Eihwokoo

Anotace: Třetí díl série 'Anteroom of The Empire'. Dle mého docela povedený, hlavně myšlenka, tak snad se bude líbit. :)

Malá nákladní loď si razila cestu relativně nehybným a prázdným prostorem, nerušeně jako každý den splňovala svou kvótu, respektive jednu cestu mezi šestou a pátou planetou soustavy malého lidského království. Její kapitán si spokojeně pobrukoval do rytmu písničky, která v kokpitu hrála tak nahlas, než by to někomu přišlo milé.
Pokaždé stačilo udělat dávno zaběhnuté metody a nějaký ten peníz byl v kapse.
Jenže tu bylo několik nesrovnalostí: ačkoliv frachťák zrovna letěl ze šestého světa, kde obvykle nabíral nezpracované rudy železa, jeho nákladní prostory zely prázdnotou; odřený a špinavý skin byl jen zavádějící, jelikož pod tenkou vrstvou prozaické masky se skrývaly naježené atomové hlavně a generátory štítu, jaké v celém království Samille neměly obdobu; a docela obyčejný kapitán na značném množství všelijakých drog nebyl příslušníkem rasy, za kterou se vydával.
Než se malá loďka doplazila k páté planetě, druhému nejdůležitějšímu světu království, jako obyčejně se zpoza velkého hnědého měsíce vynořil bitevník vysoké palebné síly, schopný udržet na povrchu pocit bezpečí.
Nepatřil k těm nejlepším z Flotily, každopádně pro nejsvrchnější obal Meziplanetární obrany bohatě stačil.
Kapitán poslechl příchozí signály, které jej jasně žádaly o identifikaci a přístupové kódy.
K jeho „překvapení“ (pouze mistrně hraném) přijal transmisi od samotného kapitána onoho křižníku.
„Tady kapitán bitevníku třídy F16, Pandora’s Dream, vaše kódy nesouhlasí. Nemáte povoleno vstoupit na oficiálně hlídané území Samillského království podle královského zákoníku, článku číslo dvě stě třicet šest sbírky a-12. Podle stejného zákoníku z bezpečnostních důvodů musíme prohledat vaši loď. Prosím, neklaďte žádný odpor, nejedná se o nepřátelský tah z naší strany.“
Podle plánu, který mimozemské mozky pečlivě připravily, byl čas říct: „Z vaší strany možná ne, ale z mojí určitě.“ A přesně to také zdánlivý opilec v kokpitu mnohonásobně menšího plavidla pověděl veliteli Pandora’s Dream, jenž potom jaksi nevěděl, jestli se má smát nebo ptát.
Nakonec však provedl něco úplně jiného – duchapřítomně vyhlásil poplach a následně zamířil veškerá děla na frachťák; ta se mu srdečně vysmívala, jak je bezbranný.
Mezitím jeho kapitán zmáčkl příslušné tlačítko a odkryl tak důmyslné maskování. Pak stiskl další a další a spustil tím řadu systému a manévrů. Ve výsledku loďka odpálila dvě termonukleární hlavice a několik lehčích atomových raket; zuřivě se vyhýbala příchozí palbě a posílila přísun energie do štítů, které právě statečně absorbovaly první dávky jaderné energie. Ty se samozřejmě neškodně rozprskly o pomyslnou bílou stěnu a skutečný povrch plavidla ani neolízly, aniž by integritu štítů snížily byť jen o polovinu procenta.
Bitevník na tom byl o mnoho hůř. Rakety s uranem dvě stě třicet osm, jež dolétly jako první, se sice o štít rozplizly jako by se nechumelilo, jakmile však dopadly termonukleární pumy, z bílé zdi byla rázem modro-růžová a potom nic. Dopadly na strategické místo – u fúzního jádra, kde probíhaly reakce jako na hvězdách, ačkoliv v mnohem menším měřítku, a odkud pocházela veškerá energie potřebná pro loď a ještě trocha té rezervní navíc.
Během toho všeho „frachťák“ zběsile kroužil okolo křižníku a tasil všechny drápy ve svém repertoáru. Jeho kapitán se ještě divočeji smál a neustále trousil poznámky k neschopnosti velitele Pandora’s Dream, nebo spíše k lidským stavitelům, jejž nedokážou postavit skutečně bojeschopné loďstvo.
Vypálil další dvě nejsilnější známé hlavice a pozoroval, jak se zakously s ohnivým zábleskem do břicha bitevníku, přičemž celá jeho jedna půlka rázem zmizela a zbyl z ní jen prach, který se brzy přidá do množiny toho vesmírného.
Ještě před únikem vzduchu z celé lodi, proti němuž kapitán Dream nemohl dostatečně rychle nic udělat, nechal automaticky vysílat SOS signál, jenž se brzy rozprostřel po celé soustavě a varoval úplně každý koráb o příchozím nebezpečí.
Problém byl, avšak lidé o tom neměli ani páru, že přesně to cizáci chtěli.

