Victim of Prophecy 2

Anotace: 2. díl - tentokrát vyprávěný lidskou ženou

Sbírka: Victim of Prophecy

Odkaz na předchozí díl: http://liter.cz/Povidky/215716-view.aspx
~~~
Už jako malé dítě jsem chodívala ke dveřím otcovy pracovny, ucho jsem přiložila na velké dřevěné dveře a tiše jsem zadržovala dech, aby mě ani vlastní vydechování nepřipravilo o cenné informace, třebaže jsem jim tehdy ani trochu nerozuměla.

Vyrůstala jsem jako jediné dítě předsedy městské rady a to znamenalo, že už od ranného dětství na mě byly kladené velké nároky. Celé roky jsem pilně studovala jak filozofii, tak umění boje. Na rozdíl od svých vrstevníků jsem byla vychováváns jako osoba zrozena pro neobyčejný život. Priority naší země do mě byly vštěpovány den co den a já jsem rychle vyrůstala v jednu z členek rady. Za svůj úspěch jsem platila tvrdě... Vyplatilo se to?

Bylo podzimní ráno. Společně s ostatními jsem seděla v ponuré místnosti,do které nepronikalo skoro žádné světlo. Vyjma těch pár paprsků, co se dostaly dovnitř skrze jediné okno. Jeden z nich si našel cestu na mojí tvář a já se otočila k malé skulince mezi těžkými závěsy. Právě za těmi závěsy se rozprostírá les - tajemné hlubiny a stíny, neprobádané území, příliš velké lákadlo pro člověka. Razantně jsem otočila hlavu, aby mě moje fantazie neunášela od dění v dnešním zasedání.
„Doneslo se nám...,“ pronesl přiškrceným hlasem jeden stařík, jehož stříbrné vousy se táhly až po kamennou podlahu. „Chci říct- Od svých spolehlivých zdrojů jsem se dozvěděl, že se dějí zvláštní, vskutku povidné věci ze stran Elfů.“

Zpozorním. Právě sídlo oné rasy jsem před chvílí tak zaujatě pozorovala. Šlo o místo, které se od našeho světa vzdalovalo ve všech směrech. Tak blízko, tak daleko... Ještě nikdo koho znám se neodvážil vkročit do domova elfů.
„Pokračuj, Baltisy,“ vybídl ho klidně můj otec.
„Strašné věci,“ zabědoval stařík Baltis. „Prý se tam mluví o vzpouře, o novém světě a o plánech s naším Viriditasem! Běda!“
„Chcete říct,“ vzala jsem si slovo, „že nám chtějí Elfové vyhlásit válku?“

V místnosti to zašumělo podivným šepotem.
„Možná,“ zpozorněl jiný z členů a otočil se ke mně. „Co si o tom myslíš, Theo?“ mrkl pravým okem a naklonil ke mně důvěrně hlavu. „Víš přeci, že mě tvoje názory vždy zajímaly. Na války, město, na mě...“

Snad jenom má schopnost ignorovat jeho slova zadržela mojí ruku, která by se v takových případech katapultovala přímo na jeho tvář. Je to jeden z mála vrstevníků, se kterými jsem se kdy stýkala. Znal mě až moc dobře na to, aby věděl, jak na mě jeho slova působí.
„Děkuji, Siene. Tvého nezdravého zájmu si opravdu vážím,“ pronesu ironicky na, „ jsem toho názoru, že jde pouze o neověřené tlachy-“
„Tlachy?“ ozve se někdo ze zadních řad.
„Elfové žijí po našem boku od samého počátku věků, a přestože jsme si nyní tak vzdálení, nemají jediný důvod nás nenávidět,“ dám se rychle na vysvětlenou.

Opět to zašumí. Tentokrát však souhlasně, což ve mně vyvolá spokojený pocit.
„Ale co když je to pravda?“ ozve se jiný člen rady.

Slov se tentokrát ujal můj otec: „Myslím, že všechno chce svůj čas. Pokud se Elfům něco nelíbí, jistě se jejich požadavky dozvíme jako první. Nicméně... Bylo by přece jen lepší neusínat na vavřínech. Elfové jsou milé a inteligentní bytosti, přesto ale mají i svou odvrácenou stranu. Nebylo by na škodu zachovat ostražitost a připravit se na možné nepokoje.“
„Jsou to jen arogantní mocnostáři, kteří jen prohlašují, jak moc milují přírodu!“ulevil si jeden z řad rady.
„Ale notak, stejně jako vy, pane Triame, i oni si o nás mohou myslet mnoho křivd a nepravých tvrzení. Mluvil jste například někdy s Elfem?“dodal nezúčastněně táta.
„To sice ne, ale-“
„Tak nesuďte podle obalu, mladý muži. Nenávist nic nevyřeší,“dovysvětlil Baltis svým skřehotavým stařeckým hlasem, ze kterého čišela ryzí mludrost.
„Navrhujete tedy stav pohotovosti?“ zeptám se otce zcela nenávazně na předchozí spor o nenávisti k Elfům.

Nezeptala jsem se jako otce, ale jako vážené osoby.
„Přesně tak,“ ukončil debatu strohým souhlasem a zasedání mohlo skončit.

Zdržela jsem se o trochu déle, protože jsem chtěla uniknout nepříjemným rozhovorům ze stran mých „kolegů“. Jsem jejich častým cílem, protože se marně snaží získat mojí přízeň. Věří, že s vlivným otcem za zády pro ně můžu být výhodná osoba.

Konečně jsem tu zůstala sama a můžu se bezpečně proplížit ven. Ještě předtím ale... Ohlédla jsem se za rameno a v očích mi zazářila podivná touha. Došla jsem až k velikým oknům a v rukou jsem sevřela tmavé závěsy. Jediným prudkým pohybem jsem je strhla dolů až oslepilo mě zářivé světlo vycházejícího zdroje světla. Ne nadarmo se říká, že sluneční paprsky prodlužují život.

Domů jsem se vrátila až pozdě odpoledne. Cesty po vysoké hoře, na níž stojí stejnojmenné město Viriditas, jsou dlouhé- přesto po nich ale chodívám ráda. Znám každý kout tohoto města, každou uličku, všechna zákoutí. I všechny škvíry vedoucí ven. Za ta léta mě nohy vedou samy.

Proč se ale neubráním myšlenkám, že svět nekončí za kamennými hradbami?
~~~~~~~~~
Odkaz na další díl: http://liter.cz/Povidky/215907-view.aspx