Srdce IV.

Anotace: tak se u mě zase jednou stavila múza, mohu říci, že byla štědrá jako v případě Kamira, takže příběh tedy několik budoucích kliček je v přípravě a děj je zamotaný tak, že se mě samotnému líbí...

Než však Michael stačil projít vstupní branou, zahradilo mu cestu pět hromotluků, kteří jen v ušpiněných starých hadrech, načichlých potem a kdo ví ještě čím vším, se mu s planoucíma očima vydali vstříc. Nemělo cenu ustupovat nebo utíkat, neboť Michael dobře věděl, že zezadu k němu míří dva další. Kráčel dál vpřed, klidně a vyrovnaně, dokud se nedostal na metr od nejbližších protivníků. Potom zastavil a čekal.
Dvoumetrový svalovec oblečený jen do ošoupaných jeansů se před Michaela postavil a jakmile promluvil, přebil veškerý zápach v kanalizaci svým smrtícím dechem: „No to mě podržte, kdo se to k nám vrátil? Sám bývalý člen rady!“ Nikdo však na jeho slova nezareagoval, a tak mluvil dál. „Věděl jsem, že se vrátíš, ale nikdy by mě nenapadlo, že zkusíš projít přes vstup, kde budu JÁ. Máš kuráž, ale ta ti dneska proti Ragovi nepomůže.“
„Budeš tu remcat dál nebo už něco uděláš,“ odvětil Michael aniž by se podíval veliteli hlídky do očí. Potom bleskově uhnul před úderem od jednoho ze strážných za svými zády. Ale než mu mohl útok oplatit, zasáhla útočníka Ragova pěst. Michael se tentokrát na muže podíval.
Rag se na to krutě usmál a řekl: „Ty jsi můj. Jenom můj!“ Pak zahájil boj pravým hákem, následovaným hned levým, ale ohromná síla mu k zasažení menšího a hbitějšího cíle nijak nepomohla.
Michael jen uhýbal a kroužil okolo Raga aniž by držel nějaký bojový postoj. Prostě jen nechal hromotluka, aby se unavil. Ale ani po několika minutách to nevypadalo, že by se únava chtěla dostavit. Ostatních strážných se bát nemusel, ti se rozestoupili tak, aby mu pouze zabránili v úniku. A tak se ocitl v chodbě o výšce dva a půl a šířkou tří metrů, kde krom stěn pokrytých divným slizem na něj kromě chladu dotíral i bojechtivý svalovec jemuž páchlo z úst tak, že by s tím mohl jít někam vyhrávat ocenění. Tedy pokud by někdo hodnotil sílu a těžkost zápachu.
Michael měl toho prostě už dost. Nejen, že mu před nedávnem někdo odcizil srdce, nestačilo, že se musel vrátit do města upírů ani to, že mu návrat vybavil vzpomínky, které mělo Zapomnění dávno vymazat z jeho mysli, ale teď tu ještě byl donucen uskakovat před tlapami rváče, na kterého by se dříve ani nepodíval. Postavila se mu do cesty spodina, jenž mu nesahala ani po kotníky a hlavně, která měla před ním ve strachu zalézt do kouta. Tedy kdyby ještě byl na své pozici v hierarchii upírů a nepotkal jej další karambol v řadě.
Rag už začínal dýchat trochu víc. Sice byl nemrtvý, ale i on měl jistou zásobu energie, kterou bylo nějak nutno doplňovat. A jelikož nebyl „Nadřazený“, tak přístup k čerstvé, sladké, báječné a lahodné krvi nejlepší jakosti mu nikdo neumožnil. Ne, on stejně jako ty kanálové krysy – Vyděděnci – se musel spokojit pouze s tím málem, co mu upírská monarchie zanechala. A to přesně viděl v Michaelovi. Toho, kdo jej držel v blátě, když mu žízeň křičela, běsnila a trhala mysl, ale on musel poslouchat. Oni měli v rukou moc, po které toužil. Druhou věcí, co zesilovala nenávist bylo, že nebyl přímý člen upírské monarchie. Ne, oni jej pouze přijali mezi sebe a dali mu titul. Jemu, který ani nebyl čistokrevný. Jen proto, že z něj některý jiný upír udělal jednoho z nich a povedlo se mu pár věcí, tak jej posadili mezi ty nejvyšší, nejmocnější a nejmíň žíznící, zatímco on za svou stoletou službu u brány nedostane ani doušek pravé krve. Dostane pouze břečku – mix lidské se zvířecí, nejčastěji krysí, krví – stejně jako další. A Triumvirát mu ani nedovolí vyjít nahoru, aby si krev obstaral sám. A proč vůbec? Bojí se o ty své ubohé zpohodlněné zadky, které by jim mohla přijít nakopat banda těch odporných upírobijců.
