Lovec -1. část

Anotace: Istamor je člověk, který jde celý život za jediným cílem a všechno ostatní je pro něj druhořadé. Nyní konečně po všech těch dlouhých letech dostal šanci svou neúnavnou snahu završit.

Nevěděl, proč sem přijel. Naposled zde byl jako malý chlapec. Po celý život se svému rodnému městu Cuivea vyhýbal. Nyní mu něco říkalo, aby se tam vypravil. Nevěděl, proč tak činí. Nic dobrého ho tam čekat nemohlo. Cítil slaný přímořský vzduch. Slunce se sklánělo k obzoru. Město bylo pořád stejně velké. Snad jediný dům nepřibyl. Město Cuivea žilo z přímořského obchodu a rybolovu. Nerostlo ani se nezmenšovalo, kam až paměť sahala. Jen lidé se změnili. Nikoho tu už neznal. V přístavišti páchl odpad z ryb. Jako by to cítil včera. Viděl dospívajícího chlapce nést bednu ryb. Vzpomněl si na sebe, jak tu pracoval, aby si přivydělal.
„Ahoj, kde tu najdu nejlepší přespání?“, zeptal se ho.
„Vidíte na kopci ten chrám? U něj je hostinec, kde přespávají ti nejzámožnější obchodníci. Jestli vás tam ale v tom oblečení pustí.“
„Přespání stojí kolik? Čtyři zlaté?“
„Ne tři.“
„To jde.“, usmál se muž.
V tu chvíli někdo zakřičel:
„Kluku, kde se flákáš? Už chci ten sklad zavřít!“
„Pane, musím.“, vyhrkl mládenec.
„Jdu s tebou. Povídej“. Řekl cestovatel.
„Tři zlaté jdou? Vždyť si tolik nevydělám za půl roku!“, divil se kluk.
„V hlavním městě je hostinec, kde oběd stojí třicet zlatých. To je drahé.“, zasmál se cestovatel.
„Tomu nevěřím! Tolik stojí kůň!“ odsekl hoch a složil ryby.
Vyšli ven před sklad a pokračovali dál v hovoru. Poutník navázal:
„Tolik stojí nějaký valach na tahání pluhu. Ten můj mě přišel na pět set.“
„Pane, nevím jestli lžete nebo ne.“, odsekl hoch „Na každý pád takové věci tady neříkejte. Před týdnem tu našli ležet něčí hlavu…“
Poutník mu skočil do řeči:
„Potulují se tu různé existence a já si o to koleduji, že? Tohle město se vůbec nezměnilo, ha ha ha. Víš co? Mezi snoby fakt nemusím. Kde tu je nějaká obyčejná hospoda?“
„Po této ulici pořád rovně, u té chatrče doprava a pak asi v půlce ulice uvidíte ceduli.“
„Díky chlapče. Pospěš si, stmívá se. Sám jsi mě varoval před různými existencemi.“
„Já tu bydlím kousek.“
„Není to ten dům?“, ukázal poutník.
„Není.“, odsekl hoch, ale muž poznal že lže.
„Tvůj otec je Podvrtlý!“
„Jak to víte?“, nechápal hoch.
„To je jedno. Tvůj děd se jmenuje Kan, otec nevím. Já jsem Istamor.“
„Já Orikon. Odkud znáte starého Kana?“
„Žije Kan ještě?“
„Žije. Už mu je přez osmdesát a potřebuje klid. Proč se o něj zajímáte?“
„Musím ho vidět, hned. Jsem tvůj… eee …příbuzný.“
„Nevěřím vám.“, odsekl Orikon.
„Jdu bez tebe.“
„Nepůjdete!“, stoupl mu kluk do cesty.
Istamor mu zmáčkl rameno a odstrčil ho. Tím ho rozzuřil. Orikon se na něj vrhl. V okamžiku měl ruku skroucenou za zády.
„Klid, Orikone. Nemám čas na dohady. Musím ho hned vidět. Jsem jeho dobrý přítel.“
„Nebo jste hulvát! Neřeknete kdo jste, proč tu jste a já vás mám pustit do našeho domu!“
„Diplomat jsem ten nejhorší, to je pravda. Některé věci se ke všemu špatně vysvětlují. Nevím proč tu jsem. Přinejmenším musím vidět tvého dědu. Jako by ses ty těšil vidět svého otce nebo bratry.“
„Vy jste blázen!“, křičel vztekle Orikon a pochodoval vedle něj.
