Erid

Anotace: je to uplný konec povídky o které nevím jestli dopsat začátek,občas člověk začítá psát i když nic nedává hlavu ani patu...uvidíte jestli vám to něco dá nebo ne

Slunce za pár hodin mělo zapadnout a stále nešlo poznat, kdo z protivníků má navrch. Vzduchem se nesl zápach spálených těl, vítr nesl celým městem nářek zraněných.
Marinne bolely ruce z držený opratí, ale kdyby povolila spadla by přímo do výru bitvy. I Aker byl zesláblý, jeho plameny nedosahovaly takové vzdálenosti a nevydržely tak dlouho jak by měli. Nemělo smysl dál letět. Potáhla za popruhy a klesala se svým drakem dolů k citadele. Když přistávali, málem smetli Wigga z hradeb dolů. „Jste v pořádku?“ Zeptal se Wiggo Marin když ji vyděl sesedat. „Ano, jen to nemá cenu, musím sehnat koně.“ Zakřičela, aby ji Wiggo vůbec slyšel. Běžela dolů po kamených schodech, vyhýbala se vystrašeným lidským pohledům. Už před dvě hodiny nespatřila Liama a začínala mít starost. Když doběhla ke druhé bráně uviděla Sekera na koni. „Viděl jste Liama?“ „Naposledy když bojoval s Arathorem.“ Zachraptěl Beker. „Dejte mi svého koně.“ Poručila, Beker nic nenamítal.
Projížděla spálenou zemí, tolik mrtvých kvůli její malichernosti…ale na to teď nemohla myslet. Když uviděla zástavu a u ní dva muže, ulevilo se ji. Z dálky již poznala Liama. „Proč jsi na zemi?“ Zeptal se vystrašeně. „Aker je slabý. Dostal pár zásahů do křídla.Hledala jsem tě.“ Sesedla z koně a podívala se na svého generála. „Tady byste neměla být veličenstvo.“Ozval se ten druhý. „Za chvíli přijde další vlna.“ Díval se směrem k řece, ale přes dým nešlo nic vidět. „To je v pořádku, umím bojovat.“ Řekla silně. Otočila se k Liamovi. „Tak jak jsme na tom?“Liam si povzdychl. „Je nás pro nim málo. Ještě čekám s čím Arathor přijde.“ Marinne uslyšela křik. Prudce se otočila a stačila jen vytasit meč. Liam se okamžitě postavil před ní. Nelíbilo se ji,jak ji všichni bránili a nedovolili, aby se jen špičkou svého meče dotkla nepřítele. Stejně ji nebyly schopni udržet mimo dosah cizích mečů. Po pár minutách to oba vzdali a Marinne se konečně dostala příležitost okusit meč své matky.
Pot ji stékat po čele,nose a krku. Plášť se stával těžším a dámské šaty ji teď opravdu nevyhovovaly. Najednou ji něco málem vytrhlo bubínky z uší. „Co to je?!“Křičela. „Netopíři!Pojď blíž ať tě nechytí!“Křičel Liam. Marin vzhlédla na nebe. Všude se vznášely černé a zelené těla netopýrů, v drápech svíraly její muže a rozhazovali je po bitevním poli jako kostky. „Musíme ustoupit k městu. Tam se neodváží.“ Liam táhl Marinne za sebou a v ruce držel meč celý od krve.
Za první branou se na sebe ještě jednou podívali,stiskli si ruku a Marinne utíkala výš k citadele. Jediná zbraň proti černým nestvůrám byl oheň jejího draka. V polovině schodů se otočila,běžela zpátky k Liamovi. „ Buď opatrný.“Usmál se a pohladil ji po tváři. Zahřálo ji u srdce, prudce se otočila a utíkala co ji síly stačily.
„Přiveďte Akera!“ Křičela po služebném. „Rychle!“ Jen si sundala plášť a sukni, zůstaly ji jen kroužkové kalhoty, a už tam stál, její rudý drak. „Akere,musíš je spálit.“Poklonila se mu a on se snížil,aby mohla nasednout na jeho mohutné záda. Když stoupali do nebe, ještě se jednou otočila, ale Liam už u brány nebyl. „Leť blízko,abych mu mohla protrhnout blány na křádlech. Aker chrlil oheň s trhal drápy co jen šlo. Byl dvakrát větší než sami netopýři. Oni však byly mrštnější a pohybovali se tak rychle, že je sotva Marinne registrovala.
