Chrám Tichých Zvonů

Anotace: krátká fantastická povídka, lehce surreálná.

Je sedm hodin odpoledne. Slunce stojí na zasněžené věži starého a zapomenutého domu na kraji centra. Sice je skoro jaro, ale teplota stále nevylezla nad mínus pět stupňů celsia. Město je stále zasněženo. Vypadá klidně, jako by spalo, když si nevšímáte lidí spěchajících z práce a do práce. Mezi nimiž jsem dnes byl i já.
Není to ani hodina, co jsem zavřel svůj antikvariát. Teď se těším, až se dostanu domů, neboť, kromě nízké teploty, navíc fouká ostrý a lezavý vítr. Těším se, až se dostanu domů, kde nikdo nebude. V klidu si sednu do křesla, zatáhnu závěsy, rozsvítím lampičku, pustím si tiše Armstronga, uvařím si čaj s panákem rumu a ponořím se opět do „modrých hlubin duše času“. To je nádherná kniha povídek z konce dvacátého století. Jsou od neznámého autora, ale tenhle autor mne znal. Marně jsem se pídil po jeho dalších knihách, žel bohu zdá se, neexistují. (Kdyby jste někdo nějakou našel, hned mi ji prosím pošlete. Jméno autora je Alexandr Erwil) Byl to kouzelník pera. Jeho postavy před čtenářem ožívají, mluví s ním. Čtu-li jejich příběhy, pak je žiji. Do jedné z jeho postav jsem se dokonce zamiloval, což je jeden z důvodů, proč jsem sám. A neožením se, dokud ji nenajdu. Jmenuje se Radka Kratochvílová.
Tedy, takové byly mé plány před tím, než jsem si všimnul domu, jehož střechu si i samo Slunce vybralo za sídlo. Jenom jediný pohled na ten dům mě dokázal odtrhnout od mého snu o křesle a donutil vystoupit z přeplněné tramvaje do zimy. Konečně mohu dýchat. Mám zavřené oči a jen čichám vůni večerního města. Mám zavřené oči a jen poslouchám zvuky, které se linou ze zastávky tramvaje, hlasy lidí, zvuky techniky. Někde v dálce kdosi cvičí na pozoun.
Jak tu tak stojím se zavřenýma očima, přicházíš ke mne ty. Přišla jsi ke mě tiše, položila mi ruku na rameno a tiše jsi vedle mne stála. Jen jsi stála a dívala se se mnou na chrám, na jehož věži bylo samo Slunce zvonem. Možná minuty, možná hodiny jsme tu stáli vedle sebe, než jsem si vůbec uvědomil tvou přítomnost. Pomalu a beze spěchu jsem se na tebe otočil. Beze slov pozdravu čí představení mi povídáš: „vidím, že potřebuješ průvodce, že jsi zvědavý, co je v DOMĚ. Dovol abych byla tvou průvodkyní.“ Měl jsem pocit, jako by jsi samo slovo dům vyslovila ve velkých písmenech.
Pojďme, prohlídka začíná. Když přicházíme ke dveřím, ty se sami jak kouzlem otevírají. A vstupujeme. Hluk města rázem zaniká ve zpěvu zrezivělých dveřních pantů, aby se už nikdy neozval. Hluk nemá šanci proniknout přes šiky ticha. Je zde takový klid a ticho, je zde kouzelná a tajemná atmosféra, že ani ty se neodvažuješ než nábožně šeptat. Jakoby jsme byli v chrámu, nad kterým visí tajemný tichý zvon, Slunce.
Jeden tichý zvon mizí na západě, ale je vzápětí od východu vystřídán druhým. Oba pak společně jsou doplněni myriádami veselých, rozesmátých ale tichých rolniček, hvězd.
