Deník

Anotace: Tuhle povídku jsem napsal v 15ti letech. A je to asi má první povídka, o které si myslím, že za něco stojí. Co vy na to?:)

„Podívej! Tam – paprsky světla!“ „Kde?! … Opravdu! To není možné! Nikdy sem nic takového neviděla! - Je to nádhera. - Pojď na půdu! Od tam to bude lépe vidět.“ Zuzana vzala svého bratra Tomáše za ruku a stoupali po úzkém, dřevěném, polorozpadlém schodišti. „Bacha, pár schodů tady chybí.“ Upozorňovala ho. Vždy, když se Tomovo chodidlo dotklo schodu, ozval se skřípot doprovázený varujícím křupnutím. Není se co divit. Tom byl zavalitější, s krátkými světlými vlasy, kulatějším obličejem a nosem zdvihnutým do výšky. Všeobecně se takovému znamení přičítá pyšnost, ale to je lidská vlastnost, která v dnešní době nemá opodstatnění. Také nosil rozvrzané brýle s obroučky jakési zvláštní kombinace zelenoměděné barvy. Zdálo se, že ti dva nemohou být sourozenci. Zuzce bylo 16. Byla štíhlá, možná až vychrtlá. Vlasy, černé jako noc, jí sahaly až do půli zad. Vždy je nosila rozpuštěné. Na rozdíl od Tomáše byl její nos malinký, z určitého úhlu pohledu se někdy zdálo, že ho snad ani nemá. Její jemné rysy v obličeji se hrubě neshodovaly s jejím spontánním chováním. Vyšli už poslední schod. Všude byla tma, ačkoli bylo něco málo po poledni. Poslepu nahmatala na poličce kousek od schodiště stojan se svícemi. Hned vedle něj ležela krabička sirek. Alespoň si to myslela. Chvíli jezdila dlaní po poličce, jako by v ní svírala kousek smirkového papíru. Na něco sáhla. Bylo to měkké, teplé a jakmile se toho dotkla hrozně to písklo. „Ježiši! Nesnáším potkany!“ Vykřikla a cukla rukou. Něco shodila a rozsypalo se to. Jako by se něco rozletělo na mnoho kousků, ale rána slyšet nebyla. „Co to asi mohlo být?“ Zeptala se v duchu sama sebe. „Hm, dobrý. Čím teď budeme asi svítit?“ Poznamenal Tom. Zuzana se na něho zle podívala, ale jemu to mohlo být jedno – stejně nebylo nic vidět. Používat elektrický proud bylo téměř celý den zakázáno. Chvíli se rozmýšlela, jestli mají jít. Po tmě to bylo velmi nebezpečné, neboť trámy půdní podlahy už nebyly zrovna nejpevnější. Ale co, říkala si, je to poprvé a možná i naposled kdy může spatřit takový přírodní úkaz, jako pronikání světelného paprsku skrz temné nebe. Opatrně našlapovali a analyzovali každý zvuk, který zaslechli. Vůbec si nebyla jistá, jestli je dobře, že tam s ní jde i její bratr. Z bezpečnostních důvodů na půdě ještě nikdy nebyl. Najít okno byl také problém, protože uvnitř byla naprostá tma, a venku bylo temnější šero. Navíc sklo v okně bylo celé zaprášené. Po chvilce ho ale našli. Otevřela ho. Šlo to dost ztuha. Neobešlo se to bez pořádného randálu. Vykoukli z něj. Museli se opravdu pořádně vyklonit, protože domy na sídlišti nebo jakékoli větší seskupení tzv. rodinných domků, se stavěly do kruhu, takže každý viděl oknem do jakéhokoliv okolního domu. Bylo to velmi chytře promyšlené, prý pro kontrolu obyvatelstva, kdyby se něco stalo, aby mohl druhý pomoci. Opravdový účel byl každému jasný, ale nikdy ho nikdo nevyslovil nahlas… Jak tak stáli napůl uvnitř na půdě a napůl venku, uvědomili si, že je dnes vlastně všechno tak napůl. Nepamatovali si, že by to bylo někdy jinak, ale slýchali o tom. Pozorovali ten úžasný paprsek nekonečně dlouho. Lidé na ulici se objevovali a mizeli. Za tu dobu, co hleděli z okna, by za dávných časů slunce na obloze dávno urazilo čtvrt kružnice, a pomalu by se stmívalo, jenže teď – nebylo možné vizuálně určit jak dlouho tam tak stáli. To, že je to už asi hodně dlouho jim došlo, až když se začaly rozsvěcet pouliční lampy a upoutávky různých podniků. Hned jim bylo jasné, že musí být něco kolem osmé večer. Elektrika se pouštěla až v tuto dobu. Vlastně až teď začal svět opravdu žít, až teď se chodilo nakupovat,svítilo se v domech. Svět se vynořil ze stínu sama sebe a ozářil tu nuznou nicotu skrytou přes den ve stínu. Dnešní svět se dá docela dobře přirovnat k dívce navenek krásné a bezchybné, ale uvnitř, v jádru nahnilé a zkažené… Celí ztuhlí od venkovního chladu zavřeli okno, Zuzka rozsvítila, a sedli si na pohovku u stěny. Jak dosedli, ztratili se na pár vteřin v oblaku prachu zvedajícím se z pohovky. Seděli, upřeně, zamyšleně se dívali před sebe na zastaralou dřevěnou skříňku, ve které bývaly dříve asi knihy. Skříňka měla čtyři poličky, z nichž na horní už nebylo vidět. „No nic, asi půjdeme, ne?!“ Oznámila Zuzka a zvedla se. Jak se její hlava řítila vzduchem nahoru, oči se dostaly na úroveň horní poličky skříně. Jen jí tak přejela pohledem. „Koukni. Tam je nějaká kniha.“ Rychle přiskočila ke skříni a v první chvíli chtěla knihu asi někam schovat, ale v zápětí si to rozmyslela. Čtení knih bylo ještě důrazněji zakázáno, nežli používání elektrického proudu před osmou. Sundala knihu, či spíše knížku z poličky. Ležela na ní tlustá vrstva prachu a pavučin. Rukou jí otřela. Byla to dost stará kniha, v rubínově červených deskách. Do nich bylo vyryto „zápisníkový deník“ Otevřela ho, zhruba někde uprostřed. Na stářím zažloutlých listech papíru bylo kostrbatým písmenem napsáno:

15. listopadu 2014:

I když je teplo, klepu se chladem. Neustále slyším hvízdání, jak kulky protínají vzduch. K tomu výbuchy, tam někde v dáli. Zásoby docházejí, voda je tři dny stará. Zítra nebo pozítří musíme prorazit obranu nepřítele . Velitel se před námi snaží skrývat svůj strach, ale dnes jsem ho spatřil ve svém stanu. Chtěl se napít z kelímku, ale než se mu to podařilo, půlku ho vylil. Pak se rozbrečel, ale jakmile si mě všimnul, dělal jako že se nic neděje. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázal potlačovat city. Znovu působil suverénně…

Zuzana deník zavřela. Už ho ale nevrátila zpátky na poličku, ale nechala si ho. „Zuzano, začínám dělat večeři. Kde jsi?“ Tomáš do Zuzky strčil, ale ta ho nevnímala. Bylo toho na ní dneska už moc. Tomáš byl ještě příliš malý na to, aby pochopil význam toho deníku a vůbec všeho. Připadalo jí, jako by to všechno mělo nějaký hlubší význam, jako by to v sobě skrývalo nějaké znamení, ale stále nemohla pochopit, co vlastně signalizuje.
Po večeři, už bez bratra, šla opět na půdu. Vyjít schody jí už nečinilo takové problémy jako odpoledne. Stačilo stisknout malý černý caplík a celé schodiště se osvětlilo. Jak pohodlné, myslela si. Šáhla na horní poličku pro knížku. Tentokrát, než si sedla na pohovku, ji radši pořádně vyplácala. Musela otevřít okno, jinak by nemohla kvůli hustým oblakům prachu dýchat a nejspíš by nebyla schopna přečíst ani písmenko. Neměla moc času. Elektrika se vypínala už kolem třiadvacáté hodiny. Nebyla si jistá, jestli matka o tomto deníku ví. Jestli ano, tak by asi nebyla moc ráda, že ji Zuzka čte. Jestli ne, jistě by se zhrozila při pohledu na něj a pak by ho co nejrychleji zničila. Tak, či tak, musela najít místo, kde deník schová. Napadlo jí, že si ho strčí do šuplíku, pod oblečení. Ale…když byl celou dobu na poličce a nikdo si ho nevšimnul,nejspíš, tak proč by ho tam nenechala? S takovou myšlenkou se dala do čtení. Otevřela deník na první stránce.