*

Okolo malé loďky, jež výhružně vystrkovala své vražedné růžky, se okamžitě srotil každý bitevník, včetně obří mateřské lodě, a všechny se snažily vyčistit, o co plavidlu, které naprosto bez úhony zlikvidovalo Pandora’s Dream, ve skutečnosti šlo.
Přišlo poslední varování a poté rozkaz ze samotné planety Úsvitu (jak se pouze poeticky jmenovala, oficiální název byl Olympia) od samotného krále, vzdáleného potomka Catherine Dawnové a Adama Samilla.
Nicméně hned nato, jak první pumy putovaly do svých krátkých hlavní a již se chystaly vypálit, nezanedbatelné loďstvo obklopila flotila mnohonásobně větší a rozlezlejší, než byla ta Olympijská.
A tak přišel další jasný rozkaz – kapitulace. Lidstvo nesmělo přijít o tisíc lodí, které budovalo po celé jedno storočí.
Bitva to byla rychlá, pro lidi však osudná. Nestála je mnoho životů – protože to nejhorší mělo teprve přijít.

*

Zatímco se na Olympii, planetu oficielně pojmenovanou podle bájného místa na ještě bájnější Zemi, a její „sousedky“ snášely jako sarančata invazní křižníky, několik tisíc raket z nejrůznějších startovišť uteklo do širého vesmíru a kupodivu jen pár z nich polapily bitevníky na orbitě, což pro její cestující mohlo znamenat leccos – nikdo nevěděl, co cizáci vlastně chtějí, natož proč to dělali.
Daleko od rodného světa se spojily a společně se daly k bloudění tou vše obklopující prázdnotou.