Dveře se za námi tiše zavřeli, tím nás odřízli od posledních zbytků světa. Teď už jsme tu jen Já, Ty a Dům. Teď už jsme tu jen Já a Dům, Ty jsi mi někam zmizela, když jsem se otáčel a prohlížel si dům. Jen na schodech vedoucích do věže jsem uviděl mihnout se cíp tvých modrých šatů. A tak se ti podařilo mne vylákat do věže. Stoupal jsem. Nejdříve jsem bral schody po dvou, ale s přibývající únavou pokračuji po jednom. Nahoře stojíš Ty v modrém plášti, který tě halí od hlavy k patě. Jen tam tak stojíš, díváš se z okna a v ruce držíš lano od zvonu. Oslovil jsem tě, nevnímáš...
Přistupuji k tobě, chytám tě za rameno a pomalu si tě k sobě otáčím. Chci tě políbit, ale pod tím pláštěm nestojíš ty, má modrooká, nevidím tam tvé jemné rysy, drzý nos s pihami, plamenné čepele tvých rtů, záplavu zlatých až do zrzava vlasů, tvou dokonalou postavu akorát do ruky. Ne, stojí pod ním muž, tmavých polodlouhých vlasů, bradky a obočí stejné barvy. Je lehce opálen, a tak z jeho obličeje jasně vystupují jeho světlé oči. Bílé bělmo a šedá duhovka odrážejí jeho klidnou , zadumanou a přirozeně inteligentní osobnost. „Gdo jste? A kam se poděla má průvodkyně?“zeptal jsem se. Ty jsi se na mne podíval svým moudrým a uklidňujícím pohledem a povídáš: „Ve věži jsem průvodcem já. Tady je moje království, kde ti mohu splnit tvé přání. Ale buď opatrný ve svém výběru. Bude jen jedno a nikdy již více jakékoli další.“
Mé přání, to je jednoduché, chci mít nekonečno přání. Na místo tohoto jednoduchého a logického přání , ze mne proti mé vůli vyjdou tato slova „Chci odsud vidět západ Slunce, protože odsud je nejhezčí. A to alespoň desetkrát. A nejen západ slunce, chci zde vidět probouzení se města pod námi. Chci vidět do lidských duší v té ranní hodině. Chci vidět jejich přání, tužby, sny i radosti. A to vše chci vidět odsud a mít vedle sebe onu jedinečnou osobu, Radku Kratochvílovou.“
„Nejsi skromný ve svých přáních, cizinče, ale jak vidím jsi muž moudrý a znalý, proto jsem se rozhodnul ti tvé přání splnit.“ Odpověděl jsi mi svým klidným a uhlazeným hlasem. Otočil jsi se ke mne zády. Nasadil si svůj modrý plášť. Do ruky jsi vzal ono utržené lano od zvonu a mocně jsi jím trhnul. Zvony celého města začali vyzvánět jak na poplach, celé město se otřásá, ale lidé spěchající z práce si vůbec ničeho nevšímají. Pak nastalo hrobové ticho. Celé město jak kouzlem ztichlo. Už žádné zvony neznějí, lidé na ulici nekřičí, tramvaje se zastavili, továrny utichli. Jen tiché kroky, kroky beze spěchu, kroky nadcházejícího víkendu tiše kráčí ulicemi města. A do toho ticha zvoní oba tiché zvony chrámu i s jejich myriádami rolniček.
Pustila jsi lano od zvonů. Samo ti vyklouzlo z jemných rukou. Pomalu spouštíš plášť. Ten zvolna padá k zemi a odhaluje tě. První co je vidět jsou kaštanově hnědé až tmavé vlasy, co ti splývají na ramena. Jak dále spouštíš plášť a pomalu se ke mne otáčíš, vidím i tvůj obličej. Tvé hnědé oči jsou skovány za zavřenými víčky. Na tváři máš svůj jemný úsměv neúsměv. Hlavu máš mírně skloněnou, jako by jsi vychutnávala život jako víno, jako by jsi v něm hledala všechny krásné chutě světa. Plášť dopadá na zem a tím doodhaluje tvou dokonalou postavu.
