Arcalime

Anotace: O osudu elfky, která stála mezi dvěma znepřátelenými skupinami. Z jedné se stali drowové, s té druhé světlí elfové.

Dívala se na měsíc jak září po krajině. Byl krásný, jeho tvar, který připomínal slunce a jeho zář která se od něj tak lišila. Seděla v trávě a pozorovala jej stejně jako hvězdy, které se třpytily okolo.
Tak moc se jí stýskalo po domově. Tak moc se jí stýskalo po slunci. Tak moc se jí stýskalo po tom být elfem. Je to již dlouho co se dala na scestí. Vlastně nikdy nechtěla, ale okolnosti jí donutily.
Patřívala k nejkrásnějším elfkám, její oči se pořád smály a snad všichni jí měli rádi. Ale to bylo předtím. Povzdechla si a vzpomínala na minulost.
Bylo to už tak dávno. Tehdy byla ještě mladá s vášnivým, rychlým a hrdým jazykem. Kousla se do rtu. Mívala tolik věrných přátel.
„Mayo“ volal někdo její jméno. Ten hlas poznala. Znala ho až velmi dobře.
„Tady Saareosi“ řekla potichu a dál pozorovala měsíc. Ze stínu se vynořila tmavá postava. Saareos byl vysoký, stále na něm zbyla krása jejich bratrů a sester, kteří je tak zradili. Ovšem od bílé kůže elfů se lišil, jeho kůže byla tmavá, jeho vlasy bílé jako čerstvě napadaný sníh, jeho oči byli bledě modré. Když jste si zvykli na nezvyklou barvu jeho kůže byl hezký, měl mužnou krásnou tvář, jen škoda že se do ní jako jizvy vryly podezřívavost, pýcha a nenávist.
Pohrdavě si prohlédl měsíc a očima vyhledal osadu pod nimi. Pousmál se když spatřil velký strom uprostřed vesnice.
„Připomínáš si proč je nenávidíš má paní?“ zeptal se její nynější věrný. I když drowům se věřit nedalo, jeden den tě brání až pro tebe skoro nasadí život a druhý den ti vrazí kudlu do zad.
„Ano Saareosi. Je důležité připomínat si minulost“ řekla a pohlédla mu do tváře. Byl to její syn. Její krásný syn, proč kletba musela postihnout i jeho? Vždyť byl nevinný. V tu dobu kdy jí a všechny ostatní prokleli byl v jejím lůnu. „Tahle vesnice je moc důležitá Saaree“ připomněla mu.
Saareos přikývl „Já vím matko“ odpověděl a zadíval se na osadu elfů „ale proč je tak důležitá?“ zeptal se, věděl že teď velmi riskuje, jeho matka byla popudlivá ke všemu co patřilo k minulosti.
Maya se zamyslela „Posaď se vedle mě, myslím že už jsi dost starý na to abych ti mohla vyprávět náš příběh. Ne jejich, ale náš“ řekla a se smutkem se zadívala na vesnici.
„Tehdy to byla zlá doba. Jak jistě víš tehdy nás zradili lidé a vyhnali nás do lesů. Jejich zrada zasáhli všechny elfy, ale ač většina nás se touto válkou nechtěla již zabývat jiní chtěli. Chtěli vrátit to příkoří, kterého se nám dostalo. Říkali, že přece nás nemůžou jen tak beztrestně zradit, přeci jen jsme silnější. Elf by člověka přemohl, dokonce i jejich magie je slabší než ta naše, ale lidí bylo a je strašlivě mnoho.
Netrvalo to dlouho a při jedné diskuzi zemřel jeden z těch co byli pro válku. Hned potom se všichni tito elfové, dnes drowové, sebrali a odešli hluboko do lesů. Nikdo o nich dlouho neslyšel.
V té době jsem byla královna elfů. Mrzelo mě a velmi, že jsme se rozdělili, omlouvala jsem se jim za ztrátu bratra a snažila se je přesvědčit aby se vrátili, neboť já jediná věděla kde jsou. Mezi těmito elfy byl můj milovaný bratr.
Bohužel můj muž mi toto chování neschvaloval. Začali jsme se hádat. A po jedné hádce mi zakázal se s nimi stýkat a jim zakázal jakýkoliv průnik do města. Až po tomhle zákazu přišli potíže. Elfové v lesích potřebovali chodit aspoň jednou za rok k mateřským stromům. Ale to teď bylo nemožné. Začali pomaličku bláznit. Nenávist jim proudila krví, až jednoho dne přepadli elfí osadu. V té osadě jsem zrovna pobývala, čekala jsem své první dítě a tato osada byla známá svými léčivými prameny.
Ti elfové pozabíjeli skoro všechny ve vesnici...

