Edolfín Střípek

Anotace: ..

„Pochybnost není nic, čeho se třeba bát, ba naopak, je to cosi neobyčejně cenného.“
R. Feynman

„Spatřit svět v zrnku písku a nebe v divoké květině. Zachytit nekonečno v dlani a věčnost v jedné hodině.“
W. Blake

Jsem si nejistý. Nejistý jsem si? Stádo ovcí! Dlouhé, krátké, baculaté, tenoučké, kmitající, lážoplážo; kopyta! „Jsi kopyto! Chci vědět, co z tebe bude..“ Prázdný výraz, duše oduševněle utekla dřív, než ji stádo rozdupe. Stádo? – Ano! Stádo ovcí.. Divoce, tupě, artikulovaně, nesrozumitelně, se zájmem, znuděně; hlasy! „Nech si poradit! To nemůžeš, to nesmíš, ještě jednou a..“ Zákony vše zakáží. Zák-ony.. I zák, p ony. Izák Pony! Mám kamaráda! Jsem tak rád. Řeknu ti všechno – o světě, kamenech, písku, půdě, vodě, esencích, jevech a zákonitostech, o zvířatech. O lidech ti ale, Izáku Pony, moc neprozradím. Budeš si je muset poznat sám. Pak mi o nich povíš. Já zanevřel. – Stádo ovcí! Déšť, hustý déšť, obloha zbarvena do zelena. Blesky dravými pařáty vytrhávají kusy masa a ovečky bezmocně pobíhají prostorem – nemají se kam skrýt. Kde jsou lesy? Kde je skrýš? Stádo bylo rozehnáno. Individualismus ovcí se nelíbí psům. Počnou proto ovce hnát a seskupovat znovu do skupinkových obrazců. Nebrání se, nějakou i zakousnou, když je tomu třeba. Jsou v kruhu obepnutém psy. Jak naivní a hloupé! Blesky si na nich teď hravě smlsnou! Udržení řádu je stálo život! Kruh se mění v hořící jatka. Vzduchem jde cítit spálená kůže a zvuk naléhavého nářku. Čas nechá vše uležet. Zahojí rány. Jsem si nejistý. Dřímá ve mně nejistota.
„Jste si nejistý? Povězte nám, proč jste nejistý? Popište nám, co vás trápí, my vám pomůžeme.“
To by se ti líbilo, ty žábo v bílé kůži. Pomozte si sami. Vidím vám až do žaludku, vy chtivé zrůdy. Oči vám blikají jako satanášům, chcete mě prozkoumat, přečíst, vyčistit, rozebrat, zahodit.
„Co je dnes za den? Jak dlouho tu jsem?“
„Dnes je úterý, Edolfíne, a sedíte tady necelých dvacet minut.“ Co se mi to snažíte namluvit – dvacet minut! Sedím tady dobrých pět let, ne-li dýl. Za zrcadlem mě pozorují – vidím zohyzděné tváře, jak se lepí na sklo a za dveřmi stojí Hlídači. Prozradily je jejich stíny. Měli by si dávat větší pozor.
„Edolfíne, jak se cítíte?“ Jak se cítím? Skvěle. Jsem zavřený v týhletý cvokárně, všude samí magoři a teď – tihle šašci v bílém si ze mě dělají snad srandu. Nevím čemu věřit.
„Ve vodnatých útrobách před 20 lety.“
„Ano, pokračujte, Edolfíne.“
„Agresivní světlo, ostré necitlivé nehty se zabořily do dužnatého těla. Zima a krákoravý zvuk. Cestoval jsem úzkým tunelem v tehdy ještě cizí náruči do hlubin země. Tam jsem mu pohlédl do očí. Byly jako moje vlastní. Plné ideálů. Uplynulo pár záblesků a já cítil, jak do mě vstupuje zlo. Fascinoval mě ten pocit, děsil jsem sám sebe. Hustý tlukot srdce, proplétal jsem se mezi stromy mlžného lesa aniž bych věděl, kam mířím.“ Vydrápu jí oči, jemu zlomím vaz. Než se nadějí, budu u dveří. Prokopnu je a překvapím Hlídku – zmocním se zbraně, vezmu rukojmí a uteču na dvůr. Jen pár vteřin a desítky metrů. Musím pryč.
