Každej je něčí děvka

Každej je něčí děvka

Anotace: Povídka, která neuspěla v soutěži O železnou rukavici lorda Trollslayera - podle mě je jedna z mých nejlepších.

Asi mě nikdy neomrzí změny emocí, k jakým dochází v lidech, se kterými jednám. Když přijdu, jsou sebevědomí, myslí si, že nade mnou mají navrch. Poté zjistí, že tomu tak není a snaží se své jednání omluvit. Vzápětí jim začne docházet, že není cesty zpět. Tenhle pravidelný a u všech lidí stejný proud končí u strachu, bolesti a nakonec u rezignace.

Vešel jsem do malé kovárny na kraji Veslu. Svalnatý chlapík v ušpiněné zástěře právě kul meč, po čele mu stékaly kapky potu a zachytávaly se o husté obočí nad jeho soustředěným pohledem. Zaregistroval mě jen díky proudu čerstvého vzduchu, který pronikl do kovárny, když se otevřely dveře.
„Přejete si?“ zeptal se unaveně.
„Jdu od pana Khala.“ Řekl jsem to jasně, přímočaře, bez stopy čehokoliv v hlase.
„Od koho? Á, už vím...můžete mu vyřídit, že ode mě nedostane ani cinl.“
„Bohužel, něco takového mu vyřídit nemohu. Požaduje od vás rovných sto krenpů.“
Kovář se zasmál. Byl to opravdu statný chlap. Já taky nebyl zrovna uschlá větev, ale chápal jsem, že si může myslet, že by mě přemohl. Věřil si. Patrně to byl bývalý mistr boje s mečem, teď skončil u kovařiny, na stará kolena nestál o žádný stres.
„Nemám tolik peněz, abych je rozdával na potkání,“ prohodil a vrátil se k práci. Zvuk kování se odrážel od stěn do uší, promnul jsem si pravý lalůček.
„Musím vás varovat – nemohu se vrátit bez požadované částky.“
Kovář udělal přesně to, co jsem čekal. Pozvedl kovaný meč, který už byl hotový natolik, aby ho mohl použít jako kvalitní zbraň. „A co s tím jako uděláš?“
Odvážný byl, to ano. Nechtěl přijít o těžce vydělané peníze, které možná živí celou rodinu. A byl ochoten porvat se kvůli tomu s chlapem, jako jsem byl já. Odvážný. Ale odvaha nestačí.
„Musím vám oznámit, že v tuhle chvíli je v domě vaší ženy jeden z mužů pana Khala. Jak určitě víte, z vašeho domu je vidět na tuto kovárnu. Pokud během následujících okamžiků nevyjdu, vaše žena zemře.“
V kovářově obličeji bylo patrné, že přemýšlí, jestli mi má věřit. Nechtěl to však riskovat. Odložil zbraň. „Můžeme se nějak dohodnout. Víte, já ty peníze nemám.“
Přikývl jsem. Jistě. Nemá ty peníze. Uvidíme, co bude tvrdit za chvíli.

„S tou manželkou jsem blafoval,“ prohodil jsem jakoby mimochodem, když jsem přepočítával zlaté mince. „Rád bych vás upozornil, že pro další částku někoho pan Khal pošle za další tři měsíce. Doporučoval bych vám, abyste mu vyhověl rychleji než mně. Protože já jsem oproti ostatním lidumil.“
Kovář ležící na zemi s bolestivou grimasou přikývl. Rozdrcené prsty na levé ruce připomínaly zlámané větévky. Jak říkám, jsem lidumil – zlámat mu prsty na pravé ruce, nemůže dál pracovat.