Stále bokem ke mne, stále se zavřenýma očima, stále mírně nepřítomná, promlouváš... Tvůj hlas, jako obvykle hypnotický, jako by přicházel z veliké dálky. Jako by přicházel z říše snů, v níž se stále ještě nalézáš. „Konečně v chrámu tichých zvonů! Kolik příběhů jsme museli projít, než jsme se zde mohli setkat...“ Na tvých retech se objevuje skutečný úsměv. Jen se mihne a hned je vystřídán kapkou. Kapka padá k zemi, kde se roztříštila na tisíce dalších, které pokračují ve své cestě světem. Hned za první kapkou následuje další. Vesele dopadá vedle první. Neplač! Prosím, neplač...
Neplač, už jsme spolu. Ale jsou to slzy štěstí. Po všech příbězích světa se konečně setkáváme v chrámu tichých zvonů, jak jsi předpověděla. Už jsme spolu, teď už nás nikdo nerozdělí. Konečně s Tebou, Radko Kratochvílová.
Když jsi mi zanechala vzkaz, že se setkáme v chrámu tichých zvonů, myslel jsem, že je tím míněno nikdy. Ale dnes jsme tu. Ty a já. Stojíme v tichém objetí a líbáme se láskyplně, vášnivě, nedočkavě. Stojíme v tichém objetí a líbáme se na střeše města, ve věži chrámu tichých zvonů.
Slunce pomalu zapadá, lidé ve svých příbytcích žijí své životy a ani netuší, že nad nimi stojí pár, co se hledal nekonečné stránky příběhů. Stojíme v tichém objetí, nemluvíme, není to třeba. Rozumíme si, aniž by jsme mluvili. Rozhlížíme se nad městem a jen jsme...
Slunce zapadlo, město se rozzářilo perlami pouličních lamp, ale chrám zůstává temný. Pomalu se otáčíme a míříme ke schodům z věže. Sešli jsme opět do síně, kde nás jen dveře dělí od okolního světa. Hned v síni, hned naproti dveřím je oltář. Je tam stará nádherná postel s nebesy. Jen co jsme vyšli ze schodiště vedoucího do věže, začali se v síni rozsvěcet jedna svíčka za druhou. Rozsvěcí se až utvoří kruh, který osvětluje celou místnost.
Míříme k posteli a ani nevidíme, že svíčky za námi zase zhasínají. Nevím jak se to stalo, ale najednou jsme na posteli a ty ležíš vedle mne. Díváme se z očí do očí. A já v tvých očích vidím tisíce západů Slunce, vidím tam osudy mnoha lidí, vidím tam i naše osudy.
Někdo rozsvěcí, ale rozhodně to nejsou svíčky. Znovu vychází slunce. Je sobotní jarní ráno. V celém městečku je klid, nikdo nespěchá do práce, nakupovat. Ani si nejsem jist, jestli jsou v tomhle městě ještě nějací lidé. Takový je venku klid.
Možná to není klid ve městě. To spíš já jsem po nekonečných příbězích bloudění nalezl svůj klid, svou lásku, své štěstí, svou budoucnost i minulost. To vše jsem našel tady, v chrámu tichých zvonů, kam jsi mne zavedla ty, Radko Kratochvílová.
Jak tak vedle sebe ležíme, vzpomínám na naše první setkání. To jsme se setkali tam na večírku u Roberta. Z počátku jsem myslel, že jsi blázen. Ale to jen do té doby, než jsem pochopil tvé kouzlo, tvůj svět.
Pak jsem si s tebou zatancoval u sebe v domě, který jsem věřil přeměnit do podoby chrámu tichých zvonů. Tehdy jsem byl úplně sám. Dlouhá léta jsem čekal, než jsi se objevila. Proč jen jsme museli být od sebe stále oddělováni? Ale teď už vím, že jsme spolu na věky, neboť zde neplyne čas. A když neplyne čas, jak bych tě mohl ztratit?
Usmíváš se...
Na co myslíš? Také vzpomínáš? Či si představuješ budoucnost? Nebo se jen tak směješ, stejně jako já, z radosti nad současností?