*

Rem se narodil na Stanici před dvaceti lety, v dobách, kdy byla pouhou slepenicí raket a kdy rozhodně neskýtala nějaký zvláštní luxus. Svou slávu si vydobyla leda tím, že byla jediným originálem svého druhu a její průzkumníci byli první, kteří vstoupili na povrch planety, okolo níž pomalu obíhala, a jež se jmenovala Lucky Apple. S tím názvem se vede jedna pořád dokola omílaná povídačka: před jednadvaceti lety plnými strádání, strachu, umírající naděje a zarputilého hledání nového domova uprchlíků, dávno mrtvý (alespoň co báby tvrdily) velitel lodi Dalma, která byla jednou z mnoha docela obyčejných raket, zrovna svačil nad svým navigačním počítačem jablko. Ve stejnou chvíli se k plavidlu připojoval transportér, a když se konečně přimáčkl, s lodí to trochu škublo. Kapitánovi jablko vypadlo z ruky, protože bylo velmi šťavnaté a tím pádem velmi kluzké, dopadlo na počítač a samozřejmě jej potřísnilo svou lahodně sladkou šťávou, na níž bylo bohaté. Navikomp sám od sebe odpočítal jakési souřadnice a dřív, než velitel mohl něco udělat, počítač spustil odpočítávání pro skok hyperprostorem, které navíc zkrátil na jednu sekundu, a tak během ní nezbývalo nic než doufat, že neskočí přímo doprostřed nějakého tělesa nebo poblíž černé anebo červí díry.
Nicméně po skoku celá (zmatená) posádka mohla i se stále připevněným raketoplánem sledovat sytě zelenou planetu. Kapitán jí posléze pochopitelně dal jméno Lucky Apple, aby tak poctil jablko, které se o její nalezení zasloužilo.
V té době možná byla Stanice slavná, ale dnes její význam velkými kroky upadal. Administrativa se přesunula na povrch, obchod na kupu jiných vesmírných stanic a průmysl směle rostl na měsíci Orange (to aby toho ovoce nebylo málo), kde neničil životní prostředí – žádné tam neexistovalo –, měl blízko ke zdrojům a i mnohem blíže k sousední planetě, jíž obývali skromní a přátelští Paterrnovci, jak se nechávali nazývat, a kteří zprvu lidem pomáhali postavit se na nohy, čímž si podepsali tichou smlouvu o příměří.
Nikdo jiný, alespoň podle dalekých průzkumů, v okruhu dalších dvaceti slunečních soustav nežil (pochopitelně vyjma Olympie a jí přidružených planet).
Ke všemu dění měla Stanice nesmírně daleko a jako jisté vyjádření její důležitosti v těsné blízkosti vyrostla vesmírná skládka nebezpečných odpadů.
Když byl Rem malý, se přede všemi ve škole v malém městečku uprostřed džungle Lucky Apple, ohraničeném plotem s vysokým napětím (nikdo nechtěl riskovat – několik vyslaných průzkumných jednotek se už nikdy nevrátilo), vychloubal, že je ze Stanice. Hned, jak dokončil školu a už neměl nárok zůstávat na povrchu, takže se musel vrátit na chátrající muzejní domov, pochopil, že ještě nyní se mu všichni bývalí spolužáci zvysoka smějí.
I přes veškeré svoje vzdělání neměl právo pracovat jinde než právě na skládce. Stále nepochopil, proč vláda platila za jeho školy, dočasné ubytování a stravování, a pak ho se vším tím poslala svazovat kontejnery s ochuzeným uranem. Mohl jen doufat, že jednoho dne přijde dopis a v něm certifikát, že se může ucházet o práci někde dole na povrchu, nebo hůř na Orange, ačkoliv on by bral cokoli místo hromady boxů odstrčenou co nejdál od Lucky Apple.
Strašně ho štvalo, jak to fungovalo. Systém byl jednoduše na dvě věci – na nic a na hovno. Kdyby mohl, odplivl by si, jenže zrovna visel ve skafandru v nekonečném vzduchoprázdnu a do oblbnutí svazoval kontejnery s ochuzeným uranem. Celé mu to připomínalo ani ne tak vzdálenou minulost, asi sto třicet let daleko. Četl o tom spoustu knih od slavných spisovatelů, kteří v té době buď žili, nebo příběhy vyslechli od své matky nebo babičky atd. a pak je sepsali.
Všechno se to týkalo doby, jež ho fascinovala – doby, kdy lidé otročili pro starostu zavření v krabici a s vnuknutou myšlenkou, že když vyjdou ven, umřou. A následně doby ohromné revoluce, doby obrovského rozkvětu, tedy vlády Catherine Samillové, hrdinky, o níž byl sepsán nejeden historický román. A dále i doby potom – administrativa Susan Samillové, která sice postrádala matčinu energii a výřečnost a rytířství otce, přesto ale vládla s rozumem a rozvahou. O ní se toho tolik nenapsalo, jenom v souvislosti s jejím synem tyranem. Jakmile si sedl na starostovské křeslo, Olympia byla odsouzena k dlouholetému strádání, které pokračovalo i s jeho dvěma syny; naštěstí byli u moci jen krátce, samozřejmě vzhledem k celkovému toku času.
Nynější starosta je zamlada sesadil, vše zreformoval a navrátil Olympii mír a pořádek. Přeměnil Starostovský úřad na Královský úřad a jmenoval sám sebe prvním králem prvního meziplanetárního lidského království, neboli Království Samille.
Bůh ví, co se tam dělo a teď děje.
