Melwin III

Anotace: ...

Uslyšela, jak se něco skutálelo do její nory. Nikdy v lese nebylo nic, co by se jí mohlo postavit , ale měla strach o své potomstvo. Co když ji přišli vypálit? To by si nedovolili. Třeba je to kořist, alespoň nebude muset na lov.
Opatrně se proplazila mezi svými vajíčky.
„Hned přijdu zlatíčka“ jemně zasyčela, když se její obrovské tělo plazilo k jedinému otvoru k jejímu doupěti, které mělo v průměru okolo dvou metrů. Tento tunel si sama vykopala, hned potom co snědla své vejce a spolu se stovkou svých bratrů a sester se vydala hledat své doupě.
Plazila se pouze pár desítek vteřin, ale přišlo jí to jako věčnost, co to tam může být?
Vystrkovala svůj rozdělený jazyk, aby zachytila nějaký pach ale nezachycovala nic, co by dosud poznala. Pachová složka však byla příliš slabá tak z toho nevysuzovala žádné závěry.
Jakmile se dostala na začátek tunelu, jež ústil v pár metrů vysokou jeskyni. Už ho viděla, ale pachová složka byla stále divná, jako by se před ní snažila skrývat.
Byl to člověk to poznala. Toto poznání, ji zbavilo všech starostí a její mohutné tělo, černé jako noc se k němu přiblížilo. Pachovou stopu stále neznala, ale bylo jí to jedno. Dýchal, vypadal zraněný a pravděpodobně spal, nebo byl v bezvědomí. Tím lépe. Není potřeba škrcení, rovnou ho pozře. Začala od nohou, doufala že vzbudí a nebude moct nic dělat, jenom se na ní dívat a křičet. Byl otrhaný, smrděl, pravou ruku měl trochu očouzenou a měl hrozně znetvořený obličej.
Cítila z něj najednou pach kouře, krve a smrti. Okamžitě si ho přestala soukat do těla. Vytřeštila oči. Cítila z toho člověka tolik smrti, že se málem nemohla pohnout.
Najednou, jako by ji lehce bodlo v hlavě uslyšela hlas.
„Okamžitě toho nech, zabiju tě!“ hlas byl hrozně hrubý a bylo z něj slyšet opovržení.
„Co jsi? Ty nejsi člověk.“ zasyčela, i když jí člověk nemohl rozumět.
„ Nevím co jsem, jenom vím že jsi předem mrtvá. Pusť mě a zemřeš rychle.“
Byla schopna stáhnout objem svého těla skoro o polovinu a okamžitě začala s drcením jeho nohou. Sotva vyvinula jen malý tlak na jeho kostru, její tělo se dostalo zase do normálu.
Potom přišlo pár ostrých bodnutí v hlavě a jí povadly čelisti na pánev toho netvora.
Zemřela. Nejstrašnější věc tohoto lesa byla mrtvá. Než se její potomstvo vylíhne, potrvá to ještě spoustu let.
Pomalu se mrtvé tělo obrovitého hada soukalo ze své oběti a doputovalo neznámými silami asi do půlky tunelu, kde bude hnít pár let.