3. listopadu 2014

„Po dlouhých bouřkových dnech Slunce opět vysvitlo, vynořilo se z hustých černých mraků a ozářilo ztemnělou krajinu. Stál jsem u okna a pozoroval tu nádheru. Paprsky světla se odrážely od oken okolních domů a tvořily barevnou mozaiku. Každou chvilku se něco blýsklo a i když mě od venkovního světa dělily balkónové dveře, cítil jsem to teplo sálající zvenčí. Byl to konečně jeden podzimní den, který začínal tak krásně…Vlastně ani nevím, proč píšu tento deník! Mohu říct, že by mě asi nebavilo psát do něj jen strohé záznamy, co jsem dělal, nebo kam jsem šel. Při psaní se, nevím jak se mi to povede, budu snažit napsat ho jako knihu mého života se vším všudy…Píšu ho asi proto, že doufám, že mě to bude bavit. Nebo možná jen čekám na nějakou zvláštní událost v mém, zatím tak nudném životě abych ji pak mohl pečlivě zaznamenat… Kdyby jste to náhodou nevěděli, jmenuji se Norbert a je mi 31 let. Nemám rodinu, a možná i proto, jsem voják z povolání. Už ani nevím,jak jsem se k takové práci vlastně dostal.Odmalička jsem se jakž takž snažil řešit problémy jinak než násilím…Ale říkám si, že vojenská služba přece nemusí být jen o tom.Měla by to být záslužná práce a očekával bych trochu větší podporu od okolí.Kdo bude nejdříve připraven k obraně naší země? Nesnažím se to dávat najevo ani sám sobě, ale tuším, že to mám někde hluboko v srdci. Čekám, že jednou přijde den a já se ocitnu někde na frontě. Netoužím po tom v tom pravém slova smyslu, ale byl by to ten správný impuls do mého života. Někdo by mohl říci i smrti… Protože člověk si začne vážit života až když o něj může přijít…Já bych tak moc neztratil, ale to mohu říci teď v tomto okamžiku. Kdo ví, co bude zítra, pozítří, za rok…Před dvěma tisíci lety každý věděl, že Země je středem vesmíru. Před tisícem let každý věděl, že Země je placka…No a já teď stejně tak vím, že můj život nestojí za nic. Někdy v noci vstanu z postele, jdu ke skříni a hledám po tmě mezi obleky pistoli. Sednu si na postel, pomalu vyndám z koženého pouzdérka náboj pro „zvláštní příležitost.“ Vložím ho do zásobníku. Zaklapnu ho, pomalu odjistím…Pak se jen dívám ve tmě na černou, lehce se třpytící hlaveň zepředu. Ukazováček na kohoutku pomalu tisknu blíž a blíž k němu. Pak se mi vždy rozechvěje ruka a já jen smutním nad tím, jaký jsem chudák. Nedokážu si ani nic udělat. Nejsem si jistý, jestli bych byl schopný ji někdy použít…Ale už ten samotný fakt, že mě napadají takové myšlenky…Hrůza!...
Dnes jsem vystoupil z metra, na jaké zastávce to bylo si už nevzpomínám, a zůstal jsem chvilku stát a díval se na okolní svět. Na druhé straně ulice si nějaké starší dámy, oblečené velmi moderně, v mini sukních a obtažených tričkách s různými číslicemi, vyprávěly ty jejich neuvěřitelné příběhy z obchoďáků, o hrozné morálce dnešní mládeže, kam podle nich patřím i já, a o tom, kde se dá nejlevněji nakoupit…Pak okolo nich prošla.Ztělesnění dokonalosti.Měla dlouhé černé vlasy, které jí padaly do tváře, pokaždé když pohnula hlavou. Nesla se, jako by na ní přitažlivost vůbec nepůsobila. I na takovou dálku působila hrozně mile a nevinně…Nejraději bych jí rozbil hlavu dlažební kostkou.Představovala všechno, co jsem chtěl být a nikdy sem toho nedosáhl.Já prostě neumím kolem sebe rozsévat pohodu, aniž bych musel něco říct, udělat nějaký fyzický čin. Sledoval jsem jí, i když už byla ke mně otočená zády. Představoval jsem si, kam asi jde, nebo možná za kým…Pak se otočila. Jen na zlomek sekundy. Její oči se mi zabodly přímo do mých. Pak se trochu pousmála, ale ten její úsměv mi nepřipadal jako upřímný. Byl takový dvojsmyslný, až ironický. Asi si říkala: „ Jen se dívej a záviď. Jsem tvůj pravý opak a to tě musí hrozně štvát…“