Istamor zaklepal na dveře. Otevřela paní Podvrtlá.
„Nepouštěj ho dál. Je to úplný podivín!“, vykřikl Orikon „Chce vidět dědu a prý ho dobře zná!“
„Co potřebujete od starého Kana?“, zeptala se.
„To nejde vysvětlit. Určitě mě pozná. Jsem Istamor.“
„To těžko. Plete si už i nás.“, odsekl Orikon.
„Istamor se ztratil, vždyť jsem vám to říkal.“, zasípal stařecký hlas.
„To není váš bratr dědo.“, odpověděla mu paní Podvrtlá.
„Jsem to já Kane, Istamor. Pojď sem!“, vyhrkl.
„Vy jste blázen!“, vykřikli Orikon i jeho matka současně. Co si měli myslet, když se ani ne třicetiletý cizí muž prohlásil za bratra starého Kana.
„Můj bratr měsíc po tom neštěstí utekl. Nikdy jsem ho už neviděl.“, odvětil stařec.
„Co se tehdy stalo?!“, zeptal se Istamor takovým hlasem, kterému se jen špatně odporovalo.
Stařec tedy pomalu začal:
„Viděl jsem matku, sestru i otce mrtvé. Můj bratr byl na nočním nakládání ryb. Mě se ty bestie smály a nechaly mě utéct.“
Stařec se začal třást.
„Nechte ho být.“, vyhrkla paní Podvrtlá „Nemáte právo ho tu tak vyslýchat! Zmizte!“
„Kane, jak vypadali?“, nevšímal si jí Istamor.
„Myslel jsem si, že jsou lidé, ale byly to příšery.“
„Jak vypadali?“, opakoval Istamor.
„Vypadala jako žena. Zelené oči a zlaté vlasy. Ta zadávila moji ses…“, stařec to nedokázal doříct.
„Jak vypadali ostatní?“
„Nechte mě být!“, vyhrkl stařec.
„Odejděte. Nikdo vás tu nechce!“, spustil na něj otec, který zatím přišel.
„Kane!“, vykřikl Istamor „Po tom neštěstí jsme byli u strýce. Ten nás litoval první týden, pak nás zapřáhl jako tažné koně! Od rána do noci jsme se nezastavili. Ty jsi vůbec nemluvil a celé město to rozebíralo do nejmenších podrobností. Já jsem to nevydržel. Utekl jsem. Mám právo vědět víc, řekni mi to!“
„Co chcete slyšet?“
„Jak vypadali ostatní?“
„Nevím. Té blonďaté říkali paní.“
„Isilmé.“, zašeptal Istamor.
„Vypadněte!“,vykřikl starý Podvrtlý a výhružně do něj žďuchl.
„Kane poslouchej! Najdu je. Všichni jasnovidci budou pátrat po těch zrůdách. Já se na jediný den nezastavím a prověřím každou drobnost, dokud je nedostanu! Tohle bude můj poslední lov. Pak končím. Promiň mi, že jsem se celou tu dobu neukázal. Nechal jsem tě samotného a prchl. Stydím se!“
Istamorovi po tváři stekla slza a otočil se ke všem zády.
„Kdo jste?“, zeptal se Podvrtlý.
„Jsem blázen.“, zasípal Istamor.
„Tak vysvětlíte nám to nebo budete dál blábolit?“, dala si paní Podvrtlá ruce v bok.
Istamor se otočil a podíval se na Kana.
„Jak vidíš?“, zeptal se ho.
„Jak myslíš, mizerně.“
„Zavři oči. Neboj se.“, přikázal mu Istamor.
Kan poslechl. Istamor mu dal na oči palce.
„Nehýbej se.“, přikázal.
Pak zavřel oči sám a dobrých pět minut se nic nedělo. Dalších asi pět minut něco mumlal.
Podvrtlý nevěděl, jestli ho má vyhodit.
„Rozhlédni se.“, vyhrkl najednou.
„Já vidím tvůj obličej i potmě! Já…“, stařec se zadrhl v mluvení.
„Jak jste to…? Vy jste čaroděj! Proč jste nám to nevysvětlil? Můj manžel po vás málem skočil.“, vyhrkla paní Podvrtlá.
„Ano jsem. Pár triků umím.“, odvětil Istamor.
