Oktrojovaná ústava

Oktrojovaná ústava

Anotace: Filozoficko - politická novela o hořkosti a absurditě postmoderního světa

K poctě Charlotte Brontë

Varlovy Kary nebyly městem v pravém smyslu slova. Byly to jen jakési lázně, jimž příslušel městský status, neboť účinky zdejších vřídel si pochvalovala hlavně zahraniční klientela, a proto bylo nutné město poněkud pozvednout. Za lesíkem jihovýchodním směrem se rozprostírala malá víska. Její obyvatelé byli zvláštní lidé. Mnohdy se stávalo, že postarší domorodci zastavili dopravu, protože ten či onen dopravní prostředek jaktěživ neviděli a zpanikařili( kdo by také nezpanikařil, když mu koně, táhnoucí bryčku splaší Harley Davidson). V této poklidné vísce se měli všichni rádi. Byla to vskutku ukázka ideálně fungující beztřídní anarchistické společnosti, založené na lidových vesnických tradicích. Švarní jinoši kynuli nestorům a kmetům, děvčata pomáhala babičkám s nůšemi. Tato malebná ves měla neméně skvostný název – Neníseník.
Lidová zábava – vrchol kulturního vyžití a vhodné zabití volného pátečního času – byla v plném proudu. Létoslav pozoroval vlnící se tančící páry, jejichž kroje se natřásaly pod náporem rychlého polkového rytmu. Přemýšlel nad svým životem. Jeho třináctileté ego bylo rozsápáno mocnou negativní emocí… Život neměl cenu. Bez Anastázie ne. Ale Anastázie miluje Létoslavova kamaráda Norberta. Nikdy nebude jeho. Ne za těchto podmínek. Ves má své stálé zvyklosti, které se nemění. Natož v případě, hrají-li roli city. Rada starších by jistě Létoslavovy argumenty nepřijala.
„Létoslave, pojď tancovat…“ křikl náhle opilý starosta, který se zrovna odpojil z tanečního chumlu a jdouce si pro štamprli, samým kašlem se nemohl nadechnout. Neinformovaný pozorovatel by si mohl pomyslet, že má namále – starosta byl rudý jako krocan a vypadalo to, že se již nenadechne. Ale ba ne – ten měl tuhý kořínek, byl to pravý zálesák, který se při prvních oblevách koupal v potoce, zálesák, který kyjem zahnal vlka, jenž mu obtěžoval ovčí stádo.
Starostova ruka spočinula na Létoslavově rameni, byť zrak již směřoval na výčep. Pro duši mladého muže to stačilo. Povzbuzení na sebe nedalo dlouho čekat – Létoslav vyskočil a běžel si užívat lidové kultury…
K půlnoci byl již velice společensky unaven, a tak se rozhodl, že půjde vstříc rodné chaloupce. Ještě předtím se ale vydal na malou procházku po pěšině k Indiánské skále. Oblíbené to místo místní omladiny. Avšak co to? Ve skále zela díra jako dveře do kaple! Že by ji někdo vytesal? Ale moment?
Teprve teď si Létoslav povšimnul, že díra v Indiánské skále je vlastně vchod, vedoucí do hluboké tmy. Jako by zde tato jeskyně byla odjakživa. Tehdá to však přičítal svému alkoholovému zmožení. Šel domů a ráno jej nepřekvapilo, když objevil Indiánskou skálu tak, jak bývala vždycky. Ostré skalisko, tyčící se v borovicovém hájku jako monolit. Největší otvor v něm byla štěrbina velikosti dědského malíčku, kterou prorůstala dutohlávka…

Doba plynula, Létoslav stárnul a mužněl. Táhlo mu již na sedmnáctý rok – paní maminka se již zajímala, zda její potomek již pomýšlí na zásnuby, avšak starý pan Basájeff byl spíše rozumem Létoslavovi bližší a podporoval či nepřímo se ztotožňoval s jeho nynějšími cíli. Létoslav úspěšně dokončil lidovou školu a místo aby šel s Norbertem na statek, kde jej bylo velice potřeba, snažil se využít svého nadání a pustil se do studia.
Bude studovat v lázeňském městečku Varlovy Kary!!

