli muži s všemožnými zbraněmi, většinou se ovšem jednalo o staré pušky na jeden náboj, bodáky. U dveří jich stálo nejmíň pět a u každého okna dva další. Schody do dalších pater byly přehrazeny pytli s pískem a tím tak dali vzniknout lehkému opevnění, při násilném vniknutí do budovy. To vše stačil RaW zahlédnout než ho dotlačili ke schodům do suterénu osvětleného pouze svíčkami. Malé okénka byli zacpány pytli s pískem a ty byli zajištěny prkny a trámy. Sklepení bylo menší než prostory nad ním skládalo se jen z jediné místnosti. Uprostřed stál masivní stůl z narychlo postaveným, přesto přesným, modelem města nad ním stálo několik mužů a mezi nimi stál jediná známá tvář. Byl to osobně pan BeX.
„ Veliteli někdo s vámi chce mluvit“ zahlásil hluboký hlas co doprovázel RaWa.
„ Kdo?“ otázal se BeX a zvednul hlavu. Uviděl RaWa a překvapeně dodal. „ Co tu děláš? Jak jsi se o mě dozvěděl?!“
„ Vy jste velitel? To jsem netušil. Byl jsem dneska ráno svědkem té střelby a jeden zraněný než zemřel mi řekl že mám veliteli něco vyřídit. Vzkaz.“ zmateně vysvětlil pan RaW.
„ To musel být ten konflikt v Rentské ulici. A jaký vzkaz ten, statečný muž, posílá?“ dychtil pan BeX.
„ Možná už blouznil nevím, mě se to zdálo jako nesmysl ale vám možná ne. Řekl : pták vylétne z hnízda o půlnoci.“ hrdě zahlásil RaW, ale v duchu si to stále opak zdali si to zapamatoval správně.
„ Řekl přesně toto?!“ zeptal se velitel BeX naléhavě.
„ Jsem si tím jist, rozumíte tomu?“
„ Pánové, již víme kdy proběhne operace Křišťál. Dnes o půlnoci! Musíme se připravit“ přešel RaWův dotaz velitel BeX.
„ Veliteli a co s ním?“ muž s hlubokým hlasem ukázal na RaWa.
„ Nechte ho, znám ho, pracovali jsme spolu. A jestli se nemýlím právě zachránil život tisícům našich. Sundejte mu pouta zaručuju se za něj.“ a všichni v místnosti hrdě, s úctou hleděli na RaWa. A ten se cítil jako opravdový bojovník. Nevěděl že jeho čin je natolik důležitý. Byl sám na sebe hrdý jak se zachoval. Tedy do té chvíle než ze sklepení uslyšeli rychlý příjezd vozidel a jejich smykové zastavení. Netrvalo to ani deset vteřin a bylo slyšet první výstřely z pušek a samopalů odpovídající na pušky.
„ Co se to děje?“ tázal se RaW mužů co se za tu chvíli stačili vyzbrojit.
„ Našli nás!!!“ křičel BeX. Na jeho slova bylo slyšet náraz a cítit otřes pravděpodobně od vylomení hlavních dveří. Střelba se přibližovala. Strop sklepení se prohýbal pod těžkými boty milic. Muži kolem RaWa namířili všechny zbraně na dveře od sklepení…
Ty se rychle otevřeli a tak vpustili hluk bojů k nim dolů. Nad schodištěm stál mladík s puškou v ruce celý od krve. Muži dole zjistili že se jedná o spolubojovníka složili zbraně níž. Mladík zalapal po dechu a zoufale pronesl:
„ Je jich moc!“ jak to dořekl svalil se ze schodů pod jejich nohy a zmatené tváře. Za mladík přilétli dvě kulaté nádoby vypouštějící nějaký oblak. RaW chtěl bojovat, ale zradili ho nohy pomalu se skácel na zem jako všichni kolem a zůstal v bezvědomí...
RaW se pomaličku dostával k sobě. Bolela ho hlava a bylo mu značně nevolno, následkem toho plynu. Zrak měl rozmlžený, přesto poznal že není v té samé místnosti jako před tím. Pomalu se funkce očí vraceli do normálu. Tato místnost byla větší, elegantnější. Podlaha byla z černého mramoru, stěny byly tvořeny sloupy v antickém stylu a strop byl vymalován nějakým uměleckým dílem znázorňující bitvu andělů a démonů. Na pravé straně od dveří, za RaWem, stál, zhřejme obraz přikrytý hedvábným závěsem. Celou jednu stěnu místnosti tvořilo velké okno. Před oknem stál velký dřevný vyřezávaný stůl, mající jedinou výbavu, zlatý popelník. V koženém křesle za stolem seděl muž kolem třiceti let, s česanými, černými vlasy dozadu a s velmi drahým oblekem na sobě. Seděl, ruce složené k sobě, jako při modlitbě s oběma palci podepírajíc si bradu. Hypnoticky hleděl na RaWa. Tato podivná figurína ho probudila z opojení drogou úplně. Postavil se na nohy a rozhlédl se po pracovně, jak by místnost nazval., za oknem byla již tma.
„ Jste v pořádku pane RaWe?“ zeptal se spokojeně muž.
„ My se známe? A kde to jsem?! A Kdo jste vy?“ vyštěkl RaW s vědomím že je stejně už ztracen a čeká ho pouze smrt, možná mučení, ale nebojí ani jednoho.
„ Tedy postupně. Známe se. Jste v hlavní budově společnosti F.Q.S. A já jsem ředitelem této firmy. Jiné otázky?“ chladně, postupně odpověděl na všechny dotazy.
„ Vy jste tedy ten co to všechno má na svědomí?“ vyděsil se RaW. Ale zároveň se cítil poctěn, neboť pořád v botě cítil nůž který nenašli ani teď, tím že by to mohl být právě on kdo zprovodí ze světa samotného ředitele společnosti.
„ Ano jsem to já osobně!“ chvástal se ředitel.
RaW se rozplakal. Byl to od něj však chytrý tah by si z boty mohl nenápadně vyndat nůž a vrhnout jej přímo do srdce té zrůdy. Předklonil a lehkým pohybem vyndal zbraň ze skrýše.
„ Teď zemřeš!“ pronesl pro sebe a během mrknutí oka jej otevřel a hodil po dráze, kterou si již promyslel, přímo do hrudi toho bídáka. Koutkem oka pozoroval jeho dokonalý let. Jaké bylo ovšem překvapení. Cíle nůž dosáhnul jak měl ale zabodl se hluboko do prázdného křesla. Ředitel se před jeho očima rozplynul, aby se opět zhmotnil po levici RaWa.
„ To bylo od vás nevychované“ zasmál se ředitel. RaW udivením spadl na kolena.
„ Co jste zač?!“
„ Možná vám napoví moje jméno. Jmenuji se Pan WaR. Nic vám to neříká?“
„ Ne nic.“ zamumlal RaW.
„ Snažte se taky. No dobrá napovím vám víc…“ uchopil RaWa za rameno, pomohl mu na nohy a dovlekl ho k přikrytému obrazu. Ztrhnul závěs. A RaW uviděl že to není žádný obraz nýbrž zrcadlo. Normální, obyčejné zrcadlo. Tak normální nebylo, něco v něm chybělo. Nebo někdo. On. V odrazu zrcadla neviděl co měl vidět tedy sebe, dlažební kostku v nejlepších letech, a WaRa, ale jen WaRa s rozcuchanými vlasy oblečeného v RaWových roztrhaných šatech s výšivkou na hrudi znázorňující dlažební kostku se zkříženým krumpáčem a rýčem. Smál se svým zvráceným úsměvem na tento podivný mix dvou odlišných osob.
„ Už to chápete?“ zeptal se WaR.
„ Vy jste… nějaký kouzelník?“ jinak si to nemohl vysvětlit.
„ Ne nejsem. Já jsem vy a vy jste já. Nemáte cigaretu?“ smál se WaR.
„ Ne nemám…“ vysoukal ze sebe RaW zděšeně.
„ Ale určitě máte. Podívejte se.“ přesvědčoval ho WaR.
RaW jako opařený začal šmátrat po kapsách. A v pravé kapse kalhot nahmatal hranatou věc. Vyndal ji. Na světle zjistil že je to krabička na cigarety z ryzího zlata.
„ I vy tajnůstkáři!“ rozesmál se WaR.
Pan RaW ji otevřel. Uchopil jednu cigaretu a vyndal ji. Ta mu v ruce zmizela a znovu se objevila v ruce WaRa.
„ Dík! Miluji jejich chuť“ dodal po tom co si ji zapálil.
„ Ne to je hloupost, vždyť já nejsem ani člověk! Jsem dlažební kostka a vždy jsem byl!“ přesvědčoval spíše sám sebe RaW.