Ucítila chlad. Otočila se a uviděla modrobílé paprsky,které šlehaly ze země. Netopýři se náhle stáhly a ona se svým drakem zůstaly na nebi samotní. Viděla jen helmy svých mužů jak utíkají směrem k městu. Ale proč?! „Zkus letět níž,ale opatrně.“ Drak klouzal ve vzduchu. Pořád nic neviděla. Vzduchem se začal nést něčí smích. Zastrčila meč do pochvy, vyhrnula si rukávy a namířila ruce před sebe. Vzpomněla si jak kouzlila její matka, snažila se to kopírovat ze vzpomínek. Záře červeného světla ozářila bitvu. Konečně viděla příčinu onoho chladného světla, mlhy. Arathor přidal na svou stranu i červy. Ti za sebou zanechávali sliz, který pálil vše co nebylo tvrdší jako skály. Viděla jak se ženou na její město, viděla Wigga na hradbách odříkávat staré formule,které měli zabránit červům prožrat hradby, viděla lučištníky, viděla všechny až na Liama. „Zkus letět nad ten modrý sliz Akere, hledej Dakta!“ Křičela. Červené světlo z jejich dlaní ustálo a ona se soustředila a hleděla dolů,do spáleniště. Nikde nic. Začínalo převládat ticho. Za chvíli slyšela jen zvuk dračích křídel, které se třely o vzduch. „Asi bude ve městě. Leť domů Akere.“Marinne již nic neviděla. Slunce se dávno schovalo za obzor a nebýt spálených míst,které ještě dohořívaly nebo žhnuly, celé bitevní pole by jen svítilo mlhavě modrou barvou červího slizu.
„Bekere! Wiggo! Kde je?“ Marinne ještě ani neslezla z draka a už volala po svých rádcích. „Nikde ho nemůžeme najít paní.“řekl tiše Wiggo. Marin seskočila s Araka, připnula si plášť a utíkala městem, volala Liamovo jméno. Otáčela raněné a dívala se do jejich tváří. „Paní.“Otočila se. Na zemi ležel Liamův přítel, kapitán lukostřelců, Haliv. „Kde je?“ Zeptala se a klekla si k příteli. „Naposledy jsem ho viděl jak před ním stál čaroděj a Arathor.“Začal kašlat krev. „Klid Halive, budeš žít..Arathor s Daktem bojoval?“Ptala se tiše. „ Ano, i čaroděj.“ Zavřel oči. Marinne udělal to samé. Nadechla se,poděkovala mu a obcházela dál vojáky. Liamovu tvář viděla všude, zrak ji mátl. Neměla ani sílu jít dál, ale nepřipouštěla si že by mohl být Liam mrtvý.