A tak se stalo. Létoslav se projevil jako výtečný student, který vždy dokáže pohotově odpovídat na otázky. Filosofie a politika – to bylo jeho. Historie, latina – další předměty, jimiž se zabýval – mu šly o poznání hůře, avšak stále vynikal výtečně.
Hlavní však bylo to, že Létoslav se úspěšně začlenil mezi své městské vrstevníky, přičemž stejně jako přijal kulturu Varlových Karů, rozšířil zvyklosti Nenísenické. V Neníseníku se stával středem pozornosti – slova jako prezervativ, haknkrojc, displej, tenisky či anál zde místní slyšeli vesměs poprvé.
Z Létoslava se stal moderní mladý muž… Studia humanitně zaměřeného gymnázia se blížila ke zdatnému konci… Létoslav teď hodně přemýšlel. O válce v Iráku, o hladomorech v Etiopii, o kriminalitě v Ghaně, o mentalitě obyvatel Blízkého východu, o významu Evropské integrace. Také však o politice Spojených států, či o dění na české politické scéně. Dělal si vlastní alternativy, snažil se propagovat svou pravicovou cestu demokracie. Nenáviděl extremisty. Věřil, že zdravá konkurence a volný trh zajistí ucházející funkčnost společnosti. Létoslav byl pragmatik a také se podle toho choval. Uměl myslet ekonomicky, ale i ekologicky. Třídil odpad a nabádal Neníseníčany, aby nepálili karcinogeny, ač obvykle nikdo nepochopil význam tototo sdělení.
Ten den se šeřilo. Bouřkové mraky vypadaly jako voda po vyprání týden nošených ponožek. Létoslav se zasmál nad tímto přirovnáním. Otevřel si pivo a kráčel lesíkem z Varlokarského nádraží do nedaleko vzdáleného Neníseníku, aby potěšil své rodiče, pomohl natočit med, ostříhal ovce a pokosit louku, aby bylo seno na zimu. Cestička se vinula žlutým polem. Ano, to nebyla země, to byla zahrádka. Kde jen tuto větu slyšel…? Ptáci cvrlikali, vánek vál. Zbytky slunečních paprsků matně ohmatávaly koruny smrků a lip. Clona mraků byla nemilosrdná.
Kořeny stromů a omšelé balvany se v prašné stezce zvedaly jako žíly a vředy staré pokožky. Jakmile vstoupil Létoslav do lesa, na celou pěšinu padla temnota jako ďáblův kabát. Kapradiny se nehybně skvěly v stoupajícím svahu po pravé straně. Život utichl v očekávání prvních kapek. Proč prší? Ptal se sám sebe jako dítě, které neví, že i les potřebuje čas od času vláhu. Neměl však dnes na déšť náladu. Bylo tak hezky.
Tak hezky. Tak hezky. Tak hezky. Tak…
Indiánská skála.
Létoslav přišel k tomuto místu ze zadní strany, tudíž neviděl, zda se v čele kamenné masy neskrývá zase nějaký přelud či co to bylo. Pokládal to – to tehdá před lety po zábavě – za halucinaci, ne-li že si spletl samotnou skálu. Avšak tato varianta nebyla zase tak pravděpodobná. Okolí Neníseníku nebylo zrovna oblastí posetou monolity.
No tak se zase podíváme na naši skálu mládí, říkal si s nadsázkou Létoslav, obcházeje přitom přírodní gigant. Už v blízkosti deseti metrů od něj pocítil náhlou nevolnost, ba i třes. Bylo to jako blížící se schizofrenní záchvat. Paranoidní úzkost však vyústila v balamutící zjištění.
Přední stěnu skály pečetily Basájeffovic dveře od záchodu. Tytéž ornamenty, tentýž čuník, vyrytý pod klikou, coby připomínka Létoslavových školních let. Neklid však zmizel jako půlnoční nutkání vyjíst lednici. Létoslav byl konsternován. Kdo proboha vytesal do skály otvor, aby do něj posléze vsadil dveře od záchodu z chalupy pana Basáfeffa? Že by byl poblíž dětský tábor a nějaké dítko prubnulo zkoušku odvahy? Či dědský tábor, z něhož se oddělil dementní stařík a jal se udělat nějakou tu senilní taškařici? Ne, to ne, zlekl se mladý muž nad svou neúctou ke starým lidem.
Vzal za kliku a otevřel dveře do nízké svažující se chodbičky. Nějak tak očekával, že až dojde na konec, objeví záchod, kde si jeho matka, již půl hodiny trůníc, čte Naše Varlokarsko.
Avšak po dvou krocích se mu zatočila hlava. Vodní hladina. Zelená hloubka. Klid. COŽE?? Třetí krok, pátý, šestý. Tma houstla. Deka, obrovská deka přes hlavu, spánek, chce se spát, chce se dřímat, snít, nohy povolují, tělo se rozpouští na molekuly, atomy, jádra, kvarky… Létoslav již jen zaznamenal, jak si proti své vůli dřepnul a položil dlaně na zem.

