Odpuštění

Anotace: Tuhle povídku sem dávám jen proto, že při jejím psaní jsem prožil krásné chvíle. Tento příběh vznikl na chatu ve dvou. Bylo to krásné a tohle z toho vyšlo. Nic moc povídka, ale na reali-time povídku dobré.

Odpuštění

Jak dlouho už asi jdu po téhle cestě? Mám dojem, že to musím každou chvíli vzdát. Síly už mi ubývají a cíl pořád v nedohlednu. Mám dojem jako bych došla na konec světa a pořád nic. V tom aniž bych udělala další krok před sebou vidím temný hrad a slyším řinčení řetězů, které se ozývá ze sklepa. Aby toho nebylo málo jen co se kouknu o kousek výš vidím jak se po hradbách prochází Bílá Paní. Mám sto chutí vzít nohy na ramena a utíkat pryč, ale to přeci nemůžu. Jednou jsem to slíbila a tak to taky splním. Musím se tvářit statečně jinak tady neuspěji.
Jako by někdo četl mé myšlenky na útěk. Najednou přede mnou stojí muž. Je celkem pěkný, vysoký s tmavými vlasy a kaštanovýma očima. Přemýšlím jestli je to ten kvůli kterému tu jsem, a nebo jestli je to jen průvodce a tu už na mě promluví : „Jen vstupte, pokud se nebojíte. Přenocovat můžete. Za Vaši bezpečnost však neručíme!“ A tyto slova doprovází strašným, chraptivým smíchem. Nedala jsem na sobě znát ani chvilku strach. Na takovéto sdělení jsem byla připravena a tak jsem mu hned odpověděla: „O to nemusíte mít obavy, já mám pro strach uděláno a za moji bezpečnost se mi nezaručí nikdo!“
Přemýšlím jestli mě pozve dál a nebo jestli celý můj plán bude zhacen už na začátku. Naštěstí mě nenechá dlouho čekat a už povídá: „Pak buďte vítána, drahá návštěvo. Dovolíte abych Vás provedl? Čím chcete začít? Hladomornou?“ Asi si myslí, že se vyděsím hned na začátku, ale to mě ještě nezná: „Och do hladomorny půjdu velmi ráda a zavítáme poté i do mučírny?“ Mírně zaváhá, ale hned se na mě vytasí s dalším trumfem: „Mučírničku mám jako bonbónek. Máme tam totiž jednoho umučeného. Asi z něj udělám ducha s koulí za sebou...!“ Začíná to být zajímavější, začínám si být jistější a i můj strach mě ponenáhlu opouští: „Jestli se vám to ovšem povede ráda bych se s ním seznámila, ale tak mě trpělivost nechybí. Já si na tu mučírnu počkám.“
V tom ke mně natáhne ruku: „Podejte nám ruku, však nelekněte se jejího chladu. Právě začínáme!“ Opravdu nelhal jeho ruka studí jako led. Nejprve sebou nepatrně cuknu, ale po chvíli se uklidním: „V tomto počasí alespoň příjemně chladí, ale pozor abych Vám ji poté ještě pustila,“ toto sdělení doprovodím milým úsměvem. Najednou se kolem mě všechno zatmí a než se stihnu probrat už stojíme v úplně jiné místnosti. Na kouzla jsem zvyklá už od dětství a tak to pro mě není nic nového. Pouze se na něho usměji a začnu si prohlížet tuto místnost. Ocitli jsme se v pokoji plném těžkých rudých závěsů protkaných zlatem a dubového nábytku. Je zde nádherná postel s vysokými nebesy, vypadá to ovšem jako by tu už dlouho nikdo nepobýval. Na všem je znát ženská ruka. V koutku stojí lavor zdobený červenými květinami a nad ním zrcadlo. Vedle je skříň s tímtéž vzorem. Je mi jasné, že tuto místnost nezařizoval muž, ale přesto pronesu: „Musím Vám pochválit zdejší výzdobu! Je opravdu přenádherná! Ani se nestačím divit! To Vy sám jste to tu zařizoval ?“ Chvíli na mě jen tak kouká a zasní se, trošku se zamračí a vypadá to jako by na něco nepříjemného vzpomínal: „Jistě. Závěsy mají barvu mé krve. Sám jsem je barvil!“ A usměje se. Nevím jak ten úsměv charakterizovat na jednu stranu je příjemný a zahřeje až u srdce, ale zase na druhou stranu z něho číší smutek. Snažím se alespoň trochu nadnést situaci: „To abych se raději držela dál, že? Ale barva je to krásná?“ Zase ten úsměv: „Tady bydlela původní majitelka hradu. Baronka La Vice-Vertue. Byla však po tři dny terorizována manželem než zemřela. Ona je mou bílou paní...“ V tom se v očích nás obou zračí smutek. Hned řeknu první věc, která mi přijde na jazyk: „Och chudák baronka..a byl její muž alespoň nějak potrestán?“ Podívá se na mě tak zvláštně, až mám pocit, že se dívá spíše skrze mě: „Ale jistě že byl. Když nabyl tohoto nečistého jmění, chtěl se vydat do nedalekého města. Po cestě však byl přepaden lupiči, kteří ho zaživa připoutaly nad mraveniště.“ Po tváří mi přeběhne výraz plný škodolibosti, ale hlavně zadostiučinění: „To si myslím byl spravedlivý trest, ten kdo jednou způsobil utrpení, ten ať taky trpí.“ Nevím co čekal, ale chvilku se tvářil zklamaně: „Ale, krásná slečno, Vy mi kazíte radost. Tady obvykle dámy vykřiknou a zhroutí se v mdlobách. Co jste zač? Čarodějka? Zlodějka? Upírka?“ Tato lichotka jako by mě bodla u srdce, nevím co to se mnou dneska je: „To je tajná věc, ale pokud jsem Vám zkazila radost. Můžu se pokusit to napravit. Předstírání mdlob mi šlo vždy na jedničku!“ S tímto vysvětlením se ovšem jen tak nespokojil: „Nebo jen otrlá žena?“ Na toto téma nesmím mluvit a tak pouze odvětím: „Pouze otrlou ženou nejsem, ale nechtějte o tom vědět víc. Poté by jste v mdlobách možná skončil vy a já bych byla tvrdě potrestána!“