„Má paní už je vám lépe?“ usmála se na ní jedna jejích pomocnic.
„Ano“ opětovala její úsměv a dál ležela ve vaně s tou vzácnou vodou. Pohladila si dlaní své bříško, narodí se jí dcera to věděla a už teď jí milovala. Ještě přibližně měsíc a už jí bude moct držet v náručí a potom se určitě smíří se svým mužem. Jak se na ní těšila a její manžel také.
„Bude to určitě nádherná holčička má paní, a bude chloubou všem elfům“ řekla pomocnice a pomohla své paní z koupele. Hrdě se usmívala „Také doufám“ řekla a oblékla se do županu. „Rozhodně jsem již strašně slabá, asi si půjdu odpočinout.“
„To je správné rozhodnutí, má paní, nesmíte zapomenout, že již za dva dny vás přijede navštívit váš manžel a měl...“
Najednou se z venku ozval strašliví křik a zvuk jako když rupnou vrata. Všechny ženy v místnosti sebou trhli.
Královna jako první přešla k oknu a s děsem se dívala na scénu, která se jí ukázala. Bylo to strašlivé. Mnoho elfů se vřítilo do osady a začali zabíjet kohokoliv potkali. Ať to byl bojovník, stařec, žena či dítě.
„Musíme pryč“ zašeptala a s děsem se dívala na scénu před sebou. Rychle se otočila a pohlédla na své zděšené pomocnice, které se neodvážili pohlédnout z okna. „Kde je ta chodba?“ zeptala se a přešla z umývárny do svého pokoje.
Jedna z pomocnic okamžitě vběhla za ní a otevřela tajné dveře v krbu. „Má paní utečte rychle“ šeptla.
„Přece neodejdu bez Judyky“ řekla a obrátila se „utečte, já jí musím ještě najít.“ Rozeběhla se chodbou k pokojíku malé Judyky, sestry jejího manžela. Uslyšela křik od hlavního vchodu. Ach bohové už jsou tu! Rychle otevřela dveře a tam uviděla malou Judyku jak se krčí pod peřinou. Usmála se na ní „Pojď Judyčko, musíme jít.“
Dítě se na ní podívalo a v oči měla plné strachu „Neboj se znám východ o kterém nevědí jen pojď“ dívka otevřela ústa do výkřiku, ale nic z nich nevyšlo. Arcalime se otočila uviděla jak k ní běží stráže, naštěstí její.
„Má královno! Vy jste ještě tady? Musíte okamžitě odejít!“ řekl kapitán.
„Jistě já vím, ale nemůžu přece odejít bez Judyky“ řekla a ukázala na dívku, která si oddychla a seskočila z postele, když poznala, že to jsou jejich stráže. Chytla jí za ruku a pospíchala ke své ložnici. Ale už jí zase začala prochvívat slabost. Cítila jak celá zbledla a zdálo se jí jakoby dveře do její ložnice byly až moc daleko.
„Je vám dobře má paní?“ zeptal se kapitán, když spatřil její bledost.
„Ano, ano, nic mi není“ zašeptala potichu, i když cítila jak se pod ní podlamují nohy.
Ucítila jak jí kapitán vzal do náručí, opřela se o jeho hruď a stále držela Judyku za ruku.
Uslyšela hluk a před nimi se objevili elfové, v očích měli šílenství. Ihned se pustili do boje s jejími strážci.
Bylo jich tolik, kapitán jí rychle posadil na zem „Seďte, má paní, hned se k vám vrátím“ řekl a vrhnul se do boje.
Neposlechla ho, Judyka seděla naproti ní u zdi. Musela k ní. Zvedla se, zatočila se jí hlava a musela se chvilku opřít o zeď. Rychle si dala ruku na své bříško ucítila , že se něco děje se její holčičkou. S jejím milovaným děťátkem. Bojí se a její srdíčko bije až moc rychle.
„Jen klid maličká to bude dobré“ zašeptala a šla k Judyce. Uviděla jak další ze šílených elfů přiběhl. Podívala se na něj a on na ní. Poznala svého bratra. Svého milovaného bratříčka a on poznal jí.
„Přestaňte“ křikl na své elfy „Co to proboha děláte?“ elfové okamžitě přestali a očima plnýma nenávisti se na něj podívali „Strom je náš tak proč bojujete a zabíjíte?“ zeptal se jich a v očích mu hořeli ohníčky. I kapitán zakřičel na své ať nebojují. Jeho úkol spočíval ochránit královnu a jestli to půjde bez prolití krve udělá to tak.
Nohy se jí opět podlomili a spadla na zem. Co se to děje? Nemohla se pořádně na nic soustředit. Její myšlenky jako kdyby byly v mlze.
Ucítila jak jí někdo zvedl hlavu ze země a dal si jí na své nohy zatímco jí hladil po vlasech. „Sestřičko jen klid, všechno bude dobré, uvidíš“ podívala se mu do očí. „Bratříčku“ vyhrkla, „Kde to jsem? Kde je Failon?“ vysíleně šeptala.
„Ach sestřičko“ zašeptal a přitiskl jí k sobě „proč jsi musela být tenkrát tak paličatá a vzít si někoho tak bezcitného?“ nenávistně zašeptal, ale při pohledu na ní mu pohled opět zněžněl a políbil jí na tvář.
„Takhle o něm nemluv“ zašeptala tak potichu, že se musel sklonit k jejím ústům aby jí rozuměl „Až se narodí ta maličká, bude všechno dobrý uvidíš, všechno se spraví, vím to, cítím to, moje maličká holčička.“
Chvíli se díval na svojí sestru jak mu leží v náručí celá bledá vyčerpáním. „Kde jsou její pomocnice?“ řekl nenávistně a podíval se na kapitána „Jak někdo mohl dopustit, aby se královna nacházela v takovémhle stavu?“ v očích mu blýskalo.
„Utekli před vrahy, před vámi“ řekla kapitán chladně.
Smutně se usmál „A kdo z nás ty vrahy udělal? Museli jste vědět co se stane když nám zamezíte přístup ke stromům.“
„Ale...“
„Potichu kapitáne, sestřička usnula“ dal jí opět pusu na čelo „Musíte jí odsud dostat...“podíval se na dívku krčící se v koutě „Zdravím tě Judyko“ řekl a podíval se chladně na holčičku v rohu, dívka celá bledá strachy jen pokývala na pozdrav.
Podíval se opět na kapitána. „Odejděte rychle, když tu někdo spatří mou sestru dokážu jí ubránit, ale tuhle už neochráním. Nejen že nechci, ale ani nemůžu“ zvedl se a vzal do náručí svojí sestru.
„Copak se neděje?“ omámeně zašeptala.
„Nic, nic, jen spi“ něžně jí odpověděl a předal jí kapitánovi „Postarejte se mi o ní, je poslední koho mám“ řekl, otočil se a odešel opět na nádvoří.
„To byl princ Yaksi?“ zeptal se jeden ze strážců váhavě. Kapitán přikývl otočil se a šel k tajnému východu.
Skoro celou cestu jsem prospala a moje těhotenství, již předtím dost těžké, se ještě zhoršilo. Moje pomocnice jsme cestou nepotkali a setkala jsem se s nimi až ve městě, kde je král obvinil s toho, že se mnou nezůstali i když jsem jim rozkázala ať odejdou a chtěl nad nimi, jakožto nad zrádci, vykonat rozsudek smrti“ opět se zadívala smutně na měsíc.