„ Ale no tak nezní vám to absurdně? Jak by mohla dlažební kostka chodit, mluvit a celkově žít? Bohužel vám musím oznámit že jsme využili své geniality. Abychom pomohli založit a nakonec zničit jádro odboje. Tím nám oficiálně město konečně patří celé. Ale abychom to udělali museli jsme se k budoucím odbojářům přiblížit. Tak jste přišel na scénu vy. Naše svědomí. To čím jsem již dlouhá léta opovrhoval se najednou hodilo. Stal se ze mě doslova jiný člověk. Popřel jste vše co jsme do té doby byli. Nejspíš to pro vás bylo asi moc děsivé a neuvěřitelné, a tak jste si utvořil představu že jste dlažební kostka, tak se jmenuje nejnižší pracovní sorta. I když jste to vzal až moc abstraktně, ale na škodu to nebylo jinak jste se choval normálně. Půl roku jsme přežívali v těch nechutných podmínkách a pomalu si získávali důvěru. A Bože, žili jsme pod jednou střechou s tou odpornou ženskou paní RiGionovou, jak jsme jí nesnášeli. Proč myslíte že jsme chodili pořád pozdě? Podávali jsme telefonicky rozkazy co se má dít. Nechali jsme se vyhodit. A pak jsme se na deset dnů vrátili sem. Kde jsme vše důkladně naplánovali. Ovládli jsme všechny a všechno. Pamatujete jak jsme tu babiznu vlastnoručně umlátili vlastní holí? Jé, to byla krása sice jsme tu krev ze sebe myli půl hodiny, ale stálo to za to. Nějak jsme museli vyzkoušet naše milice. A její dům byl na to jako stvořený . Ty se vydováděli… nikdy nezapomenu na její výraz když otevřela a viděla nás s několika milicionáři. No pak jsme tam nastražili ta mrtvá těla. Do nože, který jste si tak oblíbil, zamontovali sledovací zařízení se, kterým jsme se nikdy neztratili z dohledu našich milic. Pak jen stačilo vrátit se na to místo kde jste usnul vy. A z aranžovat tu přestřelku, nechat jednoho informovaného na živu, který nás i se sledovacím zařízením, pošle k jádru odboje. A tak dále a tak dále. Někdy svojí genialitou překvapuji i sám sebe jak vidím… Ale nemyslete si nebylo to tak jednoduché. Ale co naděláte když vás vaše práce tolik baví“ posmíval se WaR.
„ Je mi nějak divně…“ pronesl RaW.
„ Toho si nevšímejte, to bude z toho že jsme dnes nic nejedli. Pojďte něco vám ukážu“ WaR přistoupil k oknu a čekal až k němu RaW dorazí. „Koukněte jak hezky stojí.“
Venku před budovou stálo asi deset mužů. Všechny RaW znal jeden mu byl povědomí ale nejvíc byl to asi padesátník s pravou část těla jako popálenou a na šatech měl stejnou nášivku jako on. RaW v hlouby duše tušil že se jedná o velitele BeXe. BeX se podíval na něj s opovržením a odplivnul si. Popravčí četa se postarala o to, že to byl poslední jeho skutek na tomto světě.
„ No, je ho škoda co? Měl jsem ho celkem rád, ne kecám…“ zasmál se WaR.
„ Vy jste mě pouze využil ke svým cílům!“ řekl znechuceně RaW
„ No a? Využívám každého proč bych měl být vyjímka? A pamatujete si na tu roztomilou holčičku? Nebojte ta se už zítra bude mít lépe. Já se o ní postarám jako o všechny. Dnes začne operace Křišťál zapálíme všechny chudobince, vystřílíme všechnu chátru co potkáme večer na ulici. A Mé město bude čisté, čisté jako křišťál! S politováním vám musím říct že pro mé svědomí již není místo.“ WaR vytáhnul ručně zdobenou pistoly a namířil na RaWa. „ Ale můžete být na sebe pyšný! Dokázal jste velkou věc!“
„ Zrůdo!“ řekl RaW když si uvědomil svou roli v tomhle temné příběhu. Nebránějíc se emocím rozplakal se. A každou slzou zaplatil za jeden život, který pomáhal zničit a stejně to bylo málo. Plakal za BoXe, za paní RiGionovou, za mladého muže jenž se stal klíčem ke zničení odboje ale hlavně plakal za to malé děvče, co ztratí možnost změnit svět k lepšímu. Plakal za promarněné sny, touhy a lásku…
„ Máš pravdu“ řekl uznale WaR a vpálil RaWovi kůlku mezi oči, ta jím proletěla a zaryla se do jednoho ze sloupů. Jeho nehybné tělo zmizelo ještě dřív než se dotknulo podlahy. Dveře do kanceláře se otevřeli a v nich stál DoF.
„ Pane, slyšel jsem střelbu. Je vše v pořádku?“
„ Nic není v pořádku! Půlnoc je za pár minut a já tu jsem v takových smrdutých hadrech rychle mi přineste můj nejlepší oblek a lahev vychlazeného šampaňského, ať tu slávu mohu náležitě oslavit.“ připálil si cigaretu a sledoval noční město. Zatím tak klidné…
Konec
Vrávoravě se postava posadila z útulného teplého důlku vyleženého v posteli, která nebyla jistě už od prvního pohledu moc pohodlná ale byla to přeci jenom její postel. A to samé si asi ona postava pomyslela když smutným pohledem přejela místo jenž pomalu ale jistě chladne. Postel byla dá se říct jediným pořádným kusem nábytku malého kumbálku, který se s trochou dávky fantazie mohl nazývat pokojem. Dokonce u stěny hned napravo od vchodových dveří byl malý stůl se svíčkou a plynovým vařičem, který jak vidno měl reprezentovat kuchyň která byla ta nejlepší jakou si nájemník mohl ve své situaci dovolit. U zdi naproti posteli stálo kdysi zrcadlo, rozbité, s rezivějícím lavorem, dříve bílé barvy, nyní těžko rozeznatelné. Podlaha byla tvořena starými prkny na půl ztrouchnivělými plísní a napůl zubem času který se zakousl i do stěn pokrytými modrou tapetou schovanou pod nánosem mastné špíny. To vše osvětlovalo malé střešní okno pokryté holubím trusem…
„Domove, sladký domove…“ pronesla postava s jasným náznakem ironie. Ze kterého bylo nanejvýš jasné že pokud není zbytí spokojí se nájemník s čímkoli. A to o tomto pokoji platí dvojnásob. Zívl, protáhnul se a seskokem z postele, jenž mu byla dost vysoká, rovnou zapadl dvěma páratkami, které měl čest přijmout jako své nohy, do nohavic ležících kalhot s prasklou gumou a teď držící na těle pouze dík starým fialovím kšandám.
Pár neopatrných kroků po staré podlaze by mohlo způsobit katastrofu. A to nejen to že by se mohl probořit o patro níž a způsobit si tak nemalé zranění ale ba co hůř zbudit bytnou paní RiGiovou. A to by si netroufl ani ten nejudatnější muž na světě natož nájemník tohoto doupěte…
Nájemník si oblékl šedavou košili válející se u nohy postele která se snadno dala zaměnit s hadrem, ostatně taky měla blíže k hadru nežli ke košili. A vzal si ze stolku patku starého chleba, schovaného ve stínu svíčky, jako snídani. Poté si prošmátral kapsy, aby mohl zhodnotit svou finanční situaci. Nebyla valná. S povzdechem dožvýkal poslední sousto chleba a odemkl svou místnost aby stanul na osvětlené chodbě. Popošel pár kroků stranou od schodiště a zahleděl se sám na sebe do velkého viktoriánského zrcadla. Nájemník podkrovní místnůstky byl asi 30cm vysoký, šedé barvy, bez vlasů, vousů a celkově celé tváře. Tělo s trupem splývalo v jeden tvar a to hranatý. Ruce a nohy měl tak tenké a slabé že šlo těžko uvěřit že vůbec unesou tíhu jeho kamenného těla. Nájemník se spokojeně od zrcadla otočil a zamířil po schodišti dolů. Ano nájemník podkrovní místnůstky byl dlažební kostka pracující jako část náměstí Výbojů, a nesl jméno pan RaW.
Pan RaW mířil po schodech starého domu dolů. Všude po stěnách byla křiklavě žlutá tapeta s modrými květy a na nich nechutné výjevy andělíčků, mající asi za úkol zateplit tento chladný dům . Jak strašně nevkusné. Nenáviděl ty tapety stejně jako osobu co je vybírala. Majitelka domu co mu, jak sama říká, z dobroty srdce dovolovala složit svou hlavu každý den pod její střechou. S čeho ta stařena, spíše babizna žila? Pochopitelně z takových chudáků jako je pan RaW. Bylo zde pět pokojů a podkrovní komůrka, ano paní RiGionová měla vskutku jiný pohled na tu sluj než pan RaW. Pro ní to bylo srovnatelné s pětihvězdičkovým hotelem, ale pro něj to byl díra zavánějící plísní a starými krysími bobky, které se ještě v tuto chvíli proháněli v dutých zdech a hledali nějaký kousíček chleba co pan RaW zanechal nedopatřením v koutku svého pokoje.
Pomalu a velmi pečlivě vybíral správné místo na schodech aby nevydal ani sebemenší zvuk. Ten by zcela jistě probudil tu babici, která má uši nastražené jak špicl policejního důstojníka KeLLa. Potkat jí v tuto chvíli by bylo opravdu nemilé. Poněvač pan RaW se velmi rád zpožďuje s nájmem. A ten to týden se opravdu opozdil, až moc, naštěstí se vrací pozdě v noci, nebo brzo ráno z práce tak ještě tento týden neměl tu čest se střetnou s tou ohyzdnou babicí.
A tamhle jsou vchodové dveře má spása. Jen se jich dotknu a mrzuté ráno by nemuselo být tak mrzuté. Neuvidím jí a budu mít pokoj až do večera…
„ Á, pan RaW osobně.“ Pronesl známě skřípavý hlas za jeho zády.
„Paní RiGionová, dobré ráno… “ a pomaličku se otočil směrem ke schodům, kde stála stařena s růžovém čepci v hráškově zeleném županu, který jak bylo vidět byl navlečen na nahém těle a obrysově okresloval linii jejího zchátralého těla a co neodhaloval župan, odhalila škvíra mezi jeho dvěma konci, nechutný pohled. „… dnes ráno vám to obzvlášť sluší paní RiGionová “ a musel se kousnout do jazyka nad tou perverzní lží.
„ Že ano také si říkám, ostatně má to i svůj důvod“ pronesla a pokusila se o úsměv v ústech kde chybělo víc než jeden zub.
