8.část - Krev za krev

Anotace: "Ty víš, kdo jsem. A já, kdo jsi ty!" zašeptal jí do ucha. Je strnulá jako socha

Sbírka: Krvavá daň

Terasa, částečně oproštěná od povyku pod sebou, překypovala životem. U zdi se krčilo několik posezení s měkkými křesly. Nestále se tu motala číšnice a přinášela, na co si hosté vzpomněli.
Upír, v největším shluku křesel, se klidně rozvaloval v jednom z nich a pomalu nevnímal co se kolem děje. A že se toho dělo. Davy krásných dívek se mu motaly kolem stolku. "Prátelé", ať už lidští, nebo nesmrtelní, se ho snažili zatáhnout do hovoru.
Ale on jen netečně seděl s pohledem zabodnutým ve skle stolku, hlavu opřenou. Hlavou se mu míhalo tisíce myšlenek a zároveň nic. Nedokázal se na nic zaměřit a zároveň ho neskutečně rozčiloval ten chaos.
Zlostně praštil pěstí do opěradla. Bylo na čase s tím něco udělat.
Rozhlédl se. Zálibně sledoval krátké sukně, vlnící se v pohybu své majitelky a ještě víc ho lákala nahá hrdla, hladké šíje. Vždy když se některá z dívek prudčeji otočila a vlasy se jí rozlétly na stranu, prohnala se k němu sladká vůně. Vstal, zaměřil se na útlou černovlásku kousek od něj. Obličej se jí roztáhl do blaženého úsměvu, když si všimla jak k ní míří. Chyběl krok, tak natáhla ruce a chytla ho za ty jeho. Odvedla ho na volnější místo a začala se kolem něj odtáčet. Nepustila ho, naopak, obtočila si jeho ruce kolem pasu, zády se mu opřela o hruď hlavu o rameno. Zvolnila, vlnila se jen do lehce do zběsilého rytmu puštěné skladby a stále se smyslně usmívala. Oči jí zářily.
Zabořil si nos do skulinky mezi klíční kostí a krkem a vnímal vůni. Neskutečně sladká. Měl co dělat, už teď neochutnat. Cítil naprosto zřetelně tepající žílu. Tam moc ho ten pocit ztrhnul. Tak moc, že ji málem přehlédnul. Nechal se oplývat pachem té dívky, že mu vůně jiné téměř unikla. Mohla za to i její malá změna. Stejně jako všechny i ona byla navoněná. Ale ne dost aby tak specifickou vůni nepoznal.
Prudce se vytrhl se dosavadní společnici a nedbal ani jejího vyjeveného pohledu, nebo otázky: "Udělala jsem něco špatně?"
Jasně mířil k zábradlí. Prodíral se davem lidí a upírů. Opřel se dlaněmi o chladivý kov a rozhlédl se po snad dvou stovkách lidí pod sebou.
"Deane, promiň, že ruším, ale… ."
"Teď ne, Stevene! Přijď později… ." zavrčel na vyhazovače vedle sebe, nevěnoval mu už žádnou pozornost a rozeběhl se ke schodům. Běžel rychle dolů a málem shodil zrzavou číšnici. Tázavě se za ním otočila a začala na něj něco křičet, protože mu zrovna nesla nahoru skleničku skotské. Odmávnul ji a dral se dál mezi těly na parketě.
"Co si myslím, že dělám?" prolétlo mu zoufale hlavou, když se skryl za jeden z podpěrných sloupů pod terasou a hleděl jak se plouží od vchodu a parketu. Ostatně s chůzí měla patrné potíže. Kdekdo by mohl říct, že to hezky přepískla. Jenže on cítil její vůni a ta nebyla poznamenaná alkoholem. Snad mu přišla jen utlumenou něčím sladkým. Ovocem, ne… to bylo jiné… .
Zavrtěla hlavou a co nejnenápadněji se odvlekla k baru, vyškrábala se na vysokou barovou stoličku a zakřičela na Teda.