Probudil se zhruba za deset sekund( dle jeho dojmu). Prudce vstal a vyletěl z tmy proti dveřím, které rozrazil
- a dopadl na podlahu luxusní koupelny s bílými dlaždicemi na stěnách i na zemi. CO? Instinktivně se otočil, aby vůbec zaznamenal, odkud vypadl, ale z hrůzou zjistil, že nevypadl ze dveří, nýbrž ze stěny. Žádné dveře, kromě těch, z kterých se z koupelny vycházelo, zde nebyly. Místo, odkud Létoslav vyletěl, bylo tvořeno holou vykachličkovanou stěnou. Zmatený mladý muž ji okamžitě začal ohmatávat – že by tajné dveře, nebo…
Nic. Létoslav přišel odnikud. Létoslav se musel zhmotnit, jinak to nebylo možné. Matně si vzpomněl na hodiny fyziky. Brána do jiného časoprostoru…
Teď se však rozhlédl po koupelně. Hned na první pohled člověku padlo do oka několik zarážejících skutečností. Za prvé – vedle vany stála obrovská mísa. Taková, kterou měla chlapcova babička na mytí nohou. Téměř nerudovský motiv. V ní klečely miniaturní postavičky mužů a žen, všichni pozvracení. Pěkně do kruhu. Šílené však bylo, že tito lidičkové byli jako živí. Jak mohl někdo udělat tak dokonalou… A hele, není to Rocco, ten pornoherec? Ano! A tady ta blondýna vedle, to je Katka Bochníčková – Dolly Buster – a vedle Robert Rosenberg a Paula Wild…
Rocco si odkašlal.
Létoslav strnul. Tady něco nehraje. Buster se poškrábala na zadku.
A teď to viděl. Postavičky mrkaly a dýchaly. Postavičky velikosti zubního kartáčku. Rosenberg si setřel z čela vyblitou mrkev a otřel si ruku do prsou. Buster zavrtěla kolenem. Včerejší brambor pod ním zamlaskal. A pak se hlasitostí cca 5 dB ozvalo: Biskupové chtějí bůček.
Nato přišla bleskurychlá odpověď: „Však proto žádají o Karlovy exkrementy.“
Létoslav se připojil: „Kde to jsem?“
Ignorace.
Řekl si tedy, že se nebude zabývat touto podivnou skutečností a zkusí se porozhlédnout dále. Mísa s klečícími pornoherci. Kdo to kdy viděl? Tady ještě bude sranda…
Uprostřed koupelny ležel brutálně ohnutý puk. Létoslav jej s úžasem zvedl a zamrkal. To musela být horkovzdušná pistole. Za oknem proletěla vosa s vojenskou čutorou. Létoslav byl zmaten. Skříňka na ručníky. Prudce ji otevřel a užasl. Srdce katolíka se mu sevřelo. Seděl v ní Karol Wojtyla.
„Svatý otče, pojďte, pomohu vám!!“ hlesl s neskrývaným šokem.

Král chce po mně rychlý tuk,
tak drž hubu – ani muk.
Zadek bolí jako prase,
neotvírej – ojede mě zase.
Když mu nedám vlastní kloub,
zajede mi ještě hloub.
Věř mi chlapče, věř mi věru,
rozřeže mi hemisféru

Chlapec byl konsternován. Papež, hlava církve, zneuctěn, ponížen – a on ještě vtipkuje ve verších. Namítnul, že mu pomůže a situace se vyřeší.

Teď tu sedím v klidu, v chládku,
nechci zpátky na Kamčatku.

Zpátky kam? Létoslav nechápal.

Dostat se sem – to je klika.
Do koupelny panovníka.
Ale chceš-li - jebat, jdem,
zdrhnem tamtím okýnkem.