„ O, opravdu madam? A jaký smím-li se zeptat?“ a RaW se zatvářil překvapeně jak nejlíp uměl i když znal předem odpověď.
„ Ale, pane RaWe. Víte přeci co je za den…“ a se svou holí udělal krok ze schodů tak šikovně aby odhalil pravou půli svého těla. Celé jedno ňadro, nebo troska co ňadrem kdysi bývalo vyplulo na denní světlo, svraštělé jako stará švestka a líně se pohupovalo ze strany na stranu. V té mocné sekundě děkoval pan RaW Bohu že mu obezřetně dopřál tak lehkou snídani. „ ….je pátek. A nájemné se platí kdy?“ smích se změnil v úlisný škleb.
„ V pondělí paní. Opravdu se omlouvám ale víte že vám to vždy dám i když se zpožděním. Já, já…“ snažil se vysoukat ze sebe nějakou dobrou výmluvu.
„ Já, já, já ale nestojím o těch pár drobásků. Víte že u mě se dá nájemné platit i jinak pane RaWe…“ a spiklenecky na něj mrkla okem ve kterém ještě nebyl šedý zákal. Při té představě se o panu RaWa pokoušeli mdloby. Sám moc dobře věděl na co ta osoba myslí ale pro něj to byla tak zavrženíhodná představa, snad i trestná v jeho světě, v jeho snech. RiGiová se nebezpečně rychle a čile, tedy na svůj věk, soukala ze schodiště k vchodovým dveřím.
„ Ne nebojte se. Své peníze dostanete o ně bych vás nemohl připravit to není rovno gantlmenovi. Vy dostanete co vám patří tak přísahám! ( a já dostanu to že se vás nedotknu, dřív než když budu mít v ruce dost dlouhý pohrabáč)“ odvětil RaW a urychleně za zády nahmatal kliku od dveří a zmizel ven do chladného rána, do práce. Práce nyní celkem příjemná představa ve srovnání s tou co by ho čekala v tom domě. To i právo útrpné by bylo milejší nežli společnost té groteskní svůdkyně. A teprve představa že nikdo na takovou faustovskou dohodu opravdu přistoupil mu vrátila chléb do úst. Náhlá pachuť zvratků ho donutila je vypustit na chodník před ním. Zatočila se mu hlava a padl do kolen před hromadu poloztrávenné snídaně. Ne, horší to být ani nemůže. Zač jsem si to zasloužil? Zhluboka se nadechl, postavil a vyrazil do práce.
Cesta ubíhala sama. Viděl mlékaře jak nasedá do svého plného vozu na rozvoz mléka. Kamelota který si nese dostatečnou zásobu novin na denní prodej. Popeláře jenž si oblékal svůj špinavý mundůr a opileckým výrazem koukal do notýsku aby se ujistil co je za den a v jakých ulicích má vyzvednout své hnijící živobytí. Dokonce viděl nočního vrátného, vracejícího se z noční, který pracoval v klubu Hurt. Všechny podřadné práce. Ale každou by dělal raději nežli tu svou, ale to ne prý na takovou práci nemá dostatečnou kvalifikaci, ať jdou k čertu. I ten popelář se má celkem dobře, celý den se vozí a navíc končí vždy ve stejnou hodinu domů. Domů místo kde na něj jistě čeká milující žena, děti a drobné radosti, které se mu stali již tak fádní že je nevnímá. Ale to se týká všech těchto zaměstnání, naříkají si že se mají zle a přitom ani neví jak takové mít se zle vypadá. Mají pořád nějakou jistotu domov, děti, lásku. Nebohý pan RaW nemá nic a nikoho. Přítelkyně? Ha kdo by se dneska zahazoval s dlažební kostkou která nemá moc velké výhledy na povýšení. Ano je pravda že slyšel, o jistém přeřazení pár vybraných kostek z frekventovaného náměstí Výbojů na klidnější místo nejspíš na cestu v parku Svobody. Ale to by byl moc velký skok pro tak nicotnou kostku jakou byl pan RaW. Cesta po které RaW nyní šlapal byla z asfaltu. Asfalt?! Zrůdný vynález dnešní doby. Kvůli němu bylo vyhozeno plno jeho známých, přátel, rodiny. Jak něco může vynahradit dlažební kostky? Vždyť pohromadě ony a lidé žili už odedávna. Teď se sice trochu jejich postavení změnilo ale jistě je to způsobeno krizí doléhající na kostky a lidi zároveň. Bude lépe. Musí být! Tenhle mizérie nemůže trvat věčně…
Jak tak šel a sledoval utíkající cestu. Cestu tak známou že by mohl jít poslepu. Po téhle cestě již chodil jeho děd, otec a teď převzal jejich místo na náměstí Výbojů i on. To by se ty dva divili jak kostka má dneska život těžký. Za jejich dob si byli kostky a lidé rovni. Ale teď. Skoro se dá říct že nás lidé přehlíží.
„ Tak konečně jsi tady, padej na své místo“ zavelel hluboký hlas. Raw se probudil z transu ve kterém a ž do teď byl. A podíval se nad sebe. Nad tímto malým tvorečkem stála obrovská jezdecká socha jenž ho pozorovala bleskovým pohledem.
„Pane Mistr, nějak jsem se zasnil. Promiňte.“ omlouval se rychle RaW.
„To vidím, dnes si přišel obět pozdě RaWe! Pan Bex tu musel být na vašem společném místě i své noční směně. Je unaven a ty si čilý a takhle mu oplácíš jeho dobrotu? Koukej jít na své místo ale nejdřív se mu pořádně omluvíš“ a kůň pod svým jezdcem zle zařehtal a vzpjal se na zadní tak už zůstal po celý den.
„ Jistě vše to udělám ale…“ podíval se poníženě dolů a skoro polohlasně dodal „ to znamená že opět nedostanu celý denní honorář?“ a svěsil hlavu ještě hlouběji.
„Tááák je to pán si přijde pozdě a jediné co ho zajímá jsou peníze!!!“ zaduněl jezdec.
„Ne to ne, ale dva dny jsem pořádně nejedl. K tomu ještě dlužím jistý obnos domácí, která na mě naléhá. A Když ho dnes nezaplatím přijdu o střechu nad hlavou. Pane Mistr nejsem kostka která si stěžuje nebo žádá ale teď vás úporně a pokorně prosím. Potřebuji dnes výplatu.“ a RaW poklekl u podstavce sochy.
„Tvá situace mě nezajímá, jsi nechutný svou plazivostí a zlykami. Marš do práce!“ RaW se pokorně se slzami v očích zvedl z prachu a pomalu se otočil a zamířil na své míst, jedinou jistotu, „ale počkej dávám ti své slovo že dneska dostaneš slíbený obnos. Stač?!“
„Děkuji Pane, děkuji nikdy vám to nezapomenu.“ vykřikl radostí RaW a rozběhl se na své místo aby se zavděčil mistrovi, také proto aby si vychutnal naplno pocit výhry.
„ Dobrý den pane BeXi omluvte mě že jsem přišel opět pozdě, ale…“ vysoukával ze sebe RaW.
„ Výmluvy i omluvy si nech pro svou směnu která ti začala před půl hodinou!“ říkal šedivá popraskaná kostka, jasně vykazující že je starší než pan RaW. A pomalu se vylézající z prostředku náměstí posetého dlažebními kostkami. „ Mám volno tak si to pamatuj, a padej na místo. Jo a ještě Mistr nám na konci tvé směny a začátku mé tedy v noci, řekně důležité oznámení.“
„Důležité? Myslíte si že by mohlo jít o povýšení?“ dychtil RaW. A vlezl si do díry po Bexovi.
„Nevím, a popravdě mě to moc nezajímá jsem starý důchod na krku tak se mě to netýká. A ty nebuď taky moc zvědavej. I kdyby se povyšovalo ty nebudeš povýšenej nikdy dokud nezačneš chodit včas. Tak večer.“
Ach to jsou mi věci důležité oznámení? Wow. To je super. I kdybych nebyl, jako že nebudu povýšen uvolní se místo někde nahoře kde není tolik vozidel a můj hřbet si bude moct konečně trochu odpočinout. Dnešek nebude celkově moc špatný. Domácí jsem utekl, peníze dostanu, ještě k tomu nějaké nové zprávy, možné zlepšení místa no páni to se na mě konečně usmálo štěstí? Nemohu se dočkat večera. Minuty se vlekli jako hodiny, hodiny jako roky a směna jako celý život. A že to byla směna třicetšest vozů mu projelo po zádech z toho dvacetjedna nákladních. Lidé po něm šlapali, plivali a házeli odpadky ale jemu to bylo dneska výjimečně jedno. On se měl na co těšit. On dneska má svůj šťastný den, a nikdo a nic mu ho nemůže narušit.
Konečně konec směny je za hodinu. Začíná se zatahovat asi bude pršet, nevadí. Trocha deště ještě nikomu neublížila.
„Tak nějak se nám zatáhlo co RaWe“ prohodil Bex, který právě přišel na svou směnu.
„Ano asi bude pršet.“
„No to vypadá na mokrou šichtu co?“ a zasmál se.
„Ano prosím, ale vy jste přeci jenom už ostřílený. Slyšel jsem že jste byl základní kostkou na barikádách při Velké válce, je tomu tak?“ udržoval rozhovor Raw.
„Ale hochu kdo ti to nakukal? Je pravda že jsem se bojů zúčastnil ale nebyl jsem základní to byli jinčí kabrňáci. Přesto jsem jednu schytal a ukázal šrám na své celé, pravé části, jenž vypadala jak popálenina. Jo chtěli mě rozdrtit na prach že bych už nebyl k ničemu ale byl jsem mladej a ještě jsem se vzchopil kdybych dostal takovou pecku dneska šel bych se rozdrtit hned sám.“
„Bože to ani neříkejte. Jít se dobrovolně rozdrtit, to je strašné. Zažil jsem rozdrcení dědy i otce. Vy jste je znal a nyní jste pro mě obojím. To bych už nepřekousl, nemluvte tak“ zhrozil se RaW.