Za chvíli se zaleskla baňatá láhev a on jí podal frťana. Posolila si prst, olízla, napila se a kousla do citrónu.
Začíná vcelku tvrdě. Prolétlo mu hlavou. Sama mu nahrávala do karet. Teď byla nalevo od něj, ale často se točila na druhou stranu. Chtěl vidět, co dělá! Začal se sunout podél zdi, obvodem místnosti, jí za záda…teď jí lampa ozařovala rameno a krk. Naběhlou modrou žílu. Červenající se obličej, jak jí alkohol rozproudil krev. Přesunoval se dál pomalými kroky s očima na ní. Teď skvělý výhled. Nebyla k němu ani bokem a ani čelem. Něco zamrmlala barmanovi a přetočila pohled k velké míse s punčem, kus před ní. Bez hnutí na ní visela a potom si položila růžolící tváře na bar. Znovu zvedla dva prsty a poručila si další. Když znovu pozdvihla tvář, krk se jí napjal. Kůže se vyhladila a mu se zdála jakoby průsvitná oproti tmavé žíle, co ho tolik láká.
Propletl se dalšími desítkami těl a jednoho muže dokonce povalil, než dorazil za ni.
"To bude na mě." Kývnul na Teda. Přistoupil k vedlejší stoličce a jen ze zdvořilosti se ze ptal: "Nevadí, když přisednu?"
Pracně na něm utkvěla pohledem, "Heh… a kdyby ano?" nehleděl na její odpověd, prostě si přisedl, opřel se levačkou o pult a znovu ji hypnotizoval; za to ona mu zatím pozornost nevěnovala: "Mám dotaz… ." Ted k ní přicupital a naklonil se blíž. Líbila se mu, to Deanovi bylo jasné a vůbec ho to nenechávalo chladným. Hrdlem se mu dralo vrčení a barman to poznal nedal to jinak znát, než, že se trochu od táhl a po větě, "Vaříte tu taky kafe?" s tichou poznámkou zmizel.
Zatím si ona něco brumle pod nos, ale on není schopen ji plně poslouchat. Je příliš zaujatý jejím tělem, krkem a potom se upře na tvář. Přistihne ho, ale on nemá v plánu uhnout, jen ať ví, že na ni civí, možná pozná, jak ho dohání k šílenství.
"Obvykle lidem dojde nebezpečné prostředí mé přítomnosti, taky jste na tom tak, drahý pane?"
Taky si ho prohlídne, ale jinak, než on. Ona ho může hodnotit teprve teď, zatímco on ji měl v hlavě od příhody v lese a teď už několik dlouhých desítek minut na očích.
Nepoznal z její tváře nic. I když byla jasně opilá, z jejích gest nemůže rozeznat pocity, ani myšlenky, které nevysloví nahlas. Přestane očima zkoumat každý sval a spojí s ním pohled.
Ví jakou má jeho pohled moc a konečně má proč ji využít. Nechce aby ucukla. Jenže potom se vrátí Ted a podstrčí jí hrnek horké tekutiny. Barmana nevnímá, ale její koutky povadnou, když zacítí hořkou vůni a chvíli se mu zdá, že se rozhoduje jestli to nevylije zase hezky rychle někam do vázy s umělou palmou. Vydá zmučený sten a začne se znechuceným šklebem polykat.
"Ještě nějaké přání?" ukázala mu palec nahoru a přece se zatetelil blahem, když viděl její netečný pohled, který věnovala Tedovi. Ten krátce střelil očima po svém zaměstnavateli a nespokojeně zamručel.
Dean se, ale dál kochal svým výhledem a nemínil ho přerušit kvůli podřadnému barmanovi. Odložila hrnek a znovu se na něj zahleděla. Podložila se bradu a nechala se svázat v očním kontaktu… proč měl, ale takový dojem, že na rozdíl od ostatních, ona to může kdykoliv změnit? Proč se toho ve skrytu "duše" bál?