Myslím na to, jak ti udělat radost. Ale vždyť ty se taky směješ...
Objímám tě, líbám tě...
Letíme společně až na hranice Fantasie...
Snil jsem, či jsem letěl skutečně?
Vznášet se, Hvězdám letět vstříc!
To chci prožít, ne ve snu, osobně!
Ptám se, jestlipak se mnou poletíš?

Výš a dál, vznášet se na hranici světa.
Poletíme pryč až na konec fantasie.
Poletíme až tam, kde pramení řeka.
Kde pramení řeka, tam On žije.

U pramenů, vysoko v horách, spatříš.
On tam žije, v malém domě dřevěném.
Jak žije na kraji Fantasie sama uzříš.
On tam žije, žije ve světě němém.

Tichý a šerý je jeho svět rozlehlý.
Jinak než letem se tam nedostaneš.
V horách žije, neboť On je věčný.
Tam pracuje, tam přijdeš až usneš.

Vybavila se mi slova jedné básně.
Někdo do mne strčil prohodil to klišé ostrým hlasem: „pošoupněte se ještě kousek...“
Jak tak vedle sebe ležíme, světlo slunce začíná pohasínat. Celý chrám se noří zpět do temnot noci. To jsme letěli tak dlouho? Je Sobota večer. Někdo začal odpalovat rachejtle. Ne! To nejsou rachejtle. To prší hvězdy. My ležíme na posteli s nebesy, v chrámu tichých zvonů. Střecha i nebesa jsou plná třpytících se hvězd. Před tím jen černé mrtvé objekty letící prázdně vesmírem. A teď se rozhodli vybuchovat do třpytného jasu, aby svůj jas předali nám dvěma. Nebo, aby ho předali do dětských očí, které jsou i přes tuto noční hodinu upřeny k nebesům a září ohněm nebeským. Děkujeme vám, hvězdy, za krásný dárek.
Pošoupnul jsem se tedy alespoň pět centimetrů. Třeba ta ženská přestane křičet ať se posunu. Ona sice křičet přestala, ale na jejím místě se objevil asi čtyřicetiletý muž, který se marně pokouší dostat dovnitř. Smůla už je tady plno. Dveře se pokoušejí zavřít se. Lidi uvnitř hlučí, na ulici někdo křičí na zloděje. Z jiné části ulice je slyšet stahování rolet nějakého obchodu. Na rohu sedí parta mladých a hlasitě se domlouvají, co podniknou.
Chrám i postel odplouvají do nedozírných dálek zapomnění. Už se ani ty ani já nesoustředíme na nic jiného, než na toho druhého. Svět okolo už vnímáme jen minimálně. A cíleně se snažíme vnímat ještě méně. Jsme tu jen Ty a Já. Držíme se pevně, aby nás nic nemohlo rozdělit. Stále se Ti dívám do očí. Společně ještě jednou vylétáme do nebeských výšin, kde je jen radost, láska a štěstí.
Dveře se konečně zavírají. Lidé přestávají křičet. Jen někdo lamentuje, proč tu musí být tolik lidí. Jako by nemohli jet jindy. Proč on nejede jindy?
Stejně jako postel s nebesy, stejně jako chrám mi teď pomalu mizíš ty. Rozplýváš se do nejasných barev a tvarů vzpomínek a snů. Tvá poslední slova zní: „Tak snad zase příště v chrámu tichých zvonů...“ „Nebo v dalším příběhu...“ odpovídám ti a doufám, že mne ještě slyšíš.
Tramvaj se rozjíždí. A mne mizí stará budova, jejíž střechu si samo Slunce zvolilo za své sídlo. Mé představy a vzpomínky o domě mizí stejně rychle, jak rychle odjíždí moje tramvaj. A stejnou rychlostí se znovu blíží mé představy o čaji s rumem, o Armstrongovi a o knížce.
Třeba někdy, někde skutečně má tramvaj zastaví. Já vstoupím do domu, v němž najdu Tebe a možná tam najdu i Sebe.