Nedůvěřuj nikomu - 3. část

Anotace: Rosalinda se sbližuje s lovcem...

„Ale prosimtě, nehraj tady na mě divadélko!“ zuřivě máchl rukou.
¤¤¤
Hádat se s ním zřejmě nemá cenu, avšak já se snadno nevzdávám. Otvírala jsem pusu, když on pokračoval: „A octla ses tu jen tak náhodou, že jo?“
„Ehm, ehm,“ odkašlával si Daniel.
„Co máš za problém?“ vyjel na něj Sahib. Daniel absurdně zakroutil hlavou, zdvihl do výšky pistol a střelil Sahiba do paže. Ten se šokovaný podíval na ránu. „Tys mě střelil,“ říkal ohromeně. „Au, to bolí.“
„Stříbrné náboje,“ poučil ho. „Na vaše hádky nemám náladu.“
„Taky s ním chrápeš?“ otočil se na mě Sahib a ignoroval Daniela.
Neodpovídala jsem, jen jsem si prohlížela jeho pološílenou tvář.
„Sem si to myslel. Jsi děvka!“
„Takhle se s pohlavím něžným nemluví,“ a podchodem se rozlehl další výstřel. Tentokrát ho strefil do druhé paže. Sahib zlostně zavrčel a zničehonic se na mě vrhl. Přitiskl se na mě ze zadu, nahnul mi hlavu doprava a přiblížil se ústy k mému krku.
„Chceš střílet? Střílej! Chceš mě zabít? Dřív zabiju já jí.“
„Ty –“ dál jsem se nedostala, protože mi zacpal ústa.
Zkoušela jsem se mu vysmeknout, ale on mi akorát zkroutil ruku za zády tak, že mi jí každou chvíli musel vykloubit. Zkřivila jsem tvář bolestí. Nevěřila bych, že se ke mně po tom všem bude takhle chovat. Ani jsem nezapochybovala o pravdivosti jeho slov. Klidně by mě zabil.
A Daniel? Ten se zrovna netvářil nějak nadšeně. Proč by mu na mně mělo záležet?
„Pusť jí. Tohle se jí netýká!“
Sahib se hurónsky rozesmál. „Vím, kde je tvá slabost. Jedno kvůli ní přijdeš do hrobu!“
„Až po tvé domýšlivosti.“ Odvětil Daniel. Vůbec se mi nelíbilo, jak na nás stále mířil pistolí.
Cítila jsem lehké škubání (snad křeče?) Sahibových paží. Trpěl bolestí.
Začal se mnou pomalu couvat k východu, když se podchodem rozlehl další výstřel. Jako ve zpomalených záběrech jsem viděla kulku, která prolítla těsně kolem mé hlavy, až se mi z toho zježily chlupy za krkem. Kulka však nezasáhla mířený cíl, Sahib se stačil slonit, a slyšela jsem, jak neškodně narazila do zdi.
V tom mě Sahib zničehonic popadl za vlasy, nahnul mi hlavu doprava a zakousl se mi do krku. Rval mi hrdlo. Křičela jsem bolestí. Daniel na něj znovu vystřelil.
„Najdu si tě,“ sykl mi do ucha Sahib a zmizel ještě dřív, než k němu kulka stačila doletět. Všechno se to událo během pár sekund.
Vnímala jsem pekelnou bolest. Tiskla jsem si k poraněnému místu dlaň, na níž mi ulpěla rudá tekutina. Dělalo se mi mdlo. Upírem jsem sotva pár dní a už jsem si prožila tolik bolesti. Zasloužím si to? napadlo mě. Opřela jsem se o zeď.
Daniel zastrčil věčným pohybem pistol do pouzdra. Kdyby předtím naposledy nevystřelil, Sahib by mě nejspíš zabil. Takže mi už dvakrát zachránil život.