Ovšem zpátky do reality, stěžování si nemělo smysl. Mohl jen věřit, že bude lépe. Šuškalo se, že ani Paterrnovcům se nelíbilo, jak současná administrativa vede svou kolonii, a proto něco připravují, nebo jsou aspoň ochotni podpořit jakoukoliv možnou vzpouru. Nebo tak něco. Než se zpráva z Lucky Apple nebo Orange dostala sem na kraj, nabalila na sebe metr přikrášlení a pořádně nabobtnala.
Ve skutečnosti třeba pouze tiše doufají, že se všechno změní. Paterrnovci byli neskutečně mírumilovní a hodně moudří, tak se mu to moc nezdálo. Jak si představil ty sotva půlmetrové na třech nohách chodící mravence s puškou a helmicí, musel se v duchu zasmát. Removi však bylo jasné, že bez někoho, kdo by čím dál rozbouřenější lid vedl, se žádná revoluce konat nebude. Koneckonců, musel si uvědomit, že pryč jsou časy Catherine Dawnové a pryč jsou i časy Andrea Samilla. Musel existovat jiný způsob, přeci všechno nevedlo jenom přes cestu válčení, výbojných demonstrací a celkového ničení. To určitě platilo, protože za současný stav mohla exilová vláda, přesněji exilový starosta (bylo zvláštní, že užíval starý titul, nikoli ten královský). Stačilo počkat, až ten starý hloupý páprda natáhne bačkory a k moci se dostane někdo nový. Konečně, vždyť Olympia si taky bez zbytečných bojů zažila několik desítek let tyranie. Prostě trpělivě vyčkala, až vládce zemře. A ten byl jenom malou šmouhou na velkém okně do historie, které navíc díky neustále působícím čistícím přípravkům postupně mizela. Byl sotva o něco víc než vůbec nic.
Ještě pár kontejnerů a pro dnešek bude mít odpracováno, což bude znamenat další mrzkou denní rentu na jeho hubeném účtu. Když k sobě svázal poslední označené boxy, vyslal signál a chvíli poté už u něj byl malý transportér.
Rem se tryskami ve skafandru nasměroval do otevřené přetlakové komory, jež zabírala bezmála polovinu raketoplánu, a to ještě působila stísněným dojmem. S nacvičenou precizností v ní nenuceně přistál a pak ručně uzavřel otvor komory. Tím se spustila vyrovnávací sekvence, kdy do místnosti začal velice pomalu pronikat vzduch. Za pět minut tu zavládl atmosférický tlak, na nějž byli všichni zvyklí – okolo sta kilo pascalů. Rem si sundal oblek, uložil ho na příslušné místo a otevřel samozřejmě vzduchotěsné dveře do kabiny pilota.
„Tak co, Reme, jak to dneska šlo?“ zeptal se jako každý jiný den Robert, starý a vysloužilý pilot, který patřil k původním uprchlíkům, prý letěl právě na legendární Dalmě – a skončil, stejně jako Rem, na skládce ochuzeného uranu.
Jeho to ale příliš neštvalo, se svým nuzným živobytím na Stanici byl spokojený. Sám říkal, že na divoký život na povrchu Lucky Apple nebo na nějaké ze stanic už byl přespříliš starý. Rem jej jednou přistihl při rozjímání nad nehybnou holografií hlavního města Olympie se stejným jménem v Muzeu historie na Stanici. Skoro mu při tom ukápla slza. Rem se jej tedy zeptal, a Bob odpověděl, že se mu prostě jen stýská, jelikož byl jedním z mála, kteří Olympii viděli na vlastní oči. Rem ho chápal, neuměl si představit, co chudák starý musel prožívat.
A tak se od té doby stali přáteli, Rem si často při krátké cestě ze skládky na Stanici nechával vyprávět fascinující (a za vlasy přitažené) příběhy, jejž se na Olympii tradovaly od jejího samotného vzniku – o Zemi, prapůvodní planetě a o okolnostech jejího zničení, občas Robert narazil i na téma telekineze a telepatie. Rem netušil, co to znamená, proto se vždycky vyptával, stařík však zatloukal, jak jen mohl. Zřejmě plánoval vzít si ona tajemství sebou do hrobu.
„Jako vždycky, jako vždycky,“ otráveně odpověděl.
„Chápu. No, snad ti udělám radost… Do kanceláře provozovatele té šílené skládky přišel dopis, z administrativy…! To byl přeci tvůj sen!“
Removi se rázem rozšířily oči a objevila se v nich jiskra naivního dítěte, kterým ještě před nedávnem byl. Dopis z povrchu rozhodně musel znamenat propustku. Propustku z pekla, aby to přesněji popsal. Pro jiné důvody se dopisy neposílaly, zatykače, upozornění na nesplácení dluhu a jiné přicházely spolu s nějakým poslíčkem a nikdy to nebylo příjemné. Jestli měl takové štěstí, že mu jej poslali, mohl pouze doufat v ještě větší štěstí, že mu dali nějakou solidní práci.
„To teda ano! To je úžasný – konečně vypadnu z téhle díry! Počkat,“ přestal se radovat, „a co ty?“
„O mne se nestarej. Brzo umřu a mezitím stihnu ještě pár takových jako ty povozit.“
„Budu si tě pamatovat, Bobe. Jsi jeden ze zakladatelů tejhle kolonie, zařídím, abys jednou byl doceněnej, jasný?“
Z mladíkova výrazu bylo vidět, že protestovat nemělo smysl. Robert kývl hlavou a pak zapnul přistávací sekvenci. Loď hladce dosedla v prázdném malém hangáru, načež Rem vylezl a zaplul do nejbližšího východu. Boba čekalo ještě vyzvednutí asi dvou dělníků, takže frachťák vyvedl ze Stanice a ukotvil jej na stálé vysoké orbitě Lucky Apple, čumákem směrem k zelenému povrchu. Robert z přihrádky vytáhl velké lesklé jablko, hodil nohy na navigační počítač, pozoroval Lucky Apple a čekal, až se ozve signál, že má práci…

