Cesta Zloděje - Tharnův a Sarnův příchod do Dueld-del-Erad-Norgothu (upravená verze)
Cesta Zloděje - Tharnův a Sarnův příchod do Dueld-del-Erad-Norgothu (upravená verze)
Anotace: V příběhu Tharna a Sara se dostáváme dál. Nyní jsou naši hrdinové v zajetí lupičů z pevnosti Duel-del-Erad-Norgothu, kam je zavedla touha po větších krádežích. Jak to všechno dopadne?
Tharnův a Sarnův příchod do Duel-del-Erad-Norghotu
Jakmile Tharn vkročil svou pravou nohu do nevábivě zapáchající vody, ztratil se mu Sarn i Hereth z dohledu. Tharn jelikož byl zběhlý a velice zkušený co se týče smlouvání byl vybaven malou skládací dýkou z překládané oceli, i když ji stejně nehodlal použít, jedině by byl napaden, váčkem zlata, kdyby bylo nutno nějak uplatit stráže nebo pro jakoukoliv jinou příležitost, lístkem měsíční šalvěje, jejíž vůně dokázala obměkčit i srdce vyvržencovo a střídmou mapu městských stok.
Sám pochyboval zda-li se mu podaří spolek zlodějů nalézt a ještě méně si považoval to, že ho přijmou s otevřenou náručí. Hlavu měl zanícenou pesimistickými myšlenkami a nejednou se sám přistihl, jak se rozmýšlí, zda-li se nevydat na zpět avšak se musel postarat o svého mladšího bratra a nerad by skončil zase na ulici jako v dětství.
Na Powsilli se hnali první ledové větříky a zlo z jihu se neúprosně blížilo k hranicím řeky Perres za jejíž hranicemi byla celá severní Říše. Doba byla neúprosná, dokonce se již zapomnělo na Ferenora Drakobijce, jelikož jeho legendu přehlušilo mnoho příběhů z války temných pánů, jak se jí v té době začalo přezdívat.
Na obou stranách stáli mocní čarodějové a mágové, na straně lidí a elfů stáli Ellechmar, vysocí a moudří elfové čarodějové ze západu, jenž byli obratní v kouzlech země a vody a tak pro ně nebylo problém na místě, kde nepřítel stavěl mosty na rychlejší přesun svých vojsk, vyvolat zemětřes či záplavy. Za to na straně trpaslíků stáli Pillargimové, runovládci, jenž svými zaříkadly mockrát zvítězili v důležitých bitvách a pravdou bylo, že runovládců bylo o mnoho více než mocných Ellechmar.
Jak se mohlo zdát síly byly na obou stranách vyrovnané a tak nebylo divu, že na jihu vyjímaje několika neutrálních území, zbyla pouze zaschlá krev a zlomené šípy zapíchnuté v neúrodné pustině, neboť to co bylo kdysi nazýváno *Urtulajel se dnes stalo čirým koncem světa. A elfích i trpasličích životů bylo škoda, neb jejich věk zrál a trval snad tolik co 100 lidských životů.
Zatímco Tharn kráčel podzemím snažící se najít správnou cestu ke zlodějskému dómu, se Sarn vydal do jedné krčmy na sklenku svého oblíbeného Šengerónského moku, jehož chuť připomínala vůni růží a chuť rybízu. Hereth byl z Tharnova odchodu nadmíru potěšen a byl rád, že mohl zase hrdě kráčet vedle dvakrát tak většího Sarna, jenž si jako obvykle pohrával se svou elfskou kudlou.
Osazenstvo Drodu náhle zpozornělo, jakmile se všude rozneslo, že Sarn Větroplach kráčí sám městem bez doprovodu svého strach nahánějícího bratra Tharna. A Tharn v němž se rychle zburcovali všechny smysly, ihned sestoupil z hlavní cesty do postraních uliček, kterýma se v posledních dobách procházel jen málokdo. A Hreth už dlouho svými skřítčími uši vnímal, že se za nimi někdo nebezpečně blíží. Až se pak dvojice zastavila, neb na konci cesty stál člověk v kápi a aniž by bylo vidět kam jeho zrak míří, Sarn odtušil, že na něj. Hereth zatahal ze spod za Sarnův plášť a ten vzezřel, že i na druhé straně ulice již stojí kdosi v kápi. Sarn aniž by prvně uvážil svou zbrklost z pod pláště vytáhl svou zlodějskou jednoroční kuši a zasáhl osobu v kápi do ramene. Násilník se zhroutil k zemi držíc se za rameno, z nějž číšel mohutný pramen rudé krve. Hereth v tu chvíli vyjekl a zvuk přejel Sarnovi po uších jako pískot netopíra.
