Loutkář

Anotace: Maličká dryáda se na loutkáře tehdy usmála a nabídla mu dřevo svého stromu. Dřevo plné kouzla.

Starý muž se rozhlédl po dílně vonící čerstvým dřevem a smolou, a zkrabatil čelo.
„Neviděli jste někdo ploché dlátko? Děti moje, najděte mi ho,“ zavolal a unaveně se usadil do křesla. O několik minut čilého ruchu později k němu přiběhla maličká postavička a podávala mu nástroj. Muž ji pohladil po dřevěné hlavičce. Loutka nadšeně vypískla, popadla do náruče hromádku provázků a utíkala zpátky za svými sourozenci. Loutkář se zvedl a otočil se ke kusu lipového dřeva, které stálo na stole. Holé a neopracované. Zaryl do něj dláto. Ze skříní vyskákalo na dvacet loutek a začalo tancovat po dílně a zpívat. Starému muži zacukaly koutky. Písnička byla energická a veselá. Dřevění panáčci a panenky se stále rychleji točili ve víru tance, když se náhle ozvalo hlasité zaklepání. Všichni ztuhli. Loutkář se spěšně rozhlédl a několika gesty poslal loutky na jejich místa. V dílně nastalo ticho. Opět se ozvalo bouchání na dveře. Člověk za nimi očividně začínal být netrpělivý. Starý loutkář se opřel o bukovou hůl a pomalu došel ke dveřím. Stiskl kliku a rozevřel je dokořán. Stál za nimi o několik let mladší muž a stejně stará žena.
„No konečně, to to trvalo,“ zamračila se a, nikým nepozvána, prošla kolem loutkáře do jeho dílny. Nakrčila nos a nespokojeně potřásla hlavou.
„Odporné,“ poznamenala a štítivě zvedla dřevěnou ručičku jedné z loutek. Kriticky mlaskla a káravě se na loutkáře zahleděla.
„Odporné,“ opakovala.
„Co chcete?“ zeptal se unaveně loutkář.
„Bratra,“ ozval se druhý muž. Stařec na něj udiveně pohlédl.
„Pořád jsi jen v téhle dílně. Už odtud ani nevycházíš. Ale tvá rodina tě potřebuje. Víš vůbec, že máš dva synovce? Proč se nikdy nezastavíš, abys je poznal? Nemůžeš se do konce života zahrabat v téhle…v téhle…díře,“ muž rozhodil rukama.
„Líbí se mi tady,“ loutkář sklopil hlavu.
„Líbí? Líbí? Podívej se na sebe! Na to, kolik je ti let, na to, co jsi dokázal. Pff. Nemáš ženu. Nemáš děti! Nemáš peníze! Přátele! Sny! K čertu, ty nemáš vůbec nic!“ hlas starcova bratra nabýval na zuřivosti.
„Jsi naprosto k ničemu! Jsi hlupák, který v životě vůbec nic nedokázal!“ přidala se k němu i žena.
„Celý život jsi promarnil. Jsi starý a neužitečný. Teď si musíš vybrat! Oni…“ muž namířil prstem na hromadu loutek ve všech koutech i ve skříni „nebo skuteční lidé. Mám tě rád, ty to víš. Přijď někdy k nám. Seznámíš se se synovci, můžeš žít jako všichni normální lidé. Neodpovídej mi hned. Rozmysli si to. My budeme čekat,“ muž skončil, chytil svoji ženu za loket a společně vyrazili ze dveří. Jakmile za nimi klapl zámek, loutkář se sesypal do křesla, zabořil si obličej do dlaní a ramena se mu roztřásla bezmocným pláčem. Na ruku mu dopadla maličká dlaň.
„Neplač, otče. Pletou se,“ povzbuzoval ho dřevěný panáček. První loutka, která nepotřebovala vodit. Loutkář zvedl hlavu a zahleděl se do ustaraných očí svého výtvoru. Pamatoval si to odpoledne.