Načež ukázal na pootevřenou větračku, kterou by se snad mohli s troškou fantazie protáhnout. Nedopadnou – li na betonovou dlažbu o dvacet metrů níž… Jen se však papež pokusil vystrčit nohu ze skříňky, v zámku zarachotil klíč. Létoslava nenapadlo nic rozumnějšího, než skočit do skříňky vedle té papežovy a přivřít za sebou dvířka, jako to udělal Karol.
Bylo to o fous. Do koupelny vevrávorala postarší žena a po pár klátivých kročejích narazila do zdi.
„Gregaaaaaaaaaagggagrrrr….rrrrar“ okomentovala svou nešikovnost a upadla na vanu. Pád zbrzdila tím, že se zachytila o umyvadlo, takže se opět postavila a klátila se k zrcadlu. Teprve teď si škvírou ve dvířkách skříňky Létoslav uvědomil ohromující fakt. Ta opilá ludra byla královna Viktorie!! Takže se přesunul do minulosti! Ve skále byl stroj času, který… ale moment, jak do toho teda zapadal ten papež, který vládnul…
Ozval se zvuk holicího strojku. Létoslav se opět podíval škvírkou a co nevidí. Královna je svlečená pouze do kalhotek a holí si podpaží. Druhou rukou přitom něco zaškrtává a pod to opět připisuje. O vanu ležel prázdný obal se štítkem ÚSTAVA REPUBLIKY. Vrzly dveře, do koupelny přikráčel vetchý stařík, vláčeje za sebou automat na prezervativy, který drhnul o podlahu. V druhé ruce držel kladívko. Ahoj dědo, kam tě vedou?, počastovala osobu Viktorie svým pozdravem načež hlasitě škytla.
To již bylo na Létoslava moc. Nechtěl vědět co se bude dít dál. Když začal starý pán nepochopitelně přibíjet automat na o mnoho menší smaltové umyvadélko, chlapec vyběhl ze své skrýše a proskočil okénkem…

Dopad na ulici plnou lidí nebyl zas tak drsný. Kromě toho, že se Létoslav trochu pořezal byla celková bilance uspokojující. To, že bude koupelna tak nízko nad zemí, přece jen nečekal. Lidé, procházející po chodníku, si Létoslava absolutně nevšímali. Odevšad byly slyšet rýmy. Móda ošacení mužů i žen se pohybovala tak mezi současností a středověkem. Mezi drobnými obchůdky stála obrovská pyramida. Muž, který z ní právě vyšel, si nesl pod paží sedm ibisů, kteří se tvářili tak apaticky, že by člověk nevěřil v jejich zoologickou podstatu. Po chodníku proběhl jezevčík s orlím zobákem, zakrákal a klovl do zadku dogu, která se bleskurychle vymrštila na zadní, vyskočila na strom a přeručkovala po větvích na telegrafní sloup, kolem nějž ovinula svůj dlouhý opičí ocas.
Létoslava se opět zmocnil pocit, že musí ihned utéct od celého toho zmatku a trochu situaci rozdýchat, nicméně celou scenérii ustál. Uvědomil si, že nikde to nebude o nic lepší. Musí nejprve zjistit kde je, kolik je hodin, jaký je rok… a pak doufat, že brzy objeví cestu, jak se z této šílenosti dostat pryč. I když – no ovšem! Musí se vrátit zpátky do té koupelny! Okno do ní bylo sice jen dva metry nad zemí – Létoslav udělal při pádu elegantní kotrmelec – ovšem chvíli poté, co z něj mladík vyskočil, něčí ruka přivřela vnitřní mříž. Bude se muset pokračovat jinudy.
Létoslav se jal obejít palác. Mezitím si začal bolestně uvědomovat, že jeho žaludek skučí prázdnotou. Je třeba se posilnit. Vešel tedy do první samoobsluhy, kterou spatřil po pravé ruce.
Uvnitř se však velice podivil. Omezený sortiment zboží jej zmátl natolik, že zprvu nevěřil vlastním očím. Všude – na každém regálu – tlačenky s povidly. Kam oko dohlédlo, stovky tlačenek, pomazaných tlustou vrstvou sladkých povidel. V posledním regálu však bylo asi tucet balíčků, označených nápisem Říční bůček či Rektální lentilky. Vrátil proto pozornost radši zpět na tlačenky. Opatrně se optal mladé prodavačky, co to má znamenat.

Módní trendy jsou dnes vlivné,
ač jsou třeba mírně divné,
kdo chce dneska v kurzu být,
střevní průjem musí mít.

„To znamená, že lidé si kupují tlačenky s povidly, aby měli průjem?“

Přesně proto, mladý muži,
zkuste to na vlastní kůži.
Mimochodem, zdali víte,
o tom jak sám hovoříte?
Jak tu stojím, sama zřím,
že neřeknete ani rým.
Naděje vám z toho svítí,
lingvistou můžete býti.

