22. část - Krvavá daň

22. část - Krvavá daň

Anotace: Hladil mě mozolnatými dlaněmi a nepatrně se se mnou snažil ustoupit pryč. Když jsem si to uvědomila, zvedla jsem prudce hlavu a tak se mi naskytnul pohled na náš dům.

Sbírky: Krvavá daň

Utřel si krvavou stopu z tváře, upravil si košili a sako, a rozhlédnul se po mužích stojících za ním. Všichni na sobě měli drahé a luxusní oblečení, v kamenných tvářích krvechtivé výrazy, planoucí divoké oči. Odrážely se v nich rudé plameny, šlehající vysoko k zamračenému nebi. Vysoký živý plot, kterým byla rozlehlá zahrada obehnána je částečně chránil před úlomky plachtícími vzduchem od hořícího domu. Zastrčenému za vysokým stromem, ideální pro nenápadné pozorování celé ulice. Celého protějšího bloku, skládajícího se z několika dvou, často i tří patrových domů. Přičemž v tom právě hořícím sídlila velmi jim nebezpečná skupina lovců. Černé mraky spustily svou symfonii dopadajících kapek. Začaly rychle tvořit mělké kaluže, nebo se vpíjet do bahnité půdy. Klepat na žulovou sochu v kašně za nimi.
Všech pět mužů stálo v mírných rozestupech, přičemž uprostřed nechávali jakousi uličku. Bez mrknutí oka sledovali zkázu před sebou.

Zuhelnatělé vchodové dveře se pod náporem třetí rány rozlétly dokořán ven se vyhrnula skupina asi tuctu lidí. Někteří se podpírali navzájem, nutili ty vedle k chůzi. Jeden takový vysoký, mohutný muž se zjizvenou tváří nesl v náručí bezvládné tělo mladé ženy. V dostatečné vzdálenosti ji pak položil na zem a hledal tep. Když se k němu vrhla jiná žena a začala ji křísit, postavil se akorát včas aby zadržel Riell dřív, než by se vrhla do plamenů hroutícího se domu. Vtisknul si ji do náručí snažil se tišit její pláč a výkřiky zoufalství. Na chvíli se zdálo, že ztratila jakoukoli sílu se mu dál vzpírat, potom, ale její pohled znovu padl na oheň před ní. S větší silou, než od ní čekal se mu vytrhla a potom už ji pohltil plamen.

Škrtnul sirkou aby si mohl zapálit další cigaretu a přitom sledoval celé to divadlo. Jako jediný z nich zaujal uvolněný postoj a ani nevěnoval pohled dvěma přicházejícím upírům. Ti se postavili na poslední volná místa, v jejich středu. Ten vyšší z nich, vědom si pohledu svého přítele, tiše zašeptal: "Myslím, že můj úkol tady končí."
"To nás všech. Ale jsem si jist, že dostaneš další úkol. Brzy tě bude hostit zase jiná oblast. Spokojen, Deane?" Nezávisle konverzoval, potom potáhl další kouř a otočil se k odchodu.
Dean zůstal jako jediný stát, zatímco Steven s ostatními měli v úmyslu odjet. A on je měl následovat.
/***/
Už z dálky jsem si byla jistá, že ten oheň patřil tam. Přidala jsem do nejvyššího tempa, jakého jsem vůbec byla schopná. Svaly se mi napínaly k prasknutí, přesto jsem se hnala dál.
Dostala jsem se na dohled právě ve chvíli, kdy Sam vstal od zhroucené Amandy a kdy si mě stačil všimnout. Já mu, ale nevěnovala pozornost. A´t jsem se rozhlížela, jak jsem se chtěla, nikde jsem nemohla najít Emmu. Simona byla skloněná nad Amandou, ale se vydýchávala opřená o zeď. Cid se svíjel na zemi v mohutných vzlycích. Hlavu si držel v dlaních. Mezi jeho prsty jsem mohla zahlédnout mapky zčernalé kůže. Další stáli kolem, nebo se snažili pomoct svým druhům, kteří tu umírali u mých nohou. Neznala jsem ani jejich jména.
U vchodu, nejblíže domu byla zhroucená postava. Napůl dřepěla, hlavu měla opřenou o mokrý asfalt a po tvářích se jí řinuly slzy. Popoběhla jsem k ní a doufala, že to bude má sestra. Já ji odvedu pryč a postarám se o ni, jako jsem to měla udělat už před pěti lety.
Jenže ta mokrá tvář patřila Ell. A ty slzy jistě ronila pro Emmu, ne pro dům, který ji jakou jediný mohl spojovat s naší rodinou a který sám představoval naše dětství.
Bez dalšího přemýšlení jsem se rozeběhla k němu s očima přišpendlenýma na odletujících jiskrách, pukajícím skle, hroutících se trámech.
Silné paže si mě přitáhly a znemožnily mi jakýkoliv pohyb. Automaticky jsem se mu schoulila na prsou a slzami mokřila jeho ramena a zároveň se mnou i oblaka. Nepatrně se mnou hopal a tišil mě tichými slovy, která jsem nebyla sto vnímat. Hladil mě mozolnatými dlaněmi a nepatrně se se mnou snažil ustoupit pryč. Když jsem si to uvědomila, zvedla jsem prudce hlavu a tak se mi naskytnul pohled na náš dům. Dům mých rodičů, později jedna z loveckých centrál.
Sebrala jsem z každého zákoutí sebe samé sílu a odtrhla jsem jeho ruce pryč. Potom mi už nikdo a nic nebránilo abych Emmu našla.
Skočila jsem mezi bortící se stěny vchodu a nechala je za sebou uzavřít jedinou únikovou cestu. Byla jsem si jistá, že pokud by Emma zůstala v některém z přízemních pokojů, nebo těch v prvním patře, Sam by ji dostal ven. Pak tedy zbývala jediná místa, kde mohla být před vypuknutím požáru. Její anebo Andyho pokoj. Křičela jsem ze všech sil, ale moje slova zanikaly v hukotu kouře.
Schodiště jsem vybíhala po třech, klopýtala a nevnímala zlověstné praskání. A to se mi ani nevyplatila. Zbývalo pouhých pět schodů abych se dostala do třetího patra.
Schod se probortil a já jím propadla dolů. Mezi hořící plameny. Do nitra spalujícího žáru.
Díra ve schodech narušila jejich, už tak oslabenou, stabilitu a ony nade mnou zavřely své brány.
Masa planoucích dřevěných prken se zřítila přímo na mě. A já se nemohla ani hnout, nijak utéct… .
Autor Henrietta, 27.06.2009
Přečteno 244x
Tipy 1 ... Tip / Supertip
Poslední tipující: Saia
ikonka Komentáře (0)

Komentáře
© 2004 - 2020 liter.cz v1.4.6 | Facebook, Twitter