„Když jsem se vrátila zprvu bylo všechno dobré, dokonce lepší než před mím odjezdem. Můj manžel, když viděl v jakém jsem se vrátila stavu mě zahrnoval péčí a pozorností, dokonce se ani nevyptával jak se nám podařilo uniknout. Myslela jsem, že je mezi námi všechno v pořádku. Oba jsme se těšili na děťátko a šílení elfové zmizeli opět ve svých lesích. Posílili jsme všude obranné jednotky, aby se již nic takového nestalo...“
„Ale my jsme zaútočili znovu, že?“ skočil jí do řeči Saareos.
Přikývla „Zaútočili na jedno z důležitých velkých měst, ale již ne jako šílenci, ale jako armáda, která je připravené zničit každého kdo se jí postaví do cesty.
Můj manžel se začal vyptávat jak jsme se vlastně minule dostali ven, a v tu chvíli se dozvěděl to co jsme se před ním snažili zatajit. Dozvěděl se o mém bratru...“

„Jak jsi mi to mohla zatajit? Což mi vůbec nevěříš? Jak jsi mohla něco takového udělat?“ křičel přes celý sál.
Stála hrdě naproti němu „A jak jsem ti to měla říct, když vím, že by si udělal přesně to co teď děláš? Vždyť se nic nestalo nebýt jeho byla bych teď mrtvá, stejně jako Judyka...“
„Kéž byste byli, alespoň by na můj rod nepadla taková hanba!“ zakřičel. Arcalime s Judykou na něj nevěřícně pohlédli a s nimi i další sloužící a někteří věrní šlechtici. „Spolčila jsi se s nepřítelem! A namočila do toho i mou sestru! Jsi zrádce, sprostý zrádce a nic jiného. Jsi hanba na mém jméně, vědět co se stane nikdy bych si tě nevzal!“
Do očí se jí nahrnuli slzy a v břiše ucítila ostrou bolest, ale nedala na sobě nic znát.
„Tak to se omlouvám, že mé jméno tak hanobí tvůj tak vznešený rod“ odsekla hrdě, každý věděl, že jejich dva rody jsou stejně vznešení, akorát jeden měl však právo korunu.
Král celý zbrunátněl, vstal ze svého trůnu a zastavil se vedle ní. „Jak se opovažuješ?“ řekl potichu nenávistně.
„Je to můj bratr Failone! Co jsem měla...“ nedořekla, v tu chvíli jí její muž uhodil takovou silou až spadla na zem. V tu chvíli se něco změnilo. Nechápavě se podíval na svou ruku „Arcalime...Já....“ podíval se jí do očí ve kterých už nebyl žádný vztek jenom bolest nad tím co udělal.
Arcalime jeho pohled neviděla, celým tělem jí projela strašlivá bolest, cítila, že je něco špatně. Spadla špatně, spadla na svoje břicho.
„Moje dítě“ zašeptala a ucítila jak jí po nohách teče krev „Moje holčička“ v jejím hlase bylo tolik bolesti. Pomocnice rychle přiběhli ke své paní a odnesli jí rychle do pokoje kam okamžitě přišel i vrchní lékař.
„Doufám, že jsi spokojený bratříčku“ řekla nenávistně Judyka.
„Ale..ona...donutila mě...“ říkal a nechápavě se opět podíval na svou ruku. Jak jenom mohl něco takového udělat? Vždyť to byla jeho milovaná Arcalime! Jak, jak mohl? Rychle se napil z placatky se svým lektvarem.

Trvalo snad celou věčnost než doktor vyšel z pokoje jeho manželky. Celou dobu stál před ním, ve tváři smrtelně bledý.
„Je v pořádku?“ vyhrkl hned jak uviděl doktora. Ten za sebou potichu zavřel dveře a chladně se podíval králi do očí.
„Ano ona je v pořádku“
„A dítě? Není snad..To nemůže být! Zničilo by jí to! Tak strašně se na tu malou těšila...“ podíval se s nadějí na doktora.
„Bohužel, dítě jsem zachránit nedokázal“ řekl a sklopil oči k zemi.
„Ach bohové“ vyhrkl král a šel rovnou k Arcalime do ložnice.
Dívala se z okna a ve tváři měla tak strašliví smutek až ho zabolelo na srdci. Jeho nádherná manželka. Jak jí mohl udělat něco takového? Jak jí mohl vzít její největší radost, když on už jí šťastnou udělat nedokáže? Nechal se tak strašně unést. Miloval jí, ale už je to dlouho co cítil, že by s ním byla šťastná. Již předtím nemohl unést, že jako její manžel selhal. Ale to děťátko...Pořád musel vzpomínat na ten den, když se dozvěděla, že čeká jejich dítě. Tak šťastnou jí předtím dlouho neviděl a on začal doufat, že se s jeho narozením všechno zlepší. A ona se tak těšila! Těhotenství sice pro ní bylo hodně těžké, vždyť také byla tak křehkou elfkou, nikdy si však nestěžovala.
„Co po mě ještě chceš? Copak jsi mě dostatečné nepotrestal?“ zeptala se ho s pohledem stále upřeným ven.
Přisedl si k ní „Arcalime takhle se mnou přece nemluv nechal jsem se moc unést, promiň, strašně mě to mrzí“ řekl a natáhl ruku aby jí mohl pohladit po jejích krásných vlasech, ale uhnula. Sklopil hlavu.
„Všechno to ponížení, kterému si mě tam vystavil bych ti odpustila“ řekla a chladně se mu podívala do očí „ale to že jsi mi vzal to nejcennější co jsem měla, to ti neodpustím, nikdy, nenávidím tě“ v jejích očích se blyštili slzy.
„Arcalime“
„Nemluv na mě, odejdi nechci tě ani vidět“
Vstal a přešel ke dveřím, kde se ještě obrátil na svojí manželku. Opět se dívala z okna a po tvářích se jí koulely slzy. Rychle se napil z placatky a potichu za sebou zavřel dveře.

„Můj manžel mé přání splnil a už mi nechodil na oči, po pár měsících začal spávat s mou pomocnicí. Samozřejmě diskrétně. V té době při mě stálo mnoho přátel, ale já si vážila pouze jediného. A tím byl kapitán, který mě odnesl z toho pekla při nájezdu šílených elfů. Pomáhal mi přejít to strašlivé období, kdy jsem se cítila tak sama a kdy mi každé slovo od přátel připadalo tak falešné. Stal se mi tím nejlepším přítelem a byl mi pořád na blízku. A díky němu jsem se po dalším měsíci dokázala postavit před radu s přáním míru. Byla jsem tvrdě proti manželovu teroru, který nevěřil, že se s nimi dá dohodnout. V té době už jsme měli společné pouze jméno nic víc. Po dvou rocích jsem ho potkala v mé ložnici...“