*

Rem v malé obývací místnosti bytu, který sdílel se svojí matkou, nadšeně otevřel dopis, jenž si přinesl z kanceláře Uranium storages Inc., a hltavě četl jeho obsah – jediný arch papíru, na jehož obou stranách byl malý černý potisk. Pak objal mámu a dlouhou chvíli nemohl uvěřit.
Byl povolán do armády! Netušil, že nějaká armáda existuje, ale na základě jeho dovedností v matematice a fyzice byl vybrán, a to mu bohatě stačilo. Už se tam neříkalo, pro co přesně byl vybrán, ovšem na tom také nezáleželo.
Po přečtení dopisu má právo jít do kanceláře zaměstnavatele a podat výpověď, poté odletět nejbližším spojem do Applegate, hlavního města Lucky Apple. Tam si jej již najdou. Raketoplány na povrch planety naštěstí létaly každou hodinu, a tak rychle sbalil to nejdůležitější, rozloučil se s plačící matkou a rozběhl se nejdřív do kanceláře US Inc., kde hrdě podal výpověď a vysmíval se sekretářce, kterou nesnášel, že tu musí pracovat do konce svého života; a potom do hangáru. Tam pět minut čekal na linkový transportér a mezitím koupil letenku a jídlo (nestihl se navečeřet).
Zanedlouho letoun prováděl sestupnou kruhovitou dráhu, až přistál na hlavním kosmodromu Applegate. Nebyl nijak zvlášť velký. Za čtyři roky, co tu nebyl, se skoro nic nezměnilo. Možná jen přibylo lidí a budov okolo. Měl štěstí, další lety byly zrušeny kvůli náletům Eihwokooů, divokému národu okřídlených medvídků, o nichž se na škole učil, a kterým se moc nelíbila přítomnost lidí.
Vzhlédl k zelenkavému nebi (existovaly totiž řasy s obrovským obsahem chlorofylu, jež se dostaly díky větru a odpařování vod do atmosféry, a adaptovaly se tam pro život v oblacích, kde měly dostatek životadárné vlhkosti a oxidu uhličitého a měly ke sluneční energii mnohem blíž, než rostliny na povrchu, protož došlo k jejich přemnožení a nebe zezelenalo) a skutečně – ve výšce asi jednoho kilometru se spolu rvaly stíhačky a hejno Eihwokooů.
Byla to fascinující podívaná; neviděl moc do detailů, ale právě si všiml jedné ze stíhaček napadenou malým, ovšem cca patero pažním (to si už ze školy nepamatoval a přesný počet horních končetin očima spočítat nedokázal) ochlupeným plyšovým medvídkem s mohutnými kožnatými křídly, asi šestkrát většími než samotné tělo.
Stvořeníčko právě odhodlaně bouchalo jakýmsi předmětem do kokpitu, přičemž se ho pilot zoufale snažil setřást, ovšem ani trochu se mu to nedařilo. Když si medvídek uvědomil, že jeho činnost nikam nevede, zkusil tlouct do části trupu, kde si myslel, že jsou motory a generátor antigravitačního pole. Jeho předpoklad byl správný a za chvíli se ze stíhačky silně, černě kouřilo. Maličké stvoření se pustilo, odletělo a z dálky šťastně pozorovalo, jak se bezmocný pilot katapultuje a jeho stroj jako kámen vhozený do řeky svázán gravitací klesá ke dnu.
Rem odvrátil hlavu, teď už byly v ohrožení lidské životy a tím se to ze hry měnilo na válku. Pochopitelně byla způsobena jednou z vrozených lidských vlastností – destrukce. Okolo Applegate byly kilometry čtverečních zpustošené půdy, kde dříve býval prales. Eihwokooům se to samozřejmě nelíbilo a své původní teritorium, ne, celou planetu bránili před vetřelci, seč mohli. Před chvilkou mohl vidět jejich bezmezné odhodlání. Jak nad tím tak přemýšlel… oni, respektive ten konkrétní medvídek-hrdina, který sundal stíhačku, byli důkazem, že když jakýkoli živý organismus v celém Vesmíru nalezne dostatečné odhodlání pro věc, je schopen udělat cokoli – a nakonec vyhraje. Nemusí vyhrát válku, jednotlivé bitvy však určitě.
Lidstvo stále ještě nechápalo, že planeta, na kterou přistálo, se nutně nestává jeho – lidstvo se naopak stává součástí planety. Nechápalo, že potom s ní musí žít ve vyrovnané symbióze, myslet na okolí jako na součást celku. Nechápalo, že podobně jako hodiny nemůžou fungovat, když v jejich mechanismu jest ozubené kolečko bez jednoho zoubku, a tak se nakonec zaseknou, pak ani planeta nemůže přesně a harmonicky fungovat, zatímco jeden z jejích dílků se vyvyšuje nad ostatní a nebere na ně ve svém jednání ohledy.
Eihwokooové byli s přírodou v harmonii, stromy byly s přírodou v harmonii, všechno kromě lidstva bylo s přírodou v harmonii. Eihwokooové také věděli, že neexistoval způsob, jak lidi vyvést z ohavných omylů, předsudků a mylných přesvědčení. Přesto vedli válku, která jen horko těžko mohla lidské počínání na Lucky Apple zastavit. Dříve lidem dojde trpělivost a konec přijde ne pro ně, ale pro národ Eihwokooů.
Rem byl přesvědčen, že podobné problémy se s lidstvem táhly od počátku věků, protože původce těchto problémů byl zakořeněn hluboko v genech člověka a přímou úměrou rostl i s úrovní technologie, čili civilizace.