Skřítek padl mrtvý k zemi, jelikož se vrhl proti šípu, letícímu z luku proti Sarnovi. Sarn jakmile otočil hlavu, ihned mrštil po lučištníkovi svou elfskou dýkou a trefil ho přímo do hlavy. Pak se sklonil k Herethovi a poprvé za svůj život ucítil hořkou pachuť žalu, neboť jeho nejbližší přítel ležel v kaluži krve, proťat šípem měřícím na délku tolik co on sám. Tolik bolesti Sarn necítil ani při úmrtí jeho vlastní matky a měl z toho nemalé výčitky svědomí.
Jeho hobití původ ho přemohl a Sarn uronil pro svého přítele nemálo slz, když mu najednou z posledních sil druhý muž v kápi, ležící doposud na zemi se střelou kuše v rameni, vrazil otrávený šíp z té dálky do lýtka, pomocí svého tisového luku. Víc si Sarn nepamatoval.
Teď ale zpátky k Tharnovi, jenž se s odpudivým výrazem ve tváři plahočil mokřinami Drodských stok. V hlavě už měl pouze jednu myšlenku a to tu, že jeho výprava skončila neúspěchem a že se co nejdříve vrátí, když na konci tunelu zazřel v matném světle odrazu slunce pár cihel ve zdi, které byli jakoby naschvál vysunuty. Bylo jich přesně šest. A Tharn sebejistým krokem, ačkoliv vyčerpaně zamířil k nim. Bylo mu jasné, že tohle musel být čísi vchod, ale neznal správnou kombinaci stisku a měl zlou předtuchu, že kdyby ji zadal špatně, stalo by se neštěstí. Když v tom za sebou zaslechl šplouchanice vody.
Někdo k němu spěchal kvapným krokem a podle zvuku šlápot nesl těžký náklad. Tharn vytáhl ze svého pouzdra překládanou dýku a zaujal bojové postavení. Ještě pár chvil tam tak Tharn stál, než se zpoza rohu vynořila dvojice lidí nesoucích pytel něčeho těžkého, jenž hned upustili do páchnoucí vody, aby mohli čelit útoku. Jednomu z dvojce Tharn vrazi kudlu do břicha a nechal ho skutálet se na zem avšak kvůli své malé výšce a pomalému pohybu, protože měl na sobě hodně nasáklého šatstva, se nechal chytit druhým z dvojice a svázat ke zdi. Do dvakrát patnácti minut už byl průchod naplněn přinejmenším oddílem lidí, jenž se starali, aby jim vzpouzející se Tharn neunikl.
„Garde! Rychle, vytáhni toho zmetka z vody, než se utopí!“ A Tharnovi pokleslo srdce, neboť bylo jasné, že lapkové chytili někoho dalšího a Tharn nikomu nepřál stejný osud, jaký ho podle něj čekal. Celých třináct hodin trvalo Tharnovi než našel vstup do domová lapků a když se mu to povedlo, skončil proti své vůli promáčený a svázaný, veden nějakou temnou uličkou plnou vzrušeného šepotu, až kamsi, kde ho pohodili na zem a zavřeli za ním ocelové dveře. Tharn myšlenkami pohroužen hluboko ve svém vlastním neúspěchu si již dobře uvědomoval, že ležel v nějakém žaláři.
Nebyl schopen jakkoliv se hýbat, jelikož měl svázané ruce a navíc si při dopadu na kamennou podlahu vyvrtnul rameno, takže mu teď plandalo jako kus pohozené hadry, ale jelikož byl z tvrdého trpasličího rodu, dokázal v sobě díky své zarputilosti a paličatosti bolest udusit. Podle jeho odhadu už v cele strávil dvakrát sedm hodin, když za sebou uslyšel chrčet povědomý hlas. Namáhavě se překulil na druhý bok, aby lépe slyšel a to co se nakonec doneslo k jeho hobitím uším ho šokovalo. Byl to zmatený a vyděšený Sarn, jenž se v pytli od brambor probouzel z mdlob.
