Anděl

Anotace: Láska člověka a anděla

Anděl

Prolog

Lehký vítr vane v božím ráji…Dnes je pro Michaela velký den. Dnes má od vedoucího Strážných Andělů dostat svůj první úkol. Konečně po celé té době, kterou se mohl věnovat jen studii teorie a odříkávání zákazů. Učil se o tom, jak jsou lidé neustále vystavování zkouškám a překážkám hříchů. A pořád si musel opakovat tato pravidla :
1. Nesmíš podlehnout žádnému ze sedmi hříchu
1) Lenosti
2) Obžerství
3) Pýše
4) Závisti
5) Marnivosti
6) Lakomství
7) Chtíči

2. Nikdy se nesmíš dotknout člověka
3. Nikdy nesmíš zradit svého pána

A teď když to vše už odříkával i ze spaní konečně začne dělat i něco jiného. Netrpělivě čekal na Gabriela … byl lehce nervózní. Hrál si s rukama, nevěděl co dělat a stále čekal na Gabriela. A už konečně uviděl hnědovlasého Anděla s hnědýma očima a neuvěřitelně obrovskými křídly. „Dobré ráno Michaeli, tak už, jsi se konečně dočkal, je tu tvůj velký den“. ,,Ano mistře….“. „Tvým úkolem bude ochraňovat jednu dívku, ukážu ti ji ve studni vidění.“ A oba dva zašli do temné místnosti, jenž byla jemně ozářena modrým světlem. Byla prázdná jen ve prostřed byla jakási studna. Gabriel k ní přistoupil a cosi zašeptal, Michael ho neslyšel a bylo mu to jedno, byl tolik nedočkaví… ,,Přistup Michaeli a pohleď na dívku, jenž ti bude svěřena.“ Michael popošel ke studni a spatřil cosi nádherného neuvěřitelně krásného a nevinného. Ležela v posteli přikrytá, až po krk dekou, její nádherné černé vlasy jí padaly do tváře, která vypadala jako by ji maloval sám Pán. Nic tak krásného a sladkého v životě neviděl. ,,Je tak nádherná, nevěřil bych tomu, že člověk může vypadat, jako anděl“ „Jmenuje se Nera, je jí 15 let a doposud se nedopustila ani jednoho z hříchů a tvou starostí bude hlídat ji, aby se stále ničeho nedopustila. Budeš jí chránit před vším, zlým“. „Ano Gabrieli.“ A pak Michael spadl z nebe do světa lidí a celou dobu myslel na to překrásné stvoření.