„Děkuji, slečno. To samé bych mohl říci i o vás, ale asi bychom se tu pustili do rozepří. No, dám si dvě. Nevadí vám doufám, že zaplatím svými penězi, které se možná liší od vašich. Jsem z daleka a ani nevím, jak se to tu zde jmenuje.
Mladá dáma nerozhodně přijala nabídnutou dvacetikorunu a podala Létoslavovi dvě tlačenky potřené švestkovou marmeládou. Odpověděla dosti logicky. Jak je možné, že někdo cestuje po zemi, o níž neví ani název? Létoslav radši pokrčil rameny a vyšel z krámu. Pokrm byl tak hnusný, že chlapcova trávící soustava zaplakala. Ovšem hlad byl hlad, a proto si žaludek nedovolil odporné pajídlo vyvrhnout.
Na náměstí se konala jakási show. Létoslav si teprve teď povšimnul, že lidé povzbuzují asi deset ležících mužů, olizujících pneumatiky od několika zaparkovaných vozů. Jeden z nich, brýlatý intelektuál, byl evidentní favorit – a hle, on to Michal Viewegh. Závodníci měli jazyky celé černé od asfaltu, který se snažili z pneumatik slízat a Létoslav nechápal, jaktože se nepozvrací. Vtom Viewegh vstal a ukázal na pečlivě oblízanou pneumatiku. Zazubil se.
Strhl se jásot. Michal stihl úkol v čase, letos vyhrál soutěž zase, ozývalo se z davu. Ostatní závodníci rezignovaně vstali od svých vozů a sledovali, jak nějaký muž v kravatě předává výherci tři krabičky Gutalaxu. Projímadlo? Aha! Létoslavovi to začalo pálit.
Nějaký muž položil Létoslavovi na rameno svou obrovskou dlaň.

Komus fandil, mladý synku?
Zajdeš se mnou na pár drinků?
Nebo pivo to je fuk,
vidím, že seš velký kluk.
Ožerem se jako krávy,
ještě dřív než začnou zprávy.

„Pardon, já dnes nemám moc času.“
Asi dvacet okolostojících fanoušků ztichlo.

Slyšel někdo toho kluka?
Třese se mi z něho ruka!
To je ale kumštýř přec!
Mluví jako umělec!

Dav se nevěřícně uskupil kolem Létoslava. Létoslav cítil směsici alkoholu a potu. Začal se dusit. Lidi se začali strkat, každý si chtěl šáhnout, nikdo neuměl mluvit jako nově příchozí cizinec, bylo to něco exotického.
Létoslav se vytrhl ze sevření a dal se na útěk. Proběhl kolem Tomáše Garrigua Masaryka, jenž zrovna poléval hromadu učebnic chemie horkým olejem. Vřící potůček odřízl několika lidem z běžícího davu cestu. Běh zesílil. Nohy zamířily úzkou uličkou mezi zdmi. Šero večera se sneslo do potemnělých ulic jako pápěří. Nohy mladého chlapce kmitaly jako motor. Jeho mladická převaha byla znát, zdivočelému davu unikl během několika minut. Létoslav zoufale padl na starou matraci vedle popelnic, na níž se skvěla samolepka „Princi Lukášovi k desátým narozeninám“ a to bylo to poslední, co si ten den pamatovat.
Odebral se do říše snů.
Ráno začalo slibně. Teplé sluneční paprsky hřály jako pícka, v dáli kokrhali kohouti a štěkali psi. Létoslav si zprvu po probuzení neuvědomil, že dnes není den, určený ke strávení ve škole. Musí se dostat domů.
Domů. Slovo, které se stalo symbolem za klíčový boj.
Létoslav vyšel ze své skrýše, aby se dále porozhlédl po probouzejícím se městě.
Hned na hlavní ulici si povšimnul muže, který seděl na lavičce a četl si noviny. Vedlesedící žena, která mu nakukovala přes rameno komentovala jejich obsah se značnou nelibostí.

Královna jak divá chlastá,
nos ti zdobí zubní pasta.
Zprávy dneška dost mě děsí,
za bojkot snad nepověsí…
Dělá se mi v ústech pěna,
když je král po otci žena.
To co dneska zákon káže
to je vážně velká ráže.

Pán zdvihl prostředníček a posunul si brýle blíž ke kořenu nosu. Podíval se na ženu.