„Uklidněte se a utižte se!“ zařehtal mocně kůň. „Mistr vám chce něco říct“
„Tak tedy nejdříve vás všechny požádám aby jste se vyměnili denní směna ven a noční dovnitř.“ jezdec chvilku počkal „ No jistě jste slyšeli že mám pro vás všechny nějaké nové zprávy. Nejsem velký řečník. Tak tedy celá denní směna dostane trojnásobek denní mzdy.“
„Jůůůůůů!!!!!“ zařvala jednotně denní směna
„ Cože, za co???“ zabučela noční
„ Je to tak, a až se jí vyzvedne, tak se nemusí obtěžovat zítra do práce. Celá denní směna byla propuštěna z důvodu modernizace náměstí. Tedy pro ty méně chápavé. Máte padáka!!!!“ jen to Mistr dořekl spustil se silný liják.
„Padáka?! To není možný. Jak , jak se to mohlo jenom stát? říkal si pan RaW , když mířil po temných ulicích domů. Asfalt. Hnusnej, blbej asfalt. Nebýt jeho tak… tak…“ sám nevěděl jak by myšlenku mohl dokončit. „Tak co? Pracoval by do konce svých dnů a byl by rozdrcen.“ Práce to stejně nebyla moc dobrá, přesto to byla jediná jistota kterou měl. Bylo to tak jisté že ráno vyjde slunce a v noci vyjdou zase hvězdy. Svět jaký znal přestal existovat jeho sny se totálně rozpadli. Byl zoufalý, slabý a tak sám. Kapky deště zmáčeli jeho kamenné tělo, třesoucí se více než zimou strachem z budoucnosti.
„Aspoň mám peníze na zaplacení nájmu.“ Řekl duchaplně když stanul před polorozpadlým domem ze kterého ráno, to měl ještě práci a budoucnost, vyšel. „Nájem? Na co ho platit a na co se vracet do toho domu? Co mě tam jen čeká? Nic to raději zůstanu už venku, psí počasí je mi bližší než blízkost toho psa paní RiGionové.“ Pohlédl nahoru ke střeše kde kdysi bývala jeho komůrka, jeho bezpečí, jeho všechno. Uvědomil si že během jedné vteřiny ztratil všechno co měl, co mu ještě zbývalo v jeho životě. Práce je málo, peněz taky moc nemá, tedy víc než jindy ale bez jistoty jejich množení je i milion málo. „Co ale teď? Kam jít kam se vydat?“ zoufalost nezná snad mezí. Odvrátil zrak od dveří do domu a pokračoval cestou, kterou předtím nikdy jindy nešel, dál. Tím krokem na opačnou stranu zpečetil svůj nynější osud. Osud nezaměstnaného a nepotřeného kusu bývalého, známého náměstí Výbojů.
Všechny domy kolem RaWa vypadali tak podvědomě i přesto že touto částí města nikdy nekráčel. Stereotypní, řadové domky svírající prašné silnice, ohraničené asfaltovým chodníkem. Prašné z důvodu, modernizace. Modernizace, jiný název pro asfalt. Celé město se topilo v modernizaci. Každičká píď města byla zanesena blátem, ale ne blátem z vody a prachu, ale blátem korupce firmy F.Q.S. Tato firma ovládala nyní celé RaWovo město. Každý občan od nejnižší spodina až po honoraci, která byla většinou spoluvlastníkem společnosti, o tom věděli ale drželi jazyk za zuby. O takových věcí se nemluví. Dogma této tiché dohody, všem vyhovovalo. Vždyť F.Q.S., jejíž hlavní budova stála uprostřed města jako posvátná katedrála a RaW byl od ní zdálena co by kamenem dohodil, ještě před rokem zaměstnávalo devadesát procent města, zbytek činili soukromníci, kterým tak či onak zase šéfovali F.Q.S., tedy dá se říct že hlavní ředitel této firmy byl Bohem. Aspoň na tomto malém úseku planety. Kdo jím byl? Nikdo neví. Nikdy nechodil do společnosti, jediné bylo zcela jisté že je to nanejvýš schopný obchodník Z malé firmičky dokázal během deseti let vybudovat obrovskou korporaci. Tento muž byl jistě bez citu i emocí neboť z devadesáti procent lidí, které zaměstnával, dnešní nocí snížil toto procento na šedesátosm procent. Vlastnil nedá se říct již zaměstnával, protože ty nejchudší a nejubožejší občané města, převážně dlažební kostky byli v jeho vlastnictví. On určoval kolik dostanou jako mzdu. A moc dobře věděl že žádný nebude namítat na snižování výplat. O to se sám již postaral snižováním pracovních možností a neustálou modernizací města. Všechny tyto dušičky měl v hrsti. A teď mnohem víc než kdykoliv před tím. Vlastnil chudobinecké činžáky, kam se většina nezaměstnaných přestěhovala po ztrátě svého místa, podporové úřady mu také říkali pane neboť to byl on kdo je z dobré vůle založil. Ani kdybys hladověl a děti ti umírali na nemoc netroufl by ses na tohoto dobrodárce města zlou myšlenkou dotknout. Nepotřeboval armádu na ovládnutí a upevnění lidí, stačila mu pouze ovládnou byrokratickou část a ostatní se podrobili sami. Tento netvor seděl ve svém koženém křesle, kouřil drahé cigarety a pozoroval z obrovského okna kanceláře noční déšť co zmáčel jeho město. Vychutnával si každou kapku co splachuje tu špínu z jeho střech a doufal že se v té břečce co se utvořila z silnic udusí aspoň jeden hlavový krk který ho vysává každým dnem. Své představy oslavil lokem bílého vína, červené nepil připomínalo mu krev. Krev která mu ulpěla za deset let vlády na rukou. Típnul napůl nedokouřenou cigaretu do zlatého popelníku, odložil skleničku a semknul ruce k sobě jako k modlitbě, což ovšem nikdy nedělal, on neměl potřebu se modlit, a znovu se zahleděl do nočního města.
„ Udělali jste vše co jsem vám řekl?“ prohodil z ničeho nic do tmavé pracovny.
„ Ano pane“ zasyčel podlézaví hlas úředníčka, který stál u dveří ve fraku, kulatých brýlích a mastnou přehazovačkou.
„To je dobře“ odvětil krátce muž v křesle s neskrývající radostí.
„ Pane musím vás ale upozornit že jsme propustili deset tisíc pracovníků a stačilo pouze pět tisíc.“ řekl úředníček a začal pročítat papíry do držel v rukou.
„ O to jde Pane DoFe! Propustil jsem víc lidí a teď budou shánět práci za každou cenu. Tedy i za polovinu co jsem jim dával to znamená že ušetřím hodně, hodně peněz ale kolik přesně to je zase na Vás. Rozumíme si?!. Teď jděte.“
„ Zajisté Pane že si rozumíme, ale ovšem je zde ještě jedna otázka. Nebojíte se vzpoury nezaměstnaných? Je jich stále víc a…“ chtěl dále pokračovat byl však přerušen.
„Pane DoFe, za prvé jsem Vám jasně řekl jděte a za druhé nedostal jsem se tam kde jsem jen kvůli tomu že jsem se nebál riskovat. A navíc F.Q.S. milice jsou skoro připravené, tedy nebojte se o vaší mizernou kůži! A teď ven!“ řekl důrazně ředitel.
„ Promiňte Pane, dobrou noc“ řekl vyděšeně DoF a zmizel za dveřmi kanceláře. Věděl moc dobře že na jeho dobře placené místo může přijít kdokoli, nebyl životně důležitý pro chod firmy, ale to nebyl nikdo ze zaměstnanců a každý to věděl. Ba co víc, věděl příliš mnoho tak by nebyl vyhozen ale prostě by zmizel jako jeho předchůdce. A to riskovat nemohl. Měl se moc rád. Proto se nechal raději ponižovat za dost slušné peníze. Jen co zabouchli dveře muž z křesla vstal sáhnul si do kapsy u saka pro zlatou krabičku ve které přechovával cigarety a znovu si jednu zapálil.
„ Ach DoFe, ty nechápeš že vzpoura je nemyslitelná?! Vzpoura proti mně by byla vzpoura proti městu, protože město jsem Já!“ mocně potáhnul z cigarety a típnul jí opět ve zlatém popelníku.
RaW se potuloval po nočním městě. Chodil z jedné ulice do druhé aniž by vnímal kde se právě nachází. Byl vyděšený z rozbřesku, co pro něj ten den nachystá. Pomalu ale jistě přestávalo pršet, mraky se protrhali a bylo vidět část noční oblohy, poseté miliony blýskajících se hvězd. Zvednul tedy hlavu a zadíval se do nic, přišlo mu že je vidí poprvé za svůj život, jakoby do teď spal a náhlé neštěstí ho ze sladkého spánku probudilo. A přitom byl, v tuto chvíli, za to vděčný. Nikdy nevěnoval hvězdám ani okamžik ze svého života, měl starosti. Ne to byla pouhá, prázdná výmluva a snaha o ospravedlnění čím se stal. Součástí světa, který vybudovali generace před ním. Již od narození byl jeho osud určen nikdy by nedosáhl velkého postavení, nikdy by neochutnal život, jenž mu utíkal mezi jeho slabými prsty. Až teď právě teď z donucení chutnal život, jeho sice poněkud hořké části přesto se cítil víc na živu než kdykoli před tím. Jestli je každý člověk svobodný ale všude je v řetězech tak on právě ty řetězy přerval a osvobodil se ze svého letitého žaláře, strhnul ten hadr co mu zakrýval tvář. Třpyt hvězd mu pronikly až na dno jeho duše. Musel zavřít oči před tou neskutečnou , mocnou září. Došlo mu že je vlastně šťastný. Není na nikom závislý a nikdo není závislý na něm nic ho v tomto prokletém městě nedrží. Až vyjde slunce a bude den zamíří někam jinam kde snad bude lépe. Tam někde za horizontem snad na něj čeká tolik kýžené štěstí. Ale teď musí spát. Tam v průjezdu. Je tam suché místo a snad i nějaké hadry nebo krabice na přikrytí.