Michael dobře věděl, co se honí jeho protivníkovi v hlavě. Sice nebyl jeden ze „Starších“, ale i jemu se časem podařilo osvojit jisté zvláštní schopnosti upírské šlechty. A kdo by také nebral čtení v něčí mysli a manipulaci s myšlenkami. Tedy samozřejmě u někoho, kdo je k tomu dostatečně svolný, což u svalovců a těch, kteří se v duchu bouří je úplná hračka.
Rag hleděl na Michaela a nenávist v něm stále více rostla. Tolik toužil roztrhat toho muže na kusy. Přál si jej vidět pomalu umírat v těch nejhorších bolestech, což upírům mohla způsobit snad jen stříbrná panna, krutý to vynález upírobijců. Pak si ale najednou Rag všiml, že Michael jen tak odevzdaně stojí před ním. Docela by řekl, že zaslechl: „Nebojuj se mnou. Ty i já víme, s kým by se mělo bojovat. Kdo je pravý nepřítel. Kdo souží všechny upíry jako jsme ty a já. Ti jenž se sami opíjejí krví, ale nás nechají, aby nám žízeň spálila mozek a udělala z nás pouhá zvířata.“
Michael zůstal stát, ale Ragovi oči viděli, jak si před ním kleká a vztahuje k němu prosebně ruce. Jak jeho uši slyší: „Jsi silný. Ty, jedině ty dokážeš sjednotit upíry, přetrhnout nám okovy a konečně uhasit tu prokletou žízeň. Ale nejprve musíš zničit šlechtice. Udělej to. Pobij je všechny. Znič ty, kdož nás nechávají trpět, zatím co sami pijí dosytosti. STANOV NOVÝ VĚK!!“
Michael se skoro válel smíchy. Dobře věděl, že jeho trik zabral. Nejen, že způsobí malé problémy šlechtě, ale zároveň je zaměstná natolik, že si nepozorovaně dojde najít odpovědi a potom v klidu a tichosti zmizí.
Raga přešla veškerá zloba a nenávist k Michaelovi. Byl jediný z ostatních strážných, kteří byli pod vlivem mentálních sil, ale byl také největším predátorem u této brány a tady bylo zákonem to, co řekl. Ostatně i jeho podřízení a další, kteří žili jako dobytek v chlévě v „předsíni“ města upírů byli nespokojení se svým údělem. A nebylo to jen tady. Poté, co Triumvirát vyhlásil, že žádný upír nesmí pod trestem smrti opustit stoky a vyjít si na lov se kanalizace proměnila v patronu dynamitu, jejíž zápalná šňůra doutnala a hrozila, že se každou chvílí vznítí, aby posléze exploze smetla všechno. A i když šlechta a několik prastarých doposud třímalo v rukou otěže moci, on, stejně jako další velitelé stráží bran a přilehlých obranných osad upírů se tajně scházely, aby rokovali o možném vzbouření. Rag poté ukázal na Michaela a svým podřízeným řekl: „On není náš nepřítel. Je to přítel a spojenec.“ Potom se otočil a všichni společně s Michaelem zamířili do upířích slamů.

Otec Rafael kráčel zahradou kláštera, která byla obehnána vysokou zdí. Klášter samotný pak stál stranou od centra města, takže z nízkých rodinných domků okolo nemohl nikdo ze zdejších usedlíků vidět do zahrady, kde zrovna cvičila, trénovala a zdokonalovala své bojové umění elitní jednotka upírobijců, jejímž členem a velitelem byl právě otec Rafael. Ten se zrovna díval na nové přírůstky, které mu sem otec představený poslal až z Vatikánu. Na první pohled mu však z nich bylo skoro k pláči. Dá se říci ještě hůře, neboť i když každý z nich měl kompletní znalosti, co se upírů týče a byl vycvičen, tak žádný z nich nebyl doposud nasazen proti nočním lovcům. Bylo mu až do pláče při pomyšlení nad tím, kolik z nich se ze své první akce nevrátí a vztek v něm pulzoval, jak pravděpodobně hrozilo, že vinou některého ze zelenáčů to odnese zkušený upírobijec, který se mladým bude snažit v nelehkém poslání pomáhat.
„Vím, co se ti honí hlavou, ale to už jsi snad zapomněl na své vlastní začátky?“ došel k uším otce Rafaela hlas starého muže stojícího ve stínu jabloně.
„Nezapomněl jsem na nic ze své první akce, biskupe. Až moc dobře si pamatuji, jak jste mě zachránil, když jsem se pokoušel oživit svého přítele, kterého předtím upír dostal do svých tesáků. Stejně jako nezapomenu na tvář nevinného, který přešel na druhou stranu nezapomenu taky na tvář toho, kdo mu to udělal. A neuplyne den abych se nepomodlil a nepožádal boha o opětovné setkání s tou stvůrou s modrýma očima.“
„Jak dlouho se známe, Rafaeli?“ zeptal se biskup zpříma a stočil hovor do míst, kam měl hned zezačátku namířeno.