Rem zatřásl s hlavou. Schyloval se sice k pravdivým úvahám, leč velice nebezpečným svojí podstatou, a proto bylo třeba se jich zprostit. Důležité zatím byla přítomnost. Očima nalezl jedinou volnou lavičku, a hned k ní vyrazil a sedl si. Čekal snad deset minut, než se u něj ukázal nějaký důstojník.
„Jste Rem Tallur?“
„To jsem já.“ Postavil se podle etických zvyků, nikdo by se neměl představovat v sedě, byť už seděl jeden a druhý stál nebo seděli oba – šlo by potom o vrchol neslušnosti.
„Poručík André Schwarz. Pojďte prosím se mnou.“
Rem poslechl a následoval poručíka k malému vojenskému vznášedlu. Cestou si všiml, že nebeský boj s Eihwokooy již skončil. Bůh ví, pro koho dopadl vítězstvím a pro koho opakem. Rem se možná dopouštěl jistého způsobu zrady, nicméně doufal, že vyhráli ti maličcí okřídlení medvídkové. Aspoň jednou mohlo lidstvo dostat pořádně po prdeli od mnohem zaostalejší rasy.
Vznášedlo je neslo těsně nad vrcholky stromů, to aby se vyhnulo případným náletům Eihwokooů, jenž létali přibližně v patnácti stech metrů výše. Vypleněné okolí Applegate proletěli co nejrychleji.
Cesta trvala asi dvacet minut a během ní se k nim připojila letka podobných stíhačů, jaké už viděl. Asi se náletů báli víc, než si myslel.
Poté zahlédl kus vykácené plochy obehnané vysokým elektrickým plotem, za nímž stála ještě železobetonová blokáda, a na pláni srovnané se zemí nacpaná očividně armádní základna s velkým kosmodromem, na němž spočívala ohromná spousta letounů, které buď odpočívaly, nebo probíhaly opravou. Okolo pochodovaly čety vojáků, jinde se spolu bavili ve skupinkách technici, támhle si zase rázně vykračoval nějaký důstojník. Vprostřed toho všeho se do závratné výše tyčila obří hlavní budova a svojí majestátností všem připomínala, kvůli čemu tam byla postavena. Pro znovuobnovení právě tak majestátné civilizace Olympie, jako byla hala veliká, ačkoliv v asi pětkrát menším měřítku. Alespoň to Rema okamžitě napadlo potom, co ji zhlédl.
Rem byl fascinován do poslední své buňky, nikdy netušil, že něco takového v džunglích Lucky Apple vyrostlo. Což byl samozřejmě vládní účel.
Letka se odtrhla a směřovala zpět chránit Applegate. Vznášedlo přistálo a poručík přikázal, aby Rem vystoupil, to ale nemusel, protože Rem byl nedočkavý jako malý harant až to všechno uvidí zblízka. Poručík Schwarz ho vedl k té převeliké budově, a když došly k nesmírně obřímu vchodu, předal Rema mladé, trochu silnější důstojnici, načež odešel a ani jednou se neohlédl.
„Jsem doktorka Narish Caspbellová. Vedu tu výcvikové programy. Pojďte prosím za mnou.“
Nenatáhla pravici, prostě se otočila na tlustém podpatku a kráčela kamsi do nitra budovy. Rem s ní sotva držel tempo, neboť se neustále ohlížel po okolí.
Ta velká krabice zvenku působila, že je dutá, no opak byl pravdou, ze všech stran kromě vchodů byly ke zdem nalepeny kanceláře a jiné boxy se železnými ochozy, po kterých v divokém tanci jako mravenci pochodovali sekretářky a úředníčci. To byla však jen malá část celého komplexu, jak později zjistil.
Došli totiž k dalším ohromně širokým průchodům a před nimi se otevřel obrovský prostor, uprostřed nějž byl mohutný kovový věžák a na zdích opět připevněny boxy s ochozy, tentokrát však jednotlivá patra navzájem propojena výtahy místo obyčejných schodišť, kvůli velké výšce – asi osmdesát poschodí.
Velikosti to byly opravdu závratné, až se Removi zatočila hlava. Nemohl se na to ovšem vynadívat. Naštěstí jej Narish bezpodmínečně pobízela, aby se jí neztratil a šel trochu rychleji, a tak se brzy ocitli ve vysokorychlostním výtahu onoho mrakodrapu. Na stěně kabiny byl připevněn zobecněný plánek budovy. Hlavní atrium s věžákem, jenž byl nakonec spíše jakýmsi sloupem, poněvadž spojoval zem se střechou, podobně jako v jeskyních stalagnáty; obklopovalo dalších sedm hal, jakou viděl při vstupu, a jelikož šlo o jen dvacetipatrové sekce, opakovaly se nad sebou čtyřikrát. Mezi nimi byly propleteny tunely hromadné dopravy – výtahy, dopravní kabinky, anebo celé elektromagnetické vlaky. Představa celku byla potom ještě závratnější, než když člověk budovu pozoroval sto metrů od ní.
„Úchvatné, nemyslíte?“ nevzrušeně se zeptala Narish.
„To tedy,“ zmohl se jen na takovou prostou odpověď Rem.
„Věděl jste, že komplex zasahuje i pod zem? Tam je vlastně jeho větší část, je to tam asi třikrát větší. My naštěstí jedeme do devětasedmdesátého patra neboli devatenáctého patra čtvrté sekce.“
„Úžasné.“
„Až zjistíte, co vás tu čeká, zase tolik nažhavený nebudete…“
A Rema rázem opustila všechna naivita. Co když ho povolali do armády jen kvůli například testování chemických nebo biologických zbraní?