Světla, nejen na půdě, zhasla. Celý svět se opět topil v temnotě. Někdy se stane, že kdejaký dopravní prostředek se někde zdržel a má před sebou ještě jednu, dvě zastávky. Vypne se proud a zůstane trčet uprostřed sinice… „Zrovna to začínalo být zajímavý…!“ Myslela si Zuzka, sedící potmě nad rozevřeným deníkem. Byla neděle, ale nemusela zítra do školy. Vlastně tam už hodně dlouho nebyla. Od doby, kdy se válka změnila v nezvládnutelnou, byl povolán každý muž, schopný unést výzbroj. To znamená, že i drtivá většina učitelů. Věděla, že se válčilo, už když se narodila ale nikdy si neuvědomovala, že by válka nějakým způsobem ovlivňovala obyčejný život. To až v posledních letech, kdy veškeré produkty společnosti jdou na frontu. Měla pocit, že už se někdy kdysi dávno taková věc přihodila. Učili se o tom v dějepise. Nebyla si jistá, ale myslela, že to bylo někdy mezi obdobím 193? – 194?...To bylo ale asi jediné, co o tom věděla…Byla už celkem unavená a nechtělo se jí po tmě slézat po rozbitém schodišti dolů do svého pokoje. Lehla si na gauč a za chvilku, ač se třásla zimou, usnula…
„Zuzano! Proč spíš tady? A co to máš pod hlavou?!“ Třásla s ní její matka. Zuzka pomalu otvírala oči, převalila se na druhý bok, zády k matce. „No tak, na něco jsem se tě ptala, ne?“ „Nó, co je?“ Pak jí to došlo, co si dala vlastně včera večer pod hlavu místo polštáře. „No, to je…našla jsem to tady na poličce…je to…“ „Ukaž mi to!“ Nadzvedla hlavu a vzala deník. Dala ho matce. Ta obrátila na první stránku, chvilku si ho četla a postupně, jak přečetla více a více vět, se jí po tváři rozléval nevěřícný úsměv. Zuzka si toho všimla a přestávala mít obavy. „Máš vůbec ponětí, cos to našla? To je deník mého otce! Bojoval na začátku války a - …už se nevrátil…!“ „To je smutný, mami. – ale nevadí to, když si ho přečtu!?“ „Vůbec ne… Měla bys jít dneska do hospody. Už nám dochází voda.“
Po snídani se vymotala ze spleti křížových ulic a zamířila k lesu. Matka jí říkala, že tam tudy chodit nemá, ale je to kratší…Hospoda ležela kousek za lesem. Cesta vedla kolem celého obvodu lesa a tak to vzala skrz. Na okraji bylo ještě docela světlo, ale čím hlouběji došla, tím byla větší tma. Neměla ani moc dobré boty na takový terén, Všude samé kořeny, hrboly, kapradiny, potůčky a kvanta suchého, opadaného jehličí. Větve stromů, zahalené ve tmě kterou sem tam pronikají paprsky světla, způsobovaly zvláštní, strach nahánějící atmosféru. Neměla strach, jen se podvědomě chovala obezřetněji. Zpomalila chůzi, lehčeji, opatrněji našlapovala na větvičky a jehličí. Vždy jak podrážka její boty došlápla na zem, ozvalo se křupnutí. „Tak jdi, čeho se bojíš?! Už nejsi malá, je to jen obyčejná cesta lesem…!“ Povzbuzovala se. Byla to typická ukázka, jak jsou některé citové reakce na okolí zbytečné a někdy dokonce člověku nejen že nepomohou, ale spíše uškodí. Šla asi hodinu. Mezi kmeny stromů konečně prosvítalo pole a třpytilo se malé, průzračné jezírko. Na obzoru už byly vidět první domy vesnice. Někdy dříve zaslechla, jak se její matka bavila s otcem, to byl ještě s nimi, o tom, že by se sem ze samoty přestěhovali.Bylo by to pěkné, ale dneska nepravděpodobné. Rukou odhrnula větve posledního keře a vešla na pole. Bylo obrovské. Kam se podívala, všude to samé. Klasy byly až neuvěřitelně precizně zarovnané do stejné výšky. Jen občas nějaký vyčníval nad ostatní. Šla kolem jezírka. Podívala se na hladinu. Bylo vidět až na dno. Napadlo jí, že by klidně mohla nabrat vodu odtud… Ušla ještě tak 400 metrů a stála na silnici před vesnicí. Silnice neměly moc smysl, protože většina vytěžených kovů se používala na výrobu zbraní a vojenské techniky, tudíž nebylo nic, co by po nich mohlo jezdit. Napravo od ní byla zahrádkářská kolonie, nalevo obytné domy. Hospoda byla na návsi. Byla to celkem nová budova, to se jen tak nevidí. I když – možná byla jen nově natřená…Na průčelí byla velká plochá obrazovka, na které byly krátké prostřihy autentických filmů z války, natočených investigativními žurnalisty. Na venkově to nebylo tak moc znát, ale technologický pokrok se nedá zastavit. Chvilku na obrazovku hleděla a pozorně ji sledovala. Všimla si, že pouštěli pouze vítězné okamžiky naší armády…Otevřela. Šlo to dost z tuha. Z vnitřku se vyvalil hustý kouř. Jí to ale stejně moc nevadilo. Kouřila už…no už je to dost dlouho. Ale teď to musí omezovat, i kdyby nechtěla. Veškerý tabák jde opět na frontu… Vešla dovnitř. Po stolech, po zemi, všude bylo vylité pivo. Okolo stolů(někde i na stolech) seděli samí stařešinové. Došla k baru. Hospodský právě myl sklenice. „Tak co to bude?“ „Mohl by jste mi, prosím vás, nalít do tohohle vodu?“ Dala mu asi pěti litrový plastový kanystr. „No dobře, ale zadarmo to nebude, slečinko!“ „Cože? To chcete platit za vodu? To si můžu klidně nabrat támhle ze studánky!“ „No, tak to bych radši nezkoušel. Dívala jsi se pořádně? Až na dno? Měla bys to udělat…“ Odvětil hospodský, když točil vodu do kanystru. „Tak dobře, můžeš si tu vodu vzít zadarmo, ale až sem příště přijdeš, už budeš muset zaplatit, jasný?!“ „Dobře. Děkuji.“ Hospodský jí položil kanystr na barový stůl. Když se kanystr přehoupl z hrany stolu, málem jí vykloubil rameno. Cestou zpátky prošla kolem dvou lidí, který nikdy předtím neviděla. Holka, měla krátké, černé, rovné a rozčepýřené vlasy, kulatější obličej posetý pihami. V jejím obtaženém hnědém tričku ještě více vynikaly její kulaté tlusté tvary. Kluk byl celkem hezký, říkala si. Zrzavé vlasy, obličej, stejně jako holka, plný pih. Ale na rozdíl od ní byl hubený, až vyzáblý. Seděli na lavičce, ale to bylo vše. Ani si nepovídali.
U jezírka se zastavila. Kanystr položila do zelené trávy. Klekla si a nahnula se nad vodu. Chvilku tak setrvala a pak si toho všimla. Ani jedna rybička neplavala. Všech pět, jestli dobře počítala, leželo na dně a dá se říct, že byly ve stádiu rozkladu. Při takové vzpomínce, že chtěla tuto vodu nabrat do kanystru, se jí zvedal žaludek…
Bylo něco po poledni. Není divu že měla celkem hlad. „Cestou lesem si natrhám nějaký lesní plody…“ myslela si. „Stejně se toho moc nenajím, ale je to lepší než nic…“
Domu přišla asi za dvě hodiny. „Čau, mami. Tu vodu mám, ale ten chlap za to chtěl zaplatit. Nakonec mi ji dal, ale příště si musím vzít nějaký prachy.“ „No, jo. Dneska se musí platit úplně za všechno!...Za chvilku bude oběd.“ „A co bude?“ „Brambory.“ „A s čím?“ „Prostě brambory! Na nic jiného nejsou peníze. A i kdyby! Kde bys chtěla sehnat nějaký kus masa?!“ Brambory měli tak třikrát, čtyřikrát do týdne. Zuzce už z toho bylo dost špatně. „Co kdybych nasbírala nějaký borůvky? Můžeme udělat knedlíky. Mouku a vajíčka přece máme, ne?“ „To by šlo. Ale ne dneska. Zítra dopoledne. - „Řekni Tomovi, ať jde, už je oběd.“ …
Oběd snědla dost rychle. Už se těšila na další pokračování deníku jejího dědečka. Nikdy ho neviděla. Ani nikdy nezaregistrovala, že by se o něm matka zmínila. Bylo to jako by neexistoval, i když bylo jasné, že někdo takový existovat musel.
Ze tmy se zase ozývaly jen skřípavé zvuky ztrouchnivělých prkenných schodů. Zuzka se už nemusela s knížkou schovávat, ale přesto nejraději chodila číst na půdu. Knížku našla tady, navíc to bylo místo, které není nijak strašidelné, ale v různých situacích se zdá být značně tajemné..To jí ještě více přitahovalo a dodávalo to deníku větší zajímavost. I když to sám o sobě nepotřeboval..Sedla si do gauče. Osvětlení opravdu nebylo nic moc. Chvilku, než začala číst, se jen tak rozhlížela kolem, jako by něco hledala, ale sama nevěděla co. Připomínala spíše světlo na majáku, rotující dokola, jako obrovské ostražité oko „sledující“ vše a zároveň nic. Všimla si, že z pod haldy všelijakých krámů(matka tomu říká starožitnosti) ční nějaká tyč se čtyřma nohama. Zaujala jí. Stoupla si a udělala pár kroků k té haldě “starožitností“. Teď to pro ní byla nechtěně udělaná barikáda, která jí bránila dostat se dál. Na chvilku si představila, že na ní je ještě ostnatý drát s vysokým napětím. Jako by byla někde na frontě, měla to štěstí a přeběhla přes „území nikoho“ a jediné co jí bránilo dostat se k nepříteli co nejblíže je právě ta barikáda..Krámy se tu hromadili už dlouhá léta. Nebylo divu, že sahaly ode zdi ještě dobré čtyři metry. A to ono bylo, jako obvykle, skoro u zdi. Začala pomalu odstraňovat kousek po kousku. Byly to vesměs samé staré, časem zpuchřelé stoly, židle, skříně, desky, poličky..Samé dřevo. Jak se tím tak prohrabovala, prolétla jí hlavou myšlenka. Na půdě byla vždy trochu zima, ale v létě to nebylo tak hrozné. Byla to vlastně jediná místnost, kde se dalo setrvat delší dobu, aniž by se člověk necítil jako maso ve vlastní šťávě. „Na zimu mám vystaráno..Konečně budu mít svůj pokoj!“ pomyslela si a při tom se koukla na krb stojící v rohu místnosti…
Konečně se k té věci dostala. Z téhle blízkosti už poznala co to je – lampa! Musela se dost přemáhat, než na ní šáhla. Byla celá obalená pavučinami. V nich leželo nespočetně vysátých těl hmyzu. Chvilku se na pavučinu zadívala. Nejen že byl mrtvý všechen ten hmyz, ale i jeho „vrah“. Pavouk, ležící na zádech, nohy složené na tělíčku…Nesnášela je! Vyvolávali v ní pocity nepředstavitelného strachu. Stačil jediný krátký pohled, chvilková představa jak se jeho drsné, zoubkovité a chlupaté nohy zachytávají o její pokožku…Ztrácela hlavu. Přestala logicky uvažovat a bylo schopná čehokoliv, jen aby se její představa nevyplnila. Právě proto se z takové, pro lidi kteří netrpí arachnofobií, bezpečné situace, stávala nebezpečná. Kdyby třeba stála někde na útesu vysoké hory, hleděla do dáli na malebný horizont a modré nebe, na kterém by byly jen sem tam bílé šmouhy, měla na sobě sandály a náhle by ucítila slabé lechtání na prstech u nohy. Sklonila by hlavu a její zrak by spočinul na malé, chlupaté pohybující se OHAVNÉ věcičce. Zatmělo by se jí před očima a bez větších rozpaků by skočila dolů..Nejspíš hned jak by to udělala by si uvědomila, co vlastně udělala. Ale to už by bylo pozdě!!...
Nakonec se přemohla. Odhrnula dlaní pavučinu. Se zavřenýma očima, samozřejmě. Pomalu se snažila uvolnit lampu zaklíněnou někde mezi květináči a starou digestoří. Moc se jí to nedařilo. Nechtěla jí nijak poškodit ale jinak to nešlo!(ono to šlo, ale nechtělo se jí odklízet všechno to haraburdí…) Pořádně jí stiskla a prudce škubla. Chvilku nevěřila vlastním očím. Po celé té námaze při úklidu(přesouvání věcí na nové, jistě lepší místo) najde jen dřevěnou tyč na stojanu. Žádné clonidlo, žárovka, vypínač – NIC! Ztratila tím zbytečně spoustu času, který mohla raději věnovat deníku. A to by jí měl ještě čekat úklid všech těch rozházených věcí po celé půdě. „Ale co?! Na půdu chodí stejně většinou jen ona, tak to tam chvíli vydrží, ne?“ říkala si…Už teď jí bylo jasné, že uklidí, až jí k tomu donutí matka. Napadlo jí, že by tu možná mohla být nějaká cédéčka. Rádio měla, ale už dávno jí přestaly bavit pořád dokola ty kecy o válce: „Východní fronta se posunula směrem na západ, Aliance má drtivou převahu…Ale očekáváme silnou podporu ze strany Francie, Anglie a dokonce i Německa. Víme to ze, zatím neoficiálních, informací, které poskytl jeden vysoce postavený důstojník EU….“

(Pozn.: EU sice dnes není čistě vojenská organizace, ale pravý důvod jejího vzniku je, podle mě, vytvořit silnou komunitu vyspělých zemí, která by byla schopná konkurovat, jak hospodářsky tak vojensky, USA..)