„Řekl bych, že to bude už téměř třicet let.“
„Ach, jak ten čas letí. Podívej se na mé ruce, zeslábly, zvrásčily a už ani já sám je nepoznávám. A nejradši bych je ani nechtěl poznat. Zasvětil jsem lovu upírů celý svůj život. A chceš vědět, co mi dávalo sílu v tom nekonečném boji?“
„Víra,“ odpověděl otec Rafael okamžitě, ale sklidil za to pouze ironický smích svého přítele a učitele.
„Ne. Víra ti nikdy nedodá sílu, ta ti jen pomůže vyrovnat se s beznadějí, to si zapamatuj. Pomsta! Jen a pouze ta. Ty jsi možná díky tomu modrookému netvorovi ztratil přítele, ale mě zabil celou rodinu. Překvapený? Nedívej se tak na mě, určitě ti to i té noci bylo podezřelé, proč jsme se vydali tak rychle do toho opuštěného skladiště, když nepřišlo žádné povolení od arcibiskupa.“
„Myslel jsem si, že rozkaz přišel z Vatikánu. Sám jsem pár takových „tajných“ misí měl.“
„Vím, o jakých tajných misích to mluvíš, ale mě tam hnala pomsta. Té noci se stalo totiž ještě něco jiného. Mou sestru, jejího manžela a jejich dvě děti si vybral ten modrooký démon za cíl jako varování. Chtěl mi tak dokázat, že jsem nad nimi nikdy neměl převahu. Upíři totiž nejsou jen krvelačné šelmy, jsou to také stvůry, které se nedokáží nabažit krutosti a zasévání strachu do řad našich bratrů jim činí neskonalé potěšení. Té noci jsem měl v mysli jedině pomstu a touha po odplatě mi zatemnila mozek. Kvůli tomu zemřelo mnoho nadějných upírobijců, včetně tvého přítele a divím se, že se mě a tobě vůbec podařilo přežít. Zaplatili jsme vysokou daň a to jsem toho parchanta ani nezabil. Dál chodí po zemi a páchá své odpornosti.“
„Tak proč jste souhlasil s příměřím, biskupe?!“
„Copak jsem měl na vybranou? Zatím co upírů je pod městem tisíce, nás je pouhá hrstka. Upírům stačí jen pokousat několik lidí a už mají další pěšáky s nadlidskou silou a rychlostí. Jistě, pro nás zkušené jsou jen nepatrný hmyz, ale i hmyz ve velkém roji je smrtící. Musíme se seskupit a zacelit své řady, jinak válku o Ameriku prohrajeme! A kdo jiný, než Triumvirát nám na to dá čas. A cena za dočasný mír? Pouze zásoby transfuzí krve červeného kříže. To je dobrá cena za ty tisíce životů nevinných.“
„Možná, že teď upíři nechají lidi nějaký čas na pokoji, ale to jenom z nás všech udělá jejich dojné krávy! Musíme na ně udeřit a nepolevovat v boji.“
Biskup se zadíval do očí otce Rafaela a viděl v nich sílu, odhodlání a tu velikou pomstu, která se dožadovala naplnění. Věděl, že by měl něco udělat, ale Vatikán mu svázal ruce. Nemohl do Ameriky povolat žádné zkušené upírobijce, ani více posil. Musel přijmout těch pár zelenáčů, kteří upíra viděli jen na obrázcích a školících terčích, kde měli znázorněné místo, kam mají mířit stříbrnými kolíky. Ale něco stejně musel říci: „Triumvirát neřekl, že máme přestat bojovat. Slíbil, že za dodávky krevních balíčků nepovolí žádnému upírovi v rodině lov na povrchu. Sami vědí, kolik to jejich město stvůr má nenasytných krků a určitě se podělí jen s tou trochou krve, co jim dáváme. Klidně vyrážej do stok dál, zabíjej je, trénuj své muže a nepolevuj ve svém úsilí, ale zřekni se pomsty! Tu povolej jedině tehdy, až znovu potkáš modrookého.“ Potom se biskup vydal do kláštera, kde se krátce pomodlil v kapli a pak vyrazil ven, kde na něho už čekala zaparkovaná limuzína. Měl ještě jednu schůzku a i když se mu z hlouby duše příčila, bylo důležité udržet dosavadní klid v ulicích za každou cenu. Proto se musel sejít s poslem Triumvirátu, vyslechnout si jeho nemístné poznámky o sladkosti a chuti krve a dojednat s ním podmínky předání druhého placení dočasného míru.