A opravdu sucho tam bylo, ale taky smrad a smetí.
„ No co spodina a špína společnosti mezi skutečnou špínou. Jak krásně symbolické“ prohodil ale byl příliš unavený aby hledal nějaký chudobinec nebo starý prázdný dům kde by na noc složil hlavu. Tedy ulehl rukou si podepřel hlavu a usnul tvrdým spánkem, po těžkém pracovním dnu a ještě náročnějším večeru.
Ráno pana RaWa probudil troubící automobil. Vylétl na nohy. Prošel si kapsy jestli má stejné množství peněz jako když včera usínal a vyrazil k silnici kde byl shluk lidí kolem černého vozu. Cestou se ještě ohlédl aby si naposledy a v denním světle zapamatoval místo kde strávil poslední noc v tomto prokletém městě. Bylo to místo pod stříškou zadního vchodu domu, který se asi moc nepoužíval. Jako podestýlka mu posloužila deka kterou nikdo vyhodil z okna na ulici a divoké kočky jí nejspíš používali jako toaletu, neboť ještě teď cítil zápach kočičích výkalů a moči na svém oblečení jenž nasáklo tou orientální vůní přírody. Jen co si to uvědomil rozhodl se že si musí nějaké nové šaty pořídit, v těchto hadrech od moči nemůže přijít do nového města. S novým životem i nový oděv, pochopitelně také za rozumnou cenu nebylo by moc chytré vyhazovat peníze oknem, když se bude snažit a bude spát na dobrých místech jako jsou parky a staré domy, každý den hledat práci tak by peníze mohli na jídlo vydržet čtrnáct dnů a za takovou dobu si jistě novou práci najde jedna dvě. Tam za kopečky bude už dobře a léta přežívání se stanou jen trpnou vzpomínkou…
„Uhněte z cesty, chátro z cesty“ křičel řidič černého vozidla, které mělo na stranách a přední kapotě stříbrné písmena F.Q.S. RaW vběhl právě do roztržky mezi řidičem a davem, který mu přehradil průjezd vlastním tělem. Většina z davu byli dlažební kostky, s některými dokonce i dříve pracoval.
„ Naposledy říkám aby jste uhnuli“ křičel řidič dynamičtěji a nyní byl již napůl vykloněný z okénka.
„ Nikam nepůjdeme a vy nikam nepojedete!“ prohlásil směle jeden z davu a všichni zúčastnění se k sobě semkli jako jeden a utvořili živou zeď. RaW to vše se zájmem pozoroval a marně se snažil zjistit o co v tomto sporu jde. Snad nezaspal dobu? Takové až dalo by se říct výtržnictví si nepamatuje co je živ.
„ Jak chcete“ pronesl muž za volantem a nastartoval motor a začal pomalu mířit vpřed. Jenže dlažební kostky jsou od narození tvrdí chlapci a nehli se ani o píď. Natož když to nich jemně ťukl. Stáli dál jako jeden muž s odhodlaným výrazem v očích. Řidič a jeho spolujezdec si něco prohodili a pak začali couvat. Nejspíš se snažili vycouvat a jet jinudy. S tím dav však počítal a než pan RaW i muži ve vozidle napočetli pět byla stejná zeď i na druhém konci ulice a pomalu tlačila vozidlo k první zdi.
„ Konec útlaku, konec útlaku!!“ křičeli jednotně obě zdi a vše dostávalo hrůzostrašný nádech agrese, ale oprávněnné. Hluboko v srdci se RaW radoval. A měl sto chutí se přidat ale uvědomil si že je bezpečnější to vše sledovat. Tedy poodešel zpět do průjezdu a schoval se k popelnici. Nejsem hrdina to nechám jiným, můj osud již není spjatý s tímto městem a tedy co se zde děje se mě již netýká.
„ Naposledy vás varuji, rozejděte se!“ křikl řidič a z jeho hlasu nebylo znát ani ždibíček strachu. A že měl proč se bát. Dav vskutku vypadal velmi divoce a ani jeden jeho člen by se nebál požít případné násilí.
„ Nikdy!“ odpověděli jednotně.
Jak to muž v automobilu slyšel vytáhnul okénko a něco zahlásil do zabudované vysílačky. Skoro hned na to kývnul na spolujezdce. Ten něco prohodila a vystoupil z vozidla. Bylo vidět že je to dost vysoký muž, nakrátko ostříhaný oblečený v černém, sportovním obleku se stříbrnou kravatou a dlouhým koženým pláštěm na kterém bylo malý stříbrný odznáček F.Q.S.
„ Poslední výstraha!“ křikl a skoro s koncem věty vytáhnul zpoza pláště ruční samopal, jenž okamžitě namířil do davu.
„ Neustoupíme ani o kus!“ řekl dav sebejistě. Jako jasný důkaz poskytl to že naopak přišli o krok blíž k vozidlu.
Dále se už nikdo nic neříkal. Muž začal okamžitě střílet, ne však do vzduchu jako jasnou poslední výstrahu v civilizovaném světě, ale rovnou doprostřed davu. Hlavní štěkající zbraně poté projel ještě k jednomu konci k druhému. Řidič vypozoroval že zeď na druhé straně povolila a rozběhla se na pomoc svým druhům. Vystoupil z vozidla a začal také střílet na opačnou stranu. Šlo to rychle. Kolem svištěli kůlky a každá si našla svůj cíl. Létali vzduchem jako kapky deště minulého večera. Na zem padali zohavené časti těl kostek potřísněné krví lidských spolu bojovníků. Za pár vteřin tam kde stáli pevné zdi leželi pouze těla. Některá bezhybně jiná se v agonii z bolesti snažila přelést mrtvé kamarády a dostat se pryč. Sípěli, chrchlali a dusili se vlastní krví. Střelba skončila. Muži zandali samopaly zpět pod pláště a vyndali si ruční zbraně. RaW se hrůzou krčil za popelnicí a doufal že si ho nikdo nevšiml. Proklínal se že se na to vůbec koukal. Bál se o svůj život, kterého si nyní cenil víc než všech peněz na světě. Oba muži v černém vyrazili ke své sípějící hromadě. Když našli někoho kdo žil skrčili se k němu a na něco se ho ptali, občas umírajícího i uhodili, když se zjevně nedozvěděli to co chtěli, ale nakonec ukončili jejich trápení jednou ranou z pistole do hlavy. Každým dalším výstřelem RaWem projela chladná vlna. Všechny výslechy muži dělali pečlivě a nevynechali ani jednoho umírajícího. Dávali si na čas, jako by se nebáli policie. Nakonec nasedli zpět do vozidla a projeli mrtvé jako nepříjemnou překážku a vyrazili do centra města.
RaW ještě chvilku počkal a poté vylezl ze svého úkrytu. Přešel na místo kde stálo vozidlo a rozhlížel se kolem po všech mrtvých. Nevěřil vlastním očím. Krev z těl vtékala do kanalizace. Pohlédl do budov kolem ve všech oknech spatřil vyjevené obličeje lidí, kteří jak zjistili že jsou pozorováni při pozorování těchto jatek zmizeli za závěsy. RaW se zaposlouchal nikde žádné sirény. Policie ani sanitky. Pohlédl na tu zkázu a vše si v hlavě pořád dokolečka přehrával znovu a znovu. Nemohl ani nechtěl uvěřit tomu čeho se stal svědkem. Vždyť takové věci nejsou možné, takové věci se nedějí ani v našem městě ať je sebe víc prohnilé. Z přemýšlení ho vytrhlo až zvuk z jedné hromad těl.
„ Pomoc, já…“ zněl slabý hlas, ulicí která ještě byla naplněna smradem střelného prachu a krví. RaW se vydal po hlase.
„Halo, kde jste? Jsem přítel.“ křičel RaW v naději že najde někoho ještě živého.
Z hromady z první zdi se vynořila ruka a tím ukázala že její majitel má dost síly aby ještě chvilku žil. RaW okamžitě přiběhl k ruce a začal odhrnovat na stranu již mrtvá těla. Konečně se dostal až k majiteli danné končetiny.
„ Bože jste v pořádku?“ ptal se bezpředmětně RaW.
„ Ano jsem ale musíme rychle pryč za chvilku jsou tu“ pronesl muž asi dvacetiletý s průstřelem břicha.
„ A kdo?“ tázal se RaW když pomáhal zraněnému na nohy.
„ Úklidová část milic. Aby…“ zraněný zakašlal a odplivl krev „ …aby uklidili to co natropili ty vrazi“
„ A co policie nemáme na ní počkat?“ zeptal se překvapeně RaW i když nerozuměl ničemu co ten mladík říká.
„ Chlape, policie není! Jste zde snad nový?“ otázal se překvapeně zraněný.
„ Ne jsem tu od narození, včera jsem byl propuštěn ze zaměstnání. Pracoval jsem na náměstí Výbojů.“ informoval muže pan RaW.
„ Včera? To ne pane, včera to být nemohlo předevčírem propustili noční směnu to vím. Včera už nikoho nepropustili, již neměli koho. Koukám že jste kostka, nyní je celý náměstní v asfaltu.“ informoval mladík na oplátku RaWa.
