Padlý anděl

Anotace: vaše názory mě zajímají :)

Padlý anděl
Vzduch byl vlhký a chladný. Kolem panoval klid. Občas mlhou problesknul slabý paprsek světla, ale jinak nebylo vidět vůbec nic. Sněhové vločky se sypaly z chladného nebe a dopadaly na zamrzlou zem. Po úbočí skalnatých hor se táhl dlouhý rudě zbarvený opar. V těchto nehostinných podmínkách nic nepřežívalo. Jen jediný tvor zde musel žít. Plazil se v mlze, snídal ledové střípky, hanebně snášel svůj trest. Byl odsouzen k věčné samotě. Neměl tělo jen něco jako duši, která ho tísnila. Vlastně by se dalo říci, že to bylo jen jakési mlhavé tělo stvořené ze samotného svědomí. Špatného svědomí. Létal vzduchem a nic jiného se od něj ani nečekalo. Kdyby se někdo někdy snažil zahlédnout ho, pak by nejspíš zahynul trýznivou smrtí. Ano, pohled do jeho očí by snesl jen člověk s naprosto neposkvrněnou duší. A existoval snad někdo takový? Ne! Ne v tomto krutém světě plném smutku, žalu a násilí. To byl pro tohoto tvora ten nejkrutější trest. Jediná, nepatrná naděje, kterou měl ho nenechávala chvíli v klidu. Nemohl spát ani snít. Nemohl nic. Jeho myšlenky byly sestaveny ze lží, podvodů a krádeží. Ze všeho špatného co ve vlastním životě spáchal. Často přemýšlel, proč byl takový, ale pokaždé, když už se blížil k nějakému srozumitelnému vysvětlení. Jakoby už ho měl na dosah vždy mu vyklouzlo. Tak jako niť protáhnete jehlou tak mu pokaždé uniklo. Bylo to neuvěřitelně trýznivé a tolik bolestné, ale za své činy si zasloužil pikat. Věděl to a možná to byla ta polehčující okolnost, proč ještě mohl dýchat. Nemohl zemřít ani žít, ale dýchal. Stále dýchal a byla tu ta nepatrná naděje, že snad někdy nalezne svého zachranitele. Když plazivými skoky překonával mlžný opar, náhle ho něco upoutalo. Sluneční paprsek, jenž mu osvítil tvář. Zbloudilý, sluneční paprsek. Hřál a hladil jeho tvář až srdce bolelo. Nemohl cítit ani necítil a přesto ho to naplňovalo jakýmsi pocitem. Příjemným pocitem. Nastavoval svoji tvář vstříc slunci a chtěl další a další pohlazení, ale slunce ustupovalo až za chvíli zmizelo úplně. Další z krutých trestů, který si pro něj jeho pán přichystal, pomyslel si. Aby věděl, jak chutná prázdno, žal a smutek musel zakusit i to dobré co by mu potom mohlo chybět. Proto ho jednou za čas jeho trýznitel obdaroval takovýmto darem. Tentokrát to ale bylo jiné. Chtěl víc, chtěl se vzepřít tomuto systému, konečně už chtěl něco. Nevěděl co, prostě jen něco co nemůže mít. Zakázané ovoce chutné nejlépe. Ano on jediný věděl moc dobře co to znamená. Rozhodl se vydat zpět do prázdnoty, kam chodíval, když ho omrzely mlhavé, sněžné kopce. Prázdnota jako prázdnota, ale přece jen, alespoň v pocitu, že kráčí někam jinam, prostě jen někam, v tom pocitu nalézal zalíbení. Usadil se na zamrzlé zemi a počítal vločky až se mu pomalu začaly klížit oči. Jistě, neměl oči, ale cítil a to pro něj byl zrak, sluch i čich zároveň, ač žádný z pocitů nerozeznal. Malý bystrý potůček spěchal svou cestou, když zaslechl jeho něžné volání. Přiblížil se proto k němu, dychtivě natáhl svou ruku, těšil se až se jeho dlaň dotkne studené vody. Dychtil po tom pocitu, ale když už byl na dosah, jeho dlaň prostoupila vodou bez jakéhokoli pocitu. Povzdychl si a zklopil hlavu. Jistě co čekal, to on je ten, který nemá žádné pocity. Který nemůže mít žádné pocity, který si nezaslouží pocity. Ty jsou tu jen pro dobré lidi a těch je zatraceně málo. V jedné kapce z rozpuštěných vloček zahlédl tvář. Nejprve to byly jen řasy, potom viděl celé oko až jeho pohled zachytil celou živou tvář. Bolestivě zasténal, bylo to poprvé po tak dlouhé době, kterou tu strávil, co zahlédl něčí tvář. Okamžitě si ji zamiloval. Štíhlá protáhlá brada, plné rty orámované drobnými důlky, bystré oko s velkými