Netváří se zrovna nadšeně, ale je to kavalír, dál se nevyptává: „Nevadí. Příští zastávka Vás dostane. A nebo časem odhalíme, co jste zač... Podejte mi ruku a letíme dál!“ Opět se vzneseme. Tentokrát letíme déle všude kolem mě vane větřík: „Ten vánek od letu je ale příjemný.“
Tentokrát se ocitneme v tmavé místnosti. Chvíli mi trvá než se rozkoukám. Je to místnost bez oken a dveří. Zdi už asi dlouho nikdo nemaloval. Jsou celé očmouzené a místnost má rohy plné pavučin. Když se otočím chvíli nevěřím svým očím. Jediný nábytek, který se nachází v této kopce je dřevěný stůl a u něho židle. U stolu a u vyhaslé svíčky sedí kostlivec. Před ním je pergamen, kde je psáno “dnes lituji svých činů“. Co tak strašného mohl udělat, že byl tak krutě potrestán? V tuto chvíli jsem myslela pouze na odpuštění: „Tomu by mělo být odpuštěno!! Bylo?“ Žádné odpovědi se mi z počátku nedostalo: „Pokud ne došlo k chybě. Lítost je důvodem, proč jsou lidi odsuzováni a když k ní přišel už za pozemského života nemusí být trestán i po něm!“ Konečně začal můj průvodce mluvit: „Tento muž byl křivým soudcem v Králových službách. Mnoho žen i mužů poslal na hranici pro čarodějnictví. Bylo mu za to dobře zaplaceno.“ V tom se můj pohled na věc zcela obrátil. Na inkvizitory v králových službách jsem přímo alergická: „Tak to je zlá věc. Naneštěstí jsem o tom četla pár knih. Je to věc, která mě dokáže vyděsit že všech nejvíc!“ Bylo vidět, že na toto má podobný názor: „Neváhal nevinné lidi poslat na šibenici pro pár dukátů. A pak se chodil dívat, jak je mučením nutí k přiznání.“ Tento muž se svými názory mi byl čím dál sympatičtější: „Vy se opravdu snažíte mě vyděsit. Toto je věc u které mi skutečně běhá mráz po zádech. Nechápu jak by někdo mohl to mučení vydržet. Vůbec se těm lidem nedivím, že ke konci udali i členy své rodiny.“ Vypadalo to jako by průvodce znovu vzpomínal: „Po 320 letech služby pro mě, opisování a sepisování bez minuty oddechu byla jeho duše propuštěna. Po té co mu jeho oběti odpustili…“ Podíval se na mě a pokračoval dál: „Ano bylo to hrozné. Znám jen málo horších činů. Však zase tak vyděšena snad nejste, ne?“ Nepatrně jsem se na něho usmála, ale do smíchu mi nebylo: „Nebojte na vlastních nohou se ještě udržím. Odpuštění je důležité..ale přiznám se, že být jeho obětí asi bych to nezvládla. Nevím co lidé mají proti čarodějnicím.“ Soucitně se ke mně otočil: „Věřte Krásko, že trpěl dosti za své činy. Být proklet je jedna věc, však být zaklet do těla, které se pomalu rozkládá a Vy to stále cítíte, je věc mnohem horší. A to mi opravdu můžete věřit,“ zdálo se jako by to někdy sám zažil, ale na to vypadal moc dobře..až moc. Začínalo mi být nevolno, přeci jen na takovéto příběhy nejsem zvyklá: „Tak vy mě nechcete pouze vyděsit. Vy chcete aby mi bylo zle...“ Starostlivě se na mě podíval: „Odpusťte, můžete-li, ale já Vás varoval.“
Kde se vzal, tu se vzal byl tu další návštěvník. Průvodce se tomu ani nepodivil: „Můžeme dále na prohlídku? A vida. Přišla nám další oběť.“ Nový návštěvník se poklonil a hlasem plným opovrhování se zeptal jestli neruší! Nevím jestli průvodce ten tón nepostřehl, ale každopádně se jím nijak nezabýval: „Nerušíte, pokud se nebojíte vstoupit do opuštěného hradu. Můžete se přidat k naší prohlídce.“ Pak se otočí k nám obou, natáhne před sebe obě ruce a povídá: „Tak jak už to znáte, podejte mi ruku.“ Dlouze jsem se mu zadívala do očí a svou ruku vložila do jeho: „Držím se Vás jako klíště!“