„ Ale já jsem pracoval jako denní směna.“ upřesnil mladíkovi situaci Raw. Chudák asi je z toho v šoku kdo by nebyl. A vedl ho do průjezdu k popelnicím.
„ Pane, mýlíte se! Dnešek se zapíše do dějin první otevřený konflikt! 40. travna se odboj postavil proti, brzy nás budou následovat i ostatní.“ Zahleděl se do nebe mladík.
„ Moment, vy jste řekl 40. travna ale to je hloupost dnes je 30. travna to vím jistě!“ tvrdil tvrdošíjně RaW.
„ Pane vy jste asi moc pil!“ podíval se mladík měřícím pohledem na pana RaWa „ Ostatně podívejte sám.“ a podal RaWovi zkrvavené noviny co měl v zadní kapse kalhot. RaW mladíkovi pomohl sednout si na zem a vzal si od něj noviny. A opravdu bylo již 40. travna.
„Jak je to jen možné, ztratit deset dnů?“ pronesl sám pro sebe. Při těch slovech rozložil noviny a začal si pročítat nadpisy článků:
ZRUŠENÍ POLICIE A NAHRAZENÍ F.Q.S. MILICEMI SE OSVĚDŠUJE
NEZAMĚSTNANÍ MOHOU BYDLET ZADARMO V F.Q.S. DOMOVECH PRO SOCIÁLNĚ POTŘEBNÉ
F.Q.S. VYDÁVÁ PRŮKAZY NA OŠTŘENÍ V NEMOCNICÍCH
F.Q.S. MUSÍ Z DŮVODU TERORISTICKÝCH ŮTOKŮ NA JEDNOTKY MILIC OMEZIT PŘÍSUN POTRAVIN PRO DANNÉ OBLASTI
ODBOJ ZPŮSOBIL DALŠÍ KRVE PROLITÍ V ŘADÁCH POŘÁDKOVÝCH SIL F.Q.S.
„ To je jistě noční můra.“ zděsil se RaW. „ Pojďte musíme jít“
„ Ne moje cesta tady končí, vy ale máte důležitý úkol…“ mladík z posledních sil chytl RaWa za ruku a podíval se mu do očí. „…Příteli, vy jste mi pomohl. Jste dobrá kostka. Prosím musíte doručit vzkaz veliteli odboje. Sídlí v ulici Ertok dům 52. Zaklepejte třikrát heslo je pochodeň. Vyhledejte velitele a vyřiťte mu: pták vylétne z hnízda o půlnoci.“ Jak to dořekl RaW zaslechl nějaký motor. A otočil se k jednomu konci průjezdu a pak k druhému.
„ Rychle, musíme jít“ pohledem se vrátil zpět k mladíku. Ten však již hleděl do nebe a nejevil známky života. RaW byl zděšen nikdy nebyl tak blízko smrti jako dnes. Rychle odhodil noviny a utíkal k bezpečnému konci průjezdu.
Uháněl jako vítr ještě několik ulic, nemohl se zbavit pocitu že je sledován i když byli všechny ulice úplně prázdné pouze se míhali stíny v oknech. Jakmile zaslechl nějaké auto vyhledal místo k úkrytu. A dělal dobře, každý vůz co projížděl kolem něj byl stejný jako ten ve, kterém jezdili ti vrazi. Hrůzný sen co se mu zdál se pomalu stával realitou, i když pořád ve vzduchu vyselo mnoho otazníků, ale nebyl čas se ptát co se tu děje a taky koho. Jeho jediná šance byla adresa od mrtvého mladíka tam snad bude i odpověď na jeho otázky. Marně se snažil vzpomenout kde se nalézá ulice Ertok. Věděl zcela jistě že to ví ale v tom vzrušení nebyl schopen si vzpomenout.
„ Ertok, Ertok. Kde jen může být.“ říkal si když nahlížel za roh je-li další ulice bezpečná.
Uvědomil si že tady, venku na nic nepřijde. Musím někam kam to znám kde jsem tak nějak doma. Je jen jedno takové místo a to dům paní RiGionové. Nabral rychle směr dům. Tam se snad můžu dostatečně uklidnit a získat další možní informace. Všechny ty věci které ho odtamtud vyhnali se mu momentálně zdáli dost malicherné. A ten místo se mu jevil víc jako bezpečná pevnost než jako polorozpadlý holobyt. Při opatrné cestě si snažil vybavit těch deset zmizelých dnů. Co se stalo? Cestoval jsem v čase? Nebo je to jen hrozný sen? Obojí se mu nesmysl. Určitě existuje logické vysvětlení třeba se praštil do hlavy a ztratil vědomí. Probudil se přeci na tom samém místě kde usnul. Je to víc než divné. Chtěl jsem z města odejít. Ale teď? Je to příšerné a to vím jen minimum věcí co se stalo. Jak se může svět změnit během deseti dnů? Teď se mě týká zase vše!
Konečně za tímto rohem je můj dům. RaW rychle vběhl do ulice a hned jak spatřil vysněný úkryt, zjistil že se také dost změnil, během té doby co byl mimo. Dveře staré stavby byly vyražené, přes prázdný otvor byla nalepena žlutá páska , okna vytlučené a zdi posrejované rudými, obrovskými písmeny F.Q.S. RaW stál jako opařený, čekal hodně ale tohle ne žádný jiný dům tak nevypadal, vypadali všechny stejně jak si je pamatoval, jen ten jeho byl jiný. Nebyl čas přemýšlet opět uslyšel vůz. Rozhlédl se a běžel do prázdného prostoru který byl dříve vyplněn dveřmi. Zapadl do stínu hned za rámem dveří, tak aby mohl pozorovat aniž by byl pozorován. Asi o dvacet vteřin později projela v ulici hlídka milic, a pokračovala dál. RaW si odechl. Ale nyní se musí podívat jestli zde není ještě jiný nezvaný host. Rozhlédl se a uviděl u chodů roztrhaný, hráškově zelený župan se skvrnami od krve, bylo mu jasné že paní RiGionová již tento dům ani svět neobývá, překvapivě mu to ani moc nevadilo. Prošel do společenské místnosti, kterou nájemníci používali jako místo pro seznámení a pobavení. A paní RiGionová jak místnost pro svádění. Proto sem pan RaW nikdy nechodil, ale věděl zcela přesně kde co stálo. Nemusel být ani nájemníkem domu aby poznal že je zde něco v nepořádku. Vše bylo přeházené, stoly a křesla vykuchané jako by tu zde někdo něco hledal. Přešel do kuchyně kde ho čekalo ještě větší překvapení v podobě dvou těl. Jedno mělo na sobě hadry, nejspíš člen odboje, a druhé zcela jistě patřilo členu milice. Muž z odboje ležel na břiše a měl tři střelné rány na zádech. Milicionář ležel na zádech a měl v hrudi velký kuchyňský nůž. RaW to viděl jako film co se tu odehrálo. Milicionář šel zkontrolovat dům, vyběhl na něj odbojář a bodnul ho do hrudi. Snažil se utéct ale muž v černém ještě žil a než vydechl naposledy vypálil tři rány z pistole, kterou ještě svíral v pravé ruce. Pan RaW s pistolí uměl zacházet a navíc je lepší být asi ozbrojen. Tedy zkontroloval zásobník a zastrčil si jí do kalhot pod košili. Poté tělo ještě prohledal, našel vystřelovací nůž, náhradní zásobník do pistole a lehký skládací samopal. Vše si vzal sebou. Samopal si přehodil přes rameno, nůž si strčil do boty a vyrazil do svého pokoje kde měl v kufru pod postelí pár osobních věcí a mapu města. Tam se zcela jistě dozví kde leží ulice Ertok. Pomalu, plíživě vyrazil po schodech s namířenou pistolí před sebe. Každý pokoj byl otevřený, na zemi nebo na stěně byla krvavá skvrna. Nábytek opět přeházený a kde mohlo být něco zašito to bylo rozřezáno. Konečně dorazil do svého pokoje zde bylo taky vše rozházeno i kufr byl rozsypán po celé místnosti, přesto se nemohl ubránit pocitu že je to pořád normální stav tohoto pokoje. Naštěstí nemusel mapu hledat dlouho. Rozložil jí hned na zem a hledal kde leží dychtěná ulice.
„ Ha, zde je!“ prohlásil po chvíli hledání. Poté hledal nejlepší způsob jak se tam nepozorovaně dostat. Rychle ze sebe sundal páchnoucí košili a navlékl si jinou. Ještě si vzal starou, koženou tašku přes rameno do které dal samopal, mapu a pár sušenek a malou lahev vody, kterou našel v kuchyni když se tam po chvíli vrátil, aby našel nějaké jídlo.
„ Snad se dočkám odpovědi po které toužím“ řekl si pro sebe když vyrazil z domu ozbrojen jako voják do města strachu a nejisté budoucnosti . Na místo kde na něj čeká život nebo smrt. Do ulice Ertok jeho nynější meky.
