Sny

Anotace: Snad se to bude líbit...

Dům je v plamenech, malá holčička se nemůže dostat ven. Její malé pěstišky marně buší do dveří, které se zřejmě zasekly. Proto jen zoufale zaupí, sesune se na zem a čeká na smrt… Nemile sebou trhnu což zapříčinil můj budík. Celá spocená a vyděšená zjišťuji že to byl jen sen. Jsem sama doma což má nejeden nepříznivý vliv na mé rozpoložení. Nevím čím to je pro ostaní holky v mém věku je vysvobozením být sama doma. Pro mě to však znamená být neustále na pozoru. Mamka říká že mám moc bujnou fantazii, sestra zas že sem divná a já? Nevím co si mám myslet asi my normálně haraší nebo co. Protože poté co mě mamka dovedla k psychologovi a řekla mu co se mi občas stává jsem se jí přestala svěřovat a ona žije v mylné představě, že je opět vše v pořádku a že se ze mě stal normální teenager. Opak je však pravdou nejen, že moje sny nezmizely jsou čím dál častější a nejhorší je že přecházejí do reality. Té malé holčičky je mi líto, ale co mohu dělat já sedmnáctiletá holka z malého města. Nevím o ní z hola nic, jen to že neotevře velké dveře v oranžovém hořícím domě, který je nejspíš na kraji města protože nikdo nešel kolem a nemohl jí pomoci.

Musím se dát do pořádku tyhle úvahy k ničemu nevedou a ještě kvůli nim příjdu pozdě do školy. Opatrně vylezu z postele a nakouknu do předsíně, kterou mám hned za pokojem. Když prolezu celý byt a zjistím, že v něm jsem vážně zcela sama, uklidní mě to sice jen nepatrně, ale začínám nabírat sebejistotu. Při zamykání bytu si už konečně nepřipadám jako feťák a v neznámem člověku bych snad nezbudila ani trochu podezření o mém duševním stavu. Jsem proto ráda že cestou do školy nikoho známého nepotkáma mám čas se zaklimatizovat. Čerstvý vzduch mi prospěl, protože když ve škole skopnu boty do skříňky vypadám už úplně normálně a Niki nepojme nejmenší podezření. Niki je má nejlepší kakamarádka už od prváku na gymplu, ta jediná mě asi chápe ikdyž jsou pro ni moje sny tajemstvím. Nikdo kromě ségry a mamky o nich neví jako bych si už tak nepřipadala jako blázen. Tyhle sny se mi poprvé objevili když se měl taťka odstěhovat. Bylo to před dvěma lety mě bylo necelých patnáct a tak úplně jsem nechápala co se děje. Ale ty sny to věděly a říkaly mi to každou noc dokud taťka jednou provždy neodešel. Od toho dne jsem ho neviděla chybí mi, ale ty sny na rozdíl od něj zůstaly. Nevím proč zrovna já, ptala jsem se sama sebe snad tisíckrát, ale výsledek je jen ten, že se ve dne v noci bojím co příjde.

Až na to že jsme do třídy vběhly se z voněním a vysloužily si za to mravní pokárání se celý den obešel bez zaškobrtnutí. Skoro mě štvalo, že škola není dýl a já musím ač nerada do prádného bytu. Jen jsem překročila práh našeho bytu rozstřásla mnou zima, v té chvíly jsme se rozhodla že radši budu venku hledat ten oranžový dům a tu holčičku než bych tu mezi čtyřmi stěnami čekala na další sny které mě ubíjejí. Během těch dvou let jsem si všimla že ty věci z mých snů se stávají v mém okolí, proto nemůže být tak těžké najít tu dívku. Třeba právě ona mi pomůže zbavit se toho jednou pro vždy. S úsměvem na tváři jsem pokračovala v pátrání, ale postupem času mě začaly bolet nohy a můj úsměv uč také nebyl tak optimistický. Před půl hodinkou se začalo stmívat a teď už byla skoro tma, pomalu jsem to chtěla vzdát jenže jsem ucítila ten zvláštní pach. Nejdřív jsem nechápala až pak mi to došlo je pozdě tohle byla směsice neje kouře,ale i spálených těl které jsem nezachránila. Jak jsem později zjistila nezahynula v onom domě jen malá holčička, ale i její babička a spoustu dalších, kteří se nemohli nebo nestihli dosta ven.