A už zase letíme. Tentokrát jsme se ocitli na cimbuří. Už ho asi nikdo dlouho neudržuje. Je takové polorozpadlé. Měsíc právě vyšel zpoza mraků. Jen jsem se stihla kouknout před sebe na ten romantický výhled ihned se mě a nového návštěvníka chopily neuvěřitelně silné chlupaté ruce a zvedli nás mimo pevnou zem. Ze začátku jsem byla vyděšena, ale když jsem se ohlédla a spatřila vlkodlaky celkem jsem se uklidnila. V tom se ozval výkřik: „Vatrone! Harku! Pusťte. Tito jsou našimi hosty!“ Nový host, se ale chudák asi malinko vylekal: „Myslím ze teď bude rozumné pokusit se o útěk pane a paní!“ Pouze jsem se usmála a v klidu jsem promluvila: „Mě neublíží,“ uvědomila jsem si, že jsem možná řekla víc než jsem měla, a proto jsem rychle dodala: „Mám v obyvatele tohoto zámku plnou důvěru!“ Ale mému průvodci se to nějak nelíbilo: „Neublíží? Co máte proti Vlkodlakům?“ Nevěděla jsem jak se z toho vymotat a tak jsem přiznala pravdu: „Já proti nim nic nemám. Vlastně je to moje tajemství... můžu akorát říci že vlkodlaky znám blíže!“ Návštěvník se moc neutěšil: „Nevypadají zrovna přátelsky pane a paní!“ Zdál se mi takový trošku pomalejší, ale snažila jsem se mu dodat odvahy: „Pohled někdy klame!“ Zato náš průvodce mi v tom moc nepomohl a rychle dodal: „To se Vám divím. Tito dva jsou krvežíznivý lupiči, kteří doufali najít zde v hradě poklad. Skončili v mých službách jako hlídací pejskové,“ na chvíli se pozastavil, pohlédl na mě a tázal se: „Drahá Krásná, snad nejste také Vlkodlak?“ V duchu jsem se chtěla smát. Za prvé mě ještě neodhalil a za druhé ze mě dělá vlkodlaka: „Říkala jsem Vám už jednou na můj původ se neptejte.“ Návštěvník se ne a ne uklidnit: „Jsem nezvaný nebo co? Pořád po mně koukají ty psiska!“ Tentokrát se k mému uklidňování přidal i sám průvodce: „Nejsou přátelští pouze pokud se sem někdo vloudili bez mého vědomí a to se Vás netýká!“ Pořád mě vrtalo hlavou jak mluvil o trestu těch dvou vlkodlaků, prostě jsem to musela říct, i když bych možná nemusela: „Víte jak jste to říkal každému se musí odpustit takže i jim!! Nejsou to Ti co potrestali pána tohoto zámku?“ Nejdříve si ještě chvilku dobíral nového návštěvníka: „Nebojte. Zatím jste pod mou ochranou. Zatím. Ale za chvíli? Kdo ví…“ A začal se příšerně smát a poté konečně odpověděl mně: „O né. Pán zámku byl potrestán už dávno. Tyto dva tu mám sotva 15 let!“ V duchu jsem si říkala, že je tu čeká asi ještě dlouhý trest, ale radši jsem mlčela. Zato mého příkladu se moc nedržel návštěvník. Nevím vůbec co ho to popadlo, ale najednou povídá: „Doufám ze vás uklidní že mám doma na zahrádce o průměru 3 metry čtverečný narvaný dvě harpie!“ Do toho začal průvodce: „O, harpie. Jak se trénují? To tu ještě nemám..,“ a hned pokračoval dále: „Chci harpii! Drahá paní nechtěla by jste se jí stát?“ To už jsem se celkem vyděsila, přece jen nevěděla jsem co zde mohu čekat: „Harpií?? Ani ne, nebo až déle..přece by jste mi nebral moji podobu tak brzo.“ Nedočkavě jsem čekala na odpověď naštěstí se mi jí dostalo celkem brzo: „Nebral? Proč bych nebral? Ano! Máte pravdu. Omlouvám se. Jen mě zaujali harpie. Příteli, darujte mi jednu!“ Do toho zničeho nic dodal: „Na mé poklady a soukromí se nesahá. Budiž to i varování pro vás, aby se vám něco nestalo,“ nedalo mi to, abych si alespoň trochu nerýpla: „Poklady Vám přenechám ráda...peníze pro naší rasu nejsou důležité...ale zvědavost je věc jiná.“ Návštěvník si asi myslel, že zvýší cenu harpie, když jí začne popisovat, a tak jsme si vyslechli, že: „No harpie je napůl člověk a napůl sup. Místo rukou křídla a místo nohou nožky se třemi prsty, živí se převážně masem a žijí ve stromech nebo podzemí. Potrpí si na stín a tmu. Aktivní jsou hlavně v noci! Prodám harpíka!! Mám malé harpíky, ale ty už asi spí, dejme tomu za 150 zlatých za kus???“ Ne že bych měla něco proti těmto roztomilým zvířátkům, ale nadšená jsem z nich moc nebyla: „To tu asi noc nestrávím ...“ Ale tu se náš průvodce vrátil k jinému tématu: „Naše Krásná. Možná ač nechcete, nám začínáte prozrazovat o sobě. Mé bytosti Vám neublíží, jiná rasa...“ A to jsem měla dojem, že jsem se v ničem neprořekla. No nevadí občas se to stane: „Jste všímavý člověk pane, ale víc se již nedozvíte a navíc přeci už jste mě skoro proměnil v harpii a ty nemluví je-li mi známo!“ Nevím jestli mě chtěl uklidnit, ale jestli ano spíše mě následující věta rozhodila: „Nebojte, Krásná Paní. Pro Vás mám speciální osud.“ Musela, prostě jsem musela se ho zeptat: „A mohu vědět jaký?“ Na mojí otázku neodpověděl, ale mířili jsme dál: „Pojďme dál. Do slíbené hladomorny.“ Návštěvník se znovu vyděsil, když si vzpomněl na předchozí rozhovor: „Ježíši neřekli jste že je v té hladomorně umrlec?“