Přešel ke mně. „Nahni hlavu,“ přikázal naštvaně. Neodvažovala jsem se neuposlechnout. Vytáhl z kapsy lahvičku s červenou tekutinou a nakapal mi ji na ránu. Nesnesitelně to pálilo, ale já ani necekla. Zuřil a nijak se tím netajil.
„Promiň,“ řekla jsem.
Pokrčil rameny. „Nemůžeš za to.“ Neznělo to zrovna upřímně. Otočil se s lahvičkou k ženě v bezvědomí na zemi. Potřel ji tím ránu a zandal ji zpátky do kapsy.
„Bude v pořádku,“ konstatoval.
Bolest z krku pomalu vymizela. Rána se mi zatáhla, ale jizva mi tam zůstane.
„Máš obdivuhodně tuhý kořínek,“ poznamenal.
„Spíš štěstí.“ Upírala jsem zrak do zelenkavých očí.
„Znala si toho upíra,“ pravil. Hněv z tváře mu nahradila zvědavost.
„Hmmm,“ zamručela jsem neurčitě.
„Koukám, že si umíš najít… dobré kamarády.“
„Problémy s tím nemám,“ pousmála jsem se.
Ušklíbl se. „To jistě ne, když na tebe stihli vyhlásit hon.“
Zamračila jsem se. „Jak to víš?“
„To se neřiká, Rosalindo.“ On zná i mé jméno? Super!
Všimla jsem si táhlý jizvy na jeho pravé tváři. Musela jsem jí při prvním setkání přehlédnout. Nevypadala jako obyčejná jizva. Byla horší. Ošklivější. Natočil znetvořenou tvář na stranu, abych si ji nemohla prohlížet. V očích se mu blýská bolest. A pak jeho obličej úplně zchladl.
„Copak, už nejsem tak dokonalý? Vidím ti to na očích!“ mluvil ledově.
„Kdo jsi?“ zeptala jsem se.
„Kdo jsem?“ opakoval zvýšeným hlasem a přistoupil ke mně blíž. Šla z něj hrůza. „V mém lidském těle mi koluje jed upíra i vlkodlaka. Jsem netvor! Bestie!“
Tolik nenávisti se v něm ukrývalo. Zahořkle se mi díval do očí. Mlčela jsem a vzdorovala pohledu.
Najednou se začala ozývat policejní siréna. Někdo uslyšel výstřely a zavolal policii. Daniel mě popadl za ruku a rychle táhnul pryč. Utíkali jsme ulicí, několikrát zahnuli, až jsme sirénu vůbec neslyšeli.
Zastavili jsme na kraji města u nějaké továrny.
„Co teď?“ ptala jsem se.
„Cos tam dělala? V tom podchodu.“
„Nooo, já, ehm, jsem ho sledovala,“ vyklopila jsem po pravdě.
Nic neříkal. Nechtěl vědět, proč jsem ho sledovala. Rozpačitě jsem před jeho pohledem uhýbala. Na ten výraz, když říkal, že je netvor, nezapomenu. On si to opravdu myslí. Jakmile jsem ovšem překonala počáteční šok, za který se stydím, jeho kouzlo osobnosti na mě nepřestalo působit. Právě naopak. Vždyť i já mám své jizvy. A že je od všeho trochu? Co na tom záleží. Vlastně mě to fascinovalo. Chtěla jsem se ho ptát, jak je to možný, ale raději jsem se rozmyslela. Ještě by se rozčílil.
„Zůstaneš se mnou, pokud chceš,“ nabízel mi. Vzhlédla jsem k němu. Proč by mi dovoloval s ním zůstat? Pro něj jsem jen zátěž. Jedině…
„Z pocitu viny?“ tázala jsem se ho zhnuseně.
Zvažoval odpověď. „Ano.“
Alespoň mluví pravdu.
„Ne,“ odpověděla jsem nekompromisně.
„Chceš si hrát zase na hrdinku?“
Zavrčela jsem. Kolikrát si tohle budu muset ještě vyslechnout?