Procházel se lesem a hledal vhodné dřevo pro svůj největší koníček-řezbářství. Vzpomínal si. Bylo to více než dvacet let zpátky. Kráčel tiše a naslouchal dřevu. Víte, ono i dřevo mluví. To dryády. Stromové víly. Zpívají si své písničky a citlivé srdce tu píseň slyší. Vzpomínal si. Kráčel tím lesem a do zad ho pálilo letní slunce. A pak to zaslechl. Čistou jemnou melodii plnou kouzla. Na pokáceném kmeni staré lípy seděla maličká dryáda a vyzpívávala svůj žal do celého světa. Vzpomínal, jak vedle ní poklekl a poslouchal. Jak se jí ptal na její příběh. A ona mu vyprávěla. O nádherném stromu, který stál uprostřed louky. Možná obyčejný strom. Možná ne. Byla to lípa. Lípa uprostřed louky. Obrovské louky plné květin. A na celé té louce byla jen ta lípa. Staraly se o ni desítky dryád. Dávaly jí tolik svého kouzla, že se magie roztahovala v každé třísce jejího kmene a v každém lístečku její koruny. A potom…přišli lidé, vysázeli na louce další stromy. Lípa se stávala součástí lesa. A dryády ji jedna po druhé opouštěly a hledaly si nové domovy. Les se rozrůstal. Rozrůstal se tak dlouho, až tam zbyla jen jediná dryáda. Vzpomínal si, jak potřásla zelenou hlavičkou s drobnými tykadly a smutně pohladila svůj strom. Lidé ho pokáceli. Potřebovali místo pro jiné stromy. Pro jedle a smrky. Maličká dryáda se na loutkáře tehdy usmála a nabídla mu dřevo svého stromu. Dřevo plné kouzla. Vzal si ho. Nosil ho kousek po kousku domů, až jím zaplnil celou chaloupku. Nikdy nečekal, co se stane, až ho použije na loutku. Nikdy by ho ani nenapadlo, že loutkový panáček jednoho večera seskočí ze stolu a začne tancovat a prozpěvovat. A už vůbec mu nepřišlo na mysl, že si panáček začne říkat Andy a bude naléhat, aby mu vyřezal sourozence. Loutkář měl pro Andyho vždycky slabost.

„Neplač, otče. Není špatné, že jsi jiný. To oni jsou všichni stejní. A není pravda, že jsi nic nedokázal. Máš přece nás,“ nejstarší loutka vytrhla muže ze vzpomínek.
„Mají pravdu. Jsem k ničemu,“ potřásl hlavou odevzdaně.
„Andy? Odveď ostatní. Jděte se projít,“ lehkým gestem ukončil hovor a poslal loutku pryč. Andy neprotestoval. Svolal svoje sourozence a vydali se do lesa. Zavřely se za nimi dveře. Loutkář vyskočil na nohy s až překvapivou energií a vrhl se k pracovnímu stolu. Drobné odřezky dřeva dopadaly na podlahu a stařec pracoval bez přestání celé hodiny. Bylo už dlouho po půlnoci, když se vyčerpaně sesul na zem a v mžiku spal. Loutky se vrátily až k ránu. Tiše se plížily kolem svého spícího tvůrce a usínaly, zavěšené za provázky na háčcích. Jen nejstarší panáček začal zvědavě šmejdit po dílně. Otec dělal něco, co nechtěl, aby loutky viděly. A Andy byl vždycky neuvěřitelně zvědavý. Dotlačil židli ke stolu a pracně se na ni vydrápal. Nahlédl přes okraj a z úst se mu vydralo obdivné vzdychnutí. Na stole stála ženská hlava ze dřeva. Panáček nikdy nic podobného neviděl. Bylo to nádherné. A veliké. Byla stejně velká jako hlava loutkáře. On si chce vyřezat ženu, problesklo Andymu hlavou. Rozhlédl se po dílně. Na tak velkou loutku neměl řemeslník dost dřeva. Panáček vylezl na stůl a začal se rozhlížet. Věděl, že loutkář si vždycky maluje, než začne vyřezávat. Netrvalo dlouho a loutka objevila hromadu papírů. Černé oči vyděšeně sledovaly, náčrty a kresby. Panáčkova kouzelná duše začínala panikařit. On je chce rozebrat. Chce rozebrat svoje loutky, aby mohl vyřezat tu…tu…Andy to nedokázal nazvat jinak, než věc. Otec. Jejich otec je chce všechny obětovat. Panáček se chytil za maličkou hlavičku. Myšlenky, které se mu v ní rojily, byly téměř k nevydržení. Zradil. Otec je zradil. Všechny je zradil. Andy potřásl hlavou, aby se zbavil dotěrných myšlenek. Náhle nevěděl, co má dělat. Zavěsil se za provázky na roh stolu a spustil se dolů. Věděl, že teď nic nevyřeší. Schoulil se proto na zemi a usnul neklidným spánkem.