Ale to už jsme byli tam. Ocitli jsme se uprostřed kruhové místnosti. Zdi tvoří pouze cihly. Na zemi se povaluje několik kostí a samozřejmě v neposlední řadě i pár kostlivců. Průvodce si z něho tak akorát dělá legraci: „Koukám, že našeho přítele vyděsí kde co. Škoda, že neviděl místnosti před tím. Hlavně soudce,“ a zase ten jeho smích. Opět si vzpomenu na pana inkvizitora, tuhle vzpomínku asi nikdy nevymažu z hlavy: „Vidět ho nebylo tak strašné, ale ten příběh..nemám ráda oheň!“ V tom dostal návštěvník skvělý nápad: „Že si ty elf když se bojíš ohně!“ Celkem jsem se pobavila, ale v tom se ke mně přitočil průvodce a do ucha mi zašeptal: „Nechte Váš osud zatím, jako tajemství. Však vězte, že přítel se zítřejšího ráno probudí jako můj služebník. Už přeci nemám písaře“ V té chvíli jsem ani nevěděla jestli toho člověka mám litovat. Byl mi tak strašně nesympatický, ale přeci jen byl to člověk: „Chudák netuší co ho čeká, ale doufám že mi můj osud později odkryjete... ráda vím co mám očekávat.“ A i návštěvníkovi jsem dala odpověď: „Ohně se bojí i pouhopouhý lidé...“ Ale on nám zničehonic začal vyhrožovat, že na nás vyšle griffiny, či co. To si zase ovšem nenechal líbit průvodce: „Vaše příšerky Vám zde nebudou nic platné. Toto je můj hrad, mé panství, má Magie. Nikdo mi nebude vyhrožovat!!!“ A ani vlkodlakům se to moc nelíbilo a pokousali ho. Našeho průvodce už to přestalo bavit a tak se vrátil zpátky k hladomorně: „V této hladomorně zemřeli již mnozí. Snad Vás bude zajímat, drahá Paní, že můj poslední host vydržel křičet tři dny o pomoc, než se rozplakal.“ V normálním okamžiku bych uvažovala jestli mi nelže, kdo by to mohl vydržet, ale já už mu začínala úplně bezmezně věřit: „Ten musel být buď hodně odvážný, a nebo blázen...“ Průvodce ovšem jen zakroutil hlavou a povídá: „Ale byl to jen nepoctivý obchodník. Po 13 dnech ho vysvobodili. Ale myslím, že má pár šedin navíc...“ Tento trest se mi přeci jen zdál poněkud tvrdý a tak jsem si dovolila říct svůj názor: „Trošku krutý a nepřiměřený trest nemyslíte? Za nepoctivý obchod... spíš bych ho nechala chvilku v kleci uprostřed náměstí!“ ale se zlou jsem se potázala: „Mé tresty není Vám soudit, drahá. Jak vás mám v oblibě, tak bych nerad, aby jste tu MUSELA zůstat...“ Toho jsem využila já: „Třeba bych tu zůstala ráda... co vy víte co mě sem přivedlo!“ No ale přeci jen mě uvedl do obrazu: „Pokoušel se mi prodat strašně draho mladého draka...Kolik bylo za ty harpie?“ Najednou se návštěvník uskromnil: „Ehm.no.150 zlatejch za 20 kusů“ Ale já byla nadšena dráčky já ráda: „Jé vy máte dráčka?? A půjdeme se na něho kouknout?“ Ale průvodce mi hned zkazil náladu: „Bohužel, draka nemám. Chtěl mě podfouknout. Byl to jen Bazilišek. Dnes chodí velkou chodbou a zkamenní co může...“ Ne baziliška ne!! Z těch jsem měla odmalička hrůzu: „: JEN bazilišek?? No nevím přijde mi jako dosti nebezpečné zvíře!“ No ale mezitím se pánové dohodli na ceně za harpie a průvodce byl nadšený: „Takhle dobrý obchod je třeba zapít. Jdeme do hodovní síně. Jen Pozor na chodbě za dveřmi této síně je onen bazilišek.“ Tento nápad se mi ale vůbec nelíbil, přeci jen bazilišek… no: „Nevím, ale raději počkám zde..tuto havěť nemám ráda.“
Ale i přesto jsme se najednou octli v hodovní síni. Hala je to rozlehlá, však připraveny jsou jen tři židle. V rohu hrají samy nástroje tichou ale příjemnou hudbu. Jídlo se servíruje samo podle chuti. Náš průvodce se velmi vřele usmívá: „Dobrou chuť přátelé a pozor na jed!“ Pomyslím si, že je velmi vtipný a navíc mě urazil: „Já jsem říkala, že sem nejdu,proč jste mě sem dovedl i proti mé vůli?“ průvodce se mě snaží utišit: „Má drahá. Ač Vás obdivuji a jinde bych respektoval. Zde jste na mém panství.“ A ještě šeptem dodá: „Navíc sem za chvíli vtrhne bazilišek a náš přítel...“ Nejprve odpovím nahlas „I když jste mě pane okouzlil stále i na vašem panství snad mohu mít svobodnou vůli, nebo snad ne?“ a poté šeptem: „Víte že se baziliška bojím co mi to děláte...“ Asi aby to odčinil podává mi nějaký dárek, netuším co to může být a on už říká: „Snad jsem Vás nerozzlobil. To bych nerad. Snad malý dárek? Tady nepohrdněte náušnicemi z rohu jednorožce. Nebojte, už byl mrtev. Nehodou.“ A opět šeptem dodává: „Ty Vás ochrání před jakoukoliv silou mého zámku. Tedy i před baziliškem i mnou“ U toho i mnou se tak divně zatvářil. Zato mě se díky tomuto výrazu zvedla nálada a odpověděla jsem mu velmi potichu a vřele: „Možná že si je na chvíli i sundám, když si budete přát...“ Nevím jestli moji narážku pochopil, ale já byla jako v sedmém nebi. Zato nahlas jsem dodala: „Och děkuji sou opravdu nádherné, ale zaručujete se mi za to, že to zvíře zemřelo nehodou?