Warlock

Anotace: Psáno na téma World of Warcraft. !Trošičku delší! Omlouvám se za chyby a piště mi prosím jestli mám pokračovat! Je to má první povídka tak chci vedět jak si vedu. Díky

Warlock

Jmenuji se Sariel a toto je můj příběh. Žiji ve světě, kde spolu v míru žijí Lidé, Gnomové, Trpaslíci a Noční elfové. Dohromady si říkáme Aliance a snažíme se žít v harmonii. Tuto harmonii se nám však snaží narušit Horda. Společenstvo Orků, Trollů, Taurenů, Temných elfů a Nemrtvých. Nedá se tomu říkat ani společenstvo, jelikož každý z těchto ras vychází s tou druhou jen z čisté vypočítavosti a jakmile by se jim povedlo Alianci zničit, určitě by se vrhli na sebe navzájem.
Narodil jsem se před dvaceti-pěti léty jako sedmý syn jednoho dřevorubce a jeho ženy v Dřevorubeckém kempu. Mé dětství bylo stejnou jako dětství miliónu dalších dětí. Zahrnovalo různé pátrací akce, honičky a nějaké ty drobné šarvátky. Pomáhat rodičům patřilo v naší vesnici k jedné z mnoha povinností a tak se objevovalo nebezpečí i v našem dětském bezstarostném světě. V okolních lesích totiž žije mnoho divokých zvířat jako například vlci, medvědi, a občas nějaká ta potulná skupina lupičů, které jsme se obloukem my děti vyhýbali.
Jednou jsem málem přišel o život při boji s neobvykle drzým vlkem. Táhlo mi tehdy na desáté léto a byli jsme zrovna na sběru dříví. Nejen, že si ten vlk troufl na skupinku dětí, ale taky na to nejsilnější, kterým sem byl v té době já. Začal výhružně vrčet. Když ho děti spatřili tak se za mnou schoulili a tiše vzlykali. Vědom si toho, že je teď mám na starosti, jsem vytáhl dýku a zaujal pozici, o které jsme se domníval, že může být dobrá pro útok i obranu. Nenápadně jsem dětem naznačil rukou, že mají pomaličku postupovat dozadu, co nejdále od boje. Pochopili co se po nich žádá a mlčky couvali do nedalekého vykotlaného stromu. Vlk jim věnoval pohled, který jako by naznačoval, že si je spořádá později, jen co prokousne hrdlo tady tomu drzému floutku. Stále výhružně vrčel a začal kolem mě kroužit. Bylo mi jasné, že se mi chce dostat do zad, a tak jsem jeho pohyb kopíroval. Znenadání se přikrčil a vyskočil. Viděl jsem jeho do široka otevřenou tlamu v níž se leskly bělostné tesáky a odlétávali dlouhé kapky slin. Také jeho oči, které prozrazovali jeho úmysl zabít. Rychle jsem udělal kotrmelec a vystřelil dýkou nahoru. Povedlo se. Vlk nejen že mě přeletěl a neporanil, ale i utrpěl dlouhý hluboký šrám na straně břicha. Krvácel. To však nestačilo k jeho zabití, ale ještě ho to více rozběsnilo. Udělal menší otočku a skočil znova. Tohle jsem nečekal a jen jsem chabě uhnul, aby netrefil můj krk. Zakousl se mi do ruky. Ta bolest byla příšerná. Praštil jsem ho jílcem dýky do čenichu a on pustil. Kousek odběhl, abych na něj nemohl dýkou. Podíval jsem se na ruku a viděl jsem, že hodně krvácím. Z velké ztráty krve se mi začalo zatmívat před očima. I tak jsem viděl, že se vlk připravuje na svůj poslední skok. Skok, jenž mi má přivodit smrt. Vyrazil...můj poslední pohled směřoval na zbytek dětí...jejich děs v očích....ne, nemohu je nechat napospas kruté smrti .. napřímil jsem. V tom se začalo dít něco divného. Ucítil jsem v sobě ohromnou sílu a svět jako by se zpomalil. Viděl jsem vlka pomalu letět vzduchem, viděl jsem ty ustrašené pohledy dětí....NE, nic se jim nestane. Najednou jsem začal mluvit divným jazykem, v rukou se mi začalo cosi utvářet a já ztratil vědomí.