Loutkář se dal do práce hned, jak se probudil. Rozebral rozdělanou loutku a z jejích kousků pomalu skládal ruce a nohy pro ženu. Andy se s trhnutím probral.
„Chceš nás všechny rozebrat, otče,“ pravil vyčítavě. Stařec se s trhnutím otočil.
„Nemůžu jinak,“ pokrčil rameny a v očích se mu zaleskl smutek.
„Vždycky to jde jinak. Nemůžeš nás jen tak rozebrat. Vždyť nás to zabije!“ vykřikl Andy. Muž se rozhlédl po místnosti. Rozespalé loutky otevíraly oči a začínaly zvědavě sledovat, co se děje.
„Nech si to vysvětlit, Andy, mám vás všechny rád, jenže…“ začal loutkář, ale rozezlený panáček ho přerušil.
„Jenže už nemůžeš být dál sám, co? Nejsi sám, otče, my jsme s tebou. A ty nás teď chceš všechny zabít?“ v loutkovém hlase zněla výčitka i zrazenost.
„Já…potřebuju vaše kouzlo, abych mohl oživit ji…“ zamumlal provinile jeho tvůrce a smutně přeletěl pohledem všechny loutky v místnosti. Tvářily se všechny stejně. Šokovaně a zrazeně.
„Tak to ne. To si nemusíme nechat líbit. Odcházíme,“ ozvala se jedna dřevěná panenka a vztekle dupla střevíčkem o podlahu. Ostatní loutky se ani nepohnuly.
„Vážně bys to udělal, otče?“ zeptal se jeden obzvláště malý panáček. Loutkář zoufale přikývl. Už nechtěl být sám. Jeho bratr měl pravdu. Neměl ani ženu. Tak moc by si přál někoho, s kým by mohl hospodařit. Panáček se zatvářil rozčíleně. Prudce sebou trhl a mezi loutkami to zahučela. Provázky nejmenšího loutky se do jednoho přetrhaly. Panáček hodil na loutkáře poslední rozzlobený pohled a vyrazil z pootevřených dveří. I ostatní loutky se začaly trhat ze svých provázků. Nakonec nezbyla ani jedna. Poslední odešel Andy. Se sklopenou hlavou. Loutkář za nimi zůstal dlouho hledět, než si sedl do křesla a přikryl si obličej dlaněmi. Taková hloupost…taková hloupost. Proč to jen udělal? Měly pravdu. Ony byly to jediné, co měl. Nikdy ho nemělo ani napadnout, že by je rozebral. Najednou nevěděl, co dělat.

Loutky seděly kolem ohýnku a povídaly si.
„Konečně jsme svobodní. Můžeme začít znovu,“ vykřikoval malý loutka, který se jako první utrhl z provázků. Mezi dřevěnými panáčky a panenkami zaznělo ‚hurá‘. Spíše si přáli, aby to znělo nadšeně, než že by to opravdu tak cítili. Do ticha se ozýval hovor vysokých hlásků a chvílemi i nucený smích. Andy smutně potřásl hlavou. Seděl daleko od ostatních. Opíral se o starý strom a oči měl zavřené. Náhle uslyšel píseň. Okouzlovala ho. Na pokrčené koleno se mu usadila maličká víla. Zašvihala tykadly a udiveně na něj hleděla.
„Nebuď smutný, panáčku,“ pousmála se.
„Neměli jsme odcházet,“ Andy sklopil dřevěnou hlavičku.
„Tak se vraťte,“ pokrčila víla ramínky a zachichotala se.
„Co ty jsi vůbec zač?“ obořil se na ni. Dotčeně si narovnala šatičky a tykadla a zatvářila se, jak nejdůstojněji uměla.
„Já jsem dryáda, ty klacku. Měl bys to vědět, když jsi dřevěný. Dryády se starají o stromy, víš? Ukládají do jeho těla svoje kouzlo a to způsobí…“ víla se odmlčela, aby dodala svým slovům důraz „třeba to, že loutky začnou mluvit a tancovat.“ Andy zvedl hlavu.
„Díky vám jsme živí?“ zeptal se udiveně.
„Kouzlo samo nestačí. Nemáte duši z kouzla dryád. Máte duši svého otce,“ zasmála se zvonivě dryáda. V koruně stromu to zahučelo. Víla k ní zvedla oči.
„Už na tebe nemám čas. Musím pracovat. Hezký den, panáčku,“ dryáda vysekla loutce poklonu a s okouzlujícím zpěvem zmizela v listech stromu. Andy vyskočil na nohy.
„Musíme se vrátit,“ vykřikl. Šum mezi loutkami utichl a pohledy všech se upřely na nejstarší loutku.
„Musíme se vrátit,“ opakoval už méně hlasitě.
„Aby nás mohl rozebrat? Aby nás mohl použít k sestavení něčeho jiného?“ ozval se pobouřeně malý panáček, který jako první přetrhal provázky. Loutky zvědavě pozorovaly, jak se hádka vyvine.
„Tak ať. Je to náš otec. Díky němu žijeme. A co pro nás všechno udělal. Musíme se mu odvděčit,“ Andy se začínal opravdu rozhorlovat. Několik loutek souhlasně pokyvovalo hlavičkami.
„Otec je už starý. Zemře a my zemřeme s ním. Chcete, aby se to stalo daleko od něj? Aby nám náhle zmizela naše duše a my ani nebudeme vědět, že jsme loutky? Budeme jen bezcenné hromádky dřeva.“ Čím dál více loutek přikyvovalo.
„A navíc…tím, že nás rozebere, nás nezabije. Jen nám dá nový tvar.“ Andy domluvil a loutky jen souhlasně zahučely a začaly se zvedat.
„Počkejte, to nemůžete. On nás rozebere,“ vykřikoval maličký panáček.
„To nemůžete,“ opakoval, ale to už nezůstal nikdo, kdo by mu naslouchal. Mýtina byla náhle prázdná a jen vzdalující se píseň loutek byla důkazem, že tu vůbec někdy někdo byl. Panáček zavrtěl hlavičkou a rozhlédl se po lese. Ze stromů klesala malá světýlka. Zvědavě naklonil hlavu na stranu. Byly to dryády. Zasypaly panáčka svým kouzelným prachem a on náhle cítil, jak mu těžknou nohy. Vzápětí se zapustily do země a z rukou mu vyrazily zelené lístky. Místo panáčka stál na mýtině malý stromek.