hrdě mrkajícími řasami. Pohled, který potěší každou duši. Zamilovaně hleděl na tu neznámou, neuchopitelnou tvář. Trvalo hodiny, než od ní dokázal odvrátit zrak. Bez myšlenek na bolest a zlobu. Bylo to jakoby se částečně odprostil. Chtěl ji, musel ji mít. Byl posedlý, poblouznění, nezastavitelný. Musí ji najít! Několika ladnými skoky proskočil mlhu a vrhnul se bezhlavě vstříc zemi. Prolétl temně černým nebem a ocitl se v říši lidí. Byla právě noc. Panoval tu klid a mír, jen několik starých lamp osvětlovalo šerou ulici. Padal až narazil na tvrdou zem. Několik dlažebních kostek se pod ním rozpadlo a když procházel kolem zahrad s květinami všechny do jedné uvadly. Velice ho to mrzelo, ale byl tu za svým cílem a teď jen několik kroků od něj to přece nemohl vzdát. Těšil se, jak ji potěší svou návštěvou. Hodně to pro něj znamenalo. V myšlenkách zabloudil zpět do hrůz, které neustále prožíval. Volaly ho zpět, vábily, chtěly zpátky svou oběť, ale tentokrát byl silnější. V chůzi neustával ač na zem padaly kapky rudé krve. Necítil je, jen ten pocit vědět, že krvácí ho děsil a zároveň ničil. Náhle ho ozářilo silné měsíční světlo. Pálilo v očích, v kostech, po celém těle. Po chvíli na celý okolní svět padl závoj mlhy. Připomínalo mu to jeho vlastní domov. Domov, který tolik nenáviděl. Rozprostřela se před ním dlouhá, stará hřbitovní zeď. Omítka na ní byla oprýskaná a působila hrůzostrašným dojmem. Překonat ji pro něj bylo snadné. Ocitl se na hřbitově. Staré hroby ho mlčenlivě vítaly. Procházel skrz ně jakoby tu vůbec nebyly, ale plně si uvědomoval jejich přítomnost. Když si představil jaká tajemství a čí těla skrývají, otřásl se odporem a částečně i hněvem. Hněvem, že on nemůže v klidu odpočívat na jejich místě. Ve své podstatě jim záviděl. Věděl, že i toto je část zkoušky, kterou se rozhodl překonat. Pomalu se blížil k márnici, která tu nerušeně stála. Působila stejně děsivým dojmem jako všechno okolo. Patřila sem a nenechala nikoho, aby si jen pomyslel, že toto místo může existovat bez ní. Jako stromy bez listí, takavý by byl tento hřbitov bez ní a ona to věděla. Pyšně si tu stála mezi starými náhrobky a kříži. Vzal za starou železnou kliku a dveře se s nepříjemným skřípáním otevřely. Klouzal pohledem po zářivě bílých zdí. Jakoby se sem ta barva ani nehodila. Uprostřed stál kamenný stůl a na něm umrlčí tělo. Jako v tranzu pozoroval co neuvěřitelného se před ním začalo odehrávat. Zatímco tělo mrtvé ženy na stole se vůbec nehýbalo z něj začalo pomalu vystupovat cosi průhledného. Duše, která se odprostila od těla. Nejprve to byla jen změť provázků, ale pomalu se z ní tvořila hmota podobná jemu samotnému. Teprve teď ji začal poznávat. Byla to ona. Ta, kterou toužebně hledal. Když byla celá její podstata sestavena, myslel si, že je dílo u konce, ale mýlil se. Na jejích zádech se začaly tvořit další pramínky bílých nitek, z kterých pomalu vznikala křídla. Ano křídla! Nemohl uvěřit tomu co vidí. Byl to padlý anděl. Žena ničím neposkvrněná, která odešla ze světa proto, aby ho mohla zachránit. Se zatajeným dechem k ní přistoupil. Nehýbala se a on se neodvažoval jakkoli se jí dotknout. Bál se, že ji vyplaší, a tak tu několik minut jen tak stáli a těšili se z přítomnosti jeden druhého. Až konečně zvedla zrak a zadívala se hluboko do jeho očí. Po tváři jí přelétl slabý úsměv. Nezemřela, protože zemřít nemohla. Byla už mrtvá. Uchopil její dlaň a lehce si ji přitiskl na tvář. Bylo to neuvěřitelné. Konečně něco cítil. Pocit, který nedokázal popsat. Rozsvítilo se tisíce malých lucerniček a ticho prolomil koncert cvrčků. Byli volní. Svištěli spolu vzduchem pořád vzhůru. Gravitace pro ně neexistovala. Ruku v ruce vstříc novým a lepším dnům. Ona zemřela pro něj, on teď byl připravený zemřít pro ni.