„Sarne Hegrette, co se ti stalo bratře?“ pravil vyčerpaně Tharn. „Tharne? To jsi ty Tharne? Kde to jsme? A co se to stalo?“ dusil se Sarn, jelikož měl v ústech ještě mnoho vody od chvíle, kdy ho nechali zahalenci spadnout do stoky. „Máš u sebe svou dýku?“ ptal se Tharn s myšlenkou na osvobození. „Ne. Vrhnul jsem ji po jednom z lapků co mě odchytili v Drodu. Padl tam náš Hereth stínotřas bratře.“ Tharn nebyl ani zdaleka tak zarmoucen jako Sarn, ale byla škoda, že přišli o tak dobrého zásobovače. „Můžeš nás odsud nějak dostat Sarne?“ chtěl vědět Tharn. „Ne.“ Vzdychl zklamaně Sarn, jenž podle tónu v hlase opět omdlíval. A tak strávili Tharn a Sarn v cele další dva dny, než se dveře jejich žaláře znovu odevřeli.
Někdo se silnými pažemi je popadl a klopýtajíc je vedl kamsi temnotou, až je ozářilo venkovní světlo. Stejná osoba, jaká Tharna zavedla za paži do síně mu i stáhla černý přehoz přes hlavu, až to Tharnovy trpasličí oči na malý moment neunesly a oslepli. Ve tmě si totiž natolik zvykl, že světlo,jenž mu vniklo do očí bylo jako polykat kdyby vás někdo praštil kyjem po palici. V té chvíli už nad ním stál vzrostlý člověk v odlišné zbroji od ostatních a přerývavě oddechoval. Jakmile se Sarn vykutálel z pytle, vylezl z něj i obrovský nasládlý zápach, jelikož se Sarn v pytli mnohdykrát pozvracel, kvůli jedu jen mu proudil v krvi a taky proto vypadal tak zanedbaně a málem neudržel hlavu ve vzduchu.
„Kdo jste?!“ promluvil vysoký hlas vůdce lupičů nad Tharnovými rameny. V síni nikdo ani nedutal. „Já jsem Tharn a ten druhý, to je můj bratr Sarn. Jsme lupiči a přišli jsme se k vám prosit o místo. Avšak spatřil jsem, že podle vašich způsobů nehledáte nikoho na výpomoc, tak nás klidně zabijte, jelikož náš život už by byl stejně zbytečný.“ Vypravil ze sebe bez ostychu Tharn. Slyšel jak se z čísi pochvy vysunulo ostří meče a až pak se ozvalo. „Nechte je žít!“ Tharn, jenž už byl smířen s tím, že za malou chvíli přijde o život si jakmile uslyšel vůdcův hlas, nahlas oddychl. „Už jsem o vás slyšel. Panují o vás vskutku zajímavé historky. A musím přiznat, hodila by se nám posila, poté co jste ty a tvůj bratr odpravili dva z našich nejlepších mužů. Rozvažte jim pouta!“ a skutečně. Za pár chvil se již Tharn plazil k Sarnovi a podepíral ho, aby neupadl.
Ruce měl jako z olova, ale provaz, jenž měl kolem rukou obmotaný půl třetího dne ho neuvěřitelně pálil a spáleniny od trpasličího provazu, jak Tharn správně usoudil, se hojily velice špatně. Pak se vůdce lupičů přiklonil blíž k Tharnovi a pošeptal mu do ucha. „Rád vás příjmu za své služebníky, ale hlídej si lépe svého bratra. Je výbušný a zbrklý, což by se ti nemuselo vyplatit. Věřím, že jsi moudrý Tharne *Burgeasi, budeš vést skupinu na další lup, který ukáže co jsi zač. A proto ti svěřuji tuto odpovědnost synu Kůdůku. Nezklam mě, u mě totiž nenalezneš odpuštění.“ A Tharn poníženě přikývl. A ještě toho dne nechal Tharn služebníky Duel-del-Erad-Norgothu, jak se pevnosti přezdívalo, aby mu z povrchu Kôening Minel, kde se nacházel jejich úkryt, přinesli jeho a bratrovo zlodějské náčiní. Dokonce i tvrdohlavý Sarn byl rád, že i přes to co si museli vytrpět, získal jejich život alespoň vzdáleně nějaký smysl.
