JustNOW

JustNOW

Anotace: Můj první pokus o publikovatelnou povídku.-učím se psát:P Část velkého příběhu, který snad jednou přenesu na papír. Až se naučím psát. Snad se vám to povede dočíst až do konce. :D

Chodbou rachotil starý nemocniční vozík, který se kdysi používal na přepravu duševně nemocných jedinců. Kdysi, ty časy už nikdo nepamatoval, mohlo to být padesát, sto, nebo klidně tisíc let od dob, kdy naposledy plnil práci pro kterou byl vytvořen. Vozík tlačil postarší, špinavý muž, s okovy na rukou. Před vozíkem kráčeli dva muži v podivných tmavých roztrhaných hadrech s puškami přes záda.
Na vozíku byl připoután nějaký člověk, chlapec, vyhublé atletické postavy. Mohlo mu být tak okolo devatenácti let. Měl bledou pleť, která kontrastovala se zahnědlou bederní rouškou, jedinou částí jeho oděvu.
Jeho tělo bylo naprosto čisté, bez jediné jizvy, nebo škrábnutí. Čistě bílé a dokonalé, jako první sněhová vločka která napodzim dopadá na zšedlou zem.
S bílou pokožkou kontrastovaly temně černé vlasy, které vypadaly jako by je někdo nageloval do stovek pramenů. Prameny byly rozčepýřeny po celé hlavě, takže chlapec vypadal skoro jako postava z japonského animovaného filmu. Oči měl zavřené, jako by spal, hruď se mu poklidně zvedala nahoru a dolů.
Vozík s randálem drncl o malý schod, kerý mu stál v cestě. Chlapec otevřel oči zelenomodré barvy a zmateně se rozhlížel okolo sebe.
Nemohl se pohnout, zjistil že je pevně připoután koženými popruhy, nad hlavou se mu míhaly staré zaprášené lampy, které visely na stropu chodby. Chvíli se rozpomínal co se vlastně stalo, kde že to byl naposledy? Před soudem, rozpoměl se, byl odsouzen k doživotnímu pobytu v trestanecké kolonii, za rozvrácení cizího světa. Pche rozvrácení světa,pomyslel si, nic přece nerozvrátil, spíš znovu zavedl pořádek po letech zla a chaosu, což samozřejmě nemohl nijak dokázat. Byl uspán a odeslán sem a to vše za to, že se nechal dobrovolně zatknout.
"Kam jedem?" zeptal se vesele.
"Drž hubu" ozval se zepředu drsný hlas.
"Nebuť na něj tak zlej" ,řekl nějaký o pár tónů vyžší hlas, "sou to přece jedny z jeho posledních slov."
Poté se oba muži pobaveně rozchechtali.
"Máš pravu." odpověděl první se zbytky smíchu ve hlase "Vezeme tě do arény, posloužíš lidem jako zábava."

Vozík rozrazil dveře a vjel do obrovské klece, kolem které se tísnily tisíce lidí, kteří dělali šílený hluk. Byli oblečeni stejně jako ti dva muži co chlapce vezli, do černých hadrů, kůže a cárů látky. Muži chlapce odpoutali a hrubě schodili na betonovou podlahu, poté zmizeli spolu s vozíkem zpátky ve dveřích.
Chlapec po chvíli pomalu vstal, nasál nosem vzduch z okolí, davy lidí kolem klece smrděly potem, močí a alkoholem. Poté si zhnuseně odplivl na podlahu. Začínaly se mu zase vracet jeho schopnosti, efekt uspávadla už pomalu vyprchával.
Na druhé straně klece se také otevřely dveře, vešel nějaký vysoký muž s obnaženou hrudí oblečený jen do velkých černých kalhot, s vlasy převázanými temně červenou látkou.
Boj mohl začít, oba zápasníci byli připraveni v kleci, dav se rozjásal.
Chlapec si protřel oči a pohlédl na toho muže, který podle všeho měl být jeho protivníkem, rozložitá postava, mohutné paže a šílený pohled. Najednou zazněla nějaká trumpeta a muž se rozběhl s napřaženou pěstí proti němu.

Chlapec zůstával nehybně stát proti řítící se mase svalů. Muž se rychle přibližoval, k chlapci mu zbývalo jen pár stop. Z hlediště bylo vidět jak velký muž posíla ůder rovnou do chlapcova obličeje.
Zlomek sekundy před dopadem rány chlapec mírně ukročil do prava, levou nohu však nechal v mužově traektorii. Muž minul. Síla v jeho úderu ho ale nesla dál, škobrtl o chlapcovu nohu a v letu narazil na dveře za chlapcovými zády.
Ozvalo se ošklivé křupnutí, jak se mu zlomil vaz.
V davu lidí okolo klece to zašumělo, poté se ozvalo několik pobouřených výkřiků.
Chlapec se mezitím sehnul k mužově mrtvole a vysvlékl z ní kalhoty, které si pak sám natáhl. Poté odmotal pruh červené látky z mužovy hlavy a stáhl si jí kalhoty kolem pasu. Byly mu velké, ale pořád lepší než být skoro nahý. Znovu zazněla trumpeta, dav utichl a někdo pronesl: "Měl si štěstí, budeš muset bojovat ještě jednou"
"Štěstí?" Zařval chlapec trocu naštvaně.
"Já vám ukážu štěstí! Pošlete mi sem toho nejsilnějšího bojovníka co máte."
V davu se rozhostilo ticho.
Po pár minutách vyšel ze dveří naproti chlapci nějaký člověk, byl obrovský, měl něco málo přes dva metry. Vypadal, jako by ho někdo zkřížil s medvědem, na rukou měl drápy a na těle místy hustou srst.
Okamžik stáli proti sobě.
Štíhlé bílé tělo proti tomu medvědímu stvoření.
Poté se oba rozběhli.Řev diváků se rozléhal všude okolo.
Hlasitý dupot proti tichému pleskání bosých nohou.
Hrubá tělesná síla, proti čemu vlastně? Proti sotva dorostlému dítěti, nebo démonovi?
Dorazili k sobě, černobílá šmouha se jen mihla před zraky diváků.
Kop do kolena, úder na solar, rána přímo na ohryzek. Křup a Konec.

Obecenstvo ztichlo, oba zůstali stát naproti sobě, chlapec si odhrnul černé vlasy z očí. Medvědí muž se pomalu převážil dozadu a padl se zaduněním na zem.

Byl mrtvý.
Autor Tocoj, 27.05.2010
Přečteno 540x
Tipy 3
Poslední tipující: Caprica, Krahujec
ikonkaKomentáře (0)
ikonkaDoporučit (0x)

Komentáře
© 2004 - 2023 liter.cz v1.5.1 ⋅ Facebook, Twitter ⋅ Nastavení soukromí