„Ale kdyby už tady nějaká cédéčka byla, tak kde? Nejspíš někde ve skříňkách, šuplíkách nebo tak…“
Po chvilce hledání toho stejně zanechala. Sedla si, jak bylo zvykem, do gauče a otevřela deník…

5.listopadu 2014

Zašel jsem do své oblíbené kavárny „U Zlatého kohouta“. Jsem jejich stálý host. Někdy je mi to tak trochu trapné. Tak často jako já tam jsou snad jen tři důchodci, asi něco mezi 70 až 80 lety. Vždy si objednávali čaj, oplatek a nakonec kafe - dva cukry a smetanu. Pak dlouho klábosili, láteřili, pochvalovali svoje povyrostlá vnoučata a tak trochu nadávali na dnešní dobu. Měli se dobře. Nejspíš to byli přátelé už z dětství…Jenže já jsem tam byl vždy sám…Pak se stalo něco, co jsem nečekal. Přisedla si ke mně servírka, která měla už padla. Myslel jsem: „Co se to děje? Že bych jí něčím okouzlil? Ale to asi ne…Ale co když…“ Lokty si opřela o stůl, hlavu v dlaních. Přes její temně černé, rovné vlasy, na mě, když pohnula hlavou, párkrát zasvítily oči, nádherně hnědé. Leskly se jako diamanty. Po tváři jí stékaly pramínky slz… „Ty hlupáku! Co sis myslel?“ Potřebovala se jen vypovídat – vylít smutek ze srdce. Z jejího mumlání do dlaní jsem pochopil, že se pohádala se svým snoubencem a ten jí poslal obálku se snubním prstenem, který nosil už 2 měsíce. Bylo toho víc, ale při takovém rozhovoru není důležité vědět přesně co ten druhý povídá, nebo co tím myslí. Je potřeba jen sedět a naslouchat, ne poslouchat. „Vlastně jsem ani nebyl schopný naslouchat. Vlastně naslouchat ano. Ale kdyby se mně pak zeptala, co si o tom myslím, nevěděl bych co odpovědět. Musel jsem pořád myslet, odkud já ji jenom znám. Najednou se mi to vybavilo. Zastávka, před dvěmi dny. Okouzlující dívka na druhé straně ulice. Nebyl jsem si úplně jistý. Soustředil jsem se na ten okamžik, kdy se mi podívala do očí…Servírka už pomalu končila se svou zpovědí. Přestal jsem na to myslet. Začal jsem s těmi otřepanými frázemi. „Nebojte, ono se to spraví. On si to ještě určitě rozmyslí.“ Pak si konečně odkryla tvář. Stačil jediný pohled. Teď jsem si byl jistý. Byla to opravdu ona. Nadechl jsem se, abych něco řekl, ale ona byla rychlejší. „Promiňte mi to. Jen jsem neměla komu to říct. Pak jsem uviděla vás. Nevím jestli si vzpomenete, ale asi před dvěma dny jsme se viděli. Proto jsem měla pocit, že se svěřuji někomu alespoň trochu známému…“ Jak to dořekla, zavřela oči a promnula si je prsty. Na prsteníčku pravé ruky byl znát otisk prstýnku. „To se už asi nespraví…“ říkal jsem si. „Ach ano! Pamatuji si na vás.“ přitakal jsem. Chvíli jsem hleděl na obraz nad barovým stolem. Byl to východ slunce. Kus okolní krajiny ještě spal ve tmě, zatím co na vrcholech travnatých kopců se jíž třpytila ranní rosa. Připadalo mi, že jsem se ocitnul přesně na rozhraní stínu a světla. Stačí jediný krok a můj život se změní. K lepšímu. Na druhou stranu, tento krok by mě mohl zklamat! Kdybych byl opravdu v tom obrazu, slunce by mě ozářilo, i kdybych zůstal stát… „Nechcete se trochu napít? Zvu vás na skleničku.“ Řekl jsem tónem, možná trochu prozrazujícím mé předčasné smiřování se s odmítnutím. „Ano, ráda. Jste hodný.“ Byl jsem v šoku. Ale v tom nejpříjemnějším šoku. Vstal jsem od stolu. Dřevěné trámy podlahy se trochu prohnuly. Popošel jsem k servírce a pomohl jí vstát. „Děkuji. Jste galantní.“ Chvilku se odmlčela a jen tak pro sebe tiše pípla: „To David nikdy neudělal.“ „Ani jsem se vám nepředstavil – Jsem Norbert.“ Servírka se na mě mrkla. „To je hezké jméno. Já jsem Monika.“ Do nejbližšího klubu to bylo asi osm zastávek metrem. Šli jsme směrem k zastávce. „Neprojdeme se raději?“ zeptala se mě. „Proč ne? Je pěkně…“ Šli jsme po chodníku, vyhýbali se mračnům lidí (mě připadalo jako bych se vyhýbal ne mračnům, ale mrakům. Cítil jsem jak se vznáším tam někde v nebi…) a kolem jezdila spousta aut. Neřekli by jste že je to moc romantická chvilka, že? V cizích očích asi ne, ale z mého pohledu to určitě stálo za to. Probrali jsme poslední dva dny jejího života. Trvalo to tak dlouho, jako bychom podrobně rozebírali každou minutu jejího života až doteď.

Náhle jí ze čtení vytrhlo matčino volání: „Zuzano! Máš tu návštěvu.“ Zuzka zvedla hlavu od deníku. „Jakou návštěvu?! Kdo to může být?“ přemýšlela. „Kdo to je?“ zavolala. „Nevím!! A pojď už dolů!“ Zuzka se zvedla z gauče a skřípot schodů už ohlašoval její brzký příchod. Na prahu stál nějaký kluk. Pár vteřin ho přejížděla zkoumavým pohledem. Vzpomněla si. Byl to ten zrzek, kterého potkala, když šla pro vodu. Matka je nechala o samotě. Zuzka ale pro jistotu ještě vyšla před dům a zavřela za sebou. „Čau.“ „Čau…“ Na dlouhou dobu to bylo jediné, co si řekli. Oba otáčeli hlavami, škrabali se a koukali do blba. (Zuzka si myslela že se dívá spíš na blba) „Já jsem Marek. Víš, viděl jsem tě ve vesnici. Myslím žes šla pro vodu nebo co…“ „Jo, dobrej postřeh. A co jako…“ „Nic…Jenom jestli bys třeba někdy někam nezašla. Nedávno jsme se přistěhovali a nikoho tady neznám..“ „Ne? A co ta holka, se kterou si seděl na tý lavičce?!“ „Co? - Myslíš Denisu? To je moje sestra…“ „Fakt? To snad není ani možný ne? Vždyť – si nejste vůbec podobní. Ale vůbec!“ „No, i takový věci se stávaj.“ Marek se trochu pousmál. „Nešla bys teda někdy?“ „Tak jo. Zejtra musím nasbírat nějaký borůvky…Tak já dojdu do vesnice, tam k tý lavce a můžem jít sbírat spolu, jo?“ „A v kolik?“ „Já nevim, kolem desátý..“ „Tak se měj…“ „Jo, ty taky. Zatím.“… Zuzka zabouchla dveře trochu silněji než obvykle. Snad chtěla Markovi ukázat, že není zrovna moc nadšená..Ale to bylo jen na venek. Jak zabouchla, opřela se zády o dveře a setrvala tak, než jí matka zavolala, aby šla umýt nádobí…
„Pííííp, pííííp…“ Hodinky na Zuzčině ruce ohlašovali devátou hodinu ranní. Ani neotevřela oči, poslepu se snažila nahmatat malé tlačítko, aby byl už konečně klid. Ležela na břichu, jednu ruku nepochopitelně zkroucenou a položenou podél boku. Nedýchalo se jí zrovna moc dobře ačkoli neměla pusu zanořenou do polštáře. Chyba byla v jejích vlasech. Padaly jí do pusy. Měla ji pokaždé otevřenou, protože nedýchala nosem. I přes takové „nelidské“ podmínky se ani nehnula. Byla po ránu hrozně líná, i když se jednalo o věci, které by jí povalování v posteli zpříjemňovaly. Ležela asi do čtvrt. Pak si sama řekla, že jestli nechce zmeškat, musí vstát. Chvilku se rozmýšlela a pak rozhodně odkopla deku. Posadila se na kraj postele a dívala se na svého bratra, ještě klidně spícího u vedlejší zdi. Nějak tak mu záviděla. Procházela kolem něj do koupelny a úplně náhodou zakopla o židli a bouchla dveřmi. Tomáš se ihned vzbudil.
Už takhle po ránu bylo docela vedro. Doufala, že se aspoň trochu zchladí vodou. Otočila kohoutkem. Do dlaní nabrala vlažnou vodu..Zkrátka ráno jak má být.
Po snídani (dva krajíce s ničím) vyrazila. Nezapomněla vzít s sebou deník. Bylo kolem půl desáté, tak si musela přidat do kroku. Prošla zase lesem. Teď jí už to temno nepřipadlo tak děsivé, ale děsivé není to správné slovo. Nikdy se tmy nebála, ani jako malá. Došla až k jezírku. Byla zvědavá na ryby. Už nevypadaly ani jako ryby. „To je hnus!“ pomyslela si. Bylo už po desáté, ale klidně ho nechá čekat. Slyšela že je to lepší…
Seděla na lavičce a čekala dost dlouho. Marek asi taky slyšel to s tím časem. Ale nic se nemá přehánět. Nevěděla co má dělat, tak otevřela deník.