„Pokračujte.“
„Zlo zanechalo jizvy. Občas pobolívají – dávají o sobě vědět. Nechtějí, abych zapomenul. Na zadní sedačce auta. Vpředu sedí ona. Je neupásaná a otáčí se ke mně. Ten úsměv. Hřejivý pohled, miluji ji. Chci ji zapojit do mého života. Z prachu jsi vzešel, v prach se obrátíš. Za peníze nahoru, bez peněz dolů. Stinné stránky lidství.“
„Počkejte, mluvil jste o ní. Kdo je to?“
„Ano, udržovali jsme spolu vztah. Ona a já. Mysleli jsme, že to vydrží. Chápali jsme se jako souměrné konstanty. Přátelé. Jen se pak do toho vmísilo něco víc a.. Mívám s ní každý pátek schůzku.“ To koukáte! Nebudete mi stejně věřit. Vycházím jen jednou týdně a to ve čtvrtek. S dozorem.
„Ne, Edolfíne, to není možné. Vy přece máte vycházky ve čtvrtek, s dozorem.“ Dělají z vás tupce tak dlouho, že tomu uvěříte. Ukazují, co je správné a co ne. Reálné a nemožné. Ale ať si nemyslí, že nevím pravdu! Jak to ve skutečnosti je. Pamatuju si venkovní svět. Lidé v něm – ‚normální‘ lidé, jsou mnohem provinilejší než bezbranní magoři tady. Zajímalo by mě, jestli se tam venku něco změnilo. Po mnoha stránkách se tady, mezi blázny, cítím pohodlněji a bezpečněji. Unikám intrikám, řádu (ne, že by tady žádný řád nebyl, jen jeho tady zkrátka míň – ráno budíček, dopoledne si dělám co chci a odpoledne taky). Akorát každému nutí pilulky, říkám jim jedy. Dávají mi je taky, ale neberu je. Na oko předstírám, že jsem jej zapil, načež si pochvaluju, jak dobře chutná a jakou má dnes chuť – no mají ze mě radost. Ve skutečnosti jed schovám pod jazyk a pak ho vyplivnu. Nejradši mám procházky v místním parku. Připomíná mi to svobodu. Znovu nabytou ztracenou svobodu. Utekl bych jen pro ten pocit volnosti a svobody. Otázkou zůstává, jak dlouho by mi vydržela, než by mi ji někdo vzal. Třeba bych se o ni obral já sám. Definovat obezřetně její hranice je zatraceně složitá věc. Možná nemožná. Tak proč se o ni pořád bijeme? A jak vlastně víme, že svoboda patří výhradně nám? Na cestě za ‚naší‘ svobodou narušujeme svobodu Země, zvířat, vesmíru.. Byly to právě mé časté otázky, které mi vysloužili nálepku blázna. Měl jsem neustálou chuť se ptát – a stále mám. Když se mi podaří uniknout, nebudu se ptát tak hlasitě. Budu se ptát ještě hlasitěji. Pobyt v blázinci mi evidentně pomohl utříbit myšlenky správným směrem – neustále přemýšlím o útěku, pro který jsem ochoten i zabíjet a až se dostanu ven, budu ještě radikálnější než předtím. Recidivita vypěstovaná pobytem v nápravném zařízení. To je přece hezké, ne?
„Edolfíne..“ „Edolfíne, probuďte se!“ „Zase jsme ho ztratili doktorko.“ „Odveďte jej na pokoj a dejte mu prášek.“

Jednoho večera jsem se přistihl, jak vyskakuji oknem svého pokoje a prchám pryč – z blázince, od skličující a ponuré atmosféry, bláznů, šašků, hlídačů posedlých řádem i osvobozujícího prostředí parku. Stačilo jen otevřít okno a skočit. Neotáčel jsem se za sebe a utíkal pryč. Tam, kam na mě nemůžou. Po nekonečném běhu jsem našel útočiště v malém lesíku. Lehl jsem si pod stromy do navlhlé trávy a vnímal přírodu. Prostupující světlo filtrované červenými listy stromů. Kůň, z jehož nozder planul hřejivý proud vzduchu, s vyrovnaným pohledem v očích. Mohl jsem s ním být přítel. Usadit se tam a žít až do konce věků. Nic podobného jsem v životě nezažil..

Potím se, potím se, potím. Nemůžu spát. Mozek třídí odpad a dává si načas. Zavírám oči už po tisícé a stále vidím zrychlený tok obrazů. Jsem mezi dvěma zdmi, které čas tlačí k sobě. Za nedlouho mě rozdrtí. Musím něco udělat. Nemůžu tady jen tak ležet. Musím naplnit svou podstatu. Ano! Naplnit svou podstatu!

Vedou mě za ručičku do společenské místnosti. Ano, jsem na tom tak špatně. Mám za sebou špatné dny. Nikdo mi nevěří. Což o to. Věřím si sám. Tolik bych chtěl těm okolo vysvětlit, že musí pronásledovat svůj sen, své sny. Tolik. Jenže „normálové“, stejně tak jako doktůrci, si o tom myslí svoje. Chybí jim víra; samozřejmě víra, která by je nemátla, víra, která poskytuje plnou satisfakci a oddanost, víra, jenž připouští nejistotu. Unavuje mě ta představa jim něco vysvětlovat. Sedím – usadili mě – a poslouchám Beethovena. Vše napětí ze mě náhle opadá – blázni a šašci jakoby tančili do rytmu svižné polky a má mysl byla jejich dirigentem – ta vidina mě rozesměje.
„Copak, Edolfíne, stalo se něco?“
Stalo se něco? Vždyť se směju! Nesmál jsem se od té doby, co se mě ptali naposled. Žádné zdi, žádná šeď, žádné rozbory a ukrutné nedorozumění mezi smyslem bytí a lidskou blbostí. Harmonie.

„Edolfíne, řekněte nám, jak se cítíte.“ „Na co myslíte?“ Jak se cítím? Kolikrát vám mám říkat, že skvěle! Na co myslím?
„Nechte mě chvilku přemýšlet. Myslím na útěk. Každý den. Dokonce mám i plán. Detailně promyšlený plán jak uniknout. Shodou okolností je tím dnem dnešek.“ Dál už jim nic prozrazovat nehodlám. Popadl jsem žábu za límec a vyrval jí oči. Doktůrkovi sedícímu vedle zlomil vaz a bleskově prokopl dveře. Hlídka byla tak překvapená, že vidí prchajícího blázna, že ani nijak neprotestovala. Neměla čas. Sebral jsem zbraň a vypálil do třech hlídačů celý jeden zásobník. Bláznové, když uviděli, co se tu děje za představení, jakoby přestali být blázny. Vytratil se poněkud nepřítomný prázdný pohled z jejich očí a začali jednat naprosto „normálně“. Zneškodnili dozorce i pečující sestřičky a srotili se u hlavních dveří – to už zněl budovou hlasitý alarm.
„Hej, jedenadvacítko! Vem si tuhle pušku a kryj mě.“ Jedenadvacítce jsem mohl věřit. Už několik měsíců jsme se spolu bavili o útěku. Znal můj plán do nejmenšího detailu. Rozběhl jsem se zahradou před obdélníkovou budovou bláznhouse. Hlídky na věžích nebyly na nic takového připraveny. Tolikrát si dělali legraci z toho, že je práce někdy snad unudí k smrti a teď.. Hbití mravenečkové chaoticky pobíhajících po zahradě. Jedenadvacítka zatím úspěšně plnila svůj úkol. Do minuty bylo hotovo. Hlídka nestačila ani jednou vystřelit. S jedenadvacítkou jsme rychle běželi k autu zaparkovanému u parku. Nastartoval jsem a ve vší rychlosti prorazil bránu s velkým nudným nápisem „Ústav pro duševně choré“ – poslední překážka, která nás dělila od svobody.

Jeli jsme několik hodin. Počalo se stmívat. V rádiu jistě už několikrát hlásili žhavou novinku o spiknutí a násilném útěku z blázince a varovali „normály“ o závažnosti situace – blázni jsou nebezpeční a zřejmě i ozbrojení, rodiny nechť se uzavřou doma a nevycházejí ven. Jinak se však nemusí bát – ozbrojené složky a odborníci se o vše postarají. – proto jsme rádio nechali vypnuté a užívali si poklidné jízdy. Odbočili jsme na lesní stezku, auto postavili ke třetímu stromu zleva a po cestě na vyvýšený kopec začali debatovat o tak naléhavých věcech, jako třeba vliv reklamy na veřejné mínění, zneužívání statistiky a degeneraci lidského úsudku – čili schopnosti lidí myslet za sebe. Taky jsem chtěl vědět, proč si myslí, že je červená červenou a proč zatím nemůžeme proskočit zdí, kdykoli se nám zachce. Jedenadvacítka měla očividně velkou radost, jednak proto, že už nebyla jedenadvacítkou, nýbrž Tomášem, a také proto, že viděl v mých očích stejný plamínek nadšení, jaký hořel v očích jeho vlastních.
„Co se týče červené, tak mi nezbývá, než přijmout fakt, že jsme museli barvy označit podobně, jako třeba fyzikální jednotky a tak. Zkrátka to usnadňuje dorozumění mezi lidmi. Horší je to třeba u emocí. Když se řekne červená, představíme si z velké části všichni za stejných podmínek přibližně stejnou věc. Kdežto u pocitů převládá proměnlivý faktor a tím je lidská zkušenost, či citlivost. Ano, i lidské oko a fantazie jsou neomezeně nakloněny nekonečným variacím, ale přece jenom je zde rozdíl, podle mě, menší.
„A právě o to mi jde. Souhlasím, že lidé do jisté míry potřebují generalizovat. Jednoduše nám to umožňuje komunikovat a chápat se, eliminujeme tím naše vlastní zmatení a nalézáme, anebo alespoň si to myslíme, pochopení. Rád bych ale zdůraznil, že onen pocit pochopení je nesmírně důležitý. Naopak média, které utvářejí „obecný“ náhled na danou problematiku, jsou extrémem. Neznalost novinářů, či jejich subjektivní pohled, (de)formuje názory milionů lidí. Jedná se o jakousi manipulaci. Média jsou tak často zneužívána, nebo zneužívají?, ve prospěch jakýchsi „vyšších“ zájmů, které stejně ve skutečnosti prosazuje limitovaná skupinka lidí. Pokud dnešní člověk není nucen za každých okolností přemýšlet za sebe – což je mu vlastně společností vštěpováno už od dětství – pak je snadným cílem, stejně jako v minulosti skrytým, nebo otevřeným ideologiím. Jen s tím rozdílem, že je mu dnes i přesto dobře. Má svou práci, rodinu, dům, auto, pračku, mobil, kreditní kartu, alespoň jednou ročně si vyjede k moři, realizuje se v nákupech, potlačuje svou kreativitu na úkor poklidného života. Do jaké míry je však naplněn? Myslím si, že jen částečně – do té doby, než mu dojde, a stává se to jednou za čas, že vlastní neví, jaký je smysl toho všeho.“
„Naprosto souhlasím. Jak se zpívá v jedné písničce: nenáviděj tě, když jseš chytrej a ohrnujou nad tebou nos, když jseš hlupák.
„Anebo obojí.“ Oba jsme se od srdce zasmáli. Ano, i takový je život. Pokračovali jsme v naší upřímné rozmluvě dál – bez lidských strachů, omezení a nedostatku fantazie. Byli jsme si plně vědomi možnosti, že se v mnoha ohledech nechápeme, o to sladší byly poté okamžiky, když jsme cítili nehranou souhru, harmonii myšlenek a vizí. Seděli jsme na tom kopci a dívali se na šerící se dálky – na lesy pod námi, na travnaté nížiny až k horizontu, tajemně zahaleném v mlžném oparu. Nad námi jiskřily hvězdy a černý vesmír nabízel otevřenou náruč, náruč ze které jsme kdysi vzešli.