Melwin se probral následujícího rána. Přes čelo bude mít jizvu, ale jinak bude v pohodě. První jeho starostí, byla jeho dýka. Na pravém stehně jí neměl. Rozhlížel se kolem sebe, ale neviděl jí. Vylezl z podivně zapáchající jeskyně a silou vůle zvedl listí, klacky a kamení v okruhu deseti metrů. Poté jej nechal v kruhu poletovat kolem sebe a hledal stříbřitý odlesk. Povedlo se, našel jí. Nechal jí připlout k sobě a vše ostatní spadlo na zem. Má jí, oddech si.
V zápětí, ještě než mu přiletěla do dlaně zažil obrovský šok. Kámen v rukojeti byl prasklý.
Na ostří byla krev, ale nebyla Colova, tu otřel o své, již tak špinavé kalhoty. Byla to krev toho šílence.
Dal si dýku zpět pod kožený pásek a šel zpátky na cestu.
Ten muž, nebo kdo ho to napadl, se změnil na zvíře. Má tedy taky tu sílu? Dostal jí díky své dýce? Znělo to logicky, proč by jinak měl Colovu moc? Hned potom, co ho Melwin bodl, Col už jí nemohl používat. Také si matně vzpomínal na záblesk kamene.
Měl by to zkusit, třeba jenom ruku aby věděl, jestli jeho dýka má tu moc krást dary.
Opřel se o strom a zvedl pravou ruku. Soustředil se, jak nejvíce mohl a popáleniny zmizely, přesně jak chtěl. Bylo to však příliš vyčerpávající. Buď měl ten šílenec něco, co Melwin nemá a nebo to souvisí s prasklým kamenem v dýce. Najednou ho napadlo. Pokud má možnost odstranit si popáleniny, může si taky vrátit nos? A co ucho a hlasivky?
Na to si musel sednout. Srdce mu hlasitě bušilo a Melwin se opět soustředil, tentokrát na utržené ucho.
Ano, cítil jak mu roste, jak se mu ten cár kůže mění na opravdové a celistvé ucho.
Musel to zkusit i po hmatu. Ano bylo tam, stejné jako druhé.
Teď nos a hlasivky.
Vytváření nového (vlastně prvního) nosu mu zabrala tři čtvrtě hodiny a okradla ho o spoustu sil. Na hlasivky si zatím netroufl a šel dál, směrem kde si myslel že je hlavní cesta. Chtěl se dostat do města. Pokud bude mít i hlasivky, řekne (doufal že se to naučí, od malička na něho mluvili, nemůže to být tak těžké, vždyť on s nimi v duchu mluvil vždy) že jako jediný přežil masakr v Bartonu a třeba začne žít někde, kde s ním budou zacházet jako s člověkem.
Cestou nasbíral šest hrstí borůvek, to mu bude muset ještě nějaký čas vystačit.
Když se pomalu stmívalo, uviděl oheň. Hlasivky stále neměl, tak bude ještě hrát němého, nebo je zabije.
Linula se k němu krásná vůně pečeného masa. Opatrně se přibližoval.
Byli tam čtyři muži, podle sluchu velmi opilí. Chvíli je poslouchal a snažil se pochytávat jejich mluvu, v rámci studia samozdřejmě. Podle jejich rozhovoru se dozvěděl, že jsou to lovci z menšího městečka jménem Říčka.
Schoval si dýku za opasek a přikryl jí košilí
Věděl, že jít k nim by mohlo být nebezpečné, mohl by je zabít. Místo toho je do noci poslouchal a přitom si nechával narůst hlasivky. Když usnuli (Melwin neměl ponětí, jak to ví, ale věděl že všichni spí opilecký spánkem) ,začal si Melwin procvičovat mluvu. Mluvil z počátku docela neohrabaně, ještě vlastně hledal tón svého hlasu. Byl unavený, ale musel se naučit mluvit. Ti muži ho mohou vzít do Říčky a tam může chvíli žít. Nakonec usnul, i když proti své vůli.

Viděl Cola před branami hořícího Bartonu. Byl v bílé košili a uprostřed břicha temně rudou skvrnu.
„Neměl jsi mě zabíjet, ta síla tě zničí.“ Řekl blonďák s úsměvem na rtech.
„Nejsi předurčen bohy, mít tuto sílu, nevíš jak jí pořádně ovládat. Ona tě ovládne a zničí a budeme zase spolu Melwine. Moje síla se mi vrátí a já ti ukážu, jak jí správně používat. Budu ti trhat končetiny, dokud tady v tom světě nezešílíš a potom, tě předhodím, všem které jsi zabil.“
Col se začal odporně smát a z bran města se začaly vyvalovat ožehlé mrtvoly a šli si pro Melwina. Strážný, který přišel o nohy se plazil k němu. Rudé oči všech obyvatel Bartonu zářily do noci.
Melwin začal křičet, když ho masa začala trhat na kusy.