Papež bude zase blít,
musíme však takto žít.
Nyní cítím tužbu srát,
valím tudíž na úřad.
Spousta lidí se tam dívá,
mám však průjem – tak co zbývá…

Načež odhodil čerstvý tisk do koše a spěšně odešel směrem ke královskému paláci. Žena chvíli zmateně pendlovala kolem lavičky, a když si po chvíli povšimla Létoslava, vydala se pryč – na opačnou stranu, než šel muž.
Létoslav šel ke koši a popadl se zaujetím noviny. Hned hlavní zpráva upozorňovala na důležitou změnu v zákonech. Královna údajně přepsala ústavu včera, ve chvíli kdy si opilá holila pod paží a její děda zrovna přibíjel k umyvadlu automat na prezervativy. Ústava přikazovala řezat bradla, kouřit stravenky, házet na strakapoudy zelené ubrusy, smát se pěnkavám a držet madlo při dotazu na věk. Především však obkálet při průjmu okresní úřad. Aha, tam to musí vypadat. Škoda že jsem si nevzal digitální foťák, udělal bych na tom kariéru, říkal si s pobavením Létoslav. Ústava platila již dnes, takže bylo zapotřebí dávat si pozor. Dále se pak z novin dozvěděl, že došlo k postavení leštících antilop a k ledovcovému párku, či že Jan Paleček odlomil křivé rybáře a umožnil jim totální výmyk. Zdálo se, že noviny byly určeny pouze pro místní zákaznictvo, které bylo již o zdejším dění předem informováni.

Vídeň Čadem dobyta,
do čela státu Dopita.

Palacký psem utřel okna,
do čela mu padá lokna.

Létoslav se bavil. Lidé však noviny evidentně brali zcela vážně, nikomu v nich nepřipadalo nic legračního.
Mladý muž naštěstí povidlovou tlačenku strávil bez obtíží. To, že se jednou nebude držet trendu, pro dnešek překousne. Vydal se směrem k okresnímu úřadu, aby se alespoň trochu zasmál, než konečně zjistí, jak se z této šílenosti dostat ven.
BUM! Kabriolet s tónovaným sklem zabrzdil na poslední chvíli. To bohužel nestačilo, neboť slabší náraz do Létoslava, přebíhajícího cestu, byl již nevyhnutelný. Létoslav přesto odletěl asi dva metry a dopadl na teplou vozovku. Naštěstí byl v pořádku, byl jen trochu podřený. Řidič bouráku však vystoupil, aby se ujistil, že z této nepříjemnosti nebudou opletačky se zákonem. Přicházející policista byl již na rohu ulice, byť si nehody nepovšiml.

Mladý muži, co je vám!!??
Já se chechtal pěnkavám.
Nedával jsem pozor proto,
vy jste celý, ale co to?

„Cože? Jak můžete sledovat pěnkavy, když řídíte? Co je to za nesmysl? Jste idiot či co?“

Ústava to přikazuje,
stát prý formu potřebuje.
Ale vy jste trochu cvok,
přes silnici jdete rok!
Loudáte se na přechodu,
jak lama co nemá vodu.

„Vy infantilní primitive! Co to tu kecáte? Prosímvás, kolik vám je!!??“
Kurva, madlo!
Přicházející policista si pochybení všiml hned. Létoslavův nos se zabořil do kapoty policejního vozu. Pouta jen cvakla.
Zatímco Létoslav doprovázel policistu na stanici, ten celou dobu žvanil.

Zákonů je třeba ctít,
neposlechneš – budeš bit.
Viktorie ví co dělá,
i když – čert ví, proč to chtěla.
Do vazby tě zatím dáme,
takže bacha! Nereptáme!

Létoslav mlčel. Ještě by si ten přiblblý policista postavil na jeho disonanční mluvě kariéru. To nechtěl. Mlčel pro jistotu i ve chvíli, kdy vstoupili na policejní služebnu, ve které seděl další z chlapíků v uniformě. Opěradlo židle zapraskalo jako dřevěná pryčna, na kterou člověk položí naplněný bojler. Sedící páprda tázavě pozvedl obočí. Z tmavého knírku mu upadl drobek rohlíku. Ihned se z kouta vyřítilo podivné zvíře, aby smítko očichalo. Člověku připomínalo dobrmana. Jistě, byl to dobrman. Ovšem. Ale dobrmané přeci nemají srst posetou kusy svetru, nebo snad ano? Zvíře dokonce vypadalo, jako by svetr tvořil podklad jeho pokožky; srst byla spíše cizorodá. Nicméně pes nevypadal přítulně. Nutkání k pohlazení Létoslav nepociťoval.

Ptal se na věk, neměl madlo,
kluk je hloupej jako pádlo.
Pustil bych ho, o to nic,
ale takhle stoupnem víc.

Oba chlupáči se rozchechtali. Létoslav byl strčen do cely( asi předběžného zadržení) a oba policisté se chystali skočit na oběd. Měli však Létoslava v cele zamknout, přestože pes byl spolehlivý hlídač. Přikazoval to zákon.
„Jako svině mám teď hlad, nemá někdo jídlo? ….. hrad?“ pokusil se zadržený o komunikaci směřující k ukojení jeho nenaplněné potřeby snídaně, ba už i oběda.
Do cely přistál balíček a plesknul o podlahu. Kapala z něj voda a za chvíli tvořila třetinu podlahy v cele vodní louže.