Ani jednomu nedošlo, že bary nebývají otevřené takhle brzy. Došli jsme před vchod, na němž byl nápis „bar Nonstop“ a pod ním cedule s otvírací dobou:

Po. – 17 až 22h
Út. – 17 až 22h
Stř. – 18 až 21h
Čt. – 18 až 22h
Pá. – 17 až 24h
So. – 20 až 5h
Ne. - …………

„Aha. Tak to nebyl ten nejlepší nápad. Omlouvám se.“ Vyhrkl jsem. „To nic, nevadí. Procházka byla moc hezká. Jestli budete ještě chtít, můžeme zajít na sklenku večer.“ „No, už něco mám, ale čas by se našel.“ (samozřejmě jsem nic domluveného neměl) „Nechcete mi říkat Norberte?“ Monika se usmála. „A můžu Berte?“ „Jistě.“ Ochotně jsem svolil. „Máte mobil?“ „Mám. 490 776 528…“ Byla moc rychlá. Nestačil jsem si ten svůj ani vyndat. A moje paměť na čísla – škoda mluvit. „Mohla bys ještě jednou?“ „490 776 528.“ „Tak v kolik? V šest?“ „Ano.“ Pak jsme vyrazili každý svou cestou.
Stál jsem před zrcadlem, a marně se snažil uvázat si kravatu tak, abych neměl na krku obrovskou látkovou bouli. V televizi byl nějaký nový klip hip – hopové skupiny. Ani jsem pořádně neposlouchal. Stále ten samý zvuk, jako by to byla nějaká smyčka. Pak se to ale změnilo. V půlce písničky. Podle hlasu jsem poznal , že mluví jeden z uvaděčů zpráv. „Copak se stalo zase tak důležitého?! Asi jako obvykle skandál nějaké známé osobnosti.“ Ale nebyl to ani skandál, ani zákulisí politické scény. Redaktor mluvil vážně, stroze a jako by měl úplně sucho v krku: „Dnes, v 16 hodin 22 minut napadly Americké jednotky Francii. Proběhl rychlý a nečekaný nálet na vojensky strategické cíle. Německo se obává útoků na sebe i jiné státy a podpořilo Francii, která hodlá vyslat rakety s přehřátou plazmou. Jejich vojenské základny byly zničeny a tak se Německo nabídlo, že mohou použít základny na jejich území. V těchto chvílích by se měla rada EU(zasedá jen při výjimečných situacích – schází se jen představitelé států zastoupených v EU) rozhodovat, co dál..A máme tady čerstvou informaci, že Amerika vyhlásila Francii, Německu, Portugalsku i Španělsku válku. Portugalsku a Španělsku proto, že nechtějí dovolit vylodění a průchod Amerických jednotek. Během pár hodin bychom se měli dozvědět, jak budou postupovat státy EU jako celek…“ „Moderátor se na chvíli odmlčel. Musím přiznat, že ačkoliv mě kravata neškrtila, dusil jsem se. Pak zazněl moderátorův hlas. Vyřkl to stejné, na co jsem myslel i já.: „Asi bych to neměl říkat ale vypadá to, že se blíží třetí světová válka.“ Zase se odmlčel a naposledy promluvil: „Jakmile budeme vědět více, ozveme se. Na viděnou a klidný večer.!“ Posadil jsem se do křesla. „A je to tady. Jestli se stane to, co každý čekal, nejspíš půjdu na misi.“ Sevřelo se mu hrdlo. Je vůbec možné, aby ho bůh takhle trestal? Zrovna když jsem si myslel, že smutná kapitola mého života se chýlí ke konci. „Je to to, co jsem tak moc přivolával. Tak teď to mám!“ Vzpomněl jsem si na ten obraz v kavárně. „Ano. Udělal jsem krok do slunečního svitu, ale to co přijde pak už obraz nezachycuje. Přišla bouře a celé nebe se zatáhlo, Slunce se schovalo za mračna… Je toto vůbec možné? Není to jen zlý sen? Kéž by. Vždyť po první světové si společnost říkala: „Už nikdy nesmíme dopustit takový masakr!“ A po dvaceti letech - po dvaceti! Znovu! A ještě drtivější. Přišly nové zbraně, nové způsoby a nápady, jak zabíjet. Jak řekl kdysi Albert Einstein: „Nevím, jakými zbraněmi se bude bojovat ve třetí světové válce, ale ve čtvrté to budou klacky a kameny.“ Nevím proč jsem si vzpomněl zrovna na tohle. Takových výroků jsem slyšel hodně i od mého dědečka, když hromoval nad talířem polívky. Seděl jsem v křesle, rozepnutou košili, kalhoty na půl žerdi. Na stolku ležel telefon a vedle mobil. Zíral jsem na něj a zvažoval, jestli mám zavolat Monice. A když už bych zavolal, co jí říct?! Nic, cokoliv co bych jí mohl říct už nejspíš slyšela v televizi, nebo rádiu. Proč klopit zrak, vždyť závěry které jsem vykonstruoval, ještě nikdo neřekl, nepotvrdil. Snažil jsem si ulevovat takovými myšlenkami, ale nějaký silný vnitřní pocit mě říkal, že „Vše“ (ať to je cokoliv) je nevyhnutelné.
V křesle jsem vydržel až do dalšího živého vstupu. „Dobrý večer.“ Začal moderátor. „Rada EU se sešla a za necelé tři čtvrtě hodiny bylo rozhodnuto. EU jako celek vyhlásí válku Americe! Takže odteď je v takřka celé Evropě vyhlášen válečný stav. Měly by se nakoupit potraviny, zásobovat se vodou a případně si sbalit evakuační zavazadlo, aby jste v případě možných náletů mohli co nejrychleji do podzemních krytů. Nedoporučuje se zůstávat třeba ve sklepích. Kdyby náhodou výbuch rakety zasáhl váš dům, nemuselo by být tak snadné dostat se přes napadané sutiny ven ze sklepa…“ moderátor mluvil a mluvil a mluvil. Časem jsem se přestal soustředit a topil jsem se ve svých pocitech. Pak zazvonil telefon. Nechtěl jsem ho brát a tak jsem čekal. Zvonil dlouho. Moc dlouho…Nakonec to ten někdo vzdal.

Zuzce se zdálo že slyšela kroky. Podívala se tím směrem odkud přicházely. „No konečně! Kde jsi sakra byl?“ myslela si. Ale na Marka se jen usmála. „Ahojky. Nečekáš tady moc dlouho?“ „Čau. Ne, to je dobrý…“ Tak šli, povídali si, smáli se… Procházeli kolem jezírka. „To je krásná průzračná voda, co?“ Podotknul Marek. „Jo, to jo…“ zasmála se. „Koukni se pořádně!“ Marek si kleknul a nahnul se. Chvíli civěl. „Ježiši, to je nechut…“ Ani to nedořekl a už letěl střemhlav do vody. „Promiň, já nechtěla…“ omlouvala se tak ironicky, jak to jen jde. „Nic si z toho nedělej! Je vedro. Ještě bys mohl dostat úpal.“ Smála se až jí bolelo břicho. Deník si položila do trávy. „No tak mi aspoň pomoz ven, ne!“ To byla chyba! Jakmile mu podala ruku, už tam byla taky. Dá se říct, že to bylo jasné, a určitě musela předem vědět, jak to skončí!
Šli pomalu lesem. Občas mrkli na zem, jestli náhodou jejich oči nespočinou na nějaké borůvce. Nějak se jim to nepoštěstilo. Je docela možné, že by i nějaké našli, ale byli tak zabraní do konverzace, že by si nevšimli ani vztekle bručícího, dvou a půl metrového huňáče, mašírujícího si to přímo na ně.(trochu nadsázky neuškodí…)
Chůze je už začala unavovat. Nebylo to ani tak tou dálkou, jako spíše terénem. Nevypadalo to jako les. Teda, stromů bylo hodně. A nádherných! Ale místo měkkého mechu a lámavého suchého jehličí, byla země rozoraná jako pole. Bitevní pole. Ostatně to bylo skoro všude. Sedli si na velký ztrouchnivělý pařez na okraji lesa, od kterého už je jen kousek na malou osadu, kde bydlela. „Dál už půjdu radši sama. Co zítra nevím…“ „Máte telefon?“ „Jo.“ „Tak já ti brnknu.“ „Dobře. 653829100“ Budeš si to pamatovat?“ „Snad.“
Tak si to pořád dokola přeříkávali, až to řekl pětkrát po sobě dobře. „Tak se měj a zavolej!“ rozloučila se. Pak se oba rozešli každý opačným směrem.