Po hodinách,které se vlekly se vrátila do citadely, naprosto zoufalá a ztrápená. Beker se na ni díval stejně vystrašeným pohledem. „Paní, musíte si odpočinout.“ Podal ji ruku. Bez řeči se ji chytla a posadila se. „Věděl bych, kdyby byl můj syn mrtvý.“Řekl rázně. Marinne jen k němu vzhlédla a oči se ji zalili slzami. Wiggo stál u hradeb a díval se na místo bitvy. „Myslím,že tohle byste měla vidět veličenstvo.“ Zašeptal po pár minutách. Dělalo ji problém se zvednout,ale nakonec s Bekerovou pomocí vstala s došla k hradbě. Pevně se ji chytla a uviděla modrou zástavu v polovině bitvy, držel ji Arathor. Seděl na svém černém koni. Bez brnění,jen v plášti a volal na Marin. Otočila se na Wigga. „Měla bych za ním jet. Možná chce vyjednávat.“ „Myslím,že bychom měli poslat vyjednavače,ne vaši osobu.“Poznamenal, i když věděl, že Marinne si do toho nenechá mluvit a už se rozhodla. Ještě jednou poprosila Akera o jeho záda a sílu ji nést vzduchem. Nepodívala se na žádného ze svých přítel, jen nechala Akera se tiše vznést do vzduchu. Červí sliz již ztrácel svou sílu a barvu. Když přistávala kousek od černého koně svého nepřítele, začala se mračit. „Vaše veličenstvo.“Poklonil se ji. „Co chceš Arathore?!Mluv rychle!“ Dívala se do jeho černých očí a nevěřila,že chce něco úměrného jejím možnostem. „Nic nechci, spíš vy byste měla chtít něco ode mě.“Zasmál se. Marinne znejistila. „Pokud vím, nemáš nic co by mě zajímalo a po čem bych toužila.“Odsekla. „Ne? Takže můžu dál povel svým netopýrům ať vašeho generála dorazí?“ Marinne se zastavilo srdce, nechtěla to na sobě nechat znát, ale určitě to poznal, začal se smát a ta ironie ji začala vadit ještě víc. „Co za něj chceš?!“ Křikla. „No tak, má královno, přeci nebudeme jednat tak zuřivě. Vždyť vy víte co chci, chci to už tak dlouhou dobu a vy nejste ochotna ustoupit.“ Marinne sklopila hlavu. „Ty opravdu tak moc toužíš po tom abych byla tvou,i když víš že tě nenávidím z hlouby své duše?“ Zeptala se. „Ale vždyť to není všechno co chci…“Ušklíbl se. „Chci vás,vás celou,vaši krev smísit s mou, chci vaše schopnosti, vaši sílu,čistotu, chci abyste mi dala dítě, které bude mít vaši čistou krev a mnou černou. Erid si nechte, ten mě nezajímá. Už je dost zničený,na co by mi byla zřícenina?“ Marinne zadržena slzy i vztek. „Chci ho vidět. Chci vidět, že žije.“ Hlas se ji začal lámat a ona ztrácela trpělivost. „Ovšem.“ Mávl rukou a za chvíli došel voják, který táhl koně a na něm leželo Liamovo tělo, brnění měl ztrhané, tvář krvavou, ale v ruce stále držel meč. „Podívej se na svou paní ty bídáku.“Zahřměl Arathor. Liam zvedl pomalu hlavu a otočil ji na Marinne. Něco zašeptal, ale nerozuměla mu. Umíral. Marin povolila popruhy a seskočila k draka. Arathor seskočil z koně a ostražitě sledoval královninu postavu. „Vem si sebou jednoho vojáka jako svědka, pojedeš se mnou do Eridu a tam vše zpečetíme. Generála odnese můj drak a já s tebou pojedu na koni,pokud budeš na tom trvat.“ Arathor vítězoslavně zahřměl. „Klidně si leť na té své příšeře, setkáme se u hlavní brány, pokud nepřijdeš,město nechám podpálit.“ Merinne kývla,nasedla na Araka, ten se vznesl a opatrně uchopil Liamovo malátné tělo do pařátů.
Když přistáli, Marinne okamžitě vzala Liamovo tělo do náruče a pěvně ho objala. Otřela mu krev ze tváří. Stále to byl její Daktu. Víčka se mu chvěla,ale oči neotevřel. Mluvila na něj, hladila ho. Když přišli léčitelé, neustoupila. Držela ho za ruku a šla i s nosítky do paláce. Rozčilovala se, že ji nechtěli nechat u něj. Ale pak ji Wiggo rázně připomněl že musí k bráně. Políbila Dakta na čelo a běžela dolů.
Arathor tam již netrpělivě čekal. Dovedla ho do paláce, posadila se na trůn a začala mluvit. „Nedám ti mé město, nikdy nebude tvé, ani jeho obyvatelé. Jediné co jsi žádal a co dostaneš jsem já,nic víc,nic míň.“ Odmlčela se. „Žádáš mou ruku a to ať ti dám dítě. Co dál? Chceš mě mít na celý život? Chceš ať své dítě vychovám, nebo ti ho nechám a odejdu?Mluv!“Křičela. Arathor se posadil do přineseného křesla,opřel si loket o opěrku a koukal na mladou paní sedící před ním. „Samozřejmě,že chci abys ho vychovala,ale podle mých přání, budeš má až do konce.“ Usmál se. Marinne polkla a zaryla svůj pohled do malého jízlivého muže před sebou. „Naše dítě nebude mít žádné právo na Erid. Ještě před naším sňatkem předám správcovství města do rukou Wigga a ty my podepíšeš smlouvy o tom,že celé Eridské panství nikdy nenavštívíš,nikdo z tvého rodu, ani mého,smíšeného s tebou.“ Arathor zvedl obočí. „Tak moc si chceš svobodu té zříceniny pojistit?Ale budiž.“Kývl na své sluhy a ti přinesly pergameny a inkoust. Arathor si vyhrnul rukávy a začal sepisovat. Marinne si stoupla vedle něj,aby viděla co píše.