„Není to jen z pocitu viny,“ začal se usmívat. „Když se teď budu držet tebe, tak nebudu mít o upíry nouzi.“
„Super,“ řekla jsem ironicky. „Co z toho budu mít?“
„No,“ odmlčel se. „Mohl bych tě naučit bojovat.“
„Umím bojovat.“ Paličatá, já vím.
„Prosím, prašť mě,“ vyzýval mě. Dobře, jak chce. Než stačila má pěst doputovat k jeho tváři, zarazil mi jí rukou, přetočil mě k sobě zády a zkroutil mi ruku za zády přesně jako Sahib, akorát že Daniel si udržoval tělesný odstup.
„Co uděláš teď?“ posmíval se.
Chtěla jsem mu dupnout na nohu, on tou svou však uhnul. Zavřískala jsem. „Auuuu,“ a on trochu povolil sevření. Vytrhla jsem mu ruku, otočila se a rozpřáhla se kolenem. Přesný zásah. Můj styl!
Rozzuřil se a jen co se vzpamatoval, hrubě mě popadl za ruce a praštil se mnou o zeď.
„Mám ti znova zopakovat svou nabídku?“
„Přijímám.“
¤¤¤
Když byl rozzuřený, vypadal neodolatelně. Ani jsem nevnímala bolest po nárazu.
„Promiň,“ řekl trochu klidnějším tónem, „a nedívej se na mě takhle.“
„Jak?“ zamrkala jsem.
„Abychom si to ujasnili hned na začátku, žádný flirtování. Budu respektovat tvůj osobní prostor a ty můj.“ Proč mi tohle povídá? Cítila jsem se dotčeně. On mě odmítl hned na začátku a to jsem se ještě ani o nic nepokusila.
„To jsem neměla v úmyslu,“ odsekla jsem popuzeně. Provrtal mě pohledem.
„Tím líp.“ Nevěřil mi. Tón jeho hlasu mluvil za vše. „Dneska už se radši po městě potulovat nebudem,“ změnil téma.
„Kvůli policii?“
Přikývl. „Pojď za mnou. Ukážu ti, kde spím.“ Vyšvihl se jedním ladným pohybem na třímetrovou zídku, která bránila vstupu na pozemky opuštěné továrny. Nečekal na mě a seskočil dolů. Zkusila jsem napodobit jeho vyšvihnutí. Vypadalo to snadně, ale zdání klame. Div jsem se nerozmázla a na poslední chvíli jsem se stačila konečky prstů zachytit ohybu zídky. Sakra, ještě že mě nemohl vidět. Pracně jsem se vyškrábala nahoru. Stál dole. Nevím proč, ale strašně mě znervózňoval. Tvářil se trpělivě a chápavě.
Při dopadu na zem se mi jako naschvál zabořilo jedno chodidlo do díry, mně se podvrtla noha a slítla jsem na trávu. To se může stát jenom mě. Do háje, klela jsem v duchu.
S veškerou hrdostí, jež ve mně ještě zůstala, jsem se postavila. Cukaly mu koutky, jak se snažil nesmát. Bez okomentování se vydal dál. Obešli jsme továrnu ze zadu, kde bylo v okně prasklé sklo. Protáhl se dírou dovnitř a já ho následovala. Ve velké hale se nacházely nějaké opuštěné stroje. Zamířil mezi nimi po straně k menším dveřím. Vstoupila jsem za ním do místnosti.
Místnost musela dřív sloužit jako kancelář, než si jí Daniel upravil pro své potřeby. Postel v jednom rohu a psací stůl, na němž se povalovaly papíry a desky, v druhém. Po stěnách se visely různě pověšené věci. Zbraně, staré odznaky, obrázky, fotky…
„Vyspi se tady. A nehrabej se mi, prosím tě, ve věcech. Je to neslušné. Až se probudíš, budu na tebe čekat venku. Dobrá?“
Souhlasila jsem. Zanechal mě samotnou.