„Půjdete dovnitř?“, zeptala se.
„Děkuji za pozvání. Půjdu.“
Zavedli ho do prosté ale útulné kuchyně. Představili se. Paní Podvrtlá se jmenovala Erya a její muž Hisim.
„Dáte si víno nebo něco k jídlu?“, zeptala se Erya.
„Víno nepiji. Něco drobného si dám. Díky.“
Eria odešla vše připravit. Istamor zůstal s Kanenem a Hisimem. Docela rychle se všichni uklidnili. Začali se Istamora vyptávat, co je nového ve světě a jak žije. Povzdechl si:
„Vybral jsem si snad tu nejhorší práci, jakou můžu mít. Mohl bych třeba míchat lektvary, bydlet v krásném domě a místo toho jsem pořád na cestě a za pár zlatých nasazuji krk. Jenže já nikde dlouho nevydržím.“
Hisim se zeptal:
„A nezkusíte to? Jak dlouho jste… eee…“
„Lovec.“, dopověděl za něj Istamor „Šedesát let.“
Eria donesla uzené, chleba a červené víno. Pobídla je, aby si brali.
„Víno nechci. Promiňte.“, odmítl host.
„Ale tohle je z jižní části Iskenu. Nalijte i mě. Dáme si spolu.“, promluvil poprvé v kuchyni Kan.
„Ale dědo, vy byste už pít neměl.“, namítla Eria.
„To mě nezajímá.“, usmál se stařec „Přijel můj bratr.“
Sám třesoucí se rukou všem nalil.
„Dobře, také udělám výjimku.“, vzal si čísi Istamor „Na shledání.“
Tak si připili a pustili se do jídla. Divili se, že Istamor hltá, jako by měsíc nejedl. Když si všiml jejich pohledů, řekl jen:
„Nebyl čas se pořádně najíst.“
Když spořádal porci tak pro čtyři, bavil se dlouho s Kanem. Vydrželi asi do půlnoci. Istamor si ustlal na zemi.
„Přece, kvůli mně nebude spát na zemi Hisim. Dost, že jsem vás vyjedl. Navíc mi to nevadí.“, odvětil, když mu nabídli postel. Nikdo s ním nehnul. Tak spal tady. Při každém drobném šustnutí otevřel oči a rozhlédl se, pak hned zase usnul. Uprostřed noci vyskočil.
„Jsou tady!“, vykřikl.
„Kdo, kde?“, bručel z polospánku Hisim.
„Upíři, tady, v Cuivei!“
Hisim se došoural v noční košili do kuchyně. Rozsvítil svíčku.
„Jak to víte?“, zeptal se.
„Cítím je tu. Je tu Isilmé.“
„Před včerejškem našli nějaké mrtvé. Myslel jsem, že je to drb.“
„Sakra, měli jste mi to říct hned!“, vykřikl Istamor „Kde se to stalo?“
Kan mu vysvětlil v rychlosti cestu.
„Dobře, odjíždím. Teď už vím, proč jsem přijel. Sbohem.“
„To jen tak odjedete?!“, rozčílil se Hisim.
„Ano, musím toho hodně udělat ještě tuto noc.“, odpověděl Istamor.
Mávnutím ruky zastavil Hisimovy výčitky. Začal něco hledat ve vaku. Vytáhl velký měšec.
„Sežeňte Kanovi nejlepšího léčitele. Trochu mu spraví vše, co bude možné, ale moc s tím dělat nejde. Dlouho tu už nebude. Jeho životní síla dohasíná.“
Pak na dálku kontaktoval největšího jasnovidce Apiona. Ten byl rozčílený, že ho budí uprostřed noci. Istamor mu to rychle vysvětlil.
„Jsou v Cuivei. Je tu i Isilmé. Skus je prosím zaměřit.“, řekl.
„Uvidím, co zmůžu.“, řekl Apion a ukončil spojení.