S menší truhlou v podpaží jsem vyrazil do vlahého večera. Byla právě zima, pro většinu kontinentu období několika stupňů pod nulou a sněhu, pro Ontar však období jen o něco menšího vedra. Veslo patřilo mezi menší města na jihu země, bylo odtud vidět moře a já se na něj po návštěvě kováře díval. Byly doby, kdy jsem se v něm koupal každý den, lovil ryby, sledoval paryby, miloval se v písku s ženou s rudými vlasy a dokonalými boky, vůní, která podlamovala moje kolena a tělem, díky kterému mě šimralo mezi nohama.
Vydal jsem se ke středu města, lidí na ulicí moc nebylo, báli se bouřky, která vždy přinesla nejen veliké kapky a kroupy, ale někdy i nepříjemná zrnka písku, která se dostávala i pod utažené přiléhavé oblečení. Já se ani jednoho nebál, když zmoknu, převleču se, když se napolykám písku, umyju se.
Zaklepal jsem na dveře třípatrového domu, otevřel mi mladík v červené blýskavé uniformě, uklonil se a pustil mě dovnitř. Nabídl mi něco k pití, poručil jsem si ontarskou pálenku a vyrazil do prvního patra. Zaťukal jsem na bílé dveře, bez pozvání je otevřel a vešel do luxusně zařízené místnosti. U zdi hořelo v krbu, všude na policích stály svíčky nebo lucerny, tma tu rozhodně nebyla. Pan Khal seděl v pohodlném křesle se sklenkou pití v ruce, četl si ve staré knize a pohupoval u toho pravou nohou, kterou měl přehozenou přes levou.
Mladík v uniformě mi přinesl pálenku, já ji beze slova přijal a vypil ji do dna. Sluha se poté ztratil.
„Máš?“ zeptal se.
„Mám. Sto krenpů.“
„Dělal problémy?“
„Dělal.“
„Jak veliké?“
„Zlámaný všechny prsty na levačce.“
„Uzdraví se?“
„Při troše magie jo, jinak těžko. Dal jsem si záležet.“
Khal si povzdechl, zaklapl knihu a podíval se na mě. Nosil kulaté brýle, vypadal v nich jako kokot, ale to mu nikdo neměl odvahu říct. „Bude moct pracovat? Protože kovář, kterej nemůže pracovat je mi k ničemu.“
„Samozřejmě, že může pracovat. Najme si učedníka, ten mu bude pomáhat. Nebo mu tam pošlete toho bláznivýho mága.“
„Senth není blázen.“
„Šuká malý holky.“
„Ale není to blázen,“ namítl Khal. „Dobře. Támhle v rohu máš obnos pro pana Vilsura. Společně s truhlou od kováře mu ty peníze dones. Omluv se za zpoždění, vyřiď mu, že jsem to nemohl poslat dřív.“
Líbilo se mi, jak mluvil Khal nervózně. Tady ve městě byl vládcem on, ale i on se musel někomu podřizovat. Vilsur byl šéf obchodního cechu v celém jižním Ontaru, všude měl svoje lidi a ode všech bral tučné balíky peněz za své služby, které znamenaly bezpečí a jistotu, že žádného z obchodníků nebude otravovat královská stráž.
„Koně si mám pronajmout ze svýho?“ nadhodil jsem.
Khal si povzdechl. Občas jsem přemýšlel, jestli mě jenom nemá rád, nebo mě nenávidí nebo se mě bojí. Zvedl se z křesla, došel k velikému stolu uprostřed místnosti, klíčem odemkl jednu zásuvku a z ní vytáhl železnou krabičku. Odklopil víko, zašátral v jejích útrobách a já už slyšel cinkání mincí. Vyskládal na stůl deset krenpů.
„Tohle ti bude stačit na herku, která tě doveze do Brencu. Jestli chceš něco lepšího, budeš si muset přidat.“
„To stačí.“ Shrábl jsem peníze, popadl malou truhlu, na kterou Khal předtím ukázal a s jednou truhlou pod každým podpažím jsem opustil jeho kancelář. Sluha mi otevřel dveře, vyšel jsem ven a zamířil ihned do stájí.
Čím dříve budu v Brencu, tím lépe.

Pronajal jsem si koně i s malým povozem. Na něj jsem hodil truhly, přikryl je dekou a vyrazil do Brencu. Město o něco větší a modernější než Veslo, kousek dál na západ od pobřeží. Slunce se připravovalo ke spánku, svítilo mi do očí a částečně mě oslepovalo. Bylo to nepříjemné, ale nevadilo mi to. Na téhle cestě mi nehrozilo žádné nebezpečí. Všude široké pláně, hojně využívaná obchodní cesta, strážní budka kilometr před Brencem. Zde jsem pozdravil strážného, hodil mu jeden denr a pokračoval v cestě.
Město Brenc nepotřebovalo žádné hradby – ze severu a z východu je bránilo celé území Ontaru a z ostatních světových stran je nemohlo ohrozit nic krom útoku loďstva. Nic takového se snad po celou historii nestalo, takže se obyvatelé ničeho nebáli. Zvlášť, když všude okolo vládne mír.