„Proč mi to děláš?“ vyděšeně nadskočila, když se ozval hlas jejího manžela v témže okamžiku kdy zavřela dveře, neviděla ho předtím.
„Já?“ podívala se na něj, byl přiopilí.
„Ano ty, proč mě tak mučíš? Cožpak se ti líbí dívat se jak trpím?“ řekl a podíval se jí do očí.
„Ty trpíš? Ty? Ale no tak, nenech se vysmát“ řekla a sundala si plášť.
„Celé město si šušká, že s ním spíš. Myslíš si že jsem slepí?“
„Já s ním nikdy nespala a ani nehodlám. Je to můj přítel, můžeš to samé říct o Mirime?“ zeptala se ho navztekaně.
Podíval se jí s pousmátím do očí „Víš, že jsi krásná když se zlobíš?“ vstal a přešel k ní.
Nechápavě se na něj podívala, nevěděla co si o té rychlé změně myslet.
„Opravdu, vždycky tak krásně nakrčíš nosík a to jak se zamračíš je prostě nádherné“ usmál se.
Nechápavě se na něj zamračila.
Usmál se a pohladil jí po tváři, odvrátila jí „To už se na mě nemůžeš ani podívat?“ zeptal se a jemně jí obličej vrátil. V očích se jí zatřpytily slzy.
„Já vím, že jsem ti hodně ublížil, ale Arcalime pořád tě miluji“ začal jí něžně líbat po krku „a nikdy nepřestanu. Jsi překrásná, jsi má Arcalime, nemůžeš mi přece odejít“ šeptal jí.
Tyhle slova si už tak dlouho přála slyšet, milovala ho i přes to všechno.
„Arcalime, má lásko“ šeptal a začal jí líbat na ústa. Tohle by neměla dělat...Ale vlastně proč ne? Vždyť je to její manžel. Ale tak strašně jí ublížil...Jeho lhostejnost v poslední době...
Začal jí vášnivě líbat. Chtěla se vytrhnout něco říct, ale nešlo to. Líbal jí a tiskl k sobě. „Cožpak mě už nemiluješ?“ zašeptal a podíval se jí do očí, stále v pevném obětí aby mu nemohla utéct.
„Já“ podívala opětovala jeho pohled, ale zatočila se jí hlava při tom jeho něžném a krásném pohledu, který vždy tak milovala. Políbila ho. Byl to jako sen, krásný půlnoční sen. Tuhle chvíli nesmí rušit žádná slova. Pouze šustění šatů a tiché vzdechy dvou tak těžce zkoušených elfů.

„Slib mi, že jsi jen má“
„Slibuji ti to Failone, miluji tě“ políbila ho a přitiskla se k jeho nahému tělu.

„V tu noc jsem otěhotněla a ty, můj synu, jsi byl tehdy večer zplozen. Všechno bylo najednou jiné, nebo se mi to tak aspoň zdálo. Přestala jsem chodit na schůze rady a rozmazlovala si svého manžela, který vyhodil pomocnici Mirime se kterou spával. Naše štěstí bylo překrásné a když jsem mu řekla, že čekám další dítě, tentokrát chlapečka, byl snad nejšťastnějším mužem na světě.
Ale Mirime nedokázala přenést přes srdce, že se ke mě vrátil. Žárlila a skončilo tím, že když jsem byla v těhotenství, které bylo opět komplikované už tak daleko a nemohla jsem spát se svým manželem, načapala jsem je spolu opět v posteli.
Tohle jsem mu nemohla odpustit. A opět jsem se začala skoro pořád potloukat se svým přítelem kapitánem po zahradě, toho Mirime využila aby mu nakukala, že to dítě, které čekám není jeho ale právě mého přítele. Opět jsme se odcizili. Ale tentokrát už napořád.
Válka mezitím pokračovala, až jednoho dne se právě odehrála i pověstná bitva o hlavní město. Zpočátku drowové vyhrávali, ale bitva byla dlouhá a začínali jsme vítězit my. Až při jedné bitvě zajal jejich vůdce...“