“ Zakýval hlavou: „Nehodou. Na mou duši“ A začal se smát jako by to byl nějaký vtip. To mě trošku rozhodilo: „Tváříte se jako by to byl vtip. Duši snad stále máte, nebo snad…??“ S velkým rachotem se najednou otevřeli dveře a vpadnul bazilišek. Jedinou nechráněnou osobou byl návštěvník a tak zkameněl na sluhu, který byl později přenesen do kopky. A průvodce pokračoval v našem rozhovoru: „Na duši se mě, prosím, neptejte. Každý má svá tajemství...“ Tuto věc jsem uznala jelikož i já jsem v některých věcech mlčela: „Dobrá, dobrá už mlčím, každý má na tajemství právo!“ Průvodce začal ukazovat na baziliška: „Podívejte na něj. Jeho jméno je Theodore. Je to milé zvíře. A kamení z lidí dělá jen omylem. Škoda, že ho toho nemůžu zbavit. Lidi má hrozně rád. Ale lidé by ho stejně asi zabili, že? jen preventivně... ach jo!“ Bylo mi ho líto a i když nemám ráda bazilišky rozhodla jsem se mu pomoci: „Pokud si budete přát...i když se nezdá já mám také svou moc. Ale když se o to postarám musíte ho hlídat aby mu nikdo neublížil.“ Zatvářil se velice vděčně, až mě zahřálo u srdce: „Krásná Paní, to už vím. Ale museli by jsme ven. Tady by vás asi má moc oslabovala.“ Jak mu mám asi vysvětlit, že právě tady jsem nejsilnější. Radši to vysvětlovat nebudu: „Má moc je silná...zde ještě víc, ale proč nechtějte vědět“ On mě chtěl dále přesvědčit o své pravdě: „On je skutečně jen Bazilišek. Zvíře, které ubližuje a nechce. On je jediný, kdo zde trpí neprávem. Čarujte, má Paní!“ Toto oslovení mě až bodlo u srdce: „počkejte... musím se soustředit... je Vám jasné že to dělám jen a jen kvůli Vám?“ Odpověděl, že mu to je jasné a tak jsem mu podala kelímek a povídám: „Tady máte mast namažte mu ji kolem očí...už nebude ubližovat...“ natřel mu jí kolem očí a bazilišek na chvíli usnul, ale po chvíli: „Vidíte už procitá...“ On se na mě tak krásně usmál a povídá: „Takže nejen kouzla. Ale i alchymie. Jste jedno překvapení za druhým. Děkuji... jsem Vaším dlužníkem.“ Člověk by nevěřil co zmůže pouhá mast: „Doufám, že příjemné... alchymie je mojí touhou. Jednou až budu něco potřebovat si na toho dlužníka vzpomenu,ale prozatím nic nepotřebuji..“
Chvíli se na mě jen tak díval poté rozevřel ústa a: „Ale teď jsme si odpočinuli. Zbývají už jen dvě místnosti. Pokračujeme do slíbené mučírny?“ Tam jsem se moc chtěla podívat: „Ano, jistě, jsem připravena“
Ocitli jsme se v místnosti, kde je slyšet lidský nářek. Náš kamenný přítel obsluhuje mučidlo na kterém sedí mladá a velmi krásná žena. Všude kolem je dost nepoužívaného nářadí. Na to nářadí je strašný pohled. Okolo jsou palečnice, kola a podobně, ale nejhorší pohled je na tu mladou dívku: „Za co ji mučí?“ to byla první otázka, která mě napadla a také jsem jí položila. Nějak se mi zamotala hlava: „Promiňte ale udělalo se mi nějak slabo... mohu se někde posadit?“ Průvodce mi začíná říkat dívčin osud: „Tato žena se má stát mojí meluzínou. Bude proto mučena dokud nevykřičí a nevypláče svoji duši. Pak bude má...“ Nemůžu tomu věřit „Je taková mladá a krásná...přeci za svůj krátký věk toho nemohla ještě tolik provést,aby si zasloužila toto... A začal rychlý rozhovor, byla jsem v šoku:
„Sedněte si. Copak se Vám stalo?“
„Mám u vás schované jedno přání pusťte ji prosím...“
„Je z nejhorších.“
„Pusťte!!“
Konečně jsem se jakžtakž uklidnila: „Co provedla?? Snad jí netrestáte jen za její krásu?“ Jen se na mě usmál a odvětil: „Nejprve vyslechněte, co způsobila, pak ji můžete darovat volnost.“ Když uviděl, že již jsem se úplně uklidnila začal: „Nejprve vyslechněte, co způsobila, pak ji můžete darovat volnost,“ podíval se jak reaguji a když viděl, že pořád sleduji, tak pokračoval: „Co víc. Ona používá krásu aby se obohatila. Svádí může a loudí z nich peníze a dary.“ Jestli si myslel, že mě tímto uchlácholí, spletl se: „Když jsou muži hloupí a nechají se... To přeci není důvod jí mučit.“ Ale on dál bez přestání pokračoval: „Tito je shání, až se sami dají na zločin, jen aby se s nimi poradovala. Mají na svědomí nejhorší činny a jsou jich již desítky.“ Pořád mi to nedávalo smysl: „Ale za to by měli být potrestání ti muži a ne ona.“ Nenechal na sebe vůbec moje argumenty působit: „Tato žena je ale k tomu vždy pobízela líbezným hláskem a chtěla víc. Krev a utrpení obětí jejích mužů padá na její hlavu.“ Pořád jsem si říkala, že si to nezaslouží: „S tím nesouhlasím víte co...darujte mi ji jako služebnou..když znovu zemře člověk kvůli ní zůstanu tu já místo ní.