…
A stalo se tak. Zavírala se jí víčka, alkohol ji přemáhal. Zatímco on byl uchvácen. Zkusil to jediné. Naznačil barmanovi aby ztlumili světla a hudbu a už v klidnějším prostředí zapředl hovor.
Ptal se jí na kdejaké hlouposti ve snaze rozluštit reakce. A hlavně co která znamená. Jenže sotva si to stačil uvědomit, sám hovor ho začal zajímat a více než o reakce se zabýval odpověďmi a v duchu přemítal o jejich skutečném významu, chtěl ji poznat víc. Po nějaké době se stočil hovor k baru…
"Co vůbec děláš …tady?" zeptal se jí.
Ano chtěl to vědět, jenže ona mu neodpoví. Aspoń zatím
"Neměla bych tu být?" vypadá trochu překvapeně na směr kam nezávazné povídání směřovalo, ale s odpovědí problém neměla.
"Osobně jsem bez námitek, jenom by mě zajímalo co tě sem přivedlo."
"Směrovky. Velká rudá neonová šipka." Zachechtal se.
Zatím celou dobu seděl uvolněně, jedním loktem, opřený o pult a se skleničkou v druhé ruce provrtávajíc ji očima, stejně jako snad hodinu snad dvě, předtím. Teď pití odložil a naklonil se nespouštějíc z ní oči.
"Sama? V těchhle šatech… ."
"Sama. A co máš proti?" kopíruje rozhozením rukou siluetu těla.
"Tomu, kdo tě oblékal, se musí nechat, že má vkus a oko na míru." Tohle nebyl její styl. Jistě tu není jen tak.
"Oblíkal? Svoje motorický funkce pořád ovládám!"
"Tím si jsem jistý… aspoň, když jsi střízlivá."
"Což není v této chvíli, pravda. Ale abys věděl, dneska mě máš na svědomí. Jednak nesnáším kocoviny a jednak jsem se kvůli tobě vykašlala na pár … povinností." Tím si byl jistý. Ale jaké jsou?!
"Povinnosti? Co bys chtěla dělat baru, než u něj sedět a pít, povídat si, sbližovat."
"Prr s tím sbližováním!" Byla pro něj jako magnet. Už ho nelákala jen krev. Ale pořád tu byla. Pulsovala pod hebkou kůží a čekala až se jí nasytí… . S tím pohybem její vůně ještě zesílila, krev se jí rozproudila a on měl téměř před očima černo jak ho to aroma zaskočilo.
Když se přisunul blíž, vylekala se a automaticky ustoupila. Vykřikla, tlumeně, už si asi odvykla volat o pomoc, vůbec se k ní ten tón nehodil.
A on odpověděl. Rychle ji chytil za paže, nemohl se odtrhnout od její tváře. Měla silně zavřené oči, tlukot srdce zrychlený, pěsti zaťaté u hlavy. Přikrčená v mírném záklonu.
Byla silně omámená, ta tequila jí stoupla do hlavy.
"Asi těch skleniček už bylo dost!" aniž by ji pouštěl, stáhl ji ze stoličky a vedl pryč.
Znovu nahmatal v kapse klíče, jako už tolikrát. Jenže teď váhal.
Šel rychle, rychleji než lidé, ale ona stíhala a jako by si pomalu neuvědomovala, co se s ní děje.
Protáhl ji skoro celým parketem, když ho zase odchytil Steven.
Začal na něj drmolit něco o včerejším napadení. Nevnímal ho. A vedl ji dál. Tedy aspoň další metr….
"Jo a Deane! K tomu včerejšku… ." nenechal se. "… tohle je už vážně nebezpečný! Jsou na každým rohu. Musíme s nima něco udělat nebo… ."
"Poslyš! Řekl jsem později! Až budu chtít tvoje rady, řeknu si o ně. Teď jdi na své stanoviště a už mi nelez do cesty."
Každý jeden tep probíjel na jeho kůži a pálil ho jako rozžhavené železo. Jen krátce se na ni otočil, ničeho si nehleděl, pohledu, lesku v očích ani druhé ruky přitisknuté na hrudi. Tep se jí zrychlil a on si byl jistý, že už to nevydrží.
