Rodinné tajemství

Anotace: Jmenuji se Samantha Lorenová a až do nedávna jsem žila jako normální středoškolačka. Můj život byl úplně obyčejný. Teď je ale všechno jinak. Nejsem obyčejná studentka Howardovi střední školy. A už vůbec nejsem normální.

RODINNÉ TAJEMSTVÍ

Jmenuji se Samantha Lorenová a až do nedávna jsem žila jako normální středoškolačka. Můj život byl úplně obyčejný. Teď je ale všechno jinak. Nejsem obyčejná studentka Howardovi střední školy. A už vůbec nejsem normální.

„Samy, snídaně!“ tak přesně tyhle slova jsem od své babičky slýchávala téměř každé ráno. Někdy k tomu ještě přibilo, že jestli si nepospíším, přijdu pozdě. Hodila sem na sebe školní uniformu a v mžiku byla dole. Už na schodech mě omámila vůně kakaa a čerstvého pečiva. „Dobré ráno babičko“ proběhla sem halou a usadila se u jídelního stolu. „Dobré ráno zlatíčko. Jak ses vyspala?“ Přesně tohle sem nechtěla slyšet. Nerada své babičce lžu, ale jinak to nejde. „Dobře babi. Já, už musím do školy, uvidíme se odpoledne. Papa“ Usrkla sem kakao, popadla housku a než stačila babička něco namítnout, zabouchly se za mnou dveře a já byla vysvobozená. Hovoru o mém spánku jsem se chtěla vyhnout. Nechci ji děsit vyprávěním o noční můře, která se mi neustále vrací. Jsou to jen sny a nic víc. Tohle si opakuju pořád dokola.

Když už mi hlavou proběhla myšlenka, že dnešní vyučování mám za sebou bez obtíží, naše profesorka literatury oznámila: „Na příští týden se všichni podívejte na kapitolu renesance. Bude test. Nashledanou v pondělí“ Remcání mých spolužáků přehlušil zvonek oznamující víkend, takže se všichni tlačili ven z budovy. „To je děs. Zase se budu muset o víkendu učit.“ postěžovala si Laura. „Souhlas. Je to šílený. Litera mě fakt nebaví.“ okamžitě se přidala Katie. Společně jsme já, Katie a Laura tvořily nerozlučnou trojku. Než sem se zmohla na nějaká slova útěchy, přiřítil se Jack. „Hej holky, dneska večer pořádám velkou párty! Jste všechny zvaný. Bude tam celý fotbalový tým a ženská společnost by se hodila. Přijdete?“ Jack vykouzlil svůj andělský úsměv a přitom se podíval přímo na mě. Byl prostě okouzlující. Jeho černé, ne moc dlouhé vlasy vytvářely lokny, které mu padaly do obličeje, takže působil jemně neupraveným dojmem. Byl vysoký, svalnatý a jemně opálený. Prostě k nakousnutí. Když už se ona kouzelná chvilka prodlužovala a my na sebe stále upřeně hleděli, zakročila Katie: „Jasně že přijdeme. V kolik a kde?“ „V osm u mě doma. Budu se těšit. Ahoj večer.“ Poslední pohled a mrknutí patřilo opět mě. Bylo to nádherné. „Halo, země volá Samanthu Lorenovou!“ Laura mnou zatřásla a já chtě nechtě musela přestat koukat na Jacka, jak se pomalu ztrácí v davu studentů proudících do víru pátečního odpoledne. „Jo jo, sem tady, už vás poslouchám.“ „No bylo na čase. Proč už ho konečně nepozveš na rande Sam?! Vždyť máte oči jen pro sebe!“ Když sem se nad tím zamyslela, měla Laura vlastně pravdu. Pořád spolu tak nějak flirtujeme. „Já nevím Lo, je starší než já, oblíbenější, nádherný. Nemůžu ho prostě jen tak pozvat na rande.“ „Ale no tak, chce to jen trochu sebedůvěry a odvahy. On tě určitě neodmítne. Je jasný, že se mu líbíš.“ Katie vždycky ví přesně co říct. „OK. Budu nad tím přemýšlet. Tak jdeme, nestrávíme přece dnešní odpoledne na školním dvoře.“ Tím sem naši konverzaci na téma já a Jack pro dnešek uzavřela.