Cela jedna zatracená,
proč je z mříží a ne zděná?
Musím skočit pro klíče!
Sakra práce, do…

„HAF!!“ štěkl svetrovitý dobrman. Chtěl asi naznačit, že zapomenuté klíče od cely bohatě nahradí.

No tak dobře, hned jsme zpátky,
kousni vše co projde vrátky.
Zuby máš, tak pozor dáš,
roztrhej to na guláš.

A odešli.
Cela zůstala zavřená, ale odemčená. Létoslav zjistil, že při sebemenším tlaku na kličku mříže pes zavrčí, až se mu naježí polyakrylát. Ovšem prostrkovat mřížemi ruce – to Létoslav mohl bez většího rozruchu. Bleskurychle se tedy natáhl k desce stolu. Pes zavrčel.
Létoslav se snažil jednat co nejpomaleji. Nahmatal dřevěný okraj, pak papírový kalendář, foukací harmoniku, balíček dámských vložek – a pak krabičku, kterou potřeboval. Krabičku Gutalaxu. Projímadla, jehož účinky mohl potvrdit sebevětší zácpař. Člověk mohl mít ve střevech zaschlý beton. Pro Gutalax to nebyl problém.
Ruka s krabičkou se bleskurychle stáhla zpět. Pes vyskočil proti mříži.
Vrrrrr. Rr.
Létoslav chvějivě rozbalil projímadlo a hodil kostku odporné hmoty doprostřed služebny. Pes odvrátil od cely pozornost. Tak a teď rychle. Počkat až si pes trošku dá – a dostaví se účinky. Snad nebude cvičený na běh s hovnem u zadku, pomyslel si Létoslav.
Zaměřil se na balík. Opatrně sloupnul mokrou vrstvu papíru a užasl. V balíku ležel flák vepřového masa, který musel ležet bezmála měsíce v kádi s vodou. Jeho oslizlý povrch byl zdoben řasami, drobnými kamínky, pískem. To je fór, řekl si mladý muž.
Pes zaúpěl, odběhl do kouta místnosti a začal s gradující intenzitou krkat.
To byl signál S! Létoslav vyrazil z mříže a po pěti sekundách a šestnácti schodech byl na ulici. Avšak co se nestalo!! Oba důstojníci ze zrovna vraceli z papáníčka. Užasle pohlédli na Létoslava, který byl od obličeje nejbližšího z páru vzdálen asi deset centimetrů.
Zoufalý chlapec vystartoval jako raketa a uháněl po hlavní třídě pryč.

Tondo, já mám noční můru.
Stůj ty sketo, ruce vzhůru!!
Budeš v cele na tři roky,
už nám totiž došly bloky…

Hlasy policistů se vzdalovaly, ale jejich supění bylo slyšet jako krutá připomínka chvíle nesvobody. Létoslav prchal přes cestu a zahnul do postranní uličky. Minul třípatrové obuvnictví a shledal cestu slepou.
Chvíle zoufalosti.
Pak však objevil pootevřené dveře asi metr od své pravé ruky. Vyrazil – a vpadl do provozní haly masokombinátu. Ihned jej napadlo, že by se snad mohl schovat v lednici, a proto uháněl směrem k obrovským chladicím zařízením, které stály na konci haly. Na největším z nich byla cedule AUKČNÍ SÍŇ. Vpadl dovnitř a zarazil za sebou dveře.
Co to je? Co to je?, šílel Létoslav. Kde to jsem? Proč nemůžu domů, já chci domů, co je to za šílený svět? Co je to za svět, který nemá hlavu patu, svět, kde je zcela popírána historická kontinuita, svět, který nemá hranice, logiku, svět, kde je možná jakákoli kravina - …. svět…
Svět studentů Varlokarského gymnázia.
Létoslav si to uvědomil teprve teď, zato naplno. Všechny ty nesmysly, které vymýšleli jeho spolužáci, ať již na večírcích, mejdanech či o přestávkách ve škole. Ty bláboly, ty výplody nudy v hodinách matematiky…
Ale jak je možné, že takový svět skutečně existuje?
Létoslav ucítil směsici vodky a rumu. Obrátil zrak směrem k zemi. Ležel tam bohatě zdobený gobelín. Létoslavovy boty začvachtaly. Mladík přiklekl a přičichl ke koberci. Odér etanolu jej praštil přes nos jako mokrý ručník. Silná alkoholová aura celého gobelínu byla jako éter. Létoslav si lehnul na záda a cítil, jak mu alkoholová štiplavost prostupuje tričkem i kalhoty.
Punk rock, napadlo jej.
Pak jej pach lihu omámil natolik, že mu spadla víčka.