„Paní, paní“ křičel kapitán a vtrhl do jejích komnat. Tam seděla u okna a snažila se nevnímat zvuky bitvy pod ní a hladila si své bříško se svým dítětem. Nemůže jako královna odjet. Buďto jí její vojsko zachrání nebo padne společně s hradem. Navíc byla tak slabá, že by nemohla cestovat ani den a do další osady to bylo týden nebezpečné cesty.
„Copak se děje můj drahý příteli?“ usmála se na něj. Poklonil se jí. Miloval jí, ale nikdy jí to neřekl, nikdy nic nenaznačil a zůstával jejím věrným přítelem a ochráncem.
„Zajal ho má paní. Chce ho obětovat přede všemi na hradbách“ vyhrkl stále v pokloně.
Královna se zamračila „Postav se můj příteli a odveď mě za mím mužem.“
Vstal a okamžitě zamířil ven z komnaty k hradbám. Následovala ho a po chvíli se ho začala i přidržovat. Když šli po schodech vzal jí do náručí aby neupadla. Proklínala se, že je tak slabá. Konečně vyšli po schodech a uviděla je. Její manžel drží jejího milovaného bratra a tam nahoře přede všemi ho chce stít. Slyšela jak se tam oba hádají.
„Rozluč se se životem“ vykřikl její manžel a napřáhl meč.
„NE!“ vykřikla a Failon i její bratr se k ní otočili.
„Sestřičko“ uslyšela bratrův hlas a okamžitě se k němu rozeběhla.
„Nepleť se do toho Alcarme to není tvoje věc!“ vykřikl v tu chvíli její muž s očima plnýma šílenství.
„Failone prosím, smiluj se, je to můj bratr, nemůžeš ho přece zabít, prosím, vzal si mi už všechno, neber mi bratra!“ po tvářích jí sklouzávaly slzy, klesla před Failonem na kolena. „Prosím.“
„Má paní!“ vykřikl ohromeně kapitán, když poklekla, i jejímu bratrovi se rozšířili oči a všem vojákům okolo.
„Tohle gesto na mě má zapůsobit?“ řekl chladně „Jsi jenom obyčejná děvka, co se mi snažila podstrčit cizí dítě a ty mě o něco prosíš?“
„Pane, pane, dobyli východní bránu! Jsou ve hradě!“ zakřičel jeden z vojáků.
Král se nenávistně rozhlédl a pozvedl meč.
„Ne prosím nedělej to! Ne! Ne! To ne!!!“ křičela, když meč dopadal na hlavu jejího bratra. Rozplakala se, když odhodil jeho tělo jako obyčejnou loutku. Kapitán k ní okamžitě přiběhl a objal jí.
„Vrahu!“ křičela na svého manžela a plakala v kapitánově náručí. „Zabil si mé dítě! Zabil si mou hrdost! A teď i mého bratra“ začala šeptat a v očích se jí začala objevovat šílenství.
„Má paní to bude dobré, uvidíte, jen klid“ šeptal jí kapitán.
Král se nechápavě podíval na svůj meč a svou ruku. Meč mu vyklouzl z prstů a jeho pohled zamířil na svou trpící manželku. Co to udělal?
„Pane, pane! Nezastavíme je! Co máme dělat?“ křičel jeden z kapitánů.
Ale král nedokázal absolutně vnímat pořád v hlavě slyšel výkřiky své manželky, zacpal si uši, ale pořád slyšel to známé vrahu. Celý svět se s ním točil. Napil se ze své placatky. Jak moc je nenáviděl. Vzali mu jeho ženu. Ano, ano, to oni, ti dole za všechno můžou. Ti odporní šílení elfové, ten její odporný bratr. On udělal co udělat musel. Nenávidí je, ano jak že to v noci šeptaly ty hlasy? Nenávidí je všechny, hlavně svojí ženu je zrádcem. Chtěla se přece smilovat nad jejich vůdcem!
Rozhlédl se okolo. Viděl jak v troskách jeho milovaného hradu padají jeho vojáci.
Ani nevěděl jak se sem dostal, ale byl u hlavního stromu. Toho, který z elfů dělá elfy, toho, bez kterého nemůže žádný jiný z hlavních stromů žít. Dotkl se ho.
„Proklínám vás!“ začal křičet „Vaše duše je temná a stejně tak vaše těla budou černá! Proklínám svou ženu, proklínám jejího bastarda a proklínám všechny šílené elfy, kteří bojují proti míru!“ zakřičel a padl vyčerpáním do vody u stromu.
Arcalime brečela v náručí kapitána, když to začalo. Najednou jí začala svědit kůže a její bílá pokožka začala černat. „Co..Co se to děje?“ vyhrkla dívala se jak celé její tělo černá, jak její žluté vlasy se začínají zbarvovat do čistě bílé. Stejně vyděšený byl i kapitán když jí pozoroval. Vstala a podívala se po všech. Útočící elfové najednou začali černat. Začali propadat panice a utíkat pryč. I ona cítila paniku musí pryč. Viděla jak z věže vybíhá Mirime, celá černá stejně jako ona.
„Moje dítě“ vyhrkla a dala ruku na své bříško. Necítila ho. Ztratila svou vrozenou schopnost. „Bohové“ vyhrkla. Najednou celý strom vzplanul, ozvala se strašlivá rána a omdlela.

„Probudila jsem s ostatními drowy v noci. V srdci jsem cítila jen strašlivou nenávist za smrt svého bratra, za to že se tě už nemůžu tak cítit jako dřív, že neznám tvé pocity. A vztek za svou černou pokožku. V tu chvíli jsem si začala říkat Maya a stala jsem se největší kněžkou bohyně tmy jak sám víš“ dopověděla svůj příběh a dívala se na osadu pod sebou.
„V ní je můj otec že?“ zeptal se nenávistně.
Usmála se „Ano správně, je už všechno připravené pro boj?“
„Ano matko“ řekl a vstal, stejně jako jeho matka. Zle se usmála na osadu pod sebou. Čekala už tak dlouho na svojí pomstu.