V komnatě bylo šero. Marinne seděla na posteli u Liama a otírala mu tvář. Wiggo a Beker stály za ní. „Neptejte se mě,jestli to chci udělat.“ Zašeptala. „Musím.“ Wiggo k ní došel a položil ji ruku na rameno. „Marin…“ Slzy ji kanuly po tvářích. „Jak mu je?“Zeptala se. „Nikdo neví, nepomáhají ani má kouzla. Čím dál víc slábne.“ Marinne uchopila Liamovu ruku a třela si ji o tvář, líbala ji. Cítila jak chladne, jak je bezduchá. Ale pořád doufala,že otevře oči a ona uvidí jiskřičky štěstí, které tak milovala.
Dveře se otevřely a vstoupila Taina. „Má paní, měla byste jít spát, ráno se budete muset přichystat na obřad.“Marinne nevnímala hlas služebné. Až když ji to Beker zopakoval otočila se. „Zůstanu tady, Arathor se musí smířit s tím,že bude mít unavenou a smutnou nevěstu.“ Taina se uklonila a odešla. Wiggo je za chvíli opustil také. Beker seděl v houpacím křesle u okna. Marinne na posteli. Držela Liama za ruku a tváře měla rudé od slz.
Venku byla tma, Beker spal, Marinne byla stočená do klubíčka u Liamova těla. Najednou mu cukla ruka. Okamžitě se vymrštila do sedu a zapálila svíci. Hladila ho po tváři, mluvila na něj. Celý hořel, bledost se prohlubovala. Po chvíli otevřel oči. Byly rudé. Marinne si přiložila ruku k ústům. Vzbudila Bekera a ten běžel pro Wigga. Když se všichni tři sklonili nad Liamovo bezvládné tělo, hleděli do jeho netečných očí, Wiggo jen zakroutil hlavou. „To ne!“ Marinne vrhla na Wigga tak prosebný pohled. „Je otrávený. S tím nic nezmůžou žádná kouzla. Myslím, že už je mrtvý.“ Sklonil hlavu. Marinne se dívala chvíli na Wigga, Bekera a pak na Liama. Začala plakat. Klakla si a začala prosit všechny bohy. Stále držela jeho bílou ruku, líbala ji. „Daktu, prosím!“Vzlykala. Beker se otočil a vyběhl z komnaty. Wiggo ho následoval. Zůstala sama s tělem člověka, kterému chtěla dát vše co jen měla. Chtěla teď umřít, chtěla mu vdechnout život, ale jediné na co se vzmohla bylo tisknout se k jeho bezvládnému tělu a plakat. Spíš než pláč to byl vztek, nářek, bolest. Nechtěla se utušit,chtěla plakat navždy, chtěla trpět a naříkat dokud ji to nevysaje život z těla. Chtěla mu ještě jedou říct, že bude navždy jen jeho.