Domů jsem dorazila už ve čtyři, takže na přípravu na párty byla spousta času. Jelikož sem posledních několik dní špatně spala, rozhodla sem se natáhnout na postel a chvíli jen tak lenošit. Zapnula jsem rádio a snažila se soustředit na hudbu. Jenže moje tělo nechtělo jen tak ležet, mělo svou hlavu. Oči se mi zavřely a přes můj vnitřní nesouhlas nade mnou převzal vládu spánek.

Ocitla jsem se uprostřed lesa na nějaké mýtině. Kde to ksakru sem? A jak sem se sem vůbec dostala? Než sem si stačila všechno poskládat v hlavě, dolehly ke mně hlasy několika lidí. Vypadalo to blízko a tak sem se vydala směrem k nim v domnění, že mi někdo z nich pomůže. Po pár metrech sem konečně spatřila osoby, jimž hlasy patřili. Byla tu velká skupina lidí, kteří ale vypadali nějak zvláštně. „Lady Jaene, prosím vás, nechte ji žít! Ona za nic nemůže! Potrestejte nás, ale jí neubližujte, snažně vás prosím! Je to jen dítě. Prosím!“ „Je mi líto Andreo. Víš, že ji nemohu nechat naživu. Bylo by to příliš velké riziko. Může pro nás být velkou hrozbou. Nikdo si nemůže být jistý, jestli vůbec dospěje. A pokud ano, co z ní bude? A kdo by ji vychovával? Sama víš, že tebe a Samuela čeká trest za porušení našeho nejpřísnějšího pravidla. Kam ji chceš dát?!“ Žena jménem Andrea padla na kolena a propukla v hrozný pláč. Její miminko, které svírala v náruči, jakoby cítilo blížící se tragédii a plakalo také. Ten zvuk mi trhal uši. Co je to za lidi? Proč chtějí tu nádhernou ženu s dítětem potrestat? Copak je chtějí zabít? Co se tu sakra děje?! Chtěla sem vběhnout do kruhu těch divných lidí a pomoct ženě, která nepřestávala plakat a tisknout si na prsa ten malý plačící uzlíček. Ale nešlo to. Jako by mě něco drželo a nechtělo pustit dál. Boj s tajemnou silou jsem po čase vzdala a začala opět sledovat dění před sebou. „Jestli dovolíte, lady Jeane, vychovala by ji moje matka.“ promluvil muž stojící vedle matky s dítětem „Tvoje matka?!“ z tónu, jakým to ta ukrutná ženská pronesla, mi naskočila husí kůže. „Ano, lady. Moje matka ví o všem. Ví, že jsme s Andreou porušili nejposvátnější pravidlo druhů. Ví, že se nám narodila dcera a je ochotna ji vychovat jako člověka.“ Muž jménem Samuel padl vedle své ženy na kolena a objímal ji. Proč pořád mluví o lidech jako by k nim nepatřili? Co jsou tedy zač? Chvíli bylo ticho. Nikdo z bytostí se neodvážil vydat ani hlásku a já konečně odtrhla oči od trojice nešťastníků uprostřed a rozhlédla se kolem. Opravdu tu nikdo nevypadal jako člověk. Na jedné straně kruhu byli všichni nepřirozeně bledí, ale zároveň krásní. Všichni měly černé oči a na sobě dlouhé kabáty s kapucí. Naproti nim byla skupina tvorů úplně odlišných. Snědí, podstatně vyšší, svalnatí, s očima jemně žlutýma. Vévodila jim žena a muž. Ona byla opravdu krásná. Dlouhé kaštanové vlasy jí splývaly podél obličeje stejnoměrně, jako by se bály pohnout. Jediná na sobě měla červený kabát s jemným černým vzorem. V očích bylo patrné opovržení nad rodinou klečící pod jejíma nohama. Vedle, jako socha, úplně bez známky života stál opálený, vysoký muž. Bylo jasné, že patří k té druhé skupině. Jeho oči byly plné bolesti, kterou ale nedával nijak najevo. Z mého pozorování okolo stojících bytostí mě vytrhla žena v červeném plášti. „Dobrá. Necháme vaši dceru na živu. Bude svěřena tvé matce Samueli, ale bude stále pod mým dohledem. Jestli jen jednou zjistím, že pro nás představuje hrozbu, a to jakoukoliv, okamžitě ji odstraním z cesty. Bude vyrůstat jako normální člověk. Vy ale trestu neuniknete. Na výstrahu ostatním, které by byť jen koutkem mysli napadlo udělat stejnou věc jako vás dva. Je mi to líto, ale jinak to nejde, to oba dobře víte.“ Pak pokynula muži po své pravici a ten vykročil ke klečící rodině. „Né! Nechte jim jejich dceru! Nesahejte na ni!Oni patří k sobě!“ křičela sem ze všech sil, ale můj hlas jakoby se ztratil dřív, než dolehl ke kruhu. Bojovala jsem s neznámou silou, která mě nutila jen přihlížet, ale bylo to marné. Nic jsem nezmohla. Muž přistoupil k ženě s dítětem a bez známky emoce jí maličkou sebral. Andrea jen vzlykala. „Je mi to líto moje malá. Miluji tě. Sbohem.“ to byla poslední slova, která bylo slyšet. Pak se vše událo tak rychle. Andrea a Samuel zůstali klečet na zemi, přistoupili dva muži a prudce jim škubli hlavou. Bylo slyšet křupnutí a pak jen ticho. Stále sem křičela, ale marně. V tom jsem konečně spatřila tvář ženy jménem Andrea. Jako bych se dívala sama na sebe…

