V náruči Obránců

Anotace: Pokračování povídky Pád Obránců...

Sbírka: Obránci

První týden na zámečku byl hotové utrpení. Než jsme plně zprovoznili obě místnosti a kuchyň, spávali jsme na zemi jako zvířata a jedli suchý chléb a ovoce. Teta nás zásobovala pracovními nástroji jako jsou kladiva, dláta, pily nebo sekery, potravinami a po malých dávkách také léky a obvazy. Druhého dne jsem od ní vyprosila i deky a nějaké náhradní oblečení, protože mnozí z nás byli ošklivě potrhaní. Nakonec mi teta dala i nějaké peníze, abych si další věci nakoupila sama, ona už by byla nápadná.
Dny byly naplněny prací a péčí o nemocné (mezi něž jsem se také počítala), noci vyprávěním historek a neklidným převalováním z jednoho boku na druhý po dřevěné podlaze. Noci však pro mne byly naplněny i něčím příjemným. Akill uléhal vždy vedle mne, hladil mě po pažích a hypnotizoval svým ledově šedým pohledem. Byl úchvatný, krásný, dokonalý.
Během toho týdne jsem nemohla pomáhat s pořádnou prací, tak jsem se rozhodla, že budu užitečná jinak. Znovu jsem svázala vlasy do copu a vydala se do vesnice. V krámě jsem za zlatou minci nakoupila pevnou látku, jehly a klubko niti. U kováře jsem pak získala pěkný ostrý nůž. Kovář byl vydřiduch a chtěl na cizí holce vydělat, ale já jsem mu to neusnadnila. Ne že bych se nějak vyznala v ceně železa, obvyklých odměnách za řemeslné zpracování nebo hodnotě perfektního ostří, ale hádala jsem se jako pes o každém z těch vlivů na finální cenu mnou vybraného nože. Tvrdila jsem, že ocel není prvotřídní, že řemeslník o pár vesnic dál pracuje za poloviční peníze a na ostří jsem samozřejmě viděla přinejmenším dvě vady.
Umluvila jsem ho, aby o třetinu slevil, přesto se mi zdálo, že se tváří až moc spokojeně, když jsem odcházela. Napadlo mě, že kdyby se něco zvrtlo, kdyby se provalilo naše krytí, mohla bych tu příště stát jako nepřítel a ten jeho spokojený úsměšek mu vyříznout z obličeje. Sama jsem se lekla, jak živě a s jakým potěšením si to představuji. Raději jsem přidala do kroku a myšlenky vrátila ke svému dnešnímu úkolu.
Rázovala jsem si to prašnou cestou zpět k zámečku, a rozhlížela se kolem, kde se na loukách suší seno. Měla jsem v plánu ho použít… vždyť i ta zvěř lehává na slámě.
Do večera jsem měla ušitou první matraci. Vypadala hrozně. První pokus se nikdy nepodaří. Často ani ten druhý, ale to mě čekalo až později. Teď jsem si marně lámala hlavu, kam budu ukládat ten svůj předražený nožík… tedy nožík bych mu asi říkat neměla. Vždyť jeho ostří mělo dobře pět palců a s rukojetí z leštěné červené kůže vypadal vyloženě nebezpečně. Proč mě to nenapadlo už ve vesnici? Takovouhle věc přece nemůžu nosit jen tak za pasem. Nakonec jsem se musela znovu v duchu okřiknout a vrátit se k praktickým záležitostem. Co s tou první matrací?
Po dlouhých úvahách jsem ji nabídla Darji, podsadité, ale silné ženě, které se rána utržená v boji špatně hojila. Dostal se jí tam zánět a bohové vědí co dalšího, při té pekelné cestě v kleci. Připadalo mi správné, aby jí připadlo jisté pohodlí.
Co jsem se dozvěděla z historek, které jsem měla možnost vyslechnout, byla Darja nepostradatelným členem Obránců. Kromě toho, že dohlížela na chod kuchyně, byla i mistrem lukostřelcem a porodila pět silných dětí. (Které vyrůstaly mezi Obránci, avšak při tom masakru padly.) Byla neuvěřitelně silná. Já bych se určitě už dávno sesypala.
Ačkoli to na sobě téměř nedala znát, myslím si, že mi byla za matraci vděčná. Z tvrdého ležení musela být celá dolámaná. Měla tu smůlu, že její zranění zasáhly především nohy, takže se pro bolest téměř nemohla zvednout.
Darja mi následujícího dne s výrobou matrací pomáhala. Asi to bylo lepší než nedělat nic. Společnými silami jsme toho dne stvořili další tři měkká ležení. Další tři Obránci na mě začali pohlížet s jistou náklonností. Nebylo to extra krásné, ani pohodlné poležení, na těch našich matracích, ale lepší než nic. A tak to šlo dál, dokud se mi rány po útoku harpie dokonale nezacelily.
Překvapilo mě, jak to šlo rychle. Nevěřila jsem, že by takové zázraky dokázaly sebelepší léky nebo bylinky. Všechny masti, čaje, sirupy a obklady připravovala Nikola. Začala jsem ji podezřívat z čarodějnictví. Ale ne ve zlém! Bez jejího umění bychom byli jen hromádka neužitečných mrzáků. Vrtalo mi hlavou, co ještě svými kouzly dokáže. Určitě to nebude taková ta vědma, co jsem ji poznala u Akilla…
Bohové, to bylo v sídle Obránců jen před dvěma týdny. Připadalo mi to jako celá věčnost. Dvoutýdenní věčnost ve strachu a bolesti.
Stála jsem u jednoho z vylomených oken a dívala se do dopoledního slunka. Chlapi už před pár dny začali s kácením stromů za zámkem a teď nakládali první várku holých kmