Kamir: Má matka je Smrt a já jsem její posel - III.

Anotace: upravené

Mnich nechal malého chlapce ve vaně a vzal Jakuba do náruče. Odnesl jej do jeho postel, kde ho s vypětím zbylých sil položil a na chvíli si k němu přisedl. Kde jsou ty časy, co jsem tě v klidu unesl, řekl si v duchu bratr Jan. Potom se naklonil nad Jakuba, který se pokoušel zvednout z postele: „Zůstaň ležet! Jsi slabý, jako když si tě chce vzít Smrt. Teď se prospi,“ ani nedořekl a mladík už spal.
„Co jsi zač? “ promluvil bratr Jan k nalezenci, když se vrátil do umývárny. „Nikdo přeci sám od sebe neumře, když je mladý a plný sil. Co jsi Jakubovi udělal,“ ptal se mnich spíše sám sebe. Chlapec s černými vlasy mlčel a dál si hrál v teplé vodě. Zřejmě si ani neuvědomil, že se obtloustlý mnich vrátil.
Bratr Jan se dlouze rozmýšlel. Nechtěl riskovat, že by se někomu něco stalo, ale zároveň nemohl chlapci odepřít pomoc. Nakonec se ho rozhodl dočasně ubytovat ve svém pokoji, než nepřijde na lepší řešení. Ale sám z toho neměl dvakrát dobrý pocit.
Nastal večer a bratr Jan připravil ve svém pokoji pro chlapce lůžko. Mezi oblečením našel i něco, co mu bylo jen o trochu větší. Když však čekal, že bude mít hlad, překvapilo ho, že si u večeře uzobl jen trochu z chleba. Nejvíce jej udivilo, že si do úst vzal něco až potom, co mu názorně ukázal, co s tím má vůbec dělat. Přitom se chlapec na jídlo díval, jako kdyby ho viděl poprvé v životě. A to nejpodivnější přišlo ve chvíli, kdy zkoušel pozřít maso. To bratr Jan poprvé v dětské tváři spatřil projevené emoce. Zděšení a odpor zachvátilo černovlasého chlapce jen chvíli potom, co kousl do kousku uzeného. Ve vteřině maso vyplivl. Ochutnávat další věci už potom nezkoušel.
Chlapec měl v pokoji bratra Jana z připravené postele dobrý výhled oknem na noční oblohu, odkud jej vábil zářivý měsíc a svými stříbrnými paprsky mu hladil tváře.
Mnich chlapce pozoroval a nemohl jinak, než se divit nad nevinnou dětskou tváří, za níž se ukrývala nepředstavitelná hrozba. A když pak bratr Jan zavřel oči a pokoušel se usnout, trvalo dlouhou chvíli, než se mu to v blízkosti nalezence konečně povedlo.
Chlapec vzhlížel k měsíci a obloha plná zářivých hvězd se rozjasnila ještě víc. Vypadalo to, jako kdyby ho svou září zdravili. Instinktivně napřáhl k nebi své drobounké ruce, v nichž se Temnota převalovala a vyhřívala na stříbře. Chlapec se díval na černé pramínky kolující mu v žilách místo krve. Cítil tu moc, tu hrůzu, která samostatně myslel, žila, ale neznala žádné emoce. Na okamžik to vyvolalo zasutou vzpomínku na postavu ženy, kterou však halil závoj mlhy. Pokoušel se chvíli zaostřit na tu tvář, ale čím více se snažil, tím víc mlhy halilo její obraz…

Následující den čekalo bratra Jana nemilé probuzení. Jakmile otevřel oči, setkal se s pohledem chlapce, klečícího mu na břiše. Zděsil se a doufal jen v jediné. Alespoň bezbolestnou smrt. Nicméně hoch brzy přerušil oční kontakt a zadíval se mnichovi na vyholenou hlavu, která ho zjevně upoutala víc.
Bratr Jan se ani nepohnul, čekal a doufal, že to chlapce brzy přestane bavit. Těch deset minut mu přišlo jako celá věčnost. Neustále se přitom modlil k Velkému patronovi. Avšak ten jeho modlitby zřejmě protentokrát nechtěl vyslyšet. Nakonec sebral veškerou odvahu k boji se strachem z tajemných schopností chlapce a osvobodil se sám. Pomalu se zvedl z postele a přitom uchopil chlapce za ramena, aby z jeho břicha nespadl. Snažil se nesetkat svým pohledem s jeho, ale jak se snažil sebevíc, přesto se černým očím nevyhnul. Pak mu došlo, že si ho hoch prohlíží se zájmem a pouze čeká, co udělá.
Mnich postavil chlapce vedle postele a sám z lůžka vstal. Oblékl se a řekl: „Nevím, jestli mi rozumíš, ale já teď půjdu pro něco k jídlu. Počkej tu na mě, ano?“ chvíli čekal na odpověď, ale opět se jí nedočkal.Chlapec pouze odešel k oknu, odkud si začal prohlížet okolí kláštera.
Bratr Jan potom vyklouzl ze svého pokoje. Na chodbě se střetl s Jakubem, který tam na něho už čekal.
„Jak ti je?“
„Už dobře, bratře Jane,“ odpověděl mladík a bylo vidět, že je celý nervózní z chlapce v pokoji dobrotivého mnicha.
„To jsem rád. Nevím, co ti ten chlapec udělal, ale musíme se postarat o to, aby se to již nestalo.“
„Co s ním chcete dělat?“
„Jen ho budu držet dál od ostatních. Aspoň dokud nebudu vědět víc.“
„Doufám, že vám neublíží.“
Bratr Jan se otočil ke dveřím od vlastního pokoje a řekl: „Myslím si, že mi nechce ublížit.“
„Snad, už jen kvůli vám. Co řekneme Rasmusovi?“
„Rasmusovi zatím nic. Nic o něm přeci nevíme. Bude jen dobré, když o něm bude vědět, co nejméně lidí. Doufám Jakube, že udržíš tajemství?“