A Tharn i když byl ze všeho toho povyku nadšen, už cítil, že na něj Vathar, vůdce zlodějů, kul pikle a že mu nesvěřil tak důležitý úkol jako vést další lup, jen tak pro nic za nic.
*Urutajel: z elfského překladu: Ráj na zemi
*Burgeas: z trpasličího překladu: Odvážlivec
Jakmile Tharn vkročil svou pravou nohu do nevábivě zapáchající vody, ztratil se mu Sarn i Hereth z dohledu. Tharn jelikož byl zběhlý a velice zkušený co se týče smlouvání byl vybaven malou skládací dýkou z překládané oceli, i když ji stejně nehodlal použít, jedině by byl napaden, váčkem zlata, kdyby bylo nutno nějak uplatit stráže nebo pro jakoukoliv jinou příležitost, lístkem měsíční šalvěje, jejíž vůně dokázala obměkčit i srdce vyvržencovo a střídmou mapu městských stok.
Sám pochyboval zda-li se mu podaří spolek zlodějů nalézt a ještě méně si považoval to, že ho přijmou s otevřenou náručí. Hlavu měl zanícenou pesimistickými myšlenkami a nejednou se sám přistihl, jak se rozmýšlí, zda-li se nevydat na zpět avšak se musel postarat o svého mladšího bratra a nerad by skončil zase na ulici jako v dětství.
Na Powsilli se hnali první ledové větříky a zlo z jihu se neúprosně blížilo k hranicím řeky Perres za jejíž hranicemi byla celá severní Říše. Doba byla neúprosná, dokonce se již zapomnělo na Ferenora Drakobijce, jelikož jeho legendu přehlušilo mnoho příběhů z války temných pánů, jak se jí v té době začalo přezdívat.
Na obou stranách stáli mocní čarodějové a mágové, na straně lidí a elfů stáli Ellechmar, vysocí a moudří elfové čarodějové ze západu, jenž byli obratní v kouzlech země a vody a tak pro ně nebylo problém na místě, kde nepřítel stavěl mosty na rychlejší přesun svých vojsk, vyvolat zemětřes či záplavy. Za to na straně trpaslíků stáli Pillargimové, runovládci, jenž svými zaříkadly mockrát zvítězili v důležitých bitvách a pravdou bylo, že runovládců bylo o mnoho více než mocných Ellechmar.
Jak se mohlo zdát síly byly na obou stranách vyrovnané a tak nebylo divu, že na jihu vyjímaje několika neutrálních území, zbyla pouze zaschlá krev a zlomené šípy zapíchnuté v neúrodné pustině, neboť to co bylo kdysi nazýváno *Urtulajel se dnes stalo čirým koncem světa. A elfích i trpasličích životů bylo škoda, neb jejich věk zrál a trval snad tolik co 100 lidských životů.
Zatímco Tharn kráčel podzemím snažící se najít správnou cestu ke zlodějskému dómu, se Sarn vydal do jedné krčmy na sklenku svého oblíbeného Šengerónského moku, jehož chuť připomínala vůni růží a chuť rybízu. Hereth byl z Tharnova odchodu nadmíru potěšen a byl rád, že mohl zase hrdě kráčet vedle dvakrát tak většího Sarna, jenž si jako obvykle pohrával se svou elfskou kudlou.
Osazenstvo Drodu náhle zpozornělo, jakmile se všude rozneslo, že Sarn Větroplach kráčí sám městem bez doprovodu svého strach nahánějícího bratra Tharna. A Tharn v němž se rychle zburcovali všechny smysly, ihned sestoupil z hlavní cesty do postraních uliček, kterýma se v posledních dobách procházel jen málokdo. A Hreth už dlouho svými skřítčími uši vnímal, že se za nimi někdo nebezpečně blíží. Až se pak dvojice zastavila, neb na konci cesty stál člověk v kápi a aniž by bylo vidět kam jeho zrak míří, Sarn odtušil, že na něj. Hereth zatahal ze spod za Sarnův plášť a ten vzezřel, že i na druhé straně ulice již stojí kdosi v kápi. Sarn aniž by prvně uvážil svou zbrklost z pod pláště vytáhl svou zlodějskou jednoroční kuši a zasáhl osobu v kápi do ramene. Násilník se zhroutil k zemi držíc se za rameno, z nějž číšel mohutný pramen rudé krve. Hereth v tu chvíli vyjekl a zvuk přejel Sarnovi po uších jako pískot netopíra.