„Pane útočí na nás“ vyhrkl kapitán, který vběhl do místnosti. Král zvedl unavený a smutný zrak od šachů, které hrál se svojí sestrou Judykou.
Podíval se na svého přítele, kterého tak dlouho považoval za svého soka a otce dítěte jeho paní, ale to je již dlouho. Tak dlouho a stejně jeho srdce nedokázalo zapomenout na to co udělal. Kdyby jí jen víc poslouchal! Od té doby se proklínal za to co udělal, nechápal jak mohl cokoliv s toho říct jak jí mohl proklít, a i když věděl, že z velké části za to může Mirime s těmi jejími lektvary, přeci jen to byl špion drowů, i tak se za ta slova proklínal.
„Kdo na nás útočí Eruntano?“ zeptal se kapitána.
„Drowové v čele s největší kněžkou tmy můj pane“ odpověděl.
„Jsou všichni na hradbách?“
„Ano můj pane, už bráníme lijeme vroucí olej, ale kněžka všechny naše pokusy maří, navíc naše šípy létají špatně.“

Bylo namáhavé držet vroucí olej nad jejími vojáky a přitom ještě mást lučištníky, ale v tomhle okamžiku jí nic nemohlo zastavit. Slyšela jak beranidlo pomalu zdolává bránu. Usmívala se, věděla že Saareos udělá všechno jak mu řekla.
Trvalo to ještě chvíli, ale pak uslyšela jak se brána zhroutila a její válečníci jak vbíhají do hradeb. Zahalila sebe a svého syna do roušky tmy a vešla za válečníky do osady. Bylo to vlastně menší město. Král to tady měl jako své letní sídlo, už tu dlouho neměli být, ale bohužel jeho sestra onemocněla a tak tu musel pobýt pár dalších dnů ve kterých onemocněl i samotný král.
Usmála se a pustila vroucí olej, který se teď neškodně rozlil před branou kde už nikdo nebyl a zatímco tady elfové a drowové umírali, ona se svým synem šla do paláce.

Vládl tu zmatek. Služebníci začali shánět všechno co se bude hodit až budou ošetřovat raněné. Judyka seděla zachumlaná v dekách u šachů a její bratr přecházel sem a tam. Měl by vyjet na svém koni a bránit město, ale horečka mu v tom zabraňovala. Jen kvůli své hrdosti neležel v posteli.
Judyka vstala a vzala královo roucho, které mu přehodila přes ramena a sama si šla obléknout šaty. Když se někdo dostane až sem přece neuvidí krále v obyčejném úboru stejně tak jako jeho sestru. Ostatně věděla, že její manžel Eruntano pobije všechny útočníky. Věřila mu a byla na něj hrdá. Díky ní pro něj ta hrozná doba, kdy byla prokleta Arcalime nebyla tak strašlivá, a byla to ona kdo mu zase získal královu přízeň.

Saareos se celou cestu zvědavě rozhlížel, zvlášť když došli do paláce a nenáviděl elfy za své prokletí, že nemůže stejně jako jeho předci žít v tom krásném paláci a těšit se až jeho otec konečně zemře, aby mohl převzít vládu.
Ovšem s jeho matkou se dělo něco zvláštního. To poznal už na kopci. Bylo to zvláštní, ale měl jí svým způsobem rád, neudělalo by mu radost jí zabít a to je přece láska ne?
V paláci byl chaos všude běhali sluhové, ale jeho matka přesně věděla kam má jít. Když konečně prošli potají a nevidění posledními dveřmi do komnaty s králem s ohromením se díval na obrazy, které jeho matka neviděla neboť v tu chvíli už jí zajímal jen jediný člověk. Zrušila jejich zahalení tmou a vychutnávala si výraz zděšení na tváři té elfky a překvapení na jeho tváři.
„Jak jste se dostali až sem?“ řekl král a díval se z jednoho na druhého. Vypadal jinak. Ne tak jako v ty dny kdy se s ní pořád hádal, kdy zabil jejich dítě, kdy zavrhl svého syna a kdy jí zabil bratra a proklel jí, ale jinak. Tak jako v den když si ho vzala. Tak jako v ty dny kdy jí miloval a kdy té pohádce věřila. Ne! Takhle přemýšlet nesmí.
„Dobrý večer otče, těšil jsem se až tě konečně poznám, tak mi snad promineš, že jsem nepočkal na svou družinu a šel se svou matkou napřed, která se na tebe tak těšila“ řekl Saareos a zasmál se.

Můj syn? Nechápavě se podíval na drowa před sebou s tím jeho drzým úsměškem a s těma jeho krutýma očima, ale kdyby neviděl tu krutost v těch očích tak...Ne! To není možné! Jeho syn zemřel stejně jako jeho milovaná Alcarime.
Drowka se podívala na svého syna a řekla „Tos řekl dobře můj synu“ pochválila ho a při těch slovech Failon poznal hlas jeho Alcarime, i když znetvořený nenávistí. Podíval se na obraz za sebou.