„Neee…“Byla jsem ve svém pokoji. V bezpečí a úplně živá. „Byl to jen sen. Zase zlý sen. Všechno je v pořádku.“ začala sem samu sebe uklidňovat. Dech se mi pomaličku vracel do normálu a tělo se přestávalo třást. Uvědomila jsem si, že sem musela usnout a opět se mi zdál ten samý sen. Jenže teď to bylo jiné. Tak skutečné. Nikdy předtím jsem neviděla tvář té mrtvé ženy. Nemohla sem to být já. To je hloupost. Prostě to byla jen fantazie. Oči mi pomalu sklouzly na budík, který ukazoval 19.00. Nejvyšší čas nachystat se na párty. Vběhla sem do sprchy v naději, že mi bude líp a nikdo nic nepozná. Účinky ale nebyly takové, jak bych chtěla, takže jakmile dorazily moje kamarádky, následovalo přesně to, co sem čekala. „Ježiši Sam, jak to vypadáš? Co si proboha dělala? Si v pořádku? Vypadáš hrozně!“ sypaly na mě jednu otázku za druhou a v jejích očích byly jasně znát obavy. „Nebojte, sem v poho. Jen sem nechtěně usnula. Jsem jen trošku rozespalá, to je všechno. Vážně.“ „No ale nevypadáš tak. Spíš to vypadá, jako bys viděla mrtvolu nebo ducha.“ Kruci, Katie mi snad vidí do hlavy?! „Neboj Kat, sem v pořádku. Opravdu. Tak jdeme ne? Nechceme přece přijít pozdě.“ Zabouchla sem za sebou dveře a tím uzavřela debatu o mém vzhledu. Ale měly pravdu. Nejenže musím vypadat hrozně, já se i cítím hrozně a to je slabé slovo. ¨