Skřítek padl mrtvý k zemi, jelikož se vrhl proti šípu, letícímu z luku proti Sarnovi. Sarn jakmile otočil hlavu, ihned mrštil po lučištníkovi svou elfskou dýkou a trefil ho přímo do hlavy. Pak se sklonil k Herethovi a poprvé za svůj život ucítil hořkou pachuť žalu, neboť jeho nejbližší přítel ležel v kaluži krve, proťat šípem měřícím na délku tolik co on sám. Tolik bolesti Sarn necítil ani při úmrtí jeho vlastní matky a měl z toho nemalé výčitky svědomí.
Jeho hobití původ ho přemohl a Sarn uronil pro svého přítele nemálo slz, když mu najednou z posledních sil druhý muž v kápi, ležící doposud na zemi se střelou kuše v rameni, vrazil otrávený šíp z té dálky do lýtka, pomocí svého tisového luku. Víc si Sarn nepamatoval.
Teď ale zpátky k Tharnovi, jenž se s odpudivým výrazem ve tváři plahočil mokřinami Drodských stok. V hlavě už měl pouze jednu myšlenku a to tu, že jeho výprava skončila neúspěchem a že se co nejdříve vrátí, když na konci tunelu zazřel v matném světle odrazu slunce pár cihel ve zdi, které byli jakoby naschvál vysunuty. Bylo jich přesně šest. A Tharn sebejistým krokem, ačkoliv vyčerpaně zamířil k nim. Bylo mu jasné, že tohle musel být čísi vchod, ale neznal správnou kombinaci stisku a měl zlou předtuchu, že kdyby ji zadal špatně, stalo by se neštěstí. Když v tom za sebou zaslechl šplouchanice vody.
Někdo k němu spěchal kvapným krokem a podle zvuku šlápot nesl těžký náklad. Tharn vytáhl ze svého pouzdra překládanou dýku a zaujal bojové postavení. Ještě pár chvil tam tak Tharn stál, než se zpoza rohu vynořila dvojice lidí nesoucích pytel něčeho těžkého, jenž hned upustili do páchnoucí vody, aby mohli čelit útoku. Jednomu z dvojce Tharn vrazi kudlu do břicha a nechal ho skutálet se na zem avšak kvůli své malé výšce a pomalému pohybu, protože měl na sobě hodně nasáklého šatstva, se nechal chytit druhým z dvojice a svázat ke zdi. Do dvakrát patnácti minut už byl průchod naplněn přinejmenším oddílem lidí, jenž se starali, aby jim vzpouzející se Tharn neunikl.
„Garde! Rychle, vytáhni toho zmetka z vody, než se utopí!“ A Tharnovi pokleslo srdce, neboť bylo jasné, že lapkové chytili někoho dalšího a Tharn nikomu nepřál stejný osud, jaký ho podle něj čekal. Celých třináct hodin trvalo Tharnovi než našel vstup do domová lapků a když se mu to povedlo, skončil proti své vůli promáčený a svázaný, veden nějakou temnou uličkou plnou vzrušeného šepotu, až kamsi, kde ho pohodili na zem a zavřeli za ním ocelové dveře. Tharn myšlenkami pohroužen hluboko ve svém vlastním neúspěchu si již dobře uvědomoval, že ležel v nějakém žaláři.
Nebyl schopen jakkoliv se hýbat, jelikož měl svázané ruce a navíc si při dopadu na kamennou podlahu vyvrtnul rameno, takže mu teď plandalo jako kus pohozené hadry, ale jelikož byl z tvrdého trpasličího rodu, dokázal v sobě díky své zarputilosti a paličatosti bolest udusit. Podle jeho odhadu už v cele strávil dvakrát sedm hodin, když za sebou uslyšel chrčet povědomý hlas. Namáhavě se překulil na druhý bok, aby lépe slyšel a to co se nakonec doneslo k jeho hobitím uším ho šokovalo. Byl to zmatený a vyděšený Sarn, jenž se v pytli od brambor probouzel z mdlob.