Sledovala jeho pohled jak se dívá na obrazy za sebou. Ty obrazy! Otevřela nevěřícně ústa. Na jednom byl on Failon s ní a každý s hrdostí svíral miminko. Jedno v růžové a to druhé v modré. Pohlédla na Saareose, on ho přiznal. Přiznal svého syna, kterého proklel! Podívala se na další obrazy a omámeně pozorovala obrazy se svým bratrem a jeho šibalským úsměvem, který měl snad pořád než odešel kvůli své hrdé a moc horké hlavě, na obraz s Judykou a jejím kapitánem, s jejím přítelem Erunatanem! V náručí šťastně drželi dítě. Dalším obrazem byl ten co namalovali v den jejich svatby, ten dal kdysi odnést do sklepa, bylo v to ty dny po tom co přišla o svojí holčičku. Dívala se na všechny obrazy když do místnosti vběhl kapitán s další zprávou. Ten kapitán, vždyť to je její přítel! Podívala se nevěřícně na něj, myslela že ho dal Failon zabít.
„Matko?“ uslyšela nechápaví hlas Saareose. Ale nemohla odpovědět, celý ty roky jí miloval. Myslela, že jí nenávidí a své srdce mu chtěla uzavřít. Ale on jí miloval! Po tváři jí sklouzla slza a podívala se na Failona a pak na svého syna.
„Zruš útok Saareosi“

Nechápal jak mohla něco takového říct. Vždyť to tak dlouho připravovala. Někdy mu vyprávěla jak ho chce zabít, i když tehdy nevěděl proč. A teď to chce zrušit?
„Ne“ řekl a chladně. Byla to sice jeho matka, kterou měl rád, ale tohle místo bylo důležitým strategickým bodem a to ani nepočítal jak to zatřese s morálkou elfů, když vyvraždí královskou rodinu a zbude jim jenom on. Podíval se jí do očí a zděšeně se díval jak slza, která matce sklouzla po tvář zanechala bílou stopu. Navíc oči jeho matky, vždy plné nenávisti, najednou byly plné něčeho jiného.
„Zruš ten útok Saareosi. Bez mojí ochrany zemřete.“
„Raději umřít s hrdostí než zbaběle utíkat.“
Alcarme se podívala na svého manžela, věděla že už spolu nemůžou být, ale milovala ho, tak hrozně ho milovala. Ale ona byla drowka a on elf. Otočila se.
„Jdeme Saareosi“ řekla a šla ke dveřím.

„Alcarme!“ křikl Failon. Nevěřícně se díval jak se otáčí a jak jí každá další slza smývá její prokletí a na její obličej se vrací její krásná bílá barva.
„Omlouvám se, hrozně moc za všechno co jsem udělal. Já ...miluji tě Alcarme. Prosím odpusť mi“ zašeptal, ale i přesto věděl, že ho všichni v místnosti slyšeli. Řekl toho tak strašně málo! Po těch letech ho na jazyku pálilo tak strašně moc věcí kolik jí chtěl říct. Vysvětlit jí, že byl tak dlouho pod mocí lektvarů a že jí vždy miloval. Nikdy jí nechtěl ublížit. Ale nedokázal toho říct víc než již řekl. Přeci jen to byla drowka. Jak moc jí mohlo prokletí změnit?
„Copak jsem se někdy na tebe mohla zlobit Failone?“ řekla a utřela si slzy, které se jí tak rychle rojily na tvářích a s tím, i když o tom nevěděla, i většinu svého prokletí. Tak moc si přála utéct za svým manželem a obejmout ho. Políbit. Nechat ho ať říká ty nádherné slova co jí vždy šeptal. Ale to nešlo. Dokonce ani po smrti nebudou spolu. Ona bude u své bohyně tmy a on svého boha lesů. Ale už ho za to nedokázala nenávidět. Vlastně už nikoho nedokázala, ani neměla za zlé Saareosovi tu dýku, kterou vytáhl pro ní. Jediné co jí teď zajímalo bylo to, že se spletla „Miluji tě“ zašeptala s pohledem do jeho milujících očí.
„Alcarme!“ vykřikl Failon, když se ji Saareosova dýka zabodla do srdce, věděla o ní, věděla že to její synáček udělá. Ale odpouští mu.
Failon přeběhl tu krátkou vzdálenost, která ho dělila od jeho manželky a vzal jí do náručí. „Alcarme“ zašeptal i když věděl, že už mu neodpoví „miluji tě“ políbil jí naposledy. Proč to muselo skončit teď a takhle? Proč jim to bohové udělali? Pohlédl na svého syna s jeho krutým úšklebkem „Těšíme mě otče, i já jí měl rád, i když si mi jí vzal“ řekl s napřáhnutým mečem a sťal ho jedinou ranou „Královská smrt ne?“ zasmál se a rozhlédl se po místnosti, která byla prázdná „Já si vás stejně najdu“ zakřičel za Judykou a kapitánem se smíchem.

Když konečně dorazili drowové ke svému pánovi uviděli před ním dva mrtvé elfy, krále a královnu a jeho jak sedí s úsměvem na trůnu s korunou světlých elfů na hlavě a prstenem bohyně tmy na prstě. „Potřebujeme novou nejvyšší kněžku“ řekl s úsměvem.