Stalo se to už téměř tradicí. Byl večer, seděla na gauči a v rukou deník.:

„Druhý den byla vyhlášena mobilizace. Všechny jednotky musely být připraveny na všechno. Měl jsem na sobě zelené tričko, na něm maskovanou vestu. A samozřejmě maskáče. Šel jsem chodbou. Šedé zdi, šedé stropy, šedá podlaha. Dýchla na mě hroznou zimou. Byla tak neútulná… Došel jsem do další chodby. Chtěl jsem si zatelefonovat. Po celé délce obou zdí byly desítky telefonních „budek“. Za normálních okolností tady je tak jeden, dva volající. Teď jsem musel čekat deset minut, než se jedna uvolnila. Blížil jsem se k ní. Zbývalo mi už jen pár kroků. Na chviličku jsem zavřel oči, něco mi do nich spadlo. Jak jsem je otevřel, světlo se dostalo pod mé víčka. Přede mnou jen ruka na černém sluchátku. Zvuk cinkajících mincí, jak padají kamsi do hlubin telefonu. Nechtěl jsem tomu věřit. Otevřel jsem pusu, nadechnul se abych se ohradil a vysvětlil dotyčné osobě, co si o ní ,myslím…Nebylo to potřeba! Hned vedle bylo volno. Dlouze jsem vydechl, to abych dal nevychovanci najevo, že JÁ, se přeci nemusím rozčilovat kvůli NĚMU.. Zvednul jsem sluchátko, zašátral rukou v kapse. Zkusil jsem druhou. Ještě vesta. Nic! „Prosím vás nemáte nějaké drobné?“ Zeptal jsem se nevychovance.. „Jasně, kamaráde.“ Řekl a přitom zachrastil kapsou, plnou drobných. Vytáhl pár lesklých mincí a podal mi je. „Děkuju.“ Vhazoval jsem mince do telefonu a už jsem si ho ani nevšímal. Ale on se nechtěl nechat jen tak ignorovat. „Co budeme dělat, když budeme muset na frontu?“ Podíval jsem se na něj. Trochu jsem si ho prohlédl. Nevypadal vyloženě na nějakého neurvalce. „Jestli vůbec nějaká bude…“ Tato poznámka ho očividně velmi pobavila. Nejdříve se jen tak decentně usmíval, ale pak se neudržel. „Ha, to myslíte, ha ha, vážně?! Jasně že bude. To si pište!“ „Vy si to tak moc přejete, nebo co?“ Zeptal jsem se. Smích ho přešel. „Ne. Ale jsem realista. Myslíte, že by si Amerika nechala líbit, aby se jí někdo hospodářsky, ekonomicky a vojensky vyrovnal? To se sice už téměř stalo..“ Na chvíli se odmlčel. „A proto mají takovej strach! Amerika se až dodnes cítila jako nepřemožitelná věčna říše Římská a prezident jako císař.“ Abych se přiznal, jak jsem ho poslouchal, úplně jsem zapomněl vytáčet číslo. Když jsem se nad tím zamyslel(nutno podotknout, že poprvé) musel jsem s ním souhlasit. Je to tak logické a nevyhnutelné, až mi z toho běhal mráz po zádech…

„Ale ne! Co zas chce!?“ Podle pomalého dupotu a hlasitého lapání po dechu poznala, že se po schodech k ní drápe její „milovaný“ bratříček. V zásadě proti němu nic tak závažného neměla, ale… Otevřel dveře, opřel se o futra a čekal, až se mu trochu zpomalí tep. Zuzka ho pozorovala a nejraději by kroutila hlavou, až by si jí ukroutila.(Jak je jen možné, že se takovíhle jedinci rodí, a když už se rodí tak jak to, že jsou vůbec schopní přežít? Kdysi dávno přežívali jen ti nejsilnější a ti slabší se stávali jejich potravou.) Tím nemyslela, že by si svého bratra dala třeba zítra k obědu, s nějakou pikantní omáčkou… „Prosím tě, co tady každý večer děláš? Mamka se bojí, jestli s tebou něco není…“ „Ježíši, co by se mnou mělo jako bejt? To sou taky furt nějaký starosti!“ Odbyla ho. Popošel k ní a přisedl si. Chtěl se podívat co to čte. Prudce deník zavřela a Toma jen ovanul proud vzduchu, který mu trošku rozčepýřil ofinku. „Kdo to byl ten kluk včera?“ „Co je ti do toho! Prostě kluk.“ „Na to se mě ale ptala mamka, jestli ho neznám.“ „Tak jí řekni je mi 16, to by ale měla vědět, a že je to moje věc!“ „Ty seš ale blbá!“ Řekl smířlivým hlasem a pomalu se zvedal z gauče. „Cos to řekl?“ Chytla ho za rameno a hodila zpátky. „Co, hm?!“ Zatahala ho za konečky vlasů, rostoucí na spáncích. To úplně nesnášel. A ona to moc dobře věděla. „Jaúúú! Pust mě!!“ Málem se rozbrečel. Ještě chvilku ho terorizovala ale pak se mu podařilo vymanit se z jejího sevření. „Seš blbá, blbá blbá!“ Ječel a prchal na schodiště. Moc se nekontroloval. Neuvědomoval si, že není moc rozumné skákat ve své rychlosti na takové staré, ztrouchnivělé a časem zdevastované schodiště. Jak doskočil, slyšel zlověstné křupání. Netrvalo to moc dlouho, ale jemu to připadalo jako celá věčnost. Srdce se mu málem zastavilo, jak zvuk rozvibrovával jemnou soustavu ušní. Bylo mu už naprosto jasné, co bude následovat. Noha se bořila do nicoty a neměla o co se zastavit. Padal zhruba ze tří metrů. Teoreticky by ho mohla zachránit jeho postava, ale realita bývá odlišná. Tvrdší! Tvrdší byl i dopad. Nějakým záhadným způsobem se mu jedna ruka nešťastně zkroutila pod záda, na která spadl. Jak tak ležel, nemohl dýchat a rozostřoval se mu pohled, padly na něj ještě úlomky dřeva. Poslední co viděl byl obrys nějaké postavy, stojící nad ním, který se mu ale ztrácel někde v mlze..
Opět se snažil otevřít oči, ale nebylo to vůbec snadné. Jako by byla jeho víčka ze železa. Když se konečně odlepila, paprsky světla ho bodala jako nože. Všude bylo bílo. To ještě více odráželo světlo. Bílá postel, bílé povlečení, bílé stěny…bílá ruka…(co to?) Zkusil s ní pohnout. Byla tak těžká a neobratná. Zdálo se mu, jako by měl spíše křídlo, než ruku. Nad jeho hlavou visel obraz prezidenta. Viděl ho hlavou dolu. Tvář mu připadala nějak povědomá, ale nemohl si vybavit ani jméno, ani jakoukoli událost související s ním. Pak se otevřely dveře a vešla žena s bílým kloboučkem, modrým tričkem a na něm měla bílou vestu bez rukávů. Byla to zdravotní sestřička. Nevěděl zhola nic. Kdo je, kde je, proč tu je…
Zuzka seděla na židli vedle odpočívajícího Toma. Vypadalo to, že je z nejhoršího venku. Spokojeně oddychoval, občas změnil polohu, ale s rukou v sádře neměl moc možností. Nebylo zapotřebí pořád ho pozorovat. Proto si vzala s sebou i deník. Ještě než začala číst, musela zavřít okno. (jak je možné že sestřička nechá klidně otevřené okno, když není zrovna nejtepleji. Je sice léto, ale vypadá to na pořádný slejvák…Neměla by takto zanedbávat své povinnosti!) …

Poslouchal jsem pípání, které vycházelo ze sluchátka. Trvalo už poměrně dlouho. Netrpělivě jsem se drbal na hlavě(na posledních zbytcích vlasů) Na své si přišla i pata. Ale přes boty to nešlo zrovna moc dobře. „Prosím?“ Ozvalo se.(konečně!) „No, ahoj. Tady Bert…“ „Ahoj! To jsem ráda že voláš! – Je to hrůza! To co se děje!“ „Jo, to máš pravdu.“ Nevěděl jsem co říct. Ovšem v takových situacích u mě nic nového. „Haló! Jsi tam?“ „Jo,jo. Víš, že je vyhlášená mobilizace…Sice nevím proč už tak brzy, když nám nic nehrozí, alespoň podle mě, ale budu přidělen k nějakému veliteli a půjdu bůh ví kam…Jen že dneska asi taky to včerejší rande nenahradíme“ Nebylo to moc k smíchu, ale alespoň trochu pozitivní nálady nikdy neuškodí. „Hele, už budu muset končit. Tak já ti pak zavolám. Hned jak to bude možný, jo?“ „Určitě. – Přeji hodně štěstí!“
Položil jsem to. Sluchátko stlačilo kovově lesklou plošku a bylo po všem. „Nechceš se Berte trochu napít? Ještě máme půl hodinky do nástupu.“ Ozvalo se kdesi za mými zády. Otočil jsem se. Byl to ochotný půjčovník drobných. „Ale to se přece nesmí! Navíc…“ „Ale no tak? Vždyť po nás chtějí, abychom jeli někam milión kilometrů. A proč? Jenom proto, abychom se tam nudili někde v bunkru, nebo ještě hůř, aby jsme se váleli v bahně v zákopu a čekali jen, až nám tam přiletí od někud granát. - Myslím že máme právo na pár skleniček!“ Nemohl jsem odmítnout a tak jsme šli. Putyka byla nedaleko. (to je taky nápad, stavět putyku blízko základny. Nebo základnu vedle putyky?)