U hranice města mě přivítala veliká barevná cedule s nápisem Vítej v Brencu, tu jsem minul a pokračoval po hlavní ulici. Po jejích krajích stály malé stánky jejichž majitelé se ještě před setměním pokoušeli něco prodat. Já zabočil do Šlechtické, seskočil z koně a zavolal stráž hlídající dveře do Vilsurova domu.
„Hej, postarejte se mi někdo o koně.“
„A vy ste?“ zeptal se jeden z dvoučlenné hlídky.
„Agran, tvůj šéf mě očekává.“
Strážný zbrkle přikývl a už se jal zavést koně do stájí. „Počkej, dám ti pro ně dokumenty,“ řekl jsem mu a podal mu zprávu o tom, že jsem si koně zapůjčil ve Vesle a má mi být navrácena záloha dvacet krenpů. „Až odtud budu odcházet, vezmu si svoje peníze,“ připomněl jsem mu a vešel do vily.
Dům byl honosnější než ten Khalův, nacházelo se v něm spoustu starožitností a cenností, na které si starý obchodník potrpěl. Jednou mi ukazoval osobní sbírku historických předmětů. Byl na ní právem pyšný.
S truhlami v každém podpaží jsem vyrazil po schodech nahoru a klel, že Vilsur nemá kancelář v prvním patře. Když jsem se dosápal do čtvrtého, nohou jsem kopl do dveří. Po chvíli mi otevřela služebná s podezíravým pohledem. Měla orosené čelo.
Pravděpodobně jsem šéfa obchodního cechu vyrušil.
„Přejete si?“
„Jsem Agran.“
„Pojďte dál!“ zvolal odněkud Vilsur. Služka poodstoupila a pustila mě dovnitř. S lehkou úklonou opustila místnost a já mohl položit obě truhly na robustní stůl před samotného šéfa cechu.
„Mám vyřídit omluvu od Khala.“
„Na to mu kašlu,“ zachrčel stárnoucí Vilsur a odchrchl si do pěsti. „Sakra.“
„Já vím, jen říkám, že jsem to měl vyřídit.“
Muž mě probodl ledovým pohledem. „Určitě tady nejste jenom kvůli tomu.“
Přikývl jsem. „Jistě jste nezapomněl na dluh, který máte vůči Edrandovi.“ Edrand byl šlechtic, pravý vládce jižního Ontaru, to on tahal za všechny nitky a právě jemu sloužily všechny loutkové panenky. I tahle mocná panenka, které se vrásčitá tvář zkřivila potlačovaným hněvem zkombinovaným se strachem.
„Co si Edrand přeje,“ zasyčel.
„Podle jeho slov jen malá služba. Mám pro vás tady dopis.“ Sáhl jsem do kapsy a vytáhl z ní zmačkanou obsílku. Pečeť však byla v pořádku. Starý šéf cechu ji přijal třesoucími se prsty (nevím, zda se mu klepaly kvůli stáří či nervozitě), rozlomil pečeť a začetl se do řádků osobně napsaných Edrandem.
Asi se mu podle všeho ulevilo. „Dobrá. Vyřiďte prosím jeho excelenci, že jeho požadavek splním s radostí.“
„Dobrá.“
„Máte čas?“ zeptal se mě náhle.
Pokrčil jsem rameny. „Ano, hodlám zde přespat než vyrazím za Edrandem.“
„Výborně. Rád bych...potřebuji někoho, koho místní neznají.“
„Povídejte.“
„Jeden z místních mě podvedl. Byl bych rád, aby se o to nikdo další nepokusil a rád bych z pana Soma udělal odstrašující příklad.“
„Mám ho zabít veřejně?“
„To nechám na vás. Ono se to stejně rozkřikne.“
„Kolik?“
„Dvě stě?“ navrhl první částku. Nakonec jsem nájemnou vraždu usmlouval na tři sta zlatých mincí. Byla to nepřiměřená odměna za tak snadnou práci, ale mám za to, že šéf obchodního cechu nouzí netrpí.

Až když jsem podřezával tomu nešťastníkovi Somovi hrdlo, napadlo mě, že možná právě tenhle úkol byl napsán v dopise, který jsem Vilsurovi předal od Edranda. Nevadilo mi to. Bylo mi jedno, pro koho pracuji, hlavně, že za to dostávám zaplaceno.

Seděl jsem v hostinci a pil třetí pivo. Tady jsem potkal tu s havraními vlasy. Nádherné oči, překrásné vlasy a pevná prsa. Krasavice, kterou mohlo mít jen pár mužů. A já byl jedním z nich.
Z přemítání mě vyrušil povědomý obličej. Nejdříve jsem si ho nedokázal zařadit, ale poté jsem v mladém muži poznal jednoho z dvojice Vilsurovy stráže.
„Pane, našel jsem vás – když jsem se vrátil ze stájí, byl jste již pryč.“
Přišel mi vrátit zálohu za koně. Buď byl tak poctivý nebo se bál, že ho budu kvůli dvěma desítkám hledat a zaříznu ho jako vepře.
„Díky. Odpočítej si z toho deset a užij si zbytek noci.“
„To nemůžu,“ zavrtěl hlavou.
„Nehraj to na mě a odpočítej si deset.“
Nic neříkal, jen zaštrachal v měšci, vytáhl mince a s lehkou úklonou zmizel venku do noci, která začínala vonět solí a šaty se díky vlhku lepily na tělo.