„Sarne Hegrette, co se ti stalo bratře?“ pravil vyčerpaně Tharn. „Tharne? To jsi ty Tharne? Kde to jsme? A co se to stalo?“ dusil se Sarn, jelikož měl v ústech ještě mnoho vody od chvíle, kdy ho nechali zahalenci spadnout do stoky. „Máš u sebe svou dýku?“ ptal se Tharn s myšlenkou na osvobození. „Ne. Vrhnul jsem ji po jednom z lapků co mě odchytili v Drodu. Padl tam náš Hereth stínotřas bratře.“ Tharn nebyl ani zdaleka tak zarmoucen jako Sarn, ale byla škoda, že přišli o tak dobrého zásobovače. „Můžeš nás odsud nějak dostat Sarne?“ chtěl vědět Tharn. „Ne.“ Vzdychl zklamaně Sarn, jenž podle tónu v hlase opět omdlíval. A tak strávili Tharn a Sarn v cele další dva dny, než se dveře jejich žaláře znovu odevřeli.
Někdo se silnými pažemi je popadl a klopýtajíc je vedl kamsi temnotou, až je ozářilo venkovní světlo. Stejná osoba, jaká Tharna zavedla za paži do síně mu i stáhla černý přehoz přes hlavu, až to Tharnovy trpasličí oči na malý moment neunesly a oslepli. Ve tmě si totiž natolik zvykl, že světlo,jenž mu vniklo do očí bylo jako polykat kdyby vás někdo praštil kyjem po palici. V té chvíli už nad ním stál vzrostlý člověk v odlišné zbroji od ostatních a přerývavě oddechoval. Jakmile se Sarn vykutálel z pytle, vylezl z něj i obrovský nasládlý zápach, jelikož se Sarn v pytli mnohdykrát pozvracel, kvůli jedu jen mu proudil v krvi a taky proto vypadal tak zanedbaně a málem neudržel hlavu ve vzduchu.
„Kdo jste?!“ promluvil vysoký hlas vůdce lupičů nad Tharnovými rameny. V síni nikdo ani nedutal. „Já jsem Tharn a ten druhý, to je můj bratr Sarn. Jsme lupiči a přišli jsme se k vám prosit o místo. Avšak spatřil jsem, že podle vašich způsobů nehledáte nikoho na výpomoc, tak nás klidně zabijte, jelikož náš život už by byl stejně zbytečný.“ Vypravil ze sebe bez ostychu Tharn. Slyšel jak se z čísi pochvy vysunulo ostří meče a až pak se ozvalo. „Nechte je žít!“ Tharn, jenž už byl smířen s tím, že za malou chvíli přijde o život si jakmile uslyšel vůdcův hlas, nahlas oddychl. „Už jsem o vás slyšel. Panují o vás vskutku zajímavé historky. A musím přiznat, hodila by se nám posila, poté co jste ty a tvůj bratr odpravili dva z našich nejlepších mužů. Rozvažte jim pouta!“ a skutečně. Za pár chvil se již Tharn plazil k Sarnovi a podepíral ho, aby neupadl.
Ruce měl jako z olova, ale provaz, jenž měl kolem rukou obmotaný půl třetího dne ho neuvěřitelně pálil a spáleniny od trpasličího provazu, jak Tharn správně usoudil, se hojily velice špatně. Pak se vůdce lupičů přiklonil blíž k Tharnovi a pošeptal mu do ucha. „Rád vás příjmu za své služebníky, ale hlídej si lépe svého bratra. Je výbušný a zbrklý, což by se ti nemuselo vyplatit. Věřím, že jsi moudrý Tharne *Burgeasi, budeš vést skupinu na další lup, který ukáže co jsi zač. A proto ti svěřuji tuto odpovědnost synu Kůdůku. Nezklam mě, u mě totiž nenalezneš odpuštění.“ A Tharn poníženě přikývl. A ještě toho dne nechal Tharn služebníky Duel-del-Erad-Norgothu, jak se pevnosti přezdívalo, aby mu z povrchu Kôening Minel, kde se nacházel jejich úkryt, přinesli jeho a bratrovo zlodějské náčiní. Dokonce i tvrdohlavý Sarn byl rád, že i přes to co si museli vytrpět, získal jejich život alespoň vzdáleně nějaký smysl.
A Tharn i když byl ze všeho toho povyku nadšen, už cítil, že na něj Vathar, vůdce zlodějů, kul pikle a že mu nesvěřil tak důležitý úkol jako vést další lup, jen tak pro nic za nic.
*Urutajel: z elfského překladu: Ráj na zemi
*Burgeas: z trpasličího překladu: Odvážlivec
Komentáře (1)
Komentujících (1)
Doporučit
Tisk