Zuzku vyrušilo zaskřípání dveří. Vešla zase ta sestřička. Držela injekční stříkačku a náplast. Vzala Tomovu ruku. Jehla zajela pod kůži tak lehce, jako by bylo jeho tělo z molitanu. Ani se nepohnul, ani podvědomě rukou necukl. Aniž by sestřička cokoli řekla, odešla z pokoje. Jak otevírala, Zuzka zaslechla hlas svojí matky. (konečně. Už tady tvrdnu dost dlouho!“) Pomyslela si. „Ahoj. Tak jak mu je?“ „Nevím, zatím se neprobudil. (ale on se probudil! Byla jen naprosto zabraná do čtení, takže to ani nezaregistrovala…) Tak já jdu. Mám něco domluvený.“ Zavřela deník a protáhla se škvírou mezi matkou a zdí. Prošla chodbou, přes recepci a prosklenými dveřmi ven na ulici. Bylo 14:50. Autobus jel až kolem půl. „Půjdu se mrknout do nějakých obchodů,“ myslela si. Vykračovala si vesele po kdysi kachlíkovém chodníku, až došla na náměstí. Uprostřed čněla do výšky socha nějakého muže. Koho nevěděla. Chyběla jí hlava. Pod paží měla knihu, ve druhé ruce asi něco držela, nebo někam ukazovala. Neměla zápěstí. A ozdobný kámen, na kterém stála byl rozbitý. Když přišla blíž, a mohla si sochu lépe prohlédnout, zjistila, že jsou v ní díry po kulkách a také vypálené díry. Ty po kulkách nebyly hladké a vypadaly spíše, jako by je udělalo nějaké kladivo. Naproti tomu ty vypálené, byly “dokonalé“. Nikde žádné nepravidelné tvary, jen dokonalá kružnice. Byl to jasný důkaz, jak jde technika dopředu…Vzpomněla si na citát jednoho anglického generála, který se kdysi učili ve škole.: „Nedá se říci, že by člověk nebyl vynalézavý. Vždyť v každé další válce vymýšlí nové způsoby, jak zabít nepřítele.“ Nevěděla, proč se jí to vybavilo, prostě se jí ten text objevil před očima. Vzpomněla si, že byl napsán na bělavé stránce někde vlevo dole. A pod ním číslo 86. Aspoň myslela. Vrátila se zpátky na chodník a dívala se do každé výlohy. Ale většinou v nich nic nebylo. Některé byly dokonce rozbité. Z dříve nádherné keramiky a pravého porcelánu teď zbyly jen střepy povalující se na podlaze. Stržené žaluzie, prodavači nikde. Přitiskla hlavu ke sklu, aby se mohla podívat dovnitř. Viděla otevřené šuple s bižutérií. Ta tam už samozřejmě nebyla. Jen na zemi ležel nějaký řetízek. Židle roztahané po celé místnosti. Stoly, lépe řečeno desky, ležely vedle svých dřevěných noh. Zdálo se jí to zajímavější, než kdyby se dívala na tu samou výlohu dříve, než se všechno stalo. Udělala pár kroku k dalšímu obchůdku. Byly to potraviny. Byly sice také rozbité, ale ani zdaleka ne tak moc. Dokonce se tam nějaký stařík hádal s prodavačem o housku. „Podívej! Na potraviny musíš mít lístek. Když ho nemáš, tak vypadni!“ „To jsou dneska všichni ale ochotní. Já nemám nic! Ani peníze. Kdo je taky dnes má! A co mám asi jíst? To mě necháte chcípnout jako psa?!“ „Zboží není, tak si dej vodchod!“ „No jo, tobě se to říká, když máš přístup k pečivu. Místo abys ho prodal, nebo NĚKOMU dal, tak si ho určitě nosíš domů a pak se tak přežereš, že si musíš jít lehnout, co!“ „Říkám ti naposled abys vypadnul, nebo s tebou tak zamávám…!“ Stařík vztekle praštil rukou do pultu, až se zatřásl, a on si pěst hned mnul druhou rukou. „Do pekla s tebou. Fuj!“ Odplivnul si a razantně rozrazil dveře. „To jsou mi lidi! Sebranka…“ Prošel kolem Zuzky. Táhnul se za ním zápach piva. To bylo jediné, čeho bylo opravdu dostatek. Prohlížela si ho. Měl slepené mastné zaprášené vlasy, ale černé jako tma. Kabát rozežraný od molů, celý rozepnutý. Modrou zmuchlanou košili, červené kraťase. A plátěné bílo černé boty Adidas. Někdy o té firmě slyšela, ale nejspíš zkrachovala na začátku války. Prodavač, zjevně velmi vytočený, šáhnul rukou do kapsy a vyndal placatku. Ruka se mu třásla, jak se snažil otevřít ji. Dal si pár loků, vzdychnul a zašel za závěs. Zuzka se opřela o výlohu, ale jen lehce, aby neprasklo sklo. Pak se ozvala rána z pistole. Proletěla jí hlavou a zaryla se do mozku. Obrátila se směrem k výloze.Viděla jak pod závěsem leží bezvládně ruka. Koho?...
Musela popoběhnout. Když přicházela k zastávce, autobus tam už stál. Jen tak tak se stačila vtěsnat do zavírajících se dveří. Autobus byl starý, až moc! Není se co divit, když se motory a náhradní univerzální díly používaly ve vojenské technice. Chtěla otevřít okýnko. Vzduch, jestli tam nějaký byl, jí spíše dusil. Nezdálo se, že by zrovna toto měla být životně důležitá látka. Zabrala za černé gumové držátko. Oknu se vůbec dolů nechtělo. Křížilo se a skřípalo. Pohla s ním jen o pár centimetrů. (to nemá cenu. Než to stáhnu, budu dávno doma!)
Autobus jel po, pro ní už známé, lesní asfaltové silničce. Za chvíli se ztratí v hustém lese a slunce do něj bude prosvítat jen skrz větve a jehličí. Domů to byly už jen dvě zastávky. (mohla bych vystoupit už teď a zajít za Markem…) Vystoupila o zastávku dříve. Prošla lesem až na pole a k jezírku. U něj se zastavila a uvědomila si, že vlastně vůbec neví, kde Marek bydlí. Došla k lavičce, kde si dali minule sraz. (třeba ho uvidím, nebo sem přijde. Počkám tak maximálně půl hoďky.) Nevěděla jestli je inteligentní začít si číst, když by měla spíše pozorovat okolí. Dívala se na všechny strany. (to je teda zábava. Kašlu na to!) Chvíli deníkem listovala, než našla stránku, na které skončila. Nebyl číslovaný…

Seděli jsme v útulné kavárničce. Já jsem si dal jedno, zatím co můj nový přítel(Alan) jich měl v sobě už pět a navrch pár panáků… „Teda můžu ti říct, že jestli přijdeš na nástup nalitej jak dělo, tak si velitele nepřej. Znám ho docela dobře. Z vyprávění.“ Říkal mi vyčítavě. Vůbec nerozlišoval, kdo je tu “mimo“. Ptal jsem se sám sebe, co s ním budu dělat?! Napadlo mě, že to možná udělal schválně, aby ho případně vyhodili z armády a on nemusel do války. Nebyl by to tak špatný nápad. Objednal jsem si panáka…Rádio vyhrávalo nejnovější hit od “Army boys“
„Všude je válka
a mě je fajn,
k válce je to ale dálka,
září na mě slunka šajn.
Hospodo!Tak mi nalej,
ať ty k…Americký spálej…

K tomu nebylo co dodat. Byla to hrůza. Nějací malý frajírci, co nemají k nikomu a ničemu úctu vydělávají milióny za ubohé texty, zatím co všude kolem je bída…