Ještě než se slunce vyškrábalo nad obzor, já byl vzhůru, vloupal se do stájí, vzal si na pohled nejlepšího hřebce, napsal dopis o výpůjčce a na stole nechal pár krenpů. Bylo dobře, že žádná bouře nepřišla. Cesty nebyly rozbahněné a já se do hlavního města dostal v poledne. Kren se mohl pyšnit vysokými hradbami, velikým palácem s magickou věží z černé žuly a s nejlepší vojenskou jednotkou z jižních zemí. Díky tomu, že se středisko moci nacházelo na jihu Ontaru, severním městům se nedostávalo takové pozornosti. To znamenalo lepší podmínky pro ilegální činnosti a zároveň zvýšenou kriminalitu. Lidé ze severu se často stěhovali do sousední Tresie nebo na jih.
V Krenu jsem vrátil koně, nečekal, až se podkoní všimne falešného podpisu a vyrazil jsem hned do paláce. Edrand nebyl nikdo menší než pokrevní příbuzný vládce, který si rád nechal říkat císař – to kvůli tomu, že jeho otec před padesáti lety dokázal díky diplomacii sjednotit země Ondor a Edtar. Ondořané z toho vyšli dobře, Edtaři již hůře – to oni byli odsouzeni k životu na severu spojených zemí.
V paláci mě znali a já se dostal až do Edrandovy přijímací místnosti. Šlechtic si dal načas. Čekal jsem opravdu dlouho, alespoň jsem ochutnal ovoce, které bylo přichystané na prostřeném stole a upil nalitého červeného.
„Dobrou chuť,“ zaslechl jsem hlas plný arogance.
„Díky. Dlouho jste nešel, tak jsem si nabídl.“
Edrand byl mladý. Mladší než já, skoro mu ještě nerostly vousy. Téměř mu teklo mlíko po bradě, jenže vzhledem k jeho orientaci bych si nebyl jist, že je to mlíko. Jednou to na mě zkusil. Když poznal, že i přes jeho postavení (jak společenské, tak to druhé) jsem schopen zlomit mu ruku a přerazit stehenní kost, přestal mi sahat na zadek.
„To je v pořádku,“ pronesl ledově a mávl rukou. „Pojďme do pracovny.“
Pracovna byla stejná jako všechny kanceláře všech vysoce postavených lidí. Drahé koberce, obrazy, knihovny nadupané starými originály. Edrand měl navíc v zadní stěně od stropu až k zemi okno, kterým mohl sledovat dění v hlavním městě. Hodně hloupé, z kuše by ho dokázal střelit i začátečník. Otázkou ale je, jestli ono sklo není magicky ošetřeno.
„Předal jste vzkaz Vilsurovi?“
„Ano, řekl, že vše splní k vaší spokojenosti co nejdříve.“
„To bych mu taky radil.“ Sledoval jsem jeho ulízaný účes a čisté barevné oblečení, ve kterém mu muselo být horko. Parádo trp. „Domluvili jsme se na čtyřiceti krenpech?“
„Na padesáti.“ Vždycky mě překvapovalo, že ti nejbohatší lidé v zemi se snaží vykroutit z placení. I když šlo jen o blbou desítku.
Edrand si povzdechl, vzal kus pergamenu a napsal krátký vzkaz. „Skočte si do pokladny, vyplatí vás.“
„Potřeboval byste ještě něco? Pár dní se můžu zdržet ve městě.“
Přikývl. „Ervelu.“
„Kdy?“
„Třeba zítra.“
„Zařídím.“ Vstal jsem a rozloučil se šlechticem podáním ruky.

Pokladník se na mě kriticky podíval. Seděl za okýnkem na staré židli a spal. Musel jsem ho vzbudit. Kdybych chtěl, zabiju ho, ukradnu klíče a vykradu celý trezor. Ale co z toho? Méně starostí? Na chvíli.
Pokladník otevřel železné dveře, došoural se k jedné z poliček, sebral z ní měšec a ten přede mě položil na pultík.
„Přepočítejte si to sám.“
Usmál jsem se. Jeho sebevědomý výraz rázem zmizel.