Istamor čekal. Zdálo se mu to nekonečné. Přecházel po místnosti jako tygr v kleci. Všichni už byli vzhůru. Pak se s ním Apion spojil znovu:
„Nemůžu je přesně zaměřit. Isilmé nad všemi rozprostřela ochranou clonu. Jsem rád, že je slabě vnímám v Cuivei.“
„Ale já přece vím, že jsou v Cuivei!“, zuřil Istamor „Jsi ten největší věštec. Musíš je zaměřit přesněji!“
„Nemůžu.“, odpověděl mu klidně Apion „Isilmé je nejstarší z upírů. Má jasnovidné schopnosti ohromného rozsahu. Sám se jí jen blížím. Přece jsem ale něco zjistil. Je jich pět až sedm. Sám na ně nestačíš. Kontaktuj dalšího lovce. Musíte být alespoň dva.“
„Na to není čas! Do té doby zmizí všechny stopy! Prostě se musím spoléhat na svoje instinkty. Můžeš nade mnou rozprostřít stejnou clonu jako má ona?“
„To je velice náročné tak na dálku. Mám moc práce.“
„Pomůžeš mi nebo ne?“, odfrkl Istamor „Půjdu stejně. Seženeme další věštce. Spojíte síly a zaměříte je pořádně.“
„A nechceš vzbudit celou radu mágů?“, zasmál se Apion.
„Ty tupče, tady blízko je nejstarší upírka! To mi nikdo nepomůže?“
„Ne, všichni mají spoustu práce.“
„To mi pověz.“, odsekl Istamor.
„Nadáváš mi do tupců a sám nemáš nejmenší přehled o současném dění. Došlo k mimořádnému svolání rady. Zapomeň na Isilmé a hned přijeď. Víc ti říct nemůžu. Znáš to.“
„Nepřijedu. Já je dostanu.“
„Ale tady je něco strašného. Ti tvoji upíři jsou úplně zanedbatelní.“
„Nepřijedu.“, vyhrkl Istamor bez nejmenšího přemýšlení „Vytvoříš nade mnou tu clonu nebo ne. Já jedu za nimi!“
„Ty jsi blázen a posedlý!“, zuřil Apion.
„Ano jsem. Pomůžeš mi?“
„No dobře. S další pomocí nepočítej už od nikoho. Mám to u tebe, jestli přežiješ.“
„Dobře. Jsem ti vděčný.“
„Na viděnou.“,řekl Apion a ukončil spojení.
Istamor se s příbuznými rozloučil. Hisim mu ve dveřích řekl:
„Jak chcete jed? Váš kůň si ještě neodpočal. Aby nepošel.“
„Dostane dryák na probrání.“, zabručel Istamor při utahování sedla.
„A co vy? S bídou stojíte na nohách. Spíte někdy vůbec?“
„Piji stejný dryák.“
Vytál z pláště láhev. Byla tam už jen třetina čehosi hustého černého. Napil se a pak dal napít koni. Během chvilky k nepoznání pookřál.
„A teď oba vydržíme až do příští noci.“, zasmál se Istamor.
Nikdo další se ale nesmál. Jen Eria si pro sebe zašeptala, chudák zvíře.
Vyskočil do sedla a uháněl tryskem pryč. Jako vítr se hnal k domu, kde se stalo to neštěstí. Žádné zvláštnosti tam nenašel. Těla už odnesli do márnice. Kromě pár malých kaluží krve byl dům zcela obyčejný. Všude vládlo dokonalé ticho. Na východní straně našel otevřené okno. Tím určitě odletěli. Cítil, že se dávají do pohybu přibližně k východu. Už o něm nejspíš věděli. Možná dokázali ošidit toho největšího jasnovidce, ale na jeho lovecké instinkty nestačili. Zapálil svíčku a rozbalil mapy. Snažil se vytipovat, kam poletí. Byla to nejčastější poučka, kterou při loveckém výcviku slýchal. Jeho učitel pořád opakoval:
„V noci mají spoustu schopností. Mohou se pohybovat rychleji, než oko postřehne. Jsou silní, neunaví se, všichni starší ovládají magii noci. Jejich síla je ale svázána se sílou temnoty. Ve dne na tom nejsou lépe než běžný člověk. Musí být schovaní někde pod zemí. Ty budeš o krok před nimi a zastihneš je slabé, jinak zastihnou nepřipraveného oni tebe. Musíš myslet jako oni, pořád být před nimi o krok napřed.“
Tak tu seděl, počítal kilometry, až vytipoval jednu vesnici uprostřed lesů. Byla tak malá a bezvýznamná, že ji na většinu map ani nezakreslili. Skoro nikdo o ní pomalu nevěděl. Třeba na to budou spoléhat a poletí tam. Pomyslel si.
