Osud - 5 Utíkej! Ne!

Anotace: ....

Z tlamy se tomu obrovskému vlkovy vydralo další zavrčení a já už viděla jak moje rodina stojí u hrobu. " Utíkej" zařval někdo za mnou. Otočila jsem se leknutím a spatřila Victora. " no tak utíkej." Křičel stále.
" a co ty?" Zašeptala jsem spíš pro sebe,nebot jsem se bála se jakkoliv vyjádřit,ale on to slyšel. "Neptej se na mě ale uteč." Děsivě zavrčel podobně jako ten vlk a jedním dlouhým skokem se přesunul k vlkovi.
Udělala jsem pár kroku vzad,ale na víc jsem se nezmohla...Oči jsem měla upřené na Viktorovi... Jak se děsivě rve s tím vlkem. Nebylo to jakoby se pral člověk,ale jakoby na proti sobě stáli dvě zvířata.
Uslyšela jsem křupnutí a Děsivý křik Viktora. To mu vlk zlomil nejspíš ruku. Vlk na něj skočil ve snaze mu prokousnout hrdlo. Viktor se jednou rukou snažil bránit ale nevypadalo to moc nadějně. Ve chvíli kdy ho
znovu hryzl tentokrát do druhé ruky,aniž bych chtěla jsem samu sebe slyšela křičet at ho nechá.
V tu chvíi jsem an sebe strhla pozornost. Vlk se proti mě rozběhl a já se rozběhla pryč. Opět mi byl v patách. Jenže ani jsem nestihla vyběhnout z toho lesa a Victor na něj zezadu skočil a strhl ho k zemi. Tentokrát to byl vlk ,který zakňučel bolestí. Jedním rychlím pohybem mu Viktor zlomil vas.



--------------------------------------------------------------------------------

Musela jsem být hodně zelená. Zastavila jsem se,nohy se mi slabostí podlomili a já se ocitla na studené zemi. Viktor klečel na vlkovi a přerývavě dýchal.
"Proč si neutekla? Slyšíš? proč si neutekla" Křičel na mě ale já se nezmohla na slovo... Spiš jsem se prudce odklonila a vyklopila své poslední jídlo do malého keře. Muj nejděsivější zážitek do posud byl tak maximálně ten,když mě brácha hodil do vody abych se naučila plavat. A tohle se už snad ani desivý zážitek nazvat nedalo. Velmi zhluboka jsem dýchala a snažila se uklidnit. Posledních pár minut mého života bylo dost nervydrásajících a musela jsem počkat až se moje tělo s ním vyrovná.
Pomalu slezl z vlka a posadil se vedle mě...
"Je ti líp?"
"Hm´"
"proč si neutekla"
"já..nemohla jsme tě tu nechat"
"Proč?" Naléhal stále
"Já ..nevím...Co jsi zač?"
"Pojď já ti pomůžu." Natáhl ke mě ruku a úplně ignoroval mou otázku. S jeho pomocí jsem se vyškrábala na nohy. Ruce se mi ještě ted klepaly a hlas jsem měla stejně tak rozklepaný.
"Viktore,už toho nech. Tohle všechno jsem viděla na vlastní oči" Pohodila jsem rukou k tomu zabitému vlkovi " Vážně tohle už by bylo opravdu fér,tohle už jen tak neobkecáš."
Zničeně se nadechl a dal mi tak najevo jeho nesouhlas,který mi byl v tuhle chvíli jedno. Chtělo jsem už ve všem mít jasno. Nebo aspoň z velké části mít jasno. Už mě nebavilo hádat co se asi děje,navíc potom co se odehrálo ted,přímo před míma očima.
"Nejde to,né že bych sám nechtěl,ale ted to nejde. Až přijde ten pravý čas tak se to dozvíš."
Na znamení mého hlubokého nesouhlasu sem pokývala hlavou " Ne! Nechci už na nic čekat. Pořád se v mém životě jedná o mě beze mě a mě to už přestává bavit."
Položil svou dlan na mou tvář a přiblížil se až nebezpečně blízko. Zkousl si nervózně spodní ret a opět se přiblížil ještě blíž.
"ublížíš mi,když mě přinutíš ti to říct." Zašeptal a mě se div nepodlomili opět nohy. Pak se opět narovnal jakoby nic,chytil mě a pomohl mi domu. Zase to byl ten tichy a temný klučina. Před domem se se mnou rozloučil a já ho vyprovodila pohledem co nejdál to šlo. Místo abych byla zděšená z několika posledních událostí,tak jsem byla nadšená. Nadšená z toho ,že mě bránil,že tu byl se mnou. Asi jsem blázen! Udělal by to pro každou a já se tu rozplývám jak malá holka. Ńavíc tahle situace mi to všechno akorát víc zkomplikovala a to zejména proto,že mám ted mnohem víc otázek než na začátku. Nechápu proč se se mnou nemuže normálně bavit.


Pohled do zrcadla mě trošku vyděsil. Vypadala jsem příšerně. Ta situace v tom lese ze mě udělala úplnou divošku:) Obličej,ruce,nohy...samí malí škrábanec. Oblečení jsem naházela rovnou do pračky,vypadala jsem jak čuně. Kalhoty samé bláto. Pak jsem vlezla do sprchy a ze začátku jsem měla co dělat abych nekvílela nahlas bolestí. Všechny ty neškodné malé škrábanečky začaly přicházet k sobě a opravdu dost štípaly. Když si moje tělo na to zvyklo a rány už byly čisté,tak jsem si tu sprchu opravdu užila. Pořádně jsem se vydrbala a umyla vlasy. Nakonec jsem se zabalila do ručníku a rozvalila se v obýváku u telky. Zapla jsem televizi a chtěla jsem si to všechno co se stalo ještě přehrát v hlavě,ale ani jsem si to neuvědomila ale okamžitě jsem usnula. Nejspíš jsem byla úplně vyčerpaná což se ani nedivím.