Hned po příchodu na Jackovu party se Katie i Laura vypařili. Ani mě to nepřekvapilo. Já zůstala sama a vlastně mi to ani nevadilo. Prošla jsem davem v domě a skončila na verandě za domem. Bylo teplo a já neměla náladu na tu masu bavících se lidí uvnitř. Zůstala sem tedy venku. Hudba nebyla tolik slyšet a tak sem si vychutnávala pohled na hvězdy. „Je to nádherné, že?“ málem jsem vyletěla z kůže. Vedle mě stál Jack a kouzelně se usmíval. „Promiň, nechtěl sem tě vyděsit. Můžu si přisednout?“ Sakra!Musela sem se tvářit jako idiot! „To je v pohodě. A klidně si sedni.“ můj pokus o klidný tón se nesetkal s úspěchem. Znělo to jak vyděšené malé ptáče. Podívala jsem se do jeho tmavě hnědých, hlubokých očí. Byl tak okouzlující, že všechno, co mě tížilo, zmizelo. Bylo to dokonalé. Chvíli jsme jen mlčky seděli na lavičce a pozorovali hvězdy. „Tak, co dělá Samantha Lorenová, když zrovna nepozoruje hvězdy s fotbalistou ze střední?“ „Já vlastně ani nevím.“ usmála jsem se. „Většinou času trávím buď doma, ve škole nebo s kamarádkami. Prostě normální program náctileté středoškolačky. A co slavný Jack Sanders? Nejlepší fotbalista v historii školy. Jak ten tráví čas, když zrovna nesedí s obyčejnou studentkou pod hvězdami?“ Přesto, že každý nerv v mém těle byl napjatý, všechno bylo skvělé. Mluvili jsme o našich oblíbených hercích, filmech, hudbě atd. Prostě normální konverzace se spoustou smíchu a jemného flirtování. Když v tom se v temném koutě za plotem něco pohnulo. Byla bych přísahala, že to byl člověk. Ale mohla to být jen moje představivost. Nebylo by to nic divného, když vezmete v potaz můj šílený, stále se opakující sen. Abych byla klidná, šel se Jack podívat, co to bylo. „Nic tu není Sam. Nejspíš se nám to zdálo.“ „Asi jo. Jacku, mohl bys mě odvést domů prosím? Poslední dobou špatně spím, takže sem unavená.“ „Jasně, to je samozřejmost. Tak jdeme.“ Nejenže byl krásný, byl i gentleman. Prostě super partie, jak by řekla Laura. Jack mě odvezl domů, doprovodil až ke dveřím, kde provedl elegantní poklonu se slovy „Jste doma má paní.“ a políbil mi ruku. Jediné, na co sem se zmohla, bylo „Mnohokrát děkuji, pane.“ Zatraceně, to tě nemohlo napadnout něco originálnějšího?! Potom se naposledy usmál a odešel k autu. Byl to krásný večer. Jenže teď mě čekala postel a spánek. A nejen to. Se spánkem přichází sny. Můj zlý sen.

„Musíš jít spát. Nemůžeš být vzhůru věčně.“ říkal mi obraz v zrcadle. Bylo mi to jasné. Budík už ukazoval 23.25 a já byla vážně utahaná. „Třeba se mi tentokrát nic zdát nebude.“ Vím, že je to nesmysl. Už dva týdny se mi zdá pravidelně ten samý sen, tak proč by to dneska mělo být jinak? Po dlouhém přesvědčování, abych si vůbec lehla do postele, sem usnula.

„Samantho, zlatíčko, vzbuď se! Všechno je v pořádku, si doma. Vzbuď se!“ najednou se nade mnou sklání babička s ustaranýma očima a hladí mě po vlasech. „Babi, co tu děláš?“ „Křičela si ze spaní, srdíčko. Nejspíš se ti něco zdálo, tak sem se šla podívat. Byla si úplně bledá a zpocená. Už je ti líp?“ Konečně to dávalo smysl. Zase se mi zdál ten sen a tentokrát můj křik probudil babičku. „Jo sem. Byl to jen zlý sen. Díky že’s mě vzbudila“ Ne, nejsem vůbec v pořádku! Sem strachy bez sebe!. Jenže co mám dělat, když jí nechci přidělávat starosti? Nic jiného, než tajnosti, mi nezbývá. „No dobře. Ale kdyby sis potřebovala promluvit, o čemkoliv, jsem tady. Můžeš kdykoliv přijít a já tě vyslechnu.“ její výraz mi jasně říkal, že jí opravdu můžu říct cokoliv. Přesto jsem mlčela. Možná později. „Já vím, babičko. Děkuju.“ Objala jsem ji a políbila. „Dobře. Mám tě moc ráda srdíčko.“ „Já tebe taky babičko.“ Pak sem osaměla. Bylo teprve půl páté ráno a v tuhle hodinu opravdu nebyl můj záměr v sobotu vstávat. Ale spát sem taky nehodlala. Musím to někomu říct. Musím s někým mluvit o tom potrhlým snu. Ale s kým?