Ulice města vydávali chlad. Nebyla zima ale něco v nich nahánělo hrůzu. RaW dokonce zahlédl pár lidí. Všichni se však pohybovali dost rychle a na jeho snahy o rozhovor odpovídali úprkem. Rozhodl se tedy o co největší nenápadnost. Srovnal rychlost chůze s ostatními, hleděn do země a již se nepokoušel o komunikaci. Šel tvrdě za svým cílem, ulici co ulici. V jedné z ulic zahlédl pochůzkáře milicionářů prošel kolem nich, asi vždy chodili po dvojicích, co nejvíc nenápadně jak to šlo. Srdce se mu rozbušilo víc jen co je míjel, ústa mu vyschla. Na konci té ulice raději zahnul do druhé aby jim zmizel z očí. Za rohem se posadil a opatrně se podíval zdali to nesledují. Naštěstí zamířili na opačnou stranu. Oddechl si a náhlý příval adrenalinu a horka zchladil lokem vody. Postavil se opět na nohy a pokračoval dále v cestě. Čím víc se blížil k ulici Ertok tím víc se kolem něj objevovali lidé z nejnuznějších oděvech. Na každém rohu byl železný sud s praskajícím ohněm a několika chudáky co se o něj snažili ohřát. Bylo mu jasné že se dostává hlouběji a hlouběji do chudinské části města. Uvědomil si že dříve, když měl ještě práci se mu nevedlo až tak zle jak si myslel, tady viděl skutečnou bídu a utrpení živých bytostí. Ušpiněné,otrhané děti si hráli mezi odpadky. Dospělý utápěli své poslední jmění v alkoholu jenž jim zaručoval chvilkovou jistotu štěstí, které ztratili společně s prací. Špína, odpadky a bída tak to vše by jsme mohli najít ve slovníku jako synonymum pro zapomenutou část měst ve níž se pan RaW nacházel. V části ve které dozajista zabloudil. Ale koho se zeptat kolem něj nikdo nebyl a když byl. Byl opilý a agresivní. Nemohl si dovolit vyvolávat spory. Rozhlížel se a pak uviděl malou holčičku hrající si s hromadou kamínků. Přistoupil k ní a zeptal se jí.
„ Malinká nevíš jak se dostanu do ulice Ertok?“ holčička se na něj podívala vyděšeným pohledem dítěte co čeká nějakou zradu.
„ Tam, prosím pane a doleva.“ vysoukala ze sebe chvějícím se hlasem a ukázala dál do ulice. RaW si povšiml jak jí musel vyděsit a zastyděl se.
„ Děkuji a tady máš za pomoc“ při těch slovech ji vložil na špinavou dlaň dvě mince ze své kapsy. Oči dívenky se rozzářili. Ruka se rychle zavřela snad aby si cizinec nerozmyslel to co udělal a své obavy zpečetila rychlým úprkem do jednoho z domů. RaWovi to ani moc nevadilo co chtěl vědět věděl. Snad jen litoval že nemá nějaké jídlo co by mohl postrádat, bylo zjevné že by ho ta dívka potřebovala. Nebyl ale čas na dobré skutky. Měl úkol jak osobní tak poslední přání mrtvého. Naposledy se ohlédl na dům kam dívka zaběhla zdali jí náhodou ještě nespatří a když viděl že je to marné vyrazil po směru jakým ho ta malá poslala.
Dorazil do ulice podobající se všem v téhle části města. Staré, levné spíše na strhnutí nežli na bydlení. Tato ulice se jmenovala Ertok . Musel si připustil že si jí představoval jinak ale nemohl přesně říci jak. Vyšel tedy do ulice Ertok s jasným cílem najít budovu číslo 52. Ta stála hned uprostřed ulice. Byla větší než ostatní budovy kolem. Podle RaWa to musel kdysi být nějaký úřad. Okna té budovy byli zatlučené a dveře zavřené. Z venku mu připadala jako nedobytná pevnost. Osmělil se, rukou si zkontroloval pistoli po košilí, dodávajícímu falešný pocit bezpečí. Vystoupal po schodech ke dveřím a zabušil celkem třikrát. Z druhé strany se ozval mužský hlas.
„ Kdo je, a heslo?“
„ RaW, heslo pochodeň“ řekl pan RaW s vědomím že není již cesty zpět.
V zámku to zaskřípalo,hned na to se dveře otevřel a z šera za nimi se objevilo několik hlavní od pušek namířených na RaWa. Ten stál bez hnutí a čekal co se bude dít dál. Z šera vyrazila ruka jenž ho vtáhla dovnitř a přibouchla dveře za ním jako víko hrobky. Několik dalších páru rukou ho přitlačilo na stěnu a než si stačil přivyknou na tmu byl zcela odzbrojen, krom nože který se nalézal stále v botě.
„ Jinak je čistej“ informoval mladý hlas.
„ Dobře. Co tu chceš?“ tázal se drsně hluboký hlas RaWa, jenž byl silou víc přitlačen ke stěně.
„ Mám, doručit vzkaz veliteli od jistého mladíka který přežil ranní jatka ve městě. Našel jsem ho ještě když dýchal a on mi řekl kde mám veliteli vyhledat tak jsem tady.“ narychlo vysvětlil RaW svou nevítanou přítomnost.
„ Blbost…“ promluvil opět mladý hlas „ …je to určitě zvěd! Zastřelíme ho! Cítím z něj zvěda! Má dokonce výbavu milic.“ RaW po těchto slovech ucítil jednu z pušek na svých zádech.
„ To jsem si vzal od jednoho mrtvého milicionáře…“ vyhrkl ze sebe RaW.
„ Ne oni by nebyli tak hloupý aby zvěda vybavili svými zbraněmi. Vezmeme ho k veliteli ten rozhodne co s ním!“ zavelel hluboký hlas, jehož majitel tady měl asi větší postavení. RaWovi svázali ruce za záda a strkali ho za mužem s hlubokým hlasem, který si to namířil do sklepení domu. Pan RaW si pomalu zvykl na tmu, kterou prosvětlovali svíčky a škvíry mezi bedněním oken. Dům byl skutečně obrovský i ve svém vnitřku. Všude kolem byli muži s všemožnými zbraněmi, většinou se ovšem jednalo o staré pušky na jeden náboj, bodáky. U dveří jich stálo nejmíň pět a u každého okna dva další. Schody do dalších pater byly přehrazeny pytli s pískem a tím tak dali vzniknout lehkému opevnění, při násilném vniknutí do budovy. To vše stačil RaW zahlédnout než ho dotlačili ke schodům do suterénu osvětleného pouze svíčkami. Malé okénka byli zacpány pytli s pískem a ty byli zajištěny prkny a trámy. Sklepení bylo menší než prostory nad ním skládalo se jen z jediné místnosti. Uprostřed stál masivní stůl z narychlo postaveným, přesto přesným, modelem města nad ním stálo několik mužů a mezi nimi stál jediná známá tvář. Byl to osobně pan BeX.
„ Veliteli někdo s vámi chce mluvit“ zahlásil hluboký hlas co doprovázel RaWa.
„ Kdo?“ otázal se BeX a zvednul hlavu. Uviděl RaWa a překvapeně dodal. „ Co tu děláš? Jak jsi se o mě dozvěděl?!“
„ Vy jste velitel? To jsem netušil. Byl jsem dneska ráno svědkem té střelby a jeden zraněný než zemřel mi řekl že mám veliteli něco vyřídit. Vzkaz.“ zmateně vysvětlil pan RaW.
„ To musel být ten konflikt v Rentské ulici. A jaký vzkaz ten, statečný muž, posílá?“ dychtil pan BeX.
„ Možná už blouznil nevím, mě se to zdálo jako nesmysl ale vám možná ne. Řekl : pták vylétne z hnízda o půlnoci.“ hrdě zahlásil RaW, ale v duchu si to stále opak zdali si to zapamatoval správně.
„ Řekl přesně toto?!“ zeptal se velitel BeX naléhavě.
„ Jsem si tím jist, rozumíte tomu?“
„ Pánové, již víme kdy proběhne operace Křišťál. Dnes o půlnoci! Musíme se připravit“ přešel RaWův dotaz velitel BeX.
„ Veliteli a co s ním?“ muž s hlubokým hlasem ukázal na RaWa.
„ Nechte ho, znám ho, pracovali jsme spolu. A jestli se nemýlím právě zachránil život tisícům našich. Sundejte mu pouta zaručuju se za něj.“ a všichni v místnosti hrdě, s úctou hleděli na RaWa. A ten se cítil jako opravdový bojovník. Nevěděl že jeho čin je natolik důležitý. Byl sám na sebe hrdý jak se zachoval. Tedy do té chvíle než ze sklepení uslyšeli rychlý příjezd vozidel a jejich smykové zastavení. Netrvalo to ani deset vteřin a bylo slyšet první výstřely z pušek a samopalů odpovídající na pušky.
„ Co se to děje?“ tázal se RaW mužů co se za tu chvíli stačili vyzbrojit.
„ Našli nás!!!“ křičel BeX. Na jeho slova bylo slyšet náraz a cítit otřes pravděpodobně od vylomení hlavních dveří. Střelba se přibližovala. Strop sklepení se prohýbal pod těžkými boty milic. Muži kolem RaWa namířili všechny zbraně na dveře od sklepení…
Ty se rychle otevřeli a tak vpustili hluk bojů k nim dolů. Nad schodištěm stál mladík s puškou v ruce celý od krve. Muži dole zjistili že se jedná o spolubojovníka složili zbraně níž. Mladík zalapal po dechu a zoufale pronesl:
„ Je jich moc!“ jak to dořekl svalil se ze schodů pod jejich nohy a zmatené tváře. Za mladík přilétli dvě kulaté nádoby vypouštějící nějaký oblak. RaW chtěl bojovat, ale zradili ho nohy pomalu se skácel na zem jako všichni kolem a zůstal v bezvědomí...