Když nasedal na koně, pomyslel si:
„Dostanu vás zrůdy. Půjdu za vámi třeba i za moře a na konec světa. Na chvíli se nezastavím. Dostanu vás!“
Vyskočil na koně a tryskem se hnal k východu. Tmou se rozléhalo zvonění podkov.

Ve vesnici Dubová našel jen spoušť. Viděl utrhané ruce, zkroucená těla. Nikdo nepřežil. Chtěli ho tím vyvést z míry. Smáli se mu. Říkali tím:
„Jen pojď.“
Chtěli ho rozzuřit, aby udělal chybu. Každý lovec jednou udělá chybu, jednou a naposled.
„Já chybu neudělám.“, pomyslel si.
Zuřil, ale byl to chladný vztek. Jeho odhodlání se ještě zvětšilo. Jeho myšlení bylo ještě jasnější. Překročil mrtvou ženu v kaluži krve. Vytáhl si z pláště sáček se sušeným masem a křoupal ho. Hledal nějaké zvláštnosti, které by mu něco napověděly. Nic nenašel. Prošel vesnici dům po domě. Nic. Použil své jasnovidné schopnosti. Ucítil v lese nějakého člověka. Vydal se tam. Ve křoví našel malou holčičku. Byla opravdu dokonale schovaná.
„Už jsou pryč. Neboj.“, promluvil na ni.
Ticho.
„Můžeš ven.“
Ticho.
„Já jsem Istamor.“
Ticho.
Co s ní? Vzal kousek sušeného masa a podal jí ho do skrýše. S váháním si vzala.
„Pojď ven. Dám ti ještě.“
Ticho.
„Aha. Máš žízeň.“
Podal jí láhev s vodou. Pak se zarazil. Vždyť je to můj dryák! Uvědomil si vzápětí. Rychle ji vyměnil. Vypila všechno.
„Nemůžeš tu zůstat.“
Ticho.
Jak mám utěšit nějaké dítě? Nikdy jsem nebyl dobrý řečník. Marně přemýšlel. Udělal si už spoustu zářezů za zabité upíry, ještě víc za zabité černokněžníky, stal se dávno pověstným, ale dítě uklidnit neuměl. Nakonec řekl:
„Poslouchej malá. Teď ty příšery spí. V noci se můžou vrátit. My musíme být v tu dobu už daleko, aby nás nenašly. Pojď ven. Máme čas jen do setmění.“
Dítě vylezlo ven i když teď se tvářilo ještě víc vystrašeně než předtím. Istamor se v duchu pochválil, jak dobře tu situaci zvládl. Začal cítit, jak dryák vyprchává. Už ho pil moc dlouho a doba účinku se velmi zkrátila. Cítil se slabý jako moucha. S bídou dokázal jít. Zavedl dítě do jednoho domu, kde se neválela žádná těla. Dopřál si malý doušek dryáku, aby se dokázal ještě umýt. Už se necítil o nic lépe, ale aspoň neusnul ve stoje. Když se viděl v zrcadle, chápal, proč dítě nechtělo vylézt ze křoví. Byl z nevyspalosti tak strhaný, že vypadal jako nemrtvý víc než ti upíři. Pod krvavýma očima měl černé kruhy. Jeho kůže byla bledá. Dovolil si celé čtyři hodiny spánku jen proto, že musel. Lehl si do postele. Holčička poprvé promluvila:
„Slíbil jsi, že odjedeme. Nechoď spát. Musíme pryč!“, po tváři jí tekly slzy.
„Musím spát, jsem úplně zničený. Podívej, jak vypadám, hůř než příšery, které honím. Jen pár hodin. Odjedeme včas, neboj.“
Zase mlčela. Jen se na něj dívala tím pohledem, kterému nic neodmítnete.
„Něco ti ukážu, jo?“, řekl po dlouhé chvíli.
Otevřel dlaně a vylétli mu z nich zářící barevní motýli.
„Co bys ještě chtěla vidět?“, zeptal se.
Zase ticho. Opravdu to s dětmi neumím, pomyslel si.
„Poslouchej malá, teď je den a oni můžou vyjít jen v noci. Jsme v bezpečí. Teď se můžeme vyspat. A víš co? Hlídej a když tak mě vzbuď. Všechny je pošlu do pekla a ty budeš žít šťastně, až na věky.“
„Já nejsem malý hloupý dítě. To je jen v pohádkách.“, holčička zase promluvila.
Istamor už ale tvrdě spal.