Odpověď byla jasná už předem. Všechno řeknu babičce. S radostí, že si s někým konečně promluvím, jsem seběhla dolů. Babička seděla v obývacím pokoji a popíjela čaj. „Hm, babi, měla bys chviličku čas?“ nevěděla sem jak začít. „Ale jistě Sam. Dáš si taky ?“ Usmála se,podala mi šálek s bylinkovým čajem a já rázem měla tolik odvahy jí všechno říct. „Babi, pořád se mi opakuje jeden sen. Je to taková divná noční můra. Pořád stejná. Je to tak živé.“ „Popiš mi ten sen zlatíčko. Řekni mi všechno, co si pamatuješ. Úplně všechno.“ Babiččin výraz mi připadal zvláštní, ale dál seděla a naslouchala. A tak sem začala popisovat hororovou scénu, která mě trápí. Všechny detaily, na které se nedá zapomenout. Babička se tvářila, jako by jen čekala kdy jí o tom povím.

„Samantho, pamatuješ, co sem ti říkala o tvých rodičích?“ zněla nervózně a já vůbec nechápala, proč sem teď tahá moje mrtvé rodiče. „No, vždycky si mi říkala, že mě měli moc rádi a zemřeli při autonehodě, když jsem byla ještě malá. Proč se na to ptáš zrovna teď?“ Odpověď nepřišla. Babička se jen zvedla a kráčela k sekretáři v rohu místnosti. „Správně. Bála sem se, že na úplnou pravdu nejsi připravená. Ale tvůj sen mi jasně říká, že by ses to konečně měla dozvědět.“ Vůbec mi nebylo jasné, o čem to mluví. Nic mi nedávalo smysl až do chvíle, kdy mi položila do klína malé fotoalbum a povídala dál. „Určitě sis všimla Sam, že jsi trošku jiná, než ostatní. Nikdy si neměla žádné velké zranění, si bledší než ostatní, silnější a obratnější. Když je zima, tvoje ruce jsou stále teplé, nepociťuješ téměř vůbec chlad. To všechno má svůj důvod.“ Nastala chvíle nepříjemného ticha „O čem to mluvíš babi? Je pravda, že sem pozorovala různé odlišnosti od spolužáků, ale nikdy sem nad tím nepřemýšlela. Nepřipadalo mi to důležité ani nijak zvláštní.“ V hlavě sem měla pořádný zmatek. Místo odpovědi babička otevřela fotoalbum. Jakmile mé oči uviděly první fotografii, vykřikla sem „To jsou oni! Ti co byli v mém snu! Ti, co je ta ženská nechala zabít!“ nic jsem nechápala. Postavy z mého snu byli skutečné? Ale kdo to je? Proud otázek přerušila babička. „Tohle je Andrea a Samuel. Tohle jsou tvoji rodiče Sam.“ Zalapala jsem po dechu a ztratila řeč. Moji rodiče jsou ti samí, co zemřeli v mém snu? Je to pravda? Nebo zase spím a tohle se mi zdá?
Před očima se mi začal promítat můj sen. Všechny tváře, slovo od slova se mi přehrávalo jako fillm. „Babi, chceš tím říct, že…“ nedokázala sem to vyslovit nahlas. Bála jsem se odpovědi, která následovala. „Sam, tvoji rodiče nezemřeli při dopravní nehodě. Je na čase ti všechno vysvětlit.“ Nepřestávala jsem zírat na fotografii překrásného páru. „Tvoje matka, Andrea, nebyla člověk. Když jí bylo 25 let, muž jménem Marcus ji proměnil v upíra.“Vytřeštila jsem oči. „Moje matka byla upír?!“ „Ano. Nebylo to žádné prokletí, jak by si mnozí mohli myslet. Vlastně ji to zachránilo. Žila pak v klanu lady Jeane. Až do chvíle, než potkala tvého otce, mého syna Samuela. Ani on nebyl člověk.“ Tohle už na mě bylo vážně moc. Moje matka byla upír a můj otec…? Nevěděla jsem, jestli to chci vůbec slyšet. Přesto ze mě vypadlo „Co byl můj otec?“ „Tvůj otec zlatíčko, byl vlkodlak.“ V tu chvíli jsem zřejmě ztratila vědomí, protože si dál nic nepamatuju.