Před návratem domů jsem se zastavil na oběd v mé oblíbené restauraci. Velké porce, nevtíravá obsluha a dobré víno. Číšníci mě znali, věděli, jaké víno piji a upozorňovali mě na speciality, které by mě mohly zajímat. Každému jsem za jejich práci nechával slušnou diškreci a oni s ní počítali. Nic na tomhle světě není zadarmo, zdá se.
Měl jsem na tuto restauraci pěkné vzpomínky. Zde jsem potkal tu blondýnku. Vlasy se jí na slunci leskly, jako kdyby byly z ledu, šimrala mě jimi, když jsme spolu spali každý den a každou noc, její perfektně tvarovaný zadek se vyjímal v černých kožených kalhotách, které často kvůli mně nosila.
Jídlo bylo jako vždy vynikající, víno ještě lepší. Personál dostal o denr větší dýško než jindy. S úsměvem mě vyprovodili ze dveří a já zamířil domů.

Nepotrpěl jsem si na luxus a na honosné bezúčelné věci. Můj dům byl stejný jako domy všech obyvatel hlavního města. Ani vila, ani chatrč. Otevřel jsem dveře.

Vůně pečeného masa.
„Ahoj,“ pozdravil jsem.
Přišla ke mně moje hnědovláska. Usmívala se a láskyplně mě objala. Potkal jsem jí v severním Ontaru. Učarovala mě na první pohled, tím svým úsměvem plným nevinnosti a zkušenosti zároveň.
„Peču maso na večer.“
„Hezky to voní.“
Pohladila mě po rameni. „Zvládl jsi vše, co jsi potřeboval?“
„Ale jo. Za pár dní ale musím vyrazit.“
Přikývla. Sedl jsem si ke stolu v kuchyni a sledoval ji.
„V zástěře ti to sekne.“
Pohlédla na mě a usmála se. Protáhl jsem se a sundal si boty. „Jdu se vykoupat.“

Teplá voda se mi zamlouvala. Není nad to mít doma kotel a ženu, která pod ním zatopí. Moje hnědovláska. Bez ní by můj život neměl smysl.

Když jsem se otřel osuškou a oblékl si připravené čisté oblečení, vrátil jsem se do kuchyně. Maso bylo hotové, odpočívalo na ohřívacím tálu.
„Chceš hned? zeptala se.
„Ne, obědval jsem. Pojď sem,“ usmál jsem se a sedl si na pohovku. Posadila se mi na klín a prsty mi projela ještě trochu mokré vlasy. Políbila mě.
„Miluju tě,“ řekl jsem a myslel jsem to vážně.

Ano, myslel jsem to vážně. Opravdu jsem ji miloval. Byla to nejlepší žena, jakou jsem kdy poznal a teď je pryč. Doma mě nepřivítala vůně pečeného masa, ale pach zatuchliny. Nikdo tu několik dní nevětral. Ve spíži bylo prázdno a v kotli nebyla žádná voda, natož aby byla teplá.
Popadl jsem tedy vědro a vyrazil k veřejné studni. Pořád jsem si pamatoval ten den, kdy Jasmína zmizela z mého života. Zvláštní, pamatoval jsem si ho tak detailně. Vůně pečeného masa, teplá voda, milující žena.
Když byla vana plná studené vody, vlezl jsem do ní. Nechtělo se mi čekat, až se ohřeje. Na takový luxus nebyl čas ani nálada. Po osvěžující koupeli jsem nahý došel do ložnice a ze šatníku vytáhl zmuchlané oblečení. Vyrazil jsem zpět do ruchu města.

O dva bloky dále jsem vešel do malého nenápadného domu, který vypadal stejně jako všechny ostatní budovy. Alespoň zvenku. Vešel jsem do malého předpokojíku. Uprostřed něj seděl za nevelkým stolem malý chlapík, docela úlisný človíček. Neměl jsem ho příliš rád, ale svoji práci dělal dobře a za pět let, co pro mě dělá, ani jednou neudělal nic, kvůli čemu bych ho měl chuť vyhodit.
„Nazdárek šéfiku,“ pozdravil žoviálně.
„Nazdar. Hele pošli zejtra Ervelu do paláce, někdo ze šlechty zatoužil po bělošce.“
Mužík souhlasil. „Jasně, pošlu tu holku tam. Neni špatná, včera jsme si to rozdali a dobrý.“
„To jsem rád,“ prohodil jsem konverzačně. „Snad od tebe nechytla nějakou nemoc,“ zažertoval jsem na jeho účet.
„Nebojte šéfe, myju si ho každej den.“
Po této poznámce jsem měl toho malého zoufalce dost a s tichým pozdravem jsem bordel opustil. Není nad to podnikat uprostřed hlavního města a mít přitom podporu ze samotného paláce. Edrand sám mých služeb nevyužíval – já zaměstnával jenom holky – ale vždycky někomu dohodil některou z mých děvčat. Možná pro samotného císaře, možná pro některého „přítele“ z personálu.. Kdoví. Mě to nezajímalo, hlavně že platí.