“ Pořád se mě snažil přesvědčit: „Ona o všem věděla a měla radost, co dokáže způsobit. Když otec rodiny připraví rodinu o veškeré bohatství , že jeho děti umřou hladem. A ona se tomu smála. Teď suďte. A vaše přání je splněno“ Pořád jsem nevěřila a stála si za svým: „Tento trest je krutý..můj zní takto...Vezmeme jí to s čím tak obchodovala..její krásu a líbezný hlas...toť bude vše... a navíc bude mou služebnou...“ Sice se zamračil, ale přesto povídá: „Tak budiž psáno a vykonáno.“ Nezmohla jsem se na víc než na pět slov: „Děkuji jsem Vám moc vděčná.“ Žena na chvíli zmizela. Pak se po mém boku objevila hrbatá a ošklivá žena. Skřípavým hlasem se zeptala: “co poroučíš“? Další otázka zněla od průvodce: „Jak dlouho ji necháte v jejím trestu?“ Odpověděla jsem obou najednou: „Neporoučím Ti nic.. žij podle svého..chceš li zůstaň se mnou, jestli chceš jdi..krásnou už nebudeš nikdy, ale i přesto můžeš šťastně žít, však pamatuj já tě zachránila a zemře li někdo kvůli tobě....“ větu už jsem nemohla dokončit jak se mi sevřelo hrdlo! Po chvíli jsem dodala: „Budu trpět já... jestli to chceš čiň tak.“ Průvodce se zamyslel a po velmi dlouhé době smutně pronesl: „Nevím, jestli jste udělala dobře. Už před tím neměla slitování. Proč ho bude mít teď s Vámi? Je to mstivá žena. Může se na Vás mstít za věci, které jsem způsobil já. A Vy by jste pak nastoupila její místo, což by mne velmi mrzelo...“ Jen jsem se usmála, začínala mi docházet síla mých slov: „Ať to udělá.. poté je opět vaše... já věřím v lidské srdce každý se někdy splete... když tak nebudu pykat za ní, ale za svojí důvěru a to se vyplatí. Mě by to mrzelo také.. ale já tu bolest vydržím spíš než ona...“ Přišlo mi jako by nevěděl jak zareagovat, ale poté to zvládl krásně : „Má Paní, jste příliš laskavá. Jak duše, jako vaše mohla najít cestu do mého prokletého hradu a proč?“ Srdce mi říkalo“tak už mu to řekni“ ale hlava říkala “ne, to přeci nesmíš“ jako vždy jsem zvolila kompromis: „Toť zůstane zahaleno tajemstvím..třeba jsem vás přišla zachránit co vy víte...“
„Zbývá poslední místnost. Máte odvahu vstoupit? Teď po mučírně?“ Sil už mi moc nezbývalo, ale byla jsem zvědavá: „Ano mám..a co je to za místnost?“ Zatvářil se tajemně: „Má pracovna“ Byla jsem potěšena, tam asi každou návštěvu nevodí: „Tam toho o Vás zjistím asi nejvíc.. můžeme jít...“
Tentokrát se neodehrál žádný přenos. Jen mě beze slova vzal za ruku a po zadním schodišti odvedl před dveře pobité zlatem. Tam se zastavil a očividně znejistil. Otevřel dveře a pustil mě první. Začínám se o něho bát: „Ale copak..celý jste se rozklepal..není vám něco?“ Žádná odpověď. Přede mnou je místnost, které dominuje psací stůl z ebenu vykládaném slonovinou. Velká knihovna je hned za tím. Na stěně ve zlatém rámu visí portrét mladého muže v drahém oblečení. Je strašně podobný mému průvodci, prudce se otočím a on nikde. Stihnu akorát prudce vykřiknout: „Och pane, kde jste?? Prosím ozvěte se!! Přeci mě tu nenecháte??“ poté mě uchvátí ten obraz. Na obraze za mým průvodcem je vyobrazeno velmi živě peklo. Ať už je to kruci cokoliv! Knihy v knihovně nesou nápisy. První kniha hříchů, druhá.... V hlavě se mi honí tisíc myšlenek. Co to je za obraz, co to má znamenat, a co tu dělám, proč vlastně nic nedělám, takhle svůj úkol nesplním... Najednou se za mnou zavřeli dveře a klíč zarachotil v zámku. Do hlavy se mi tlačí další a další myšlenky kdo to jen mohl být...co je ta osoba zač... tohle přeci nemůžu vydržet. A co je tohle zase?? Chce mě tu snad uvěznit?? Nevadí já se nedám..sednu si na židli a usínám. Pozvolna zhasínají všechny svíce. Ale místnost je dostatečně ozářena plameny z obrazů. Můj průvodce z něj vystupuje se škodolibým úsměvem. Oblečený v rouše zdobeném rohy jednorožců. Mně se mezi tím zdá velmi podivný sen a nemohu ho vůbec pochopit. Najednou se probudím a on stojí přímo přede mnou. Vyděsila jsem se, to přeci nemůže být on, vyjde ze mě jediná věta: „KDO SI?“ Začíná rozhodující rozhovor:
„Hledala jste o mě pravdu. Tady je. Já jsem největší hříšník hradu.“
„Co jste provedl tak strašného?“ nemohu věřit vlastním očím, ani uším.
„Já jsem odsouzen zde trestat ty, kteří si to zaslouží. A cítit, co cítí každý z nich.“
Pře očima se mi úplně zamží: „Ach to musí být bolest.“
On v klidu pokračuje: „Všechny jejich tresty jsou trestem mým.“
V hlavě mi běhá myšlenka, ano to je on: „Já jsem zrádce. Jsem ten, kdo bojoval a prohrál.“ Nemohu věřit, že tyto slova vychází z tak krásných úst.