Když jsem přišla k sobě, ležela jsem na pohovce a babička mi zrovna měnila studený hadr na čele. „Omlouvám se, zlatíčko, neměla jsem ti říkat všechno naráz.“ Babičku to opravdu mrzelo. „Ne, to je dobrý, já, já jsem v pořádku. Prosím, pokračuj dál.“ Bylo vidět, že se rozmýšlí, jestli mi opravdu má říct i ten zbytek. Po chvíli se posadila a já se dozvěděla ono rodinné tajemství. Svým způsobem jsem to už všechno věděla.

Moje matka, upírka, se zamilovala do mého otce, vlkodlaka. Svůj vztah museli dlouho tajit, neboť mezi klany upírů a smečkami vlkodlaků panovala určitá pravidla. První, nejdůležitější z nich byl zákaz jakéhokoliv vztahu mezi upíry a vlkodlaky. Jelikož se ale moji rodiče opravdu milovali, toto pravidlo porušili. Matka opustila klan, můj otec odešel ze smečky, a začali spolu žít. Po čase jsem se narodila já. Štěstí jim ale nepřálo dlouho, neboť byli odhaleni. Museli předstoupit před zástupce svých rodů a čelit následkům. Paní klanu upírů, lady Jeane, se spolu s alfou smečky vlkodlaků, Peaterem, dohodla na kompromisu. Nechají mě naživu, ale Andrea a Samuel musí zemřít. A tak jsem byla poslána k babičce a moji rodiče zabiti. Přesně jak se událo v mém snu.

Bylo toho na mě moc. Celý život jsem si myslela, že jsem normální člověk a moji rodiče byli také lidé. Teď se ale všechno změnilo během několika minut. Nejsem vůbec normální. Ani oni nebyli. Ale, co vlastně jsem, když ne člověk? Jsem upír? Nebo vlkodlak? Musela jsem přemýšlet nahlas, neboť odpověď přišla od babičky, jako by mi četla myšlenky. „Jsi jediná svého druhu Samantho Lorenová. Po matce jsi zdědila bílou pleť, oslnivou krásu a schopnost rychleji se hojit. Nepotřebuješ tolik spánku jako ostatní a lépe se cítíš v noci, než na přímém slunci. Po otci máš sílu, jemně žlutý nádech v očích a větší vnitřní teplotu. Proto ti nebývá tolik zima. I když po fyzické stránce stárneš rychleji, tvůj obličej bude stále mladý. Tohle je zatím všechno co vím. Nejsi ještě plnoletá, takže se může mnoho věcí změnit.“

Takže nejsem člověk, nejsem upír ani vlkodlak. Jsem směsice všech druhů. Vlastně zrůda. Jediná na světě. Nevím, jak se s tímhle vyrovnat. Jak se mám po tomhle vrátit k normálnímu životu? Budu sem moct dál kamarádit s Katie a Laurou? A co Jack? Měla jsem tolik otázek, na které mi nikdo nedokázal odpovědět. Nebyla sem si jistá ani tím, jestli se na sebe dokážu podívat, natož kdyby někdo jiný zjistil pravdu. Byla bych ztracená, všemi opuštěná. Kdo by taky chtěl kamarádit s takovou zrůdou?

Můj dosavadní život ztratil veškerou důležitost. Jediné, čím jsem si byla jistá, byly dvě věci: 1. musím se srovnat se svou minulostí a začít žít od začátku a 2. musím pomstít své rodiče. Takže odedneška začíná můj nový život. Zrodila se nová Samantha Lorenová.