„Hej mladéj klid vstávej!“
Melwin se probral, připraven zaútočit. Po takovém snu by se nebylo co divit.
Najednou mu na mysli vytanula vzpomínka na lovce. Prudce vstal, až se mu zatočila hlava.
Chytil se kmenu stromu a podíval se na čtyři lovce, kteří ho obklíčili, ale zbraně neměli.
„ Jsi v pohodě? Vypadáš hrozně jsi celý od krve.“ Zeptal se Melwina urostlý muž s bradkou, v koženém oblečení.
„Jo, jsem. Kdo jste?“ zeptal se Melwin a jásal nad jeho první konverzací.
„To by jsme se snad měli zeptat my ne?“ odpověděl muž za jeho zády hrubým, kárajícím hlasem.
Melwin se otočil stál tam hubený, vysoký muž se špičatýma ušima, v zelené košili. Dosud o elfech jen slyšel, ve vesnici žádný nebyl. Většina elfů údajně vyhynula během válek s lidmi a kentaury.
„Já jsem Melwin, utekl jsem z Bartonu, celé město shořelo.“ řekl Melwin a snažil se přitom o lehce podlomený hlas.
„Barton? Musíš s náma. Já jsem Ruben, těší mě.“řekl muž s bradkou a pokusil se přátelsky usmát.
„Tohle je Lis,“ ukázal na elfa, „ dále Erik a nově ten čtvrtý se k nám přidal včera. Má vyřízlý jazyk, asi zbojníci, takže o něm nevíme nic.“
Melwin se podíval první na Ruba, poté Lisa (to jméno mu přišlo hloupé) , Erika, který vypadal jako klasický obchodník, měl společenské oblečení a permanentní úsměv a na toho, o kterém nic nevědí.
Měl krví podlité oči, hnědé vlasy zplihlé kolem hlavy, černý šat nasáklý krví a za pasem měl dýku.
„Těší mě. Proč musím jít s vámi?“zeptal se Melwin a snažil se aby to vyznělo uctivě.
„Starosta Řeky dal všem lovcům příkazy, že kdyby kohokoliv našli, pokud je z Bartonu, musíme mu dát najíst, napít a přivést do řeky, kvůli výpovědi.“ řekl Ruben jedním dechem. Očíčka mu svítili, asi měli slíbenou odměnu za každého koho najdou.
„Dostaneš najíst a vyrazíme i s kořistí zpátky.“ promluvil Lis a podal Melwinovi kousek ryby a chleba.
Čtveřice se vydala zpět k ohništi. Melwin šel s nimi. Sluneční paprsky prosvítávaly skrz vysoké větve a Melwin cítil vzrušení. Poprvé uvidí jinou vesnici a potká lidi, kteří nic nevědí o jeho minulosti. Sedli si k ohništi a Melwin jedl. Kolem ohniště byly tři srnky a jeden divočák. První ho napadlo, jestli je takhle neměli strach nechávat, kvůli medvědům a vlkům a bůhví co tady ještě žilo, ale okamžitě to zazdil. I v Bartou věděli, že elfové ovládali nějaká kouzla, asi zakryl jejich pach.
Když si Melwin vybral z pusy poslední rybí kost, skupina vstala. Ruben si dal přes sebe luk a na rameno si pověsil toulec. Totéž udělal i Lis a Ruben si naložil na jedno rameno srnku a na druhé divočáka. Lis si hodil přes rameno další srnu a ukázal prstem na poslední srnu a významně se podíval na Melwina. Ten si srnku svými schopnostmi lehce odlehčil a hodil si jí také na rameno. No co už dlouho nepracoval.
Dva muži, jeden v krásném společenském obleku, druhy v krví zapatlaných černých šatech se vydali za nima. Něco na těch dvou mu nesedělo, byli porad blízko sebe, ale nijak nekomunikovali. Dá si na ně pro všechny případy pozor.