*
Když otevřel dveře, prošla kolem něj. Její krok byl vratký a tělo jistě ochablé, ale něco bylo jinak. Postoupila dovnitř sotva dva kroky a znovu zastavila. Cítil v každé buňce těla napětí. Nečekal a přiblížil se. Byl takový kousek a touha se zvedala. Chtěla potlačit o co se snažil, chtěla ho ovládnout. Zaťal ruce v pěst a zasunul si je do kapes u kalhot. Trhaně se otočila, dech zkrácený, zrychlený a jen na okamžik se zastavila pohledem na jeho tváři. Nervózně přešlápla. Potom mu položila pravačku na loket.
Bum…bum… ten tlukot působil jako elektrické šoky. Bum…bum……..Bum…bum.
Přejížděla od lokte, přes rameno, a rány byly tvrdší, téměř mu ochromovaly celé tělo a přitom si byl jist, že by dokázal do nekonečna běžet, nikdy se neunavit. Zatavila se na krku, roztáhla dlaň a palcem zajela do těch nejkratších vlasů, na zátylku. Pocítil tlak, když ho k sobě chtěla sklonit. Nenechal se. Na jednu stranu stále nevěděl co udělá a na tu druhou chtěl oddálit polibek. Vytáhla se na špičky. Ve chvíli, kdy se letmo dotkla rty, otřela se… ochabla mysl. Nedokázal zamýšlet cokoliv, natož aby se to snažil realizovat. Rukama vystřelil k jejímu pasu a přitáhl si ji k sobě. Byla jako hadrová panenka. Lehká, s hebkou kůží. Chtěl blíž, chtěl tak moc. Nevědomky ji opřel o zeď. Přerývavě vydechla, když se dotkla chladné plochy. Cukla sebou.
Když se zlehka odtáhla, mysl se mu projasnila a byl znovu schopný vnímat i jiné. Bum…bum………Bum…bum. Bolest se snížila, v rytmu ho bytí jejího srdce rozechvívalo.
Znovu se natáhl pro polibek.
Stáhla jednu ruku z jeho krku. Sjížděla prsty po tváři na krk a hruď. Jen nepatrně stiskla látku jeho košile, potom si znovu spouštěla níž. U pasu se mu ztratila. Laskal její spodní ret a mermomocí si nedokázal představit jaké to bude, až jeho dlaně opustí její pas. Zavrtěla se, pod jeho dotykem, nebo kvůli něčemu jinému. Bylo mu to jedno. Prohluboval vzájemné dotyky. Přejížděl dlaní od boku k hrudi, když…. .
Její ruka se pomalu zvedala. Třásl se jí, na rtech zacítil jedinou drobnou, slanou krůpěj.
Chtěl ji chytit a upokojit. Přejel prsty po dlani a narazil na čepel, namířenou proti němu. Nemohla být od něj dál než dva centimetry, možná míň.
Polkl vlastní hořkou slzu a sevřel čepel. Pronikla mu do kůže ostrá hrana. A mezi spoustou touhy se prosmýkla ostrá jiskra. Stlačil ji víc. Sílila.
Znovu začal přicházet k sobě a projasňovala se mu mysl.
Vytrhne se mu, vidí jedinou slanou a schnoucí cestičku na její tváři. Potom pohlédne na jejich ruce. Trhne sebou, kdy uvidí všechnu tu krev. Přímo mu dýku vyrve ze zatnuté pěsti.
Položí pořezanou ruku na její bok a cítí jak pod ní vlhne jemná černá látka.
Opře si čelo o zeď a vyčerpaně zavře oči. Tak jako před chvílí by byl schopen zvedat horu, teď by neunesl drobný oblázek.
"Ty víš, kdo jsem. A já, kdo jsi ty!" zašeptal jí do ucha. Je strnulá jako socha a on hledá vůli se odloučit. "Teď mluvme obchodně… ." násilím se odtrhne a ustoupí několik kroků. Mohla by ho znovu strhnout.