Co vlastně čekal? Že ho uposlechnu? Vždyť se mi to nabízelo samo. Nejvíc mě zajímaly fotky. Přešla jsem k nim. Jednalo se spíše o umělecké černobílé fotografie. Soudě dle jejich stavu byly hodně staré. Zachycovaly různé scenérie a kompozice. Přírodu, nebe, zvířata, hmyz, hlavně abstraktní věci. Fotil je Daniel? Předpokládala jsem ano. Líbili se mi.
Porozhlédla jsem se po stole. Měl tu i pár knížek - většinou klasiku. Otevřela jsem desky. No popravdě to byly staré desky od nějaké honosné knihy. Vkládal si do nich popsané papíry. Zprvu jsem se zalekla, že to je deník. Psal si tam data, den a rok a koho zabil. U některých upírů a vlkodlaků znal i jména. Zapisoval si, jak je zabil a čím se provinili. Někdy si tam připsal poznámku navíc. Spíš taková kronika. Listovala jsem v těch papírech a divila se. Jak to dokázal zabít tolik upírů? Co ho k tomu vedlo? Co ho popohánělo? Vztek? Hněv? Pomsta?
Nevím, odložila jsem desky na stejné místo a zotvírala zásuvky. V prvních třech nebylo nic zajímavého. Až ve čtvrtém jsem objevila jedinou věc. Ušpiněnou, hodně pomačkanou fotku. Byl na ní Daniel a v náručí držel tak pětiletou krásnou holčičku s velkýma očima a dlouhými světlými vlásky. Oba se šťastně usmívali. Dívenka se podobala Danielovi, svému otci. Bezpochyby. Daniel se na svou dcerku díval milujícím pohledem.
Prohlížela jsem si Danielovi rysy. Na fotce vypadal mladší, bezstarostnější a veselejší a zatím ještě neměl jizvu na tváři. Zachvěla jsem se, ani nevím proč. Uložila fotografii zpátky a zalezla do postele.
Narušila jsem mu soukromí. Jsem vetřelec. Co se stalo s tou holčičkou? Napadaly mě různé teorie. Nakonec jsem usnula. V půlce mého spánku (v poledne?) jsem na chvíli procitla, probudily mě lehounké kroky. Daniel si vzal svojí fotku a zřejmě kontroval věci, jestli jsou na správném místě. Trochu se zamračil a letmo se na mě koukl. Dělala jsem, že spím, ale myslím, že moc dobře věděl pravdu. A pak co nejtišeji zmizel.
Probudila jsem se někdy kolem osmé. Mlhavě jsem si vzpomínala na jeho tajnou návštěvu. Kdyby ta fotka nezmizela, myslela bych si, že to byl jen sen. Vylezla jsem z postele, protáhla se, prohrávala rukou vlasy a upravila je a vydala jsem se najít Daniela. Vyšla jsem ven přesně podle jeho instrukcí. Oknem jsem prolezla bez zranění. Nikde jsem ho nespatřila.
Na stěně továrny jsem zahlédla žebřík. Z ploché střechy musí být nádherný výhled. Vylezla jsem nahoru a uviděla jsem Daniela, jak sedí u okraje. V ruce něco svíral. Přiblížila jsem se blíž a on fotku schoval. Jistě to byla ona. Neotočil se však na mě. Mlčky jsem se kousek od něho posadila.
Opravdu tu byl úchvatný rozhled. Navíc se továrna nacházela na kopci. Noční život města se právě probouzel. Sem tam se ozvalo troubení aut nebo nějaký křik. Jednou projela sanitka. Líbila se mi ta světélka. Nějaká zhasínala, některá se rozsvěcovala.
Daniel se po mém příchodu uzavíral do sebe, cítila jsem to. Možná jsem ho vyrušila. Koutkem oka jsem se na něj občas koukla. Třeba mi bude chtít vynadat za to, že jsem měla tu drzost a hrabala se mu ve věcech.
„Jak ses vyspala?“ prolomil konečně ticho.
„Dobře a ty?“
„Stoupni si,“ přikázal. Stáli jsme naproti sobě. „Teď jsem tvůj nepřítel. Útoč na mě.“
Už zase? Začali jsme kolem sebe kroužit a navzájem jsme sledovali každý pohyb.