RaW se pomaličku dostával k sobě. Bolela ho hlava a bylo mu značně nevolno, následkem toho plynu. Zrak měl rozmlžený, přesto poznal že není v té samé místnosti jako před tím. Pomalu se funkce očí vraceli do normálu. Tato místnost byla větší, elegantnější. Podlaha byla z černého mramoru, stěny byly tvořeny sloupy v antickém stylu a strop byl vymalován nějakým uměleckým dílem znázorňující bitvu andělů a démonů. Na pravé straně od dveří, za RaWem, stál, zhřejme obraz přikrytý hedvábným závěsem. Celou jednu stěnu místnosti tvořilo velké okno. Před oknem stál velký dřevný vyřezávaný stůl, mající jedinou výbavu, zlatý popelník. V koženém křesle za stolem seděl muž kolem třiceti let, s česanými, černými vlasy dozadu a s velmi drahým oblekem na sobě. Seděl, ruce složené k sobě, jako při modlitbě s oběma palci podepírajíc si bradu. Hypnoticky hleděl na RaWa. Tato podivná figurína ho probudila z opojení drogou úplně. Postavil se na nohy a rozhlédl se po pracovně, jak by místnost nazval., za oknem byla již tma.
„ Jste v pořádku pane RaWe?“ zeptal se spokojeně muž.
„ My se známe? A kde to jsem?! A Kdo jste vy?“ vyštěkl RaW s vědomím že je stejně už ztracen a čeká ho pouze smrt, možná mučení, ale nebojí ani jednoho.
„ Tedy postupně. Známe se. Jste v hlavní budově společnosti F.Q.S. A já jsem ředitelem této firmy. Jiné otázky?“ chladně, postupně odpověděl na všechny dotazy.
„ Vy jste tedy ten co to všechno má na svědomí?“ vyděsil se RaW. Ale zároveň se cítil poctěn, neboť pořád v botě cítil nůž který nenašli ani teď, tím že by to mohl být právě on kdo zprovodí ze světa samotného ředitele společnosti.
„ Ano jsem to já osobně!“ chvástal se ředitel.
RaW se rozplakal. Byl to od něj však chytrý tah by si z boty mohl nenápadně vyndat nůž a vrhnout jej přímo do srdce té zrůdy. Předklonil a lehkým pohybem vyndal zbraň ze skrýše.
„ Teď zemřeš!“ pronesl pro sebe a během mrknutí oka jej otevřel a hodil po dráze, kterou si již promyslel, přímo do hrudi toho bídáka. Koutkem oka pozoroval jeho dokonalý let. Jaké bylo ovšem překvapení. Cíle nůž dosáhnul jak měl ale zabodl se hluboko do prázdného křesla. Ředitel se před jeho očima rozplynul, aby se opět zhmotnil po levici RaWa.
„ To bylo od vás nevychované“ zasmál se ředitel. RaW udivením spadl na kolena.
„ Co jste zač?!“
„ Možná vám napoví moje jméno. Jmenuji se Pan WaR. Nic vám to neříká?“
„ Ne nic.“ zamumlal RaW.
„ Snažte se taky. No dobrá napovím vám víc…“ uchopil RaWa za rameno, pomohl mu na nohy a dovlekl ho k přikrytému obrazu. Ztrhnul závěs. A RaW uviděl že to není žádný obraz nýbrž zrcadlo. Normální, obyčejné zrcadlo. Tak normální nebylo, něco v něm chybělo. Nebo někdo. On. V odrazu zrcadla neviděl co měl vidět tedy sebe, dlažební kostku v nejlepších letech, a WaRa, ale jen WaRa s rozcuchanými vlasy oblečeného v RaWových roztrhaných šatech s výšivkou na hrudi znázorňující dlažební kostku se zkříženým krumpáčem a rýčem. Smál se svým zvráceným úsměvem na tento podivný mix dvou odlišných osob.
„ Už to chápete?“ zeptal se WaR.
„ Vy jste… nějaký kouzelník?“ jinak si to nemohl vysvětlit.
„ Ne nejsem. Já jsem vy a vy jste já. Nemáte cigaretu?“ smál se WaR.
„ Ne nemám…“ vysoukal ze sebe RaW zděšeně.
„ Ale určitě máte. Podívejte se.“ přesvědčoval ho WaR.
RaW jako opařený začal šmátrat po kapsách. A v pravé kapse kalhot nahmatal hranatou věc. Vyndal ji. Na světle zjistil že je to krabička na cigarety z ryzího zlata.
„ I vy tajnůstkáři!“ rozesmál se WaR.
Pan RaW ji otevřel. Uchopil jednu cigaretu a vyndal ji. Ta mu v ruce zmizela a znovu se objevila v ruce WaRa.
„ Dík! Miluji jejich chuť“ dodal po tom co si ji zapálil.
„ Ne to je hloupost, vždyť já nejsem ani člověk! Jsem dlažební kostka a vždy jsem byl!“ přesvědčoval spíše sám sebe RaW.
„ Ale no tak nezní vám to absurdně? Jak by mohla dlažební kostka chodit, mluvit a celkově žít? Bohužel vám musím oznámit že jsme využili své geniality. Abychom pomohli založit a nakonec zničit jádro odboje. Tím nám oficiálně město konečně patří celé. Ale abychom to udělali museli jsme se k budoucím odbojářům přiblížit. Tak jste přišel na scénu vy. Naše svědomí. To čím jsem již dlouhá léta opovrhoval se najednou hodilo. Stal se ze mě doslova jiný člověk. Popřel jste vše co jsme do té doby byli. Nejspíš to pro vás bylo asi moc děsivé a neuvěřitelné, a tak jste si utvořil představu že jste dlažební kostka, tak se jmenuje nejnižší pracovní sorta. I když jste to vzal až moc abstraktně, ale na škodu to nebylo jinak jste se choval normálně. Půl roku jsme přežívali v těch nechutných podmínkách a pomalu si získávali důvěru. A Bože, žili jsme pod jednou střechou s tou odpornou ženskou paní RiGionovou, jak jsme jí nesnášeli. Proč myslíte že jsme chodili pořád pozdě? Podávali jsme telefonicky rozkazy co se má dít. Nechali jsme se vyhodit. A pak jsme se na deset dnů vrátili sem. Kde jsme vše důkladně naplánovali. Ovládli jsme všechny a všechno. Pamatujete jak jsme tu babiznu vlastnoručně umlátili vlastní holí? Jé, to byla krása sice jsme tu krev ze sebe myli půl hodiny, ale stálo to za to. Nějak jsme museli vyzkoušet naše milice. A její dům byl na to jako stvořený . Ty se vydováděli… nikdy nezapomenu na její výraz když otevřela a viděla nás s několika milicionáři. No pak jsme tam nastražili ta mrtvá těla. Do nože, který jste si tak oblíbil, zamontovali sledovací zařízení se, kterým jsme se nikdy neztratili z dohledu našich milic. Pak jen stačilo vrátit se na to místo kde jste usnul vy. A z aranžovat tu přestřelku, nechat jednoho informovaného na živu, který nás i se sledovacím zařízením, pošle k jádru odboje. A tak dále a tak dále. Někdy svojí genialitou překvapuji i sám sebe jak vidím… Ale nemyslete si nebylo to tak jednoduché. Ale co naděláte když vás vaše práce tolik baví“ posmíval se WaR.
„ Je mi nějak divně…“ pronesl RaW.
„ Toho si nevšímejte, to bude z toho že jsme dnes nic nejedli. Pojďte něco vám ukážu“ WaR přistoupil k oknu a čekal až k němu RaW dorazí. „Koukněte jak hezky stojí.“
Venku před budovou stálo asi deset mužů. Všechny RaW znal jeden mu byl povědomí ale nejvíc byl to asi padesátník s pravou část těla jako popálenou a na šatech měl stejnou nášivku jako on. RaW v hlouby duše tušil že se jedná o velitele BeXe. BeX se podíval na něj s opovržením a odplivnul si. Popravčí četa se postarala o to, že to byl poslední jeho skutek na tomto světě.
„ No, je ho škoda co? Měl jsem ho celkem rád, ne kecám…“ zasmál se WaR.
„ Vy jste mě pouze využil ke svým cílům!“ řekl znechuceně RaW
„ No a? Využívám každého proč bych měl být vyjímka? A pamatujete si na tu roztomilou holčičku? Nebojte ta se už zítra bude mít lépe. Já se o ní postarám jako o všechny. Dnes začne operace Křišťál zapálíme všechny chudobince, vystřílíme všechnu chátru co potkáme večer na ulici. A Mé město bude čisté, čisté jako křišťál! S politováním vám musím říct že pro mé svědomí již není místo.“ WaR vytáhnul ručně zdobenou pistoly a namířil na RaWa. „ Ale můžete být na sebe pyšný! Dokázal jste velkou věc!“
„ Zrůdo!“ řekl RaW když si uvědomil svou roli v tomhle temné příběhu. Nebránějíc se emocím rozplakal se. A každou slzou zaplatil za jeden život, který pomáhal zničit a stejně to bylo málo. Plakal za BoXe, za paní RiGionovou, za mladého muže jenž se stal klíčem ke zničení odboje ale hlavně plakal za to malé děvče, co ztratí možnost změnit svět k lepšímu. Plakal za promarněné sny, touhy a lásku…
„ Máš pravdu“ řekl uznale WaR a vpálil RaWovi kůlku mezi oči, ta jím proletěla a zaryla se do jednoho ze sloupů. Jeho nehybné tělo zmizelo ještě dřív než se dotknulo podlahy. Dveře do kanceláře se otevřeli a v nich stál DoF.
„ Pane, slyšel jsem střelbu. Je vše v pořádku?“
„ Nic není v pořádku! Půlnoc je za pár minut a já tu jsem v takových smrdutých hadrech rychle mi přineste můj nejlepší oblek a lahev vychlazeného šampaňského, ať tu slávu mohu náležitě oslavit.“ připálil si cigaretu a sledoval noční město. Zatím tak klidné…
Konec
Autor Edmond Kadad, 05.08.2008
Přečteno 405x
Tipy 2
Poslední tipující: Bíša, slečna.závist
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk