Návštěvnost
Dračí bouře
Dračí bouře
Stál na vrcholku pohorku a shlížel dolů na Modrou řeknu, která se divoce řinula krajinou a příjemně hučela a šuměla. Mlčky se sehnul, aby se schoval za křoví a sledoval celou situaci pod ním. Tajil dech, neskutečně se bál a vlivem adrenalinu v krvi se mu rozšířily zorničky, zrychlil dech a tep.
Pod ním kráčel ohromný drak zářivě rudé barvy. Svoji majestátností budil respekt, okouzlení, ale i strach. Ano, byl to symbol síly, byl to Hurgh, o kterém se krajem šířily pověsti různých velikostí od velkých po ohromné.
Chlapec zatnul dlaně v pěst a byl si vědom toho, že stojí na prahu svého největšího zážitku. Natáhl se trochu dopředu, aby lépe viděl.
Drak se právě napájel z ledové řeky a Karlos, jak se chlapec jmenoval, ve svých vzpomínkách našel jednu zajímavou pověst, kterou si začal v duchu vyprávět…
Je to již mnoho let, co draci spatřili světlo světa, kdy byli pány všech kontinentů. Krajinou chodívávali draci různých barev, velikostí, tvarů i vlastností.
Avšak před 500-ti lety se stalo něco, co nikdo doposud nepředpokládal. Naradilo se dráče královskému rodu draků, které bylo malé, slabé a neohrabané. Snad bylo odsouzeno z záhubě, ale jeho matka jej měla velmi ráda, vždyť to byl první syn, a proto ho pojmenovala Hurgh, neboli v řeči lidí Bouře.
S postupem času, jak rostl, rodiče se ho snažili naučit, jak se stát neohroženým drakem, který dokáže přežít sám v drsné přírodě. Ale vysvětlujte nezbednému dráčeti přísná pravidla! Tu se mu líbil poletující motýl, tu slimoš, který hledal vhodnou stravu.
Když dosáhl patnáctého měsíce, měl Hurgh dle dračích tradic splnit zkoušku, Zkoušku odvahy.
Byl vyslán na skálu za bouřky, kdy nebe křižoval jeden blesk za druhým a hromy nemilosrdně burácely někde v dáli. Hurgh se bál, shlížel dolů na Modrou řeku, která se několik desítek metrů od něj pomalu rozvodňovala, tak byl bouřkový déšť usilovný.
Dráče se klepalo celou noc, ani ne tak zimou, jako strachy. Měl pocit, že je až příliš malý a tuze slabý, než aby tohle zvládl, ale pak se vedle něj objevila záhadná postava, jakoby k němu přistupovala v mlze.
„Neboj se mne chlapče, já jsem Bělovlasý poutník, ten který zmizel v horách,“ představí se neznámý a v ruce majestátně svírá svoji hůl.
Hurgh roztáhl svá křídla, jako by se pod ně chtěl schovat, ale nakonec si to rozmyslel, poutníkův pohled mu to nedovolil.
„Jsi z hrdého královského rodu, musíš být silný a odvážný.“ Pronesl zcela vážně, bouchl holí o zem a zase se rozplynul.
Dráček si myslel, že to byl jen sen, ale už se neklepal, složil se na zem, vnímal bubnující kapky o jeho tělo a pomalu usnul…
Další den ráno draci, kteří zvědavě došli na místo v Gerenských horách, kde Hurgh měl zůstat, ohromeně najednou překvapeně zařvali.
Nebyl zde žádný malý dráček, slabý, hubený a chvějící se. Před nimi spal ohromný drak majestátných rozměrů, který i když spokojeně oddechoval ze svého snu, budil respekt.
A pak se probudil, nejprve otevřel jedno oko, poté druhé. „To už jste tady?“ horami se roznesl hlas připomínající včerejší burácení hromů…
Karlos se pohladil zem pod sebou. Tak tady kdysi spal Hurgh, který se stal ztělesněním dračí bouře.
Pod ním kráčel ohromný drak zářivě rudé barvy. Svoji majestátností budil respekt, okouzlení, ale i strach. Ano, byl to symbol síly, byl to Hurgh, o kterém se krajem šířily pověsti různých velikostí od velkých po ohromné.
Chlapec zatnul dlaně v pěst a byl si vědom toho, že stojí na prahu svého největšího zážitku. Natáhl se trochu dopředu, aby lépe viděl.
Drak se právě napájel z ledové řeky a Karlos, jak se chlapec jmenoval, ve svých vzpomínkách našel jednu zajímavou pověst, kterou si začal v duchu vyprávět…
Je to již mnoho let, co draci spatřili světlo světa, kdy byli pány všech kontinentů. Krajinou chodívávali draci různých barev, velikostí, tvarů i vlastností.
Avšak před 500-ti lety se stalo něco, co nikdo doposud nepředpokládal. Naradilo se dráče královskému rodu draků, které bylo malé, slabé a neohrabané. Snad bylo odsouzeno z záhubě, ale jeho matka jej měla velmi ráda, vždyť to byl první syn, a proto ho pojmenovala Hurgh, neboli v řeči lidí Bouře.
S postupem času, jak rostl, rodiče se ho snažili naučit, jak se stát neohroženým drakem, který dokáže přežít sám v drsné přírodě. Ale vysvětlujte nezbednému dráčeti přísná pravidla! Tu se mu líbil poletující motýl, tu slimoš, který hledal vhodnou stravu.
Když dosáhl patnáctého měsíce, měl Hurgh dle dračích tradic splnit zkoušku, Zkoušku odvahy.
Byl vyslán na skálu za bouřky, kdy nebe křižoval jeden blesk za druhým a hromy nemilosrdně burácely někde v dáli. Hurgh se bál, shlížel dolů na Modrou řeku, která se několik desítek metrů od něj pomalu rozvodňovala, tak byl bouřkový déšť usilovný.
Dráče se klepalo celou noc, ani ne tak zimou, jako strachy. Měl pocit, že je až příliš malý a tuze slabý, než aby tohle zvládl, ale pak se vedle něj objevila záhadná postava, jakoby k němu přistupovala v mlze.
„Neboj se mne chlapče, já jsem Bělovlasý poutník, ten který zmizel v horách,“ představí se neznámý a v ruce majestátně svírá svoji hůl.
Hurgh roztáhl svá křídla, jako by se pod ně chtěl schovat, ale nakonec si to rozmyslel, poutníkův pohled mu to nedovolil.
„Jsi z hrdého královského rodu, musíš být silný a odvážný.“ Pronesl zcela vážně, bouchl holí o zem a zase se rozplynul.
Dráček si myslel, že to byl jen sen, ale už se neklepal, složil se na zem, vnímal bubnující kapky o jeho tělo a pomalu usnul…
Další den ráno draci, kteří zvědavě došli na místo v Gerenských horách, kde Hurgh měl zůstat, ohromeně najednou překvapeně zařvali.
Nebyl zde žádný malý dráček, slabý, hubený a chvějící se. Před nimi spal ohromný drak majestátných rozměrů, který i když spokojeně oddechoval ze svého snu, budil respekt.
A pak se probudil, nejprve otevřel jedno oko, poté druhé. „To už jste tady?“ horami se roznesl hlas připomínající včerejší burácení hromů…
Karlos se pohladil zem pod sebou. Tak tady kdysi spal Hurgh, který se stal ztělesněním dračí bouře.
Komentáře (2)
Komentujících (2)
Doporučit
Tisk