Prank fiction

Anotace: Povídka pro velmi úzký okruh lidí .. ale i pro všechny ostatní. Pro chvíle pohody :)

„Podstata je v tom, že my sme jenom lidi, nejsme prasata. Proto sme se rozhodli založit tuhle politickou stranu SPI“ vysvětloval Jirka horlivě Petrovi, kterýho to očividně moc nezajímalo.
„A SPI znamená jako co?“ zeptal se Petr odtažitě.
„Strana za prasečí ideály“ poznamenal rychle Dan a pokračoval: „Takový prasata jsou totiž tvorové nám nadřazení a my to musíme respektovat. Proto jsme založili tuhle stranu. Naším cílem je se prasatům co nejvíce přiblížit, abychom měli, pokud možno, co největší šanci stát se v příštím životě prasetem.“
„A každej, kdo to nebude respektovat, je prasista“ dodal Jirka a lehce se usmíval.
„No to je hovadina“ smál se nahlas Vojta a odložil učebnici němčiny, kterou ještě ani neotevřel.
Asi osm kluků sedělo kolem stolu v prostorech školní kantýny. Dan a Jirka seděli každý z jedné strany vedle Petra. Naproti nim byl Vojta, který se houpal na židli a ladil si svůj mp3 přehrávač. Martin se znuděně díval do atlasu, aniž by měl po ruce seznam s pojmy. Kenny měl v uších sluchátka a okolního dění si moc nevšímal, v ruce měl kelímek s kofolou. Nakonec tu byli i dva Michalové, kteří se vesele bavili mezi sebou.
Okno s pultem, kde se v kantýně prodávaly potraviny, bylo zavřené. Byla zde vyvěšená cedule s nápisem: PAUZA NA OBĚD, 13:00 – 13:15.
„No a proč mi to jako říkáte?“ zeptal se otráveně Petr a nedočkavě vyhlížel návrat prodavačky.
„Sme totiž mysleli, že bys moh bejt historicky první předseda naší strany“ usmíval se Dan.
„No, to určitě“ odvětil Petr a podíval se na hodinky, které ukazovali čas 13:17.
„Co si dáš?“ zeptal se Petra po chvíli ticha Dan.
„Co, co si dám?“ nechápal ale Petr, až po pár vteřinách dodal: „jako co si hodlám tady koupit?“
„No jasně, ty klučino!“ potvrdil mu jeho bystrost Dan, přičemž si jeho posledních slov všiml Martin, který rázem ožil a s úsměvem jemu vlastním řekl: „Jéžišmajrá!“, přičemž si odhrnul z očí svoje černé vlasy.
„Nevim, asi párek“ odpověděl zamyšleně Petr a sáhnul si do kapsy pro peněženku.
„Royal with cheese.“ Pronesl jen tak Martin a mrknul na Dana. Byla to narážka na film Pulp fiction. Petr, jakožto také znalec tohoto filmu, dodal:
„Nebo hranolky s majonézou! Jo, osobně sem viděl, jak to v tý sračce topili!“odcitoval scénu ze začátku onoho snímku.
„Fuj! Představ si párek s majonézou!“ vložil se do rozhovoru opět Jirka.
„No jistě, ty by sis dal radši párek s kečupem, že jo“ poznamenal s ironickým pohledem na Jirkovu adresu Dan. Martin už dávno odložil atlas a Petr si v ruce přehazoval přesně třináct korun na párek v rohlíku. Zpoždění prodavačky už ho začínalo trochu štvát.
„Co máte proti párku s kečupem?“ obořil se Martin.
„Jo, a co máte proti párku s majonézou?“ reagoval Dan. Ostatní se na něj divně podívali. „Sem takhle jednou baštil párek a namáčel sem si ho ve sklenici majonézy. Náhodou mi to celkem chutnalo.“
„To musela bejt bašta, co“ okomentoval to s výmluvným výrazem Vojta, který už si přestal hrát se svým přehrávačem a poslouchal náš rozhovor. Mezitím už se vrátila prodavačka do kantýny a Petr rychle přispěchal k pultu. Za chvíli už si sedal zpět k nám a v puse převaloval sousto párku v rohlíku s hořčicí.
„No jo, hořčice je prostě nejlepší“ tvářil se spokojeně a nad věcí Jirka.
„Hele, nerej. O tomhle se nehodlám dohadovat. Je prostě jasný, že nějaká hořčice nesahá francouzskýmu dressingu ani po kotníky“ oponoval Jirkovi Dan, ale nikdo jeho názor nepodpořil.
„Dane, můžu se tě na něco zeptat?“ pronesl Martin.
„Go tiger!“ přijal jeho výzvu Dan.
„Jak to děláš s tou rukou?“ snažil se Martin mile usmívat.
„Já? Ouplně normálně. Hele, Martine, víš, že máš hezkej klobouk?“ přešel do protiútoku Dan.
„Já si myslim…“ přerušil náš duchaplný rozhovor Vojta a bez dalšího slova položil na stůl kelímek s jogurtem, jež sme dostávali k obědu.