Přestávám se orientovat: „Nechápu..“ A už začíná jeho plné doznání, to jsem potřebovala: „Zradil jsem a ublížil jsem osobě, kterou jsem miloval. Jen abych zjistil, jaké to je. A užil jsem si to.“ Musím se zeptat, musím zjistit jestli je to on: „Ty si pán tohoto hradu?“ Přikývne: „Ale to až po té. Nejdříve jsem se vzbouřil proti tomu, koho nazývají Bohem. Ale jinak ano, já jsem pán i poslední otrok hradu.“ A pokračoval dál a dál: „Nazývej je jak chceš. Když jsme stvořili svět, chtěl jsem prosadit své právo, svůj názor. Tak mě zbavil mé moci a udělal ze mě člověka. Já se chtěl pomstít. Tak jsem způsobil, co jsi již slyšela. Není to bůh. Není ani tvůrcem. Ale jsou to mocní čarodějové, jako jsem byl i já. Kteří čas od času zasahují do lidských osudů.“ To bylo všechno hezké, ale chtěla jsem zjistit ještě pár věcí: „Ale pořád nechápu proč si umučil ji?? Všechno ostatní ano..touha po moci je strašná, ale ta žena? Ta za to přeci nemohla…“ V něčem sem s ním souhlasila nikdo nemá právo zasahovat do lidských životů a zjistila jsem že to byl hlavní problém u něho: „To se mi nelíbilo. Chtěl jsem proti němu bojovat, ale prohrál jsem. Je to starý čaroděj, ale nevydávám se naděje na jeho poražení.“ Stále, ale bylo moc věcí, které mi vrtali hlavou: „Proč ho chceš porazit..to ti nestačilo co si poznal zde..že je někdy strašné soudit lidi?? Opravdu ne?? Nezapomeň každému může být odpuštěno...a proč si tedy ublížil ji? Na to si mi ještě neodpověděl?“ Nasadil útrpný výraz: „Proč? Chtěl jsem se mu pomstít. Ona byla jeho nejmilejší výtvor.“ A teď pro mě důležitá otázka, pak zjistím zda se mohu přiznat: „To bylo od tebe podlé... zeptám se tě teď na jednu otázku... Kdyby znova přišel tvor nejbližší jeho srdci, který si z jeho dobré vůli nedal vymluvit to že tě nezmění...ublížil by si znovu?“ Už mu skoro tekli slzy: „A teď toho velmi lituji. Ale jsem proklet. A souhlasím s tím.“ Pořád jsem však neslyšela to co jsem potřebovala: „Stále čekám na odpověď…“ Významně na mě pohlédl a měla jsem dojem, že se trochu i usmál: „Ne. Dnes ne... Dnes už ne... Dnes už nejsem nic. Nikdo. jen Hlas, který může varovat...“ Měla jsem radost, jak z něho tak ze sebe: „To je dobrý postup..nezapomeň každému se může odpustit...ale pomsta není hezký čin a ty po ní stále toužíš to není dobré...“ Významně zavrtěl hlavou: „Už ne. Nejde o pomstu. Mstít se nechci. Chci bojovat. aby lidé nebyli vedeni jako ovce, kam on chce.“ Nemohla jsem s ním souhlasit, možná to tak bylo když odcházel, ale teď?? Určitě ne: „Víš jak to vůbec teď vypadá nahoře v poli čarodějů? Myslíš že on je skutečně vede tak jak si přeje? Já myslím, že ne. On se hodně změnil věř mi. Ale už mluvím až moc.“ Podíval se na mě vyděšeně: „Od doby, kdy jsem byl vypovězen jsem tam nebyl. Kdo jsi? Anděl?“ Mírně jsem se usmála: „Anděl..ne.. jen někdo kdo ti chce pomoc.“ Skoro nepříčetně vykřikl: „Tak kdo?“ Už jsem na to neměla musela jsem mu to říct:
„Můžu Ti jen říci, že otce to velmi mrzí. Ne jen kvůli tobě.“
Pokračovala jsem dál „A já ti mohu jen poděkovat, když si ji umučil přišla k nám. No Jinak bych tu ani nebyla. Tady ani jinde. Už chápete?? Ano, i ona Vám už odpustila.“ Tvářil se dost nedůvěřivě: „Neříkej, že zapomněl na naši hádku?“ Zakroutila jsem hlavou: „Nezapomněl..zapomenout se nedá, ale odpustit ano.“ Pohlédl na mě tak zvláštně: „A stojí stále za svými názory tak neochvějně? Tak neochvějně, že neexistuje argumentace, ale pouze hádka!“ Říkala jsem si, že ho musím vyvést z omylu: „Nevím jaké měl názory původně. Jediné co vím, že maminka ho hodně změnila... svoji moc už skoro nevyužívá. On je to mírný člověk aspoň co ho znám já. Akorát nevím co mi udělá až zjistí, že jsem zase řekla co jsem neměla.“ Pořád ten samí pohled: „Nestojí děti vždy za otcem?“ Je to jisté on mi prostě nevěří, proč bych mu asi lhala, to ho asi nenapadlo: „Ty mi nevěříš, že jsem ta za kterou se vydávám, viď? Já za otcem stojím, ale on se trápí tím že pořád trpíš, myslí si, že trest už byl dostatečný a že sis některé věci uvědomil Ale jen tak ho zrušit nemůže zařekl se že to neudělá dokud se mu neomluvíš..jen to jedno musíš udělat. Věř mi já nelžu a tobě už vůbec ne.“ Asi jsem řekla něco špatně, tváří se celkem naštvaně, co jsem asi provedla? Brzy to zjistím, už otvírá ústa: „Omluvit? Za co? Že jsem si dovolil říct mu svůj názor?“ Tak tohle to vyřeším lehko: „Ne za to že si umučil nevinného člověka a nechal si ho trpět.“ Napětí vrcholilo čekala jsem na odpověď..skoro jsem ani nedýchala: „K tomu jsem připraven. Přijde on, nebo mohu já za ním?“ Myslela jsem že radostí budu skákat až dva metry vysoko: „Můžeš za ním, stačí když vyjdeš ven a dojdeš ke třetímu stromu..on už čeká... ale jestli mě zradíš a ublížíš mu... věř mi mám větší sílu než on a jsem ochotna ho pomstít za každou cenu.“