Na Zemi v současnosti

Měl to být den, jako každý jiný, byla jsem ve škole s přáteli a poté šla domů a on mě doprovodil jako pokaždé, ale tentokrát měl v očích jiný výraz. Neuniklo mu, že pozoruji jeho výraz a bez pohnutí se mu dívám do očí, naklonil se ke mně a něžně mi zašeptal do ucha: „ To nesmíš“. Když uviděl můj nechápavý výraz lehce se usmál. Chtěla jsem ho pohladit po tváři, ale on uhnul a rozloučil se s tím, že za mnou večer přijde.
Odbila desátá hodina a já byla nedočkavostí bez sebe, pořád jsem myslela na to, že ho opět uvidím a v tu chvíli mě z mého snění vytrhl zvuk zvonku, vzala jsem si klíče a šla dolů. Stál tam celý v černém, jediné co, zářilo, byly jeho průzračně modré oči. Skvěle jsme se bavily a veškerým mým náznakům uhýbal, jeho oči mi říkaly, že mě chtějí jako já jeho, ale on se pořád bránil. Byla jsem šťastná, že ho mám po svém boku, ale uvnitř jsem umírala touhou po něm, po jeho rtech a dotecích, lásce, neustále mne sváděl pohledy a při tom na mé náznaky nereagoval. Bylo to jako chodit po vodě. Ani nevím, jak dlouho jsme chodily, ale náhle byla půlnoc a na nebi svítil měsíc a hvězdy. Zavedl mě na nějaký malý zámeček, jenž měl nádhernou zahradu, ve které jsme seděly, utrhl rudou růži a pohladil mě s ní po tváři, jako by se mě chtěl dotýkat a nemohl, v jeho očích byl chtíč jako v těch mých, avšak náhle jeho oči ztmavli a byli v nich vidět temné plamínky. Cítila jsem, jak uvnitř svádí boj, nechápala jsem, proč mě prostě nepolíbí, nepohladí, vždyť jsme normální smrtelníci, co se milují…
Neustále se díval na mě a k nebesům a já nevěděla proč, oba dva jsme si něco naznačovali a nevěděli co. Už jsem nemohla dále mlčet a skrývat své pocity, svou lásku k němu, chtěla ho má duše, mé tělo, mé srdce a tak jsem se mu podívala zpříma do očí, zhluboka jsem se nadechla a zašeptala tiše do noci: „Miluji tě“ … on stále mlčel, jen se mi podíval do očí, tak jako nikdy před tím, bylo v nich tolik lásky a bolesti. I on se nadechl a chtěl mi něco říct, jenže já se bála, že to bude něco bolestivého, tak jsem ho umlčela polibkem. Jako by náhle odhodil starosti, něžně mě povalil do trávy a stále líbal, hladil mě po vlasech, jeho teplý dech klouzal po mém těle, jako kapičky vody. Odvážila jsem se a svlékla mu tričko a on to mé, takhle jsme pokračovali, až se naše těla rozkryly a mi byly oba nazí. Nepřestávali jsme se líbat a hladit, oba jsme měli zrychlený tep a pak jsme spojily naše těla v jedno. Tak to spojeni jsme spolu usnuly, Michael přes nás jen přehodil svůj velký černý plášť.
Už pomalu svítalo, když mě probudil, chtěl mi něco říct a tentokrát se nenechal umlčet: „ Nero, jsem Anděl“ usmála jsem se a řekla jsem: „já vím můj strážný anděl “. „Nero, je to opravdu tak, byl jsem tvým Strážným Andělem a měl jsem tě chránit, měl jsem tě hlídat, abys nepodlehla žádnému hříchu, jako doposud“ nechápavě jsem se na něj zadívala a můj úsměv se mi z tváře vytratil. „Vždyť mě pořád chráníš, proč se mě nesmíš dotýkat, zamilovali jsme se a na tom není nic špatného!“. „Nero, pochop to, není to špatné mezi lidmi, ale mezi smrtelníkem a Andělem je to porušení pravidel, až vysvitne slunce, tak si mě můj nadřízený – Gabriel zavolá nahoru a bude mne soudit“. Po tváři mi stekla slza „Neudělají ti nic, že ne?“. „Nejspíš mi vezmou křídla a potom nevím, co se mnou bude“, propukla jsem v pláč: „Michaeli, miluji tě a nechci tě ztratit“ „Já tě taky miluji a ať se stane cokoliv naše láska přetrvá napořád, neodvracej se od boha a kdykoli se podíváš k nebesům budu tam já a budu se na tebe dívat a hlídat tě seshora“ naposled mě objal, pohladil po vlasech a políbil a s prvním slunečním paprskem zmizel se slovy „Miluji tě Nero a nikdy na tebe nezapomenu, naše láska tu bude napořád“ a já tam zůstala sedět a dívala jsem se pořád k nebesům a modlila se za něho.


V nebi…

„Michaeli, porušil jsi pravidla, neuposlechl jsi mé rozkazy“ „ Ano, vím to Gabrieli a omlouvám se, ale svých činů nelituji“ „Nelituješ? To by jsi, ale měl, protože tě čeká trest“ „ Nelituji můj mistře, protože jí miluji a ona mě“ „To vím a právě díky ní jsem k tobě mírný, vezmu ti křídla a z tebe se stane obyčejný smrtelník a bude na tobě, co se svým životem uděláš, stal se z tebe Padlý anděl bez možnosti návratu“ a jak pravil tak se stalo.

Na zemi…

Skupina lidí obepnula tělo 16tiletého chlapce, nějaká žena se zeptala „co se mu stalo?“. „Prý ho přejelo auto, řidič tvrdil, že mu vběhl pod kola a vůbec se nerozhlížel“. „a kdo to je?“. „Neví se, nemá u sebe žádné doklady“ řekl tlustý pán v omaštěné košili s kravatou.

Zemřel nejspíš proto, že se nemohl dočkat své lásky, nemohl se dočkat, až jí poví, že může být s ní a poděkovat jí, že díky jejímu modlení jsou znova spolu. Pár vteřin a mohli být spolu znova v zahradě a ona tam teď nemusela sedět sama se sepnutýma rukama a nemusela se dívat k nebi s očima plnýma slz.