Smečka IV. - Probuď se!

Anotace: Hodinové ručičky se pomalu plížily po ciferníku k jedenácté hodině večerní a mě jako by popadl amok. Od toho incidentu uběhlo už několik hodin a bratr se stále nevracel. Vyletěl jsem z křesla rychlostí blesku a zuřivě smetl na podlahu prázdnou sklenici.

Sbírka: Smečka

Ještě chvíli jsem tam jen tak stál a čekal, že se snad Seth vrátí. Minuty ubíhaly a já ani nemrkal. Ty minuty se zdály být dlouhé jako hodiny a trpělivost mě opouštěla s každou uplynulou chvílí.
Konečně jsem se odtrhnul od okna a v hlavě jsem si přehrával to, čeho jsem byl svědkem. Posadil jsem se do křesla a snažil se uklidnit své třesoucí se tělo. Pokaždé, když už jsem si myslel, že jsem v klidu, vzal jsem si do rukou sklenici vody. Ale průhledná třesoucí se tekutina mi jasně dala najevo, že bych měl ještě chvíli posedět.
Jednu dobu jsem byl dokonce přesvědčený, že to byl jen sen, a nedočkavě jsem vyčkával, až se mnou rozzuřený sourozenec zatřese a vytrhne mě tak z té noční můry, až zjistí, že jsem si půjčil bez dovolení jeho CD, na která byl tak háklivý.
Když se venku setmělo, usoudil jsem, že to nebude žádný sen, ale přece jen skutečnost. Ten strach, který jsem pocítil, když jsem pozoroval Setha, jak stojí tváří v tvář vlkovi, byl proti této bezmoci jen slabý odvar.
Hodinové ručičky se pomalu plížily po ciferníku k jedenácté hodině večerní a mě jako by popadl amok. Od toho incidentu uběhlo už několik hodin a bratr se stále nevracel. Vyletěl jsem z křesla rychlostí blesku a zuřivě smetl na podlahu už prázdnou sklenici. Chvíli jsem upřeně zíral na střepy na podlaze a potom jsem se pohledem přesunul ke dveřím.
Nevím, co se se mnou dělo, ale hlubokou bezmoc najednou vystřídal vztek. Takový vztek, který vás úplně zaslepí a vy vyvádíte věci, které byste za normálních okolností vůbec nepodnikali.
Vyrazil jsem metrovými kroky ke dveřím. Z věšáku jsem násilím strhl bundu, až jsem si vzadu na krku urval poutko. Třískl jsem za sebou dveřmi a uháněl do lesa.
Už na jeho okraji mě agónie vzteku pomalu opouštěla, ale i když se mě zase zmocňoval strach, nehodlal jsem se vracet zpět a zase jen bezmocně čekat. Pomyslel jsem si, že jsem si mohl vzít alespoň baterku.
Byla hluboká noc, ale díky měsíčním paprskům, jenž sem tam prosvítaly skrz větve stromu, jsem alespoň věděl, kam a kudy jdu. Neměl jsem s sebou nic. Ani drobek jídla, ani kapku vody.
„Ještě, abych si taky v tom zápalu zuřivosti s sebou chystal nějakou sváču na noční procházku lesíkem…“, odpověděl jsem si šeptem na mou nevyřčenou otázku a přinutil jsem se k náznaku úsměvu.
V břiše jsem dostával čím dál častěji křeče a únavou se mi začínala motat hlava. Byl to dlouhý den. Vlastně ještě pořád je. A to emocionální vypětí ze mě taky vycuclo pořádnou dávku energie.
Napadlo mě, kolik asi bude hodin. Už jsem musel v lese nachodit několik kilometrů. Zastavil jsem se a vyhrnul si levý rukáv, abych se mohl podívat na hodinky. Ale paže byla prázdná.
„Asi jsem je zapomněl doma…“ zahuhlal jsem si pro sebe a přemýšlel jsem, kde jsem mohl nechat svoje hodinky.
Ochabující měsíční paprsky už pomalu střídaly jemné a chladn paprsky sluneční.
„Už bylo načase!“ vyrazil jsem ze sebe radostně a odhodlal se k dalšímu kroku kupředu, ale hlava se mi znovu zatočila. A tentokrát nebezpečně moc. Posadil jsem se do vlhké trávy, opřel se o kmen stromu a čekal, až to přejde. Jenže les se kolem mě točit nepřestával a mně se začalo stmívat před očima. Byl jsem totálně vyčerpaný. Křeče v břiše sílily a sílily.
„Zatraceně…“ Byl jediný komentář, na který jsem se zmohl a pomalu jsem začal upadat do bezvědomí.