Těsně před svítáním přišel do komnaty Beker a snažil se ji odtáhnout od synova těla. Wiggo nakonec vzal její třesoucí se tělo do náruče a nechal dva sluhy,aby zabalili Liamovo tělo do plátna a na nosítkách ho odnesli. „Vždycky mi říkal, že chce aby bylo jeho tělo spáleno.“ Zašeptala. Oba muži přikývli. „Bekere, prosím, pohřbíme ho hned, dokud jsem jeho,dokud jsem Marinne.Prosím“ Oči měla opuchlé od slz a rty se ji třásly. „Jistě má paní.“Beker odešel. „Wiggo, chci abys mi ukázal věci mé matky.“ Zašeptala. Wiggo neodpověděl. Jen ji chytil za ruku a vedl ji chodbou ke svým komnatám. Otevřel jedny z mnoha dveří, vešli do malé komory, kde stála jedna veliká truhla a po zemi byly rozházené knihy. „Ta truhla patřila Imouen.“ Zapálil svíce a odešel. Marinne otevřela těžké víko a začala přebírat věci své matky, jejíž tvář si sotva pamatuje. Našla pár deníků, šperků, dvě dýky, diadém paní bílých citadel. Na dvě truhly byly úhledně poskládány bílé korunní šaty. Vytáhla je a vytřepala z nich prach. Na některých místech se bílá barva změnila v béžovou. Sebrala pár lahví,o kterých netušila co jsou zač a odešla do svých komnat.
Taina se divila, když její paní trvala na tom,že si obleče staré zaprášené šaty, ale neměla odvahu se ji na cokoliv ptát. Dveře do komnaty se pomalu otevřely. „Paní, hranice je připravena.“Wiggo jen pokynul a Marinne šla za svým starým rádcem.
Na malém nádvoří citadely stála malá hranice a na ní leželo bledé Liamovo tělo. Pomalu k němu došla, položila mu mirthu do rukou a naposledy políbila jeho ledové rty. Pak se vzdálila a nechala sluhu podpálit dřeva. Neplakala. Jen se ostře dívala do plamenů a věděla, že budou zase spolu. Beker klečel na kolenou a prosil za duši svého syna, ať jej bohové přijmou k sobě. Wiggo odříkával staré formule.
„Svatební obřad bude po poledni, paní.“ Taina se poklonila. Marinne seděla ve svém pokoji a dívala se na moře. Bylo tak nekonečné, tak veliké, tak svobodné. „Zavolej sem Arathora, prosím.“Zašeptala. Za chvíli do dveří vrazil malý zarostlý muž. „Copak se děje královno,že mě rušíš?!“ Vyprskl. „Můj generál zemřel.“Polkla. „Ano,slyšel jsem.“ Odsekl. „Je naším zvykem, popel našich blízkých a chrabrých bojovníků házet do moře.“ Mluvila klidně a potichu. „A co je mi po vašich zvycích?“ Začínal být čím dál tím víc nepříjemnější. „Když budeš mým manželem,měl bys jít na tento obřad se mnou.“Zašeptala. „Dobrá, pak po služce vzkaž kdy a kde mám být.“Otočil se na podpatku a odešel. Marinne se usmála a začala se houpat na křesle. Taina stála u dveří a s údivem se dívala na svou paní. Měla o ni strach, ale pořád věřila,že ví co dělá.
Pohřební procesí nebylo velké, ale to vůbec nevadilo. Marinne šla vepředu a nesla dřevěnou urnu, stále měla na sobě prachem špinavé šaty své matky. Wiggo a Beker šli těsně za ní. V zadu se nesl Arathor a jeho šlechtici. Když se zastavili na úpatí skalisek, Marinne se otočila na své blízké. „Wiggo, víš co máš po mé svatbě dělat?Nikdy do města Arogejce nepouštěj, není to jejich zem, je jen naše.“Sklopila hlavu. Wiggo přišel k ní a políbil ji na čelo. Beker stál a podiveně se díval na dvojici svých přátel. „Byl jsi mi jako otec Bekere, ale k oltáři mě nemusíš vodit.“Zašeptala. Beker jen zamžoural očima na bílé tváře své mladé paní. Ani jeden pohled nevěnovala Arathorovi. Otočila se na moře. Jak bylo čisté. Přistoupila k okraji srázu a odhodila víko urny. „Ptám se tebe, Marinne Lupin Spritt, chceš si za muže vzít Liama Dakta Grahama?“Zašeptala si sama pro sebe. Usmála se na slunce. Zhluboka se nadechla a vykřikla, ano. V tu chvíli již necítila zem pod nohama, jen vítr ve svým starých šatech. Nebála se ničeho, moře příjme její tělo, její srdce. Moře ji otevřelo náruč a vzalo si ji k sobě. Spojilo ji s Daktem navždy.