„Jak ses stala upírkou?“ ptal se.
„Nedopatřením. Hned mě uvěznili.“
„Takže si neměla žádné předpoklady?“
„Ano,“ přiznala jsem nerada. To si chce povídat nebo bojovat?
„Mysleli si, že jsi jen hloupá holka?“
„Asi ano.“ Kam tím míří? Rozčilovalo mě to!
„Takže tě chtěli zabít, když si nebyla ničím užitečná, že?“
„Hm.“
„Myslíš si, že měli pravdu?“
„Ne!“ odpověděla jsem rázně.
„A co když měli pravdu? Jsi jen slabá chudinka, která se ocitla ve světě krve a násilí. Tenhle svět pro tebe není.“
Vrčela jsem vztekle a vrhla se na něj, což přesně čekal. Můj útok lehce odrazil. A já ho zasypávala dalšími. Nechala jsem se ovládat emocemi. „Chudinka,“ opakoval posměšně. Zapojila jsem veškerou svou sílu. Ani jednou se mi nepodařilo ho pořádně praštit. Vyhýbal se mým útokům, jako by je předvídal. I když jsem ho chtěla kopnout do slabin, zarazil mi koleno ve vzduch tak tvrdě, až jsem zavyla bolestí. Unavovala jsem se, mé výpady postrádaly energii. A on náhle ožil. Přešel do útoku. Vyhrál nade mnou snadno. Na poslední úder mě svalil na zem. Alespoň se mi podařilo stáhnout ho sebou. Triumfálně si na mě rozkročmo klekl.
„Tak a teď mi pověz, jaký si udělala chyby,“ pravil vážně. To se mi vůbec nelíbilo. Celou dobu si se mnou jen zahrával a teď chce, abych přiznala vlastní prohru, vinu, potupu? Příčilo se mi to. Proč se mu mám přiznávat? Znemožní mě tím ještě víc.
„No?“ pozvedl obočí. Navíc mě jeho blízkost znervózňovala.
„Ztratila jsem sebeovládání,“ špitla jsem poníženě.
„Anó a dál?“ Nevydržela jsem se mu dívat očí.
„Dělala jsem nesmyslný výpady a unavila se.“
„Správně. Ale jsi mladá a tuhle chybu bys udělala klidně znova, že?“ dotíral.
„A co můj osobní prostor?“ zkusila jsem mu vrátit.
„Až tě někdo napadne, osobní prostor ho určitě zajímat nebude.“ Ušklíbl se.
„Ale tys říkal, že ho budeš respektovat.“
„Tahle tvoje vlastnost mě přivede do hrobu,“ kroutil hlavou. Zvednul se na nohy a podal mi ruku. Nepřijala jsem jí. Stoupnout si zvládnu snad sama, ne?
„Víš, jak občas pozoruji upíry? Vím, kde se nachází?“
Než jsem stačila odpovědět, zpozorovala jsem ptáka, který k nám letěl. Daniel napřáhl ruku a orel na ní dosedl.
„Jmenuje se Gordon.“ Jmenovaný se ošil a hrdě načechral tmavě hnědé peří. „Našel jsem ho zraněného, tak jsem ho ošetřil a on u mě zůstal.“
„A jak –“
„Nemanipuluju s ním, dávám mu svobodnou vůli.“
„Můžu si ho pohladit?“
„Ne.“ Vytáhl z kapsy krysu, dal mu jí a Gordon odletěl. „Půjdeme lovit,“ řekl. Už chtěl jít, když se zarazil.
„Kdyby se náhodou stalo, že by mě v boji chytili, co uděláš ty?“ Omylem jsem pohledem sklouzla k jeho jizvě a on natočil opět tvář jinam.
„Neuteču.“
„Přesně to uděláš, jasný?“
„Možná.“
„Slibuješ?“
„Ne.“ Protočil oči v sloup.