Večer jsem se však dozvěděl, kdo z paláce pase po mých holkách. Když jsem byl po večeři, někdo zaťukal na dveře. Byla to Ervela. Rudé vlasy ve tmě vypadaly jako černé, trošku pihatá tvář byla schována ve stínu. Vešla dovnitř, zabouchla za sebou dveře.
„Nechci do paláce,“ řekla. Odvážně a prosebně zároveň.
„Jsi šlapka. Oni mi za tebe zaplatěj. Já zaplatim tobě.“ Nechtělo se mi řešit její nevoli.
„Víš vůbec, s kým to tam musím dělat?“
„Nezajímá mě to.“
„Jsou dva. Zamindrákovaný tlustý kuchtíci.“
To mě zarazilo. Na jedný holce si užívali dva? A platili jen za jednoho. „Tak si jim řekni o víc peněz.“
„O to nejde. Já nezvládám dva najednou. Když mi to dělali posledně, další den jsem blila od rána a bolelo mě břicho a všechno vostatní.“
Povzdechl jsem si. Ervelu jsem znal nejdéle. Pár dní poté, co jsme se před šesti lety potkali, jsme se milovali na pláži a vyměňovali si romantické pohledy. Když jsem ji pozval k sobě domů, přivítala to s nadšením. Když jsem jí řekl, že se stane štětkou, jinak zabiju její matku a otce, už tak nadšená nebyla.
A teď se mi tu snažila vzdorovat. Jistě, už to bylo několik let a ona si myslela, že si ke mně může dovolit více. Ale to se mýlila. Chytil jsem ji za bradu a přitiskl ke dveřím.
„Tak poslouchej holčičko. Seš děvka, chápeš to? Budeš píchat s tím, kdo si za to zaplatí a ať je jich klidně deset. Pracuješ pro mě dlouho, takže pravidla znáš. Buď to nebo...“
Vyděšeně mě sledovala a očima těkala ze strany na stranu. „Prosím...“
„Ne.“
„Už jsem ti vydělala dost.“
„To určuju já. Takže se koukej vrátit do bordelu nebo uvidíš.“
„Já ale...nechci už dělat děvku.“
„Každej někomu musí dělat děvku. Takovej je život.“
S pláčem utekla pryč a já zabouchl dveře. Mohla utéct. Respektive, mohla se o to pokusit. Stráže by ji poznali. Nedovolili by žádné z mých holek opustit město.
To je ta výhoda, když šlechta kryje můj podnik.

Kdybych věděl, že Ervela v náruči těch dvou zvířat té noci zemře, určitě bych ji nikam nepouštěl. Měl jsem ji rád a navíc byla krásná – jediná běloška, která v mém podniku byla. Těžko říct, co jí ty hajzlové udělali a těžko říct, co si musela vytrpět. Ale když se další den nevrátila, vyrazil jsem za Edrandem. Ten se chtěl nejdříve ze všeho vykroutit. Nejdříve se tvářil sebevědomě, pak se to snažil zamluvit a když jsem mu odlomil nehet z ukazováku, začal mluvit. Vždycky to tak bylo. Každej člověk se chová stejně.
„Bylo to nedorozumění. Nechtěli jí nic udělat. Prostě kiksla během těch jejich hrátek.“
Povzdechl jsem si. „Chci finanční vyrovnání. A pekelně velký. Tahle šlapka mi vynášela nejvíc.“
„Jo,“ mladíček byl celý nervózní. Kapesník, kterým si zraněný prst ovázal, byl celý od krve. „Mluvil jsem o tom s těma dvěma. Tvoje pověst je daleko před tebou, věděls to? Měl jsi vidět jejich výraz. Prosili mě, abych ti neřekl o koho jde, báli by se, že si je najdeš.“
„Jo. Jsem tak blbej, že bych zabil hovada, který maj známý v paláci...“
„To oni nevědí, že nejsi blbej. Každopádně ti každej nabídl pět set. Já přidám dvě stovky.“
Ta částka mě ohromila, ale navenek jsem nedal nic znát. „Dobrej fór. Ať každej přidá dalších pět stovek a jsme dohodnutý. Od tebe mi stačej ty dvě stovky.“
„Chceš dva tisíce za mrtvou šlapku?“ zeptal se šokovaně a instiktivně si položil ruce do klína. Jako by mi dělalo problém natrhnout mu třeba ucho.
„Chci dva tisíce za jedinou bílou šlapku, kterou jsem měl a která mi vydělávala nejvíc peněz.“
„Zeptám se jich,“ pokrčil rameny.
„Neptej se jich, oznam jim to.“
Zvedl jsem se a odešel z paláce.