„Ehm, víš, Vojto, my sme si ty jogurty snědli už při obědě“ podotknul účelně Jirka.
„No a co jako?“ opáčil Vojta, až mu na hlavě zacinkali jeho kudrliny jako rolničky.
„No, jen, že by mě zajímalo, čím ten jogurt budeš jíst“ zajímali sme se.
„To drinknu, ne?“ tvářil se Vojta v pohodě, ale bylo jasný, že ho to trochu zarazilo.
„Nebo si prostě zajdi do jídelny pro lžíci“ řekl Dan.
„Nebo to vypi brčkem“ zachechtal se nakonec Martin.
‚Hm‘ pomyslel si Dan, ‚to by mohlo bejt cool‘ a vzpomněl si, jak na škole v přírodě, v prvním ročníku na gymplu, si Vojta nalil do polívky čaj se slovy ‚Má to šťávu!‘. Kenny se sluchátky v uších se zaujetím sledoval, co se asi s kelímkem jogurtu stane. Martin se po chvilce zvednul od stolu a něco si koupil v kantýně. Zpátky k nám se vrátil s pitíčkem v ruce. Posadil se a přisunul si k sobě Vojtův jogurt, odtrhl od krabičky s pitíčkem brčko a zarazil ho do víčka kelímku. Všichni ostatní ho potichu sledovali.
„Je to bašta?“ zeptal se Vojta. Na to mu Martin podal jogurt s naraženým brčkem. Po Vojtovi takhle okoštovali i Petr, Jirka a Dan. Pak se kelímek jogurtu dostal ke Kennymu. Ten z něj strhnul víčko. Už byl z poloviny prázdnej. Tak vzal Kenny svůj půllitrovej kelímek kofoly a trochu jí do jogurtu nalil.
„Fuj, ty vole, co děláš?“ zašklebil se Vojta, stejně jako všichni ostatní.
„Počkéééj“ smál se Kenny a brčkem promíchával jogurt s kofolou dohromady.
„Ty vole, ty seš prase!“ odvrátil Petr svůj pohled od podivně vyhlížejícího mixu.
„Ne! Žádný prase! To bys mu lichotil!“ zareagoval rychle Jirka, ale hned zase upoutal svoji pozornost na Kennyho. Ten se pomalu odhodlal k ochutnání míchaniny.
„Je to sračka!“ řekl Kenny a zahodil to do koše. Nikdo na to nic neříkal, všechny už chuť na jogurt přešla.
„Maj bagetu?“ zeptal se Dan Petra po chvilce obdivování hezkého počasí.
„Maj, ale fish bagetu“ odpověděl Petr.
„Tak na to kašlu, mám chuť na kuřecí prsty“ zamračil se Dan.
„Já mám zase chuť na zmrzlinu“ oznámil klidně ostatním Jirka.
„No vždyť na zmrzlinu pudem, ne? Sme se přece domlouvali“ pousmál se zase jednou lišácky Dan.
„Jo, ty myslíš za těch třicet let, jo?“ dostal se do obrazu Martin.
„No jasně. 11. května 2035 půjdem na zmrzlinu“ potvrdil Dan.
„A proč jako?“ zeptal se Vojta a tvářil se, jakoby byl někde v blázinci.
„Protože nám bude 46 let“ vysvětlil Jirka, „a 7. září 2034 uděláme maňáskovou párty na perštýňáku.“
„Hm, tak to všechno vysvětluje“ prohodil Vojta a začal zase štelovat svůj přehrávač.
„Vojto, nemáš tady náhodou pomeranč, nebo tak něco?“ zajímalo Dana.
„Jako že bysme si zase zahráli hokejbal?“ vzpomněl si Vojta, jak sme tenkrát hráli s hokejkama a pomerančem na chodbě u skříněk a pořád se nám do dráhy střel pletla zeď.
„Né, samozřejmě, že na jídlo… já jen že tu začíná bejt trochu nuda.“
„Stejně bude za chvíli zvonit“ řekl Petr a začal se shánět po tašce.
„Jestli se mi při fránině vybijou baterky, tak asi chcípnu“ řekl Kenny a hodil discmana do tašky. Všichni se zvedali, někteří ještě zamířili ke kantýně, jiní už šli ke třídě.
„Tak co, klučino?“ mrknul Martin na Dana.
„Mno, jestli můžu něco říct, tak jen tolik, že je hezký počasí“ řekl s povzdechem Dan a ještě se otočil na Jirku: „Tak do tý naší strany SPI asi jen tak lehce moc členů neseženem.“
„No jo, no, holt sou to všechno prasisti“ přičemž se díval na mobil.
„Kdo tě prozvání?“ zeptal se Dan už na cestě po chodbě.
„Kdo asi … maminka“ odpověděl Jirka, čímž dal Danovi najevo, že to od něj byla hloupá otázka. Bylo jasný, kdo to byl…
„Hm, tak to ji asi taky prozvonim“ odvětil Dan. „když už mě donutila tohle napsat …“