Starý muž s páskou přes oči seděl ve svém křesle a podřimoval. Na stole stála hlava jeho poslední loutky a živýma modrýma očima se rozhlížela po místnosti. Dveře vrzly a dovnitř vpadl hlouček loutek.
„Děti se vrátily. Jsou zpátky. Děti se nám vrátily,“ zavolala hezkým znělým hlasem. Loutkář se s trhnutím probudil.
„Děti jsou zpátky? Jsem rád, že jste zpátky,“ zamumlal slabě. Loutky se s úlekem zastavily. Vypadal zuboženě. Za dobu, co byly pryč, vyhubl a zestárl snad o celé století.
„To je dobře, že jsou děti doma,“ zašeptal a znovu usnul.
„Co budeme dělat, Andy?“ zeptala se jedna z panenek.
„Co budeme dělat, Andy?“ opakovaly po ní ostatní loutky.
„Doděláme jeho poslední loutku,“ rozhodl panáček, vyšplhal na stůl a rozprostřel před sebe loutkářovy kresby. Loutky se potichu daly do práce. Rozebíraly se navzájem a postupně začínaly tiše zpívat stejnou písničku jako pokaždé, když loutkář pracoval. Když velkou loutku konečně dodělaly, zbylo jich jen pár. Dřevěná žena se oklepala a tiše slezla ze stolu. Mezi loutkami to udiveně zahučelo. Byla oproti nim opravdu obrovská. Andy věděl, že loutkář má ve skříni nějaké šaty, vyndal je a zjistil, že mezi nimi jsou i jedna vyšívaná suknice a košilka s volánky. Velká loutka si to nadšeně oblékla.

Loutkář se probral.
„Ženo moje, děti moje, kde jste kdo?“ zavolal a zamával kolem sebe rukama. Cítil, jak jeho dlaň chytila jiná, stejně velká, ale dřevěná a pevně ji stiskla.
„Tady jsem, muži můj,“ zašeptala. Starcovu tvář prozářil úsměv.
„Ty jsi dokončená.“ zašeptal s posvátnou úctou.
„Dokončená,“ opakovala po něm „díky dětem.“
„Pojďme tancovat,“ zaprosil slabě. Loutky se po sobě zmateně podívaly. Má na tanec dost síly?
„Prosím, já si chci zatančit,“ zašeptal. Jeden z panáčků se vrhl k zásuvce a vytáhl z ní drobné housličky. Přejel smyčcem po strunách. Ostatní loutky se rozeběhly pro své nástroje. Během chvíle chaloupkou zněla okouzlující hudba. Loutkář a jeho žena se dali do tance. Nikdo z nich nevěděl, jak dlouho to trvalo. Jestli několik minut, hodin, nebo celý život, ale všichni věděli, že to je nejšťastnější chvíle loutkářova života. Hudba dozněla. Několik vteřin panovalo jen nehybné ticho. Potom se loutkář s dlouhým výdechem zhroutil na zem. Prožil svůj sen a zemřel.

Když později našli jeho tělo, nestačili se divit. Všude po místnosti byly rozházené loutky bez provázků a drobné hudební nástroje. Loutkář sám se usmíval, ruku položenou na loutce v životní velikosti. A dílnou zněla tichá píseň dryád.