Cestou domů jsem skoro utíkal. Nikdo nesměl vidět moji tvář. Vrazil jsem do pokoje, zabouchl za sebou dveře a chopil se lahve vína. Klesl jsem na zem a rozplakal se jako malé dítě. Musím to zapít. Otevřel jsem láhev a pořádně si hltl vína. Zakřičel jsem do prázdna a flaškou hodil o stěnu. Hodnou chvíli jsem seděl v naprostém tichu, slzy mi stékaly po tvářích a já si přál, abych Ervelu do paláce nepouštěl. Abych jí vyhověl a pustil ji domů. Najednou se mi zachtělo pustit domů všechny holky, co pro mě pracovaly. Blondýnku i černovlásku. Jenže to nešlo. To jsem prostě udělat nemohl.

Ještě toho dne jsem peníze dostal. Donesli mi je dva mladí kluci. Truhla byla větší než moje křeslo, které stálo před krbem. Dva tisíce dvě stě krenpů byla spousta peněz. Kdyby je pro mě Ervela vůbec někdy vydělala, stalo by se tak za hodně dlouho. Takhle jsem měl peníze hned. Na ruku. Akorát.
Čas se krátil.

Pronajal jsem si koně i s velkým vozem. Neplánoval jsem investovat do vlastního zvířete – určitě by se mi to vyplatilo, ale nerad bych k němu přilnul. Navíc bych se o něj musel starat a vůbec. Vždy si nějakého koně pronajmout pro mě bylo jednodušší.
Čekala mě dlouhá cesta. Cesta na sever Ontaru, do města Dras.

Vždycky, když jsem mířil do Drasu, ovládly mě vzpomínky. Na tu noc, kdy odtáhli Jasmínu. Bylo to zlé. Bydleli jsem spolu v malé osadě v severním Ontaru. Probudil nás zvuk lámaných dveří a křik. Řev a dupot nohou. Řinčení oceli a praskání bičem. Otrokáři. Bylo jich hodně a díky nulovému počtu císařských vojenských jednotek v okolí padesáti kilometrů měli volné pole působnosti. Jih spal klidně, sever ve strachu.
Na nohou jsem byl rychle, ale jich bylo moc. Prvního jsem zabil, dalšího zranil, ale další dva mě zalehli a další do mě začal kopat. Jasmína křičela, viděl jsem, jak ji tahají za vlasy z postele. Někdo pořád práskal bičem.
Chtěli jen ženy. Nikoho jiného. Muže zabíjeli. Ale mě nezabili.
„Zaplatím vám!“ křičel jsem. Jasmína už byla pryč, slyšel jsem její křik a pláč zvenku.
„Kolik?“ zeptal se někdo hrubým nakřáplým hlasem.
„Kolik budete chtít.“
„A za co nám zaplatíš?“
„Když nás necháte jít.“

Dras se už utápěl ve tmě, když jsem do něj dorazil. Nezdržoval jsem se a zamířil rovnou za Grenem. Otrokář, se kterým jsem před osmi lety vedl rozhovor, zatímco jsem ležel nahý na zemi, na kterou mě tiskla skupina jeho chlapů.

Otrokář nic neříkal, neviděl jsem mu do tváře, před sebou jsem měl břicho jednoho z jeho lidí.
„Pět set tisíc krenpů,“ vyřkl částku, kterou jsem si ani neuměl představit.
„Beru! Ale nechte nás jít.“
„Uděláme to trošku jinak, kamaráde.“

Nevím, jestli byl Dras hnusné město, nebo jsem ho neměl rád kvůli minulosti. Těžko říct. Každopádně jsem nechal jednoho z otrokářů, ať mě prohledá, další dva chlapi vzali truhlu s penězi a já vešel do hlavního štábu. Gren tam něco řešil s pár chlapy, když mě uviděl, zazubil se a ostatní muže odvolal. Byli jsme v místnosti sami kromě dvou střelců na odpočívadle, kteří byli dost daleko na to, aby náš hovor neslyšeli, ale dost blízko na to, aby mě zastřelili, kdybych se pokusil na Grena zaútočit.
Ale to bych nikdy neudělal.
Ne však kvůli sobě.