Probral jsem se pozdě večer. Udivilo mě, že ve své posteli. Nad ní se skláněla má matka a unaveně se usmívala. Otec seděl u stolu a bafal dýmku. V levé ruce mi tepala bolest a na ráně jsem měl obvaz. Vůbec jsem nechápal co se děje. „Co se stalo a kde je ten vlk, co se stalo s dětmi?“ zeptal jsem se matky. Ta se jen přestala usmívat. „Měl bys raději odpočívat,“ ozval se otec: „ztratil jsi hodně krve a taky jsi vyčerpaný. Na vysvětlování bude čas později.“ No tak dobře, řekl jsem si a upadl jsem do hlubokého spánku.
Vzbudil mne až sluneční svit. Pomalu jsem vstal a oblékl jsem se. Byl jsem ještě trochu špinavý po boji a tak jsem vyrazil ven k potoku umýt se. Jen co jsem se objevil ve dveřích našeho dřevěného domku všichni zastavili práci a koukali na mě. Drobotina jenž pobíhala poblíž s křikem, přestala vyvádět a začala utíkat ke svým rodičům, cosi jim špitajíc. Na takovou pozornost jsem nebyl vůbec zvyklý a tak jsem jen hlasitě pozdravil a vydal se k potoku s hlavou plnou myšlenek. Cítil jsem však, že pohledy sousedů mě sledují. Copak jsem to včera provedl? Vůbec nic si nepamatuji. A proč na mě všichni zírají tak divně? Rozhodl jsem se, že vyhledám skupinku dětí ze včerejška. Hodně jsem si s nimi hrál tak vím, kde se většinou schovávají před prací.
Po umytí a chvilce chůze jsem došel před malou jeskyni schovanou za hustým křovím. Zaposlouchal jsem, ale neslyšel jsem žádný hluk.
„To je divné,“ říkal jsem si nahlas: „jak to, že tu nikdo není? Doufám, že se jim nic nestalo.“
„Neboj se Sarieli, nestalo se nám nic.“
Bleskově jsem se otočil a uviděl Mariol. Dívku místního prodejce a taky jednu dívku ze včerejší skupiny. Byla o dva roky mladší než já a byli jsme i dobří kamarádi.
„Mariol, co se to děje? Proč se na mě všichni dívají jako na vraha? A co se to stalo včera? Pamatuji si jenom boj a jak mě ten vlk kousl. Pak už nic.“
„No, víš. Jakmile ten vlk vyskočil a ty jsi se narovnal, začal sis něco mumlat a v rukou se Ti začala točit taková divná černá koule. Tu jsi hodil po tom vlkovi, ta ho odhodila na zem, kde se začal svíjet v křečích na zemi. Pak se proměnil v černou hmotu. Měl jsi slyšet to jeho bolestné kňučení, bylo to hrozné.“
„Ale já si to vůbec nepamatuji a ani nevím, že tohle dokážu!“
„Uklidni se, nikdo ti nic nevyčítá. Já jsme Ti vlastně vděčná. Já bych asi nebyla tak statečná a neubránila bych ostatní.“
„Děkuji. Opravdu mě to těší, ale jak to bylo dál,“zeptal jsem se dychtivě.
„No, vyšli jsme z toho stromu a šli jsme zjistit jestli žiješ. Hodně jsi krvácel, ale stále jsi žil. Tormek, protože je z nás nejrychlejší doběhl pro pomoc. Lidé přiběhli a odnesli Tě k Vám domů. Zbytek už asi znáš.“
To všechno co vyprávěla Mariol dávalo smysl, tedy kromě toho co jsem udělal s tím vlkem, ale pořád to nevysvětluje to, proč se lidé chovají tak divně ohledně mé osoby a tak jsem se zeptal na to Mariol.
„Víš, museli jsme to všem dopodrobna vyprávět. Všichni Tě chválil za Tvojí statečnost, ale jakmile jsme jim řekli o té kouli tak všichni zmlkli a již se dál na nic neptali. Bojí se Tě, Sarieli. Tohle totiž nikdo s vesnice neumí. Dokonce zakázali všem dětem ať si s Tebou hrají. I mě, ale já jsme mamce řekla, že jdu na jahody a přišla jsem tady, protože jsme věděla, že budeš chtít vědět co se včera stalo. Teď však musím jít a neboj, já si s tebou budu hrát pořád, ale musím tajně jinak budu bita. Ahoj.“
Otočila se a utíkala pryč. Byl jsem rád, že mám alespoň někoho kdo mě vyslechne, teď když se mě lidé bojí.
Od té bitvy s vlkem uplynulo již dvě léta a vztahy s lidmi z vesnice se nelepšili. Kamarády jsem neměl. Tady kromě Mariol. Ta se semnou bavili pořád. Scházeli jsme se u řeky a povídali si o všem možném.
Jednoho večera k nám do vesnice přijel na krásném černém koni cizinec. Byl oblečen v dlouhou černou róba s červeným lemem na okrajích. Opásán dlouhým mečem též s černým jílcem na němž se sem tam zaleskl drahokam. Rovnou si to zamířil do místního hostince. Objednal se to nejlepší víno a jídlo. Po vydatné večeři se hostinského zeptal co se děje v takovém zapadákově zajímavého. Hostinský pro něj neměl lepší příběh než ten můj. Když vyprávěl cizinec byl stále zamlklý a na nic se neptal. Po dovyprávění hodil na stůl zlaťák a řekl, že se chce s tím zvláštním chlapcem setkat. Hostinský ve vidině snadného zlaťáku rychle odběhl k nám do domu. Otec o tom nejdříve nechtěl ani slyšet, že prý jeho syn není nějaká atrakce, ale hostinský mu slíbil tři láhve té nejlepší kořalky, když svolí. Otec se již moc nerozmýšlel. Pustil mě z hostinským.
„Tak ty jsi ten statečný chlapec co bojoval s vlkem?“ promluvil na mě ten divný cizinec.
„Statečný? Lidi se mne bojí, že prý jsem zrůda a že jim očarovávám dobytek a jiné zlé pomluvy. O statečnosti nikdy nikdo nemluvil. A to ani nevím jak jsem to udělal.“ Vlna vzteku za všechny příkoří se ve mě bouřila a čekal jsem, že po mém výstupu se cizinec naštve jaký jsem drzý, ale nebylo tomu tak. Jenom se usmál.
„Mít nadání není chlapče žádná zrůdnost. Je to dar, který musíš využít.“
„Dar? Vy víte co to bylo? Slyšel jste už o něčem podobném?“zeptal jsem se v údivu. Ten cizinec mne začínal zajímat víc.
„Ano a pokud se teď se mnou projdeš všechno Ti vysvětlím. A neboj se. Nijak Ti neublížím.“
Moc mne nelákalo jít ven někam dál od bezpečí s nějakým cizincem, ale on věděl .co se to semnou tehdy stalo. A zvědavost přece jen nade mnou zvítězila. Jen jsem kývnul hlavou. Cizinec hodil ještě jeden zlaťák hostinskému, který ho chytil s takovou mrštností, že jsem se až tomu divil a vydali jsme se ven. Zašli jsme kousek za vesnici blíže ke korytu řeky, kde se cizinec zastavil a otočil se ke mě.
„Nebudu Ti zatím nic vysvětlovat,“ řekl cizinec: „raději ti něco ukážu.“ Zamával rukama ve složitém gestu a řekl něco v jazyce, kterému jsem nerozuměl, ale zdál se mi povědomí. Najednou muže obklopila záře světla a vedle něj se zhmotnilo divné stvoření podobné mraku jenže ten mrak měl oči a velké mohutné paže. To zřejmě nemělo být všechno neboť muž zahvízdal. Po chvilce jsem uslyšel dupot kopyt. Byl to ten černý kůň na kterém muž přijel. Teď však z jeho kopyt, očí a nozder plály plameny. Poslušně doběhl ke svému pánu a čekal tak jako to mrakové stvoření na jeho rozkazy.
„Tenhle mrak co tě tak děsí je Voidwalker. Je to Démon, který mě chrání na mých složitý úkolech. Má tu vlastnost, že všechno co na nás chce zaútočit se upne na něho. A já mám plné ruce k magii. A tenhle nádherný kůň je Felsted, ten je zase Mount. Ušlechtilé zvíře, kterého může osedlat jen mocný člověk jako jsme my dva!“
„My dva?“ zeptal jsem se udiven, ale né vystrašen: „chceš říct, že bych mohl tohle vše mít?“
„Tohle všechno a ještě více Sarieli. Byl jsi předurčen, aby jsi vládl silám démonů a pohrával si s temnotou jako kočka s myší. Jsi stejný jako já.
Ty jsi Warlock!!!

...pokračování příště?