Vzbudil se v temnu. Sakra, kdo mě polil vodkou!, pomyslel si šokovaně. Udělal pár kroků po kamenných schůdcích, zatlačil do dřevěné desky před sebou – a otevřel dveře od indiánské skály. Ocitl se na místě, kde včera naposledy viděl svět, kterého chtěl být součástí.
Hluboce si oddechl. Byl to jen blbej sen. Zvlášť když se otočil a opět – největší otvor v kameni byl vlastně žlábek s vegetující dutohlávkou veliký jako prst starého člověka.
Nyní však postřehl zarážející fakt – po pravé ruce byl přece ještě včera les!! Jak to, že teď je tam kukuřičné pole? Všude kukuřice. To není možné. Ale bylo. A bylo to mnohem horší. Nebylo to pole obyčejné kukuřice.
Létoslav přišel blíž. Kukuřičné klasy byly obrovské jako příruční inkoustová tiskárna. Zpoza listů vykukovaly krvavě rudé květy. Koutkem oka zachytil Létoslav kradmý pohyb. Babočka paví oko. Přistál na jednom z gigantických klasů a padl mrtev do zčernalé brázdy.
Teprve teď si Létoslav povšimnul drobné cedulky připevněné vždy na začátku řady ve výsadbě. WARNING! GENETICAL MODIFICATION. Co? Vždyť to je teprve ve vývoji! Je léto 1999, ne třetí tisíciletí!!
Pomalu scházel do Neníseníku. Hned zkraje však narazil na dopravní značku značící vstup do obce. Varlovy Kary. Létoslav znejistěl. Stín podezření vyústil až ve chvíli, kdy mladík vyšplhal na posed, stojící u cesty.
Obrovská městská konurbace se táhla na míle daleko. Betonová zahrada panelových stavení tvořila jádro tohoto urbanizovaného pekla jako kamenné srdce, které už netepe.
Létoslav sešel do města. Lidé vypadali normálně. Tentýž výraz – neutrální, zachmuřený či veselý. U trafiky postávala omladina a dopřávala si cigaretovou siestu.
2009, padlo Létoslavovi do oka, když šel kolem a uviděl – dnešní noviny. Moment?!!
Koupil si jeden výtisk.
Dvacátého července, 2009, Varlokarské listy. Létoslav nevěřil vlastním očím. Posadil se na lavičku. Bylo to jako ulehčit nohám po celodenní túře. Z dáli slyšel poznámky omladiny, kteří komentovali jeho alkoholem promáčený oděv. Létoslav však vnímal jen text. Jen ten text, který vypadal tak usedle, nebýt jeho obsahu. George Bush prosadil zrušení Kjótského protokolu a udělal z Yellowstonské přírodní rezervace ropnou rafinerii. Směr genetické modifikace zavdali náboženští extrémisté. Brambory s automaticky se aktivujícím enzymem k hubení škůdců se rozšířily po 44% asijského kontinentu. Český prezident Petr Kott prosadil zákon, který…
Létoslav odhodil noviny a prchal zpět do lesa. Ne! Těch deset let bylo moc. Deset let je moc velká doba na to, aby se člověk srovnal s událostmi, které jsou současnou veřejností brány se samozřejmostí. Tohle je svět? Ne, to radši svět psů se šimpanzí hlavou a s davy lidí, kteří kálejí okolo okresního úřadu.
Les šuměl jako tabletka ve skleničce s minerálkou. Létoslav klopýtal přes vlastní pletoucí se nohy. Doběhl k monolitu a začal bušit do jeho kamenného těla. Objal jej a přitiskl tvář na jeho studenou plochu. Hluboce se nadechl a obrátil hlavu, aby zchladil i druhou půlku svého během horkého obličeje. Pak se otočil ke kameni zády a pomalu se sesul na ušlapanou zem.
Autor Metcheque, 24.10.2005
Přečteno 1447x
Tipy 0
ikonkaKomentáře (1)
ikonkaKomentujících (1)
ikonkaDoporučit (1x)

Komentáře

peknaaa

29.05.2007 19:04:00 | Malá Trapka

© 2004 - 2021 liter.cz v1.4.12 | Facebook, Twitter