Koukám se z okna. Vidím jak odchází z hradu. Ve chvíli kdy ho opustil vzlétly všechny duše a hrad se začal bortit. Brána odpadla. Jeho obraz okamžitě zplesnivěl. Moje myšlenky se snaží soustředit na to jak dát hrad opět do pořádku, se špetkou kouzel je to hotovo během chvilky. Poté sleduji z okna co se děje. U prvního stromu jeho plášť z černé zešednul. U druhého se jeho krok začal vznášet. U třetího stromu zchodil soudcovskou čapku a pokleknul. Nad jeho hlavou se objevuje světelný vír, který kdo ze smrtelných spatřil, oslepl. Nevím, jak dlouho tam klečel. Ale když vstal cítil odpuštění, jak mi později řekl. Já jsem pocítila strašnou úlevu..moc dobře jsem věděla co tento vír znamená. Zvedl svou soudcovskou čapku a nasadil si ji. Svižným a lehkým krokem se vracel do svého hradu, aby mohl vykonávat své povolání. Aby spravedlivě soudil. Dohlížet, aby žádný špatný čin nebyl nepotrestán. Ale teď již bez kledby. Bez KLEDBY. Běžím mu v ústrety jak nejrychleji mohu, chtěla bych mu poblahopřát, obejmout ho. Jen nevím jak se zachová on, a tak se zastavím tři kroky před ním a čekám. Na chvíli se zatvářil vážně, pak mě vzal do náruče a hlasitě křičel: „Děkuji, děkuji“ Jsem dojata nevím co říct: „Mě se chce akorát strašně smát... za tento den jsem "zachránila" dva životy.“ Na chvíli se zamyslí: „Dva?“ Asi neví koho myslím. Po chvíli dodá: „Ano, vlastně i více.“ Ale najednou si uvědomím co se stane ,když ten druhý člověk nebude tak vděčný jako on a můj úsměv opadne. Skácím se k zemi a chce se mi plakat. Něžně si ke mně sedne: „Copak se Ti stalo?“ Smutně se usměji: „Ale nic jen jsem si uvědomila co mě možná v nejbližší době čeká... jen jsem tak přemýšlela kdo se toho mého trestu zhostí, když ty už jsi pozemský soudce.“ Hodí po mě takový zvláštní pohled nevím co z něho vyčíst: „Ne. Jsem víc než pozemský soudce. A mám zpět svou plnou moc. A spravedlnost budu bránit, i kdybych se měl znovu ostavit Tvému otci.“ Stále se mi chce plakat, ale je to spíše úlevný pláč: „Tak to blahopřeji..to jsem si přála... aspoň vím, že když se ze mně stane ta meluzína...zůstanu tady a s tebou…“ Přemýšlí o tom jak by mi pomohl, úplně to na něm vidím: „Dělat se dá mnoho. Však to by znamenalo vmísit se do osudů lidí. Mohli bychom jí zabránit. Ale to bych udělal, proti čemu jsem bojoval. Však věz, mám kamaráda ďáblova advokáta. To by v tom byl čert, abychom nenašli nějakou kličku ve tvém slibu.“ To po něm přeci nemohu chtít: „Ne jednou jsem tak řekla a doufám, že ta dívka mi zůstane vděčná, ale zase na druhou stranu jsem jí vzala to čeho si nejvíc vážila..teď je na ní čeho si cení víc krásy a nebo života. Teď musím jen čekat..kdy je jí vůbec asi konec..odešla hned po pár minutách.“
Jen přikývne: „Ty by jsi neodešla?“ Sama se nad touto otázkou dlouze zamyslím: „Nevím, těžko říct, možná bych byla vděčná možná naštvaná, každopádně bych si svůj postup promyslela aspoň den...“ Nevypadá, že by se mnou souhlasil: „Den zůstat na místě, kde Tě nepotkalo nic dobrého?“ Hlava mi říká že jsem asi naivní: „Nic?? A já myslela, že i přes ten trest jsem jí pomohla asi jsem se spletla, ale nevadí...“ No moc mě v mé myšlence nepodpoří: „Myslíš, že to tak bude brát. Vzala jsi jí krásu. Pro ni to nejcennější. Možná jednou si to uvědomí. Ale dnes?“ Asi má pravdu: „Tak bych se asi měla připravovat na svůj trest..nevadí za pokus to stálo..aspoň budeš moci dalším návštěvnicím vyprávět můj příběh!“ Zatváří se soucitně: „Nevěš hlavu. Vždyť o zítřku předem nikdo nic neví. A tato slova jsou jako bzučení mouchy u mých uší.“ Cítím se provinile, že ho tím vůbec obtěžuji, když si za to mohu sama: „Promiň to jsem nechtěla.“ Z jeho pohledu nejde nic vyčíst: „Tím myslím, že nemají váhu. Co je dnes řečeno, nemusí znamenat nic zítra. Tolik to můžou být i sliby.“ Chce se mi odporovat: „Záleží na tom jak člověk sliby bere!“
„Slib je jedna z nejsilnějších věcí. Ale mnohé se může změnit. Ona žena může zemřít. Může se stát cokoliv, díky čemuž slib pozbude smyslu!“