Kamir: Má matka je Smrt a já jsem její posel - I.

Anotace: tak první předělaná část -včas budu oznamovat, které pasáže mají něco nového a které jsou překopány snad k lepšímu (kdyby někdo nechtěl číst to stejné, jen v jiném kabátě..)

Zima již opustila Tamir. Malé přístavní městečko ležící u břehů jezera Kita. Sníh už dávno všechen roztál a příroda se probouzela z několik měsíců trvající dřímoty. Z teplých krajů se vracelo stěhovavé ptactvo zpátky domů. Především divoké kachny většina obyvatel Tamiru vítala s nadšením. Byla to pro mnohé rybářské rodiny vítaná změna, mít večer na talíři něco jiného, než šupinatého tvora plného drobounkých a nebezpečných kůstek.
Tamir, nedůležité město a nejubožejší provincie z celého království. Ze dvou stran obklopované jezerem a ze zbytku hustým, listnatým lesem. Osada lidí, na které zapomněl okolní svět i sami bohové. Město s prostou školou, několika bohatšími rodinami a bezvýznamným šlechtickým rodem. A také s již zchátralejším klášterem Velkého patrona.

Chodbami již staletého kláštera utíkal patnáctiletý mladík v potrhaném oblečení s desítkami záplat. Jeho po ramena dlouhé zrzavé vlasy mu při běhu padaly do tváře. Avšak po pár neúspěšných pokusech mladík boj se svým nepoddajným účesem vzdal. Běžel rychle. Dokonce i po schodišti, ve kterém už scházel nejeden schod. Mladík uháněl vlhkými chodbami, které mu byli důvěrně známé a blízké, bližší než mu kdy byla vlastní matka nebo otec.
Zrzavý hoch byl totiž sirotek. Jedním z mnoha opuštěných dětí, které vyrůstaly v klášteře. A stejně jako mnohé, i mladíka s klášterem Velkého patrona spojovalo velmi důvěrné pouto. Protože nikdy nepoznal vlastní rodiče, stala se jeho rodinou banda dobrosrdečných mnichů. Ti mu poskytli spolu s ostatními sirotky pravý domov, kde se mohl cítit v naprostém bezpečí před nebezpečími krutého světa.
„Bratře Jane, bratře Jane,“ volal zrzavý mladík na obtloustlého padesátníka, kterého konečně nalezl v zahradě. Tam si mnich dopřával svůj každodenní odpoledního spánek pod starou jabloní.
„Jakube,“ promluvil mnich ještě v polospánku. „Cožpak jsem ti neříkal, že mě nemáš rušit, když rozjímám!“
Zrzavý hoch se usmál. Dobře si všiml, že mnichovi z kapsy sutany vykukuje láhev vína z loňské sklizně. „Omlouvám se, bratře Jane, ale je to důležité.“
„To tě vůbec neomlouvá. Jsi v klášteře Velkého patrona. Na místě, kam lidé přicházejí přemýšlet nad svými životy. Kde je každému nabídnuta pomoc a útěcha. Tak pro příště měj ohled k ostatním a nežeň se chodbami jak zběsilý. Bylo tě slyšet až tady na zahradě,“ zazněl obvyklý kárající proslov, jenž si mladík už tolikrát vyslechl.
Jakub sklopil zrak a snažil se vypadat, co možná nejkajícněji.
„Tak, co jsi mi to chtěl?“
Mladík k otylému mnichovi pozvedl zrak a v jeho modrých očí se zablesklo. Věděl víc, než moudrý muž, kterého si tolik vážil a to se stávalo jen zřídka. Proto vyčkal, dokud se bratr Jan na něho nezamračil a potom teprve odpověděl: „V lese došlo k dalšímu přepadení.“
„A z toho máš radost?! Měl by ses nad sebou zamyslet.“
„Omlouvám se, ale stalo se něco ... Něco …“
„Tak mluv. Nenapínej mě chlapče.“
„Kromě těl přepadených se našli mrtví i lupiči. Jen jeden malý chlapec je naživu.“
„Chlapec?“
„Ano. Našli ho nahého, celého potřísněného krví, jak zcela nepřítomně postává nad tělem jednoho z banditů s bodnou ranou na krku. V ruce přitom svíral zakrvácený nůž. Ostatní lupiči pak leželi v kruhu kolem něho. Žádné zranění na těle přitom nikdo z nich neměl! A to je ta záhada, prostě zemřeli.“
„A kde je chlapec teď?“
„Na cestě do kláštera. Nikdo ve městě ho nezná a neví se čí je. A tak ho jako každé dítě bez rodiny odvezou sem. Za chvíli by ho měl Rasmus přivézt. Proto jsem vás hledal, bratře Jane.“
Obtloustlý mnich vyskočil až překvapivě snadno na nohy. „Tak to musíme jít okamžitě k bráně. Jestli je pravda, cos mi pověděl, bude ten chlapec potřebovat všechnu naši pomoc. Spoléhám na tebe, Jakube, že mi s ním pomůžeš a budeš mu dobrým kamarádem,“ řekl mnich. Pak položil zrzavému mladíkovi ruku na rameno a hluboce se mu zahleděl do očí.
Jakub setrval v očním kontaktu, dokud ho starý mnich nepřerušil. Hnědé oči bratra Jana mu pohlíželi do duše a jediné, co během pohledu učinil, bylo souhlasné přikývnutí.
Potom bratr Jan Jakubovi rozcuchal vlasy. To dospívající mladík přímo nesnášel, ale a společně pak vyrazili k vstupním dveřím do kláštera, přivítat nalezence a nového člena klášterního sirotčince.