*

Nakonec to bylo úplně jinak. Prošel nespočtem psychologických, matematických a fyzických testů a den co den od pěti ráno bez přestávky deset hodin studoval teorii – stavbu a ovládání bezpočtu letadel, vznášedel, mobilních vozů, raketoplánů, stíhaček nebo prošel kurzem ovládání fregat, křižníků a těžkých transportérů. Naučil se i zacházení s velkým válečným pozemním robotem napojeným na lidský nerovový systém – takže člověk jenom seděl v jeho kabině a na co pomyslel, to stroj provedl. Učil se dále: anatomii všech doposud prozkoumaných divokých zvířat na Lucky Apple, historii, několik jazyků, biologii, geologii, samozřejmě v neposlední řadě pokročilou matematiku a fyziku, anebo dokonce i záchranné práce po nějakých živelných katastrofách. Všechno, co se mu mohlo hodit, mu cpali do hlavy.
Po školení následoval oběd a praxe. Nejdříve létal pouze s malými vznášedly, později usedl i do kokpitu jemu známých stíhaček, nebo do tanku a jiných obrněných vozidel.
Naživo nevyzkoušel všechno, avšak v simulátorech projel všechny dostupné módy se všemi dostupnými kombinacemi lodí, pozemních strojů, prostředí a přátel/nepřátel.
Nebyl samozřejmě sám, adeptů na dokonalého vojáka bylo okolo dvaceti mužů. Při všech procedurách se postupně počet zmenšoval, Rem se však držel zuby nehty.
S ostatními všechno brali jako velkou zábavu, zejména cvičení bojových umění, nebo boje muže proti muži, a praxe, kdy se proháněli v rychlých letounech nad džunglí. Občas měli tu čest a testovali nové modely strojů. Legrace to ovšem byla jen do té chvíle, než se nějaký koncept pokazil a hrozila ztráta něčího života. Jednou při takové nehodě zemřel nejen pilot, ale i pět kontrolujících techniků, když stíhačka ještě horká z výrobní linky provedla nechtěné, ale předpisové kamikadze.
Rem přirozeně nezapomněl na matku – posílal jí dopisy, kdy jí neustále přesvědčoval, že se má skvěle a nic mu nehrozí. Každý měsíc na její účet převáděl třetinu svého neustále rostoucího platu, takže nyní konečně mohla žít trochu důstojněji.
Takhle se také dozvěděl o smrti starého Boba, což ho na nejeden den dost zdrtilo. Těšil se, až mu jeho služby bude moct oplatit.
A právě dnes, po devíti měsících těžkých příprav, měl konečně provést svou úplně první misi. Včera totiž graduoval a byl oceněn za velkou píli a výborné výsledky. Graduovalo pouze třináct mužů včetně jeho, ale to bylo podle Caspbellové přímo výtečné, třebaže se u toho netvářila nijak úžasně. Každopádně se mu dostalo obrovské pocty: bude pilotovat bombardér za doprovodu letky H-24, stíhačů nové generace. Ještě nevěděl, kam shodí bomby, a proto ho čekal briefing. Rozhodně se moc těšil. Jeho první mise a už tak velkolepá!

*

Z konferenční místnosti odešel bledý jako stěna. Měl totiž za úkol zbombardovat největší známou vesnici Eihwokooů, aby konečně ustaly rozbroje a ohrožení Applegate. Dostal se tak do ohromného průšvihu. Nebyl si vůbec jistý, jestli rozkaz splní…
Už je při boji viděl a prostě… na to neměl. On s nimi byl spřízněný! Moc dobře věděl, proč to dělají a souhlasil s nimi!
Mohl samozřejmě zajít za generálem a říci, že o sobě pochybuje a chce za sebe dosadit náhradu, jenže tím by se okamžitě shodil hluboko dolů v armádní hierarchii.
Ne, on rozkazy splní. Tentokrát nešlo o jeho smýšlení o lidstvu a o jeho názory na Eihwokoo, šlo o jeho důstojnost. Nyní byl voják, a pokud mu to vadilo, měl smůlu, protože odejít mohl jen na začátku a nyní již nebylo cesty zpět. Jeho povinností bylo válčit, ne přemýšlet, proč se válčí a jak válku ukončit, neboť válka byla jeho život a svůj život musel už se ze své podstaty a pudu sebezáchovy chránit. Tak zněla vojenská doktrína, on ji bude dodržovat a nikdy ji nebude zpochybňovat.
Rozhodnutý napnul hruď a zamířil ke kosmodromu, kde na něj čekal nádherný mohutný bombardér, dvě neutronové bomby na palubě. Jeho letka byla již dávno připravená. Stejně jako Rem Tallur připravená ničit.

*

Letová výška tisíc sto padesát dva metrů, rychlost pět set dvacet jedna kilometrů za hodinu. Radar ohlašoval asi stovku přibližujících se objektů. Bezpochyby šlo o Eihwokoo bojovníky, o ty roztomilé medvídky s křídly, kteří bojovali, aby zachránili sebe, své rodiny, děti, ženy…
Dost! To samé přeci dělali i lidé, přestože jim tahle planeta nepatřila. Vlastně ne, patřila jim. Patřila jenom lidem.
„Chlapci, za dvě minuty máme kontakt s Hejnem,“ (Hejno bylo ve vojenské hantýrce označení pro letku Eihwokooů), „kryjte mě. Prioritou je můj bombardér a jeho náklad, kterej nesmí vybuchnout jinde než nad vesnicí těch sráčů!“
„Jasně, Reme,“ všichni sborově zařvali do svých mikrofonů.
Rem se nepoznával. Ještě před nedávnem by tohle nikdy nevypustil z úst. Ale bojoval za vydobytí ztracené majestátnosti Olympie, bojoval, aby ji lidstvo získalo zpět. Vzpomněl si, jak jim generál ukazoval špionážní holografie jejich původního světa. Byla z něj průmyslová kolonie. Místo krásných širokých plání a barevných listnatých lesů všude jen tovární komplexy, kde lidé otročili za těch nejhorších možných podmínek.
Bojoval, aby je zachránil. A národ Eihwokoo mu stál v cestě.
První ze stvořeníček, které se k němu s vyloženě nepřátelskými úmysly přibližovalo s kamenným kladívkem, rozstřílel na cucky svými laserovými paprsky. Odtrhnutá hlava mu narazila na ploché vertikální plexisklo kokpitu a potřísnila jej zelenou krví. Na malou chvíli Rem zíral do bolestí a hrůzou rozšířených velkých očí, volajících po spravedlnosti a ukončení utrpení.
Musel se rozesmát. Smál se jako člověk, z něhož se právě stala krvelačná zrůda.
Tohle bylo za tebe, Bobe, pomyslel si s divokým úšklebkem a bylo mu jedno, že věděl, že tohle by si Robert nikdy nepřál.

*

Jak rozkázal, dvě stíhačky s ním letěly v těsném šiku, zbytek eskadry znamenitě zaměstnával stovku létajících oživlých plyšových medvídků. Bombardér brzy bez problémů dorazil na místo určení a hladce ze sebe vyplivl dvě neutronové bomby.
Plavidla se stáhla, aby všechno z bezpečí zaznamenala. Hlavice dopadly přesně doprostřed vesnice Eihwokooů a v horizontálním okruhu padesáti kilometrů a polokruhovitém vertikálním okruhu, se středem v občině, o poloměru dvou kilometrů všechno živé bez výjimky zemřelo.
Rem mohl slavit velké splnění hned první mise. A taky že se náležitě radoval.
Nyní se však ještě musel vrátit pro svou letku a postřílet aspoň pár chlupatých okřídlených roztomilých medvídků…

*

Removi Tallurovi se narodil krásný syn. Po velice úspěšné, pětileté službě v armádě si vzal sličnou Doris, rozenou Nebullová, vysoko postavenou úřednici z Ministerstva války. Udělal tak radost sobě a hlavně matce. Když se však narodil syn, po dalších šestnáct let v sobě Rem dusil smutek. Ralphovi nikdy nesměl přijít stejný dopis jako jemu. A čím déle mohl sledovat synovo nadšení, když vyzvídal nová a nová dobrodružství, jež jeho otec zažil – obzvlášť při vyprávění o honbách za Eihwokooy, mu jiskřila očka –; tím více uvnitř smutnil.
Rem totiž nikdy nezapomněl na své prvotní přesvědčení a na lži, které posléze místo pravdy přijal, a které k němu již navždy přirostly jako zhoubný nádor. Rozhodně nechtěl, aby se to samé stalo se synem, nechtěl z něho mít nestvůru.
Proto rok co rok v nepřítomnosti Doris Ralphovi opakoval, že jestli mu po dokončení školy přijde povolání do armády, za žádnou cenu na něj nesmí odpovědět. Že dokud bude Rem živ, nedovolí, aby se ze syna stal voják.
Jenže s přibývajícím chlapcovým věkem Ralph chtěl válčit čím dál víc. Tajně se těšil na chvíli, kdy obdrží dopis.
Vlastně se toho nemohl dočkat.
A právě na jeho šestnácté narozeniny, zrovna když byl otec ve službě a matka zavřená někde na Ministerstvu v kanceláři, přišel mu vysněný dopis. Byl povolán do armády.
Rychle si zabalil, a jakmile se měl k odchodu, bouchly dveře. Rem se vrátil z práce o mnoho dříve, protože zrušili misi, jak volá do chlapcova pokoje. Ralph pochopil, že jestli chce neprodleně bojovat za záchranu Olympie, za znovuobnovení její majestátnosti, nejdříve bude muset odstranit jistou překážku. Speciálně pro tu chvíli sestrojil jednorázovou amatérskou laserovou zbraň. Totálně primitivní a s mnoha nedostatky, ovšem svůj účel splní jistě dokonale.
Napřáhl ruku s pistolí. Hlaveň se vůbec netřásla. Byl voják.
Bojoval pro záchranu Olympie a jejího lidu. A jeho otec, Rem Tallur, prostě pouze stál v jeho cestě.
Zavolal: „Tati? Pojď, prosím, sem.“