Z jakéhosi nepochopitelného důvodu přestala číst. A automaticky, bez jakéhokoli rozmýšlení se podívala směrem k silničce, ztrácející se někde v městečku. Šla po ní postava. Měřila si jí pohledem a stále více v ní poznávala Marka. „Markůů!“ Zavolala. Postava se na ní podívala. Pak od ní ale odvrátila hlavu a šla dál. Ztrácela jistotu. (třeba to opravdu Marek není.) Zavolala podruhé. Opakovalo se to, až na fakt, že předtím šla postava dál, zatím co teď se otočila o 90° a blížila se k usmívající se Zuzce. „Ahojky. Co se stalo? Proč se tváříš jak kyselej citrón?“ „Ale nic…To bys stejně nepochopila!“ Odsekl. „Proč myslíš? Já pochopím dost věcí!“ „Todle je pro všechny holky nepochopitelný. Typickéj případ je máti!“ Posadil se vedle ní. „Co to čteš? Vypadá to jak nějakej starej brak!“ „To jsem našla na půdě. Psal to můj děda. Je to jeho deník…“ „To musí bejt vodvaz. Životopis!“ „Náhodou! Bojoval ve válce, když byla ještě na počátku. Teda alespoň to k tomu směřuje…“ Když tohle Marek uslyšel hned ho začal deník zajímat. „Můžu?“ Zeptal se a natáhnul ruku k deníku. „Jasně.“ Prohlížel si ho, ale číst nezačal. „Kde je tvoje ségra? Od tý doby, co jsem vás poprvé viděla tady na tý lavce, tak…“ „Na to se neptej!“ „Hele co ti je?!“ „Tak promiň… Neměla bys radši moc chodit přes les. Radši to obcházej. I když je to delší! Ségra tudy šla. Měla s sebou kameru, no a nějakej vojenskej debil si myslel že má zbraň. Ona je taky blbá. Filmovat zrovna vojáky. Tak po ní vystřelil. Trefil jí někam kolem břicha. A asi aby z toho neměl problémy, tak jí tam nechal. Našli jsme ji až večer, když se nevracela domů…Takže jí už neuvidíš.“ Nastalo dlouhé oboustranné ticho. - - - - - - - - „To je mi líto. Opravdu!“ „Jo. - - já půjdu taky!“ „Kam?“ „Na frontu. Berou dobrovolníky. Prohráváme! My máme štěstí, že nebydlíme v nějakém velkém městě. Kdo by chtěl bombardovat nějakou vesničku?!“ „Nehráblo ti? Jo! Ty ses zbláznil! To by všechno vysvětlovalo!“ „Vidíš, říkal jsem že to nepochopíš!“ „Koukni! Děda se tomu chtěl vyhnout, všichni chápali jak hrozné to je a ty se dobrovolně přihlásíš?“ „Lepší mrtvý než otrok! Copak jsi se neučila dějepis? Co třeba 2. světová? Rozdíl by byl jen v tom, že bychom nemuseli mluvit německy, ale anglicky. Je jedno jestli jsou to Němci, Francouzi, Rusové nebo Američani! Každému pak jde jen o to jedno. Udělat z tebe sebe! Ale já jsem já a takový taky chci být. A nebudu něčí loutka jen proto, že on si to usmyslí!“ Na to nebylo co říct. Snad jen: „Vidíš, říkala jsem že pochopím hodně věcí! Jen to musíš vysvětlit. Co na to tvoji rodiče?“ „Spíš matka. Otec padl při nepodařeném výsadku někde ve Francii před pěti měsíci.“ „Tak teda matka.“ „Zakázala to. Ale já jsem se stejně přihlásil. A vzali mě!“ „Počkej, vždyť ti ještě nebylo osmnáct!“ „Myslíš že je to v takové situaci zajímá? Chceš jít? Uneseš zbraň a výstroj? Tak jdi! Asi takhle to probíhalo. Za dva dny se dobrovolníci shromáždí v kasárnách v hlavním městě. Tam dostaneme vybavení a budeme rozděleni do skupin. Nevím kolik, ale prý se přihlásilo neuvěřitelné množství. Uvidíme co bude pak.“ „Hele když už jsme u toho, co dělali vojáci tady v lese? Byli vůbec naši?!“ „Dobrá otázka. Nejspíš to byli dezertéři. Klidně můžou bydlet u někoho tady ve vesnici. Nejspíš to byli naši. Kdyby se tady objevil Americký voják a chtěl po někom, aby ho schoval, tak by ho nejspíš v spánku zabil.“ „a kdy odjíždíš?“ „Zítra.“ „Ale musím někdy v noci. Matka se to nesmí dovědět. Samozřejmě jí to napíšu a lístek nechám někde na stole, ale nesmí být u toho, když budu odcházet.“ „Víš, že něco takového se stalo dědovi? Poznal někoho a pár dnů nato musel jít…“ „Jo já už taky budu muset. Takže až vyhrajeme tak se sem vrátím a určitě ti zavolám nebo se stavím, jo?“ „Tak ale určitě! A hodně štěstí…“ Marek se zvedal z lavičky. Ale Zuzka ho stáhla zpátky a políbila ho. „Miluju tě!“ Marek nic neřekl a raději šel. Dívala se za ním, dokud se neztratil za rohem prvního domu. (zajímalo by mě, jak to dopadlo s dědou…Vrátil se, nebo ne?) Věděla, že to nemá žádnou souvislost s Markem, ale je to tak podobé, až jí to nahánělo husí kůži. Vzpomněla si na tu část, kterou četla, když deník poprvé otevřela:

I když je teplo, klepu se chladem. Neustále slyším hvízdání, jak kulky protínají vzduch. K tomu výbuchy, tam někde v dáli. Zásoby docházejí, voda je tři dny stará. Zítra nebo pozítří musíme na výsadek. Velitel se před námi snaží skrývat svůj strach, ale dnes jsem ho spatřil ve svém stanu. Chtěl se napít z kelímku, ale než se mu to podařilo, půlku ho vylil. Jakmile si mě všimnul, dělal jako že se nic neděje. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázal potlačovat city. Znovu působil suverénně…

Zůstala sedět na lavičce a začala znovu číst…

13. listopadu 2014

Stáli jsme v pozoru před čtyřmi veliteli. Alan se mě snažil nenápadně držet, aby vydržel stát. „Máme před sebou těžký úkol. Musíme posílit přední frontovou linii ve Francii. Přistaneme asi 10 kilometrů od ní a dojdeme pěšky. Je to dost riskantní, půjdeme otevřeným terénem. Vylučitelný není ani případný střet s Americkými průzkumnými jednotkami. Není těžké dostat je za frontovou linii směrem do vnitrozemí Francie. Jak to dělají vás nemusí zajímat…“ A tak velitel vykládal a vykládal a já jsem měl strach. Ani ne tak moc z boje nebo ze smrti. Byl to spíše strach z neznámého.
Vyrazili jsme den na to, brzo ráno. Ještě jeden detail mě trápil. Měl jsem strach z létání. A teď jsme letěli vrtulníkem někam…Nebyl ani zavřený, jeden muž vždy seděl na hraně s nohama venku a mířil na zem těsně před vrtulník. Někteří nervozitou stále poklepávali prsty na hlaveň svojí M16, někteří vytrvale bez přestání vyndávali a zandávali zásobníky do Barett. Ještě že jsem se nedal k parašutistům. To bych nepřežil. Znovu jsem myslel na to, že mi bylo vždy jasné, že něco takového může přijít. Ale teď když je to tady, tak si nejsem jistý, jestli jsem na to dostatečně připraven.
Přistáli jsme. „Ven, rychle, rychle, rychle!!“ Řval velitel. Všichni jsme vyskákali do vysoké trávy, suchem zežloutlé, popoběhli jsme pár metrů a lehli si k zemi. Nikdo se nepohnul, ba ani nedýchal. Velitel se rozhlížel dalekohledem. Byla to doba, než rozkázal vztyk a obezřetný postup polem…
Teď je 14. listopadu a sedím v zákopu. Píši o včerejšku a snažím se nemyslet na zítřek. Zítra máme zkusit “porazit“ nepřítele. Nikdo to neříká nahlas, ale každému je jasné, že by bylo bezpečnější skákat šipku z vrcholku hory do dětského brouzdaliště. Je to tzv. sebevražedná mise, jak se s oblibou říká. Jsem už hodně unaven. Střelba na chvíli ustala, ale zítra ráno nejspíš začne nanovo. Když tento deník skončí zítřejším datem, tak je vám asi jasné, co se stalo…

15. listopadu 2014:

I když je teplo, klepu se chladem. Neustále slyším hvízdání, jak kulky protínají vzduch. K tomu výbuchy, tam někde v dáli. Zásoby docházejí, voda je tři dny stará. Zítra nebo pozítří musíme prorazit obranu nepřítele. Velitel se před námi snaží skrývat svůj strach, ale dnes jsem ho spatřil ve svém stanu. Chtěl se napít z kelímku, ale než se mu to podařilo, půlku ho vylil. Pak se rozbrečel, ale jakmile si mě všimnul, dělal jako že se nic neděje. Bylo až neuvěřitelné, jak dokázal potlačovat city. Znovu působil suverénně…
Blíží se hodina “H“. Nikdo pořádně nemluví, každý je ponořen jen sám do sebe. Pro mě je psaní velmi důležité. Pomáhá mi zapomenout. Myslíte že je nemožné zapomenout? …Máte pravdu. Asi jen dělám, že jsem zapomněl. Ale to není důležité! Ještě zajdu k veliteli a požádám ho, aby ten deník nechal někde u sebe ve stanu. A pak…

To byl konec deníku. Pak už ani slovo… Zuzka se zvedla z lavičky, odcházela domů. Nemohla si pomoct, ale připadalo jí, jako by se minulost opakovala, ale místo jejího dědy to byl teď Marek. I přes varování Marka jí pomalu pohlcovala ponurost tamního lesa…