Už jsem nebyl nahý. Nechali mě, abych se oblékl. Seděl jsem na posteli, Jasmína stále plakala venku, to znamenalo, že je naživu. Gren byl vysoký šlachovitý chlap s poměrně šišatou hlavou a velikýma ušima. Měl černou bradku a tenký knír. Oči modré. Žádný drsňák na první pohled. Stačilo mu však aby promluvil a bylo jasné, že tenhle chlap se sebou vorat nenechá.
„Když bych vás teď oba pustil, kdo mi zaručí, že od tebe ty prachy dostanu?“ mluvil tiše.
Jeden z jeho kumpánů mi u krku držel čepel meče. „Slibuju.“
„To je moc hezký kamaráde, ale sliby mi nic nezaručej. Uděláme to jinak. Odvedu si tvoji ženu. Bude u mě, v bezpečí, v našem hlavním štábu. Není to tam vůbec špatný a holky se tam nemaj zle. Ve chvíli, kdy mi splatíš těch pět set tisíc, pustím ji.“
Nevěřícně jsem na něj hleděl. Z emocí, které ve mně vyrašily, jsem byl zmatenej. Vztek, nenávist, pocit, že tímhle končí náš život, strach, beznaděj, touha zemřít a vzít toho bastarda s sebou.
„Ledaže bys měl tolik peněz u sebe už teď,“ usmál se křivě.
„Tolik peněz u sebe nemá ani císař.“
Pokrčil rameny. „Možná nemá, ale ty je sehnat musíš. Tak jako tak ti prokazuju službu. Nechávám tě žít. Je na tobě, jestli si přeješ strávit život tím, že budeš vydělávat na vykoupení svojí ženy.“

Nikdo mi tenkrát nemohl pomoct. Otrokáři vládli severu, jih se o ně nezajímal. Byl jsem ztracen. Můj život skončil. Náš život skončil. Musel jsem to pro Jasmínu udělat. Musel jsem sehnat ty peníze.

Gren se usmíval od ucha k uchu. „Vítám tě, Agrane. Tak, kolik jsi mi dneska přivez?“
„Pět tisíc.“
Gren přikývl. „Páni, za pár let už budeš mít splaceno.“
„A pak tě zabiju.“
Usmál se. „Uvidíme. Tak jako tak...stráže!“ zvolal. Postraní dveře se po chvíli otevřely a jimi vešli dva muži v kroužkové zbroji. Mezi nimi šla hrdě Jasmína, hnědé vlasy měla zcuchané a špinavé. Špinavý měla i obličej a otrhaný hábit, ve kterém byla oblečena. Na okamžik se jí v obličeji objevilo štěstí, to když mě zahlédla.
Tenhle moment byl vždycky nejhorší.. Ale byla to jediná možnost, jak jsem se mohl dozvědět, že moje žena stále žije a je v pořádku. Nikdy nám ten zmetek nedovolil k sobě jít. Neměli jsme ani příležitost spolu promluvit.
„To stačí,“ pronesl klidně Gren, stráže popadli Jasmínu za ruce a táhli ji pryč. Beze slova mě sledovala až se za ní zavřely dveře.
„Pusť jí,“ zažádal jsem. „Prosím.“
„Promiň, máme jasnou dohodu.“
Pohlédl jsem mu do tváře. „Já už to dýl nevydržím. Copak sem ti těch prachů nedones už dost?“
„Většinu, ne dost,“ pronesl Gren klidně. „Jak říkám, za pár let budeš mít splaceno.“
Zatnul jsem ruce v pěst a potlačil touhu zabít ho na místě. Stihl bych to. Ti dva kašpaři nahoře by mě zastřelili až když by bylo po něm. Ale to by Jasmíně nijak nepomohlo. Gren pobaveně sledoval můj vzteklý nenávistný výraz.
„Nevěš hlavu Agrane, každej přece musí bejt něčí děvka.“
„Jo. A až to skončí, ty budeš moje děvka.“
„Uvidíme,“ usmál se Gren, luskl prsty a už mě popadli dva chlapi a táhli mě pryč ze sálu.
Autor Walome, 25.11.2009
Přečteno 385x
Tipy 13
Poslední tipující: Duše zmítaná bouří reality, Kutinečka, Uriziler, Elwig, Darwin, Daletth, E., AlishaConchar
ikonkaKomentáře (3)
ikonkaKomentujících (3)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře

který jsi s tím skončil? Mi totiž příjde, že tam právě zrovna takovéhle ěvci chtějí. doufám, že si to eltos užijeme spolu v žoldnéřích ;-)

04.03.2011 20:47:00 | Gabrielle Taroka

Walome, dobré to bylo :-) Neodvážím se posoudit, jestli nejlepší, co jsi kdy napsal, už jsem od Tebe přecejen nic chvíli nečetl, ale líbilo se mi to, spád i myšlenka a pokračování je podle mě zbytečné, ztratilo by to ten rozměr, který to má jako jediný kus příběhu.
Doufám, že zase čas od času něco zveřejníš, Tvoje věci se příjemně čtou :-)

29.11.2009 13:03:00 | Elwig

Zajimave, velice zajimave :) Radsi ani neprosim o pokracovani, chci zit v te nadeji, ze vsechno dopadne dobre :D Hodne supertipu.

25.11.2009 18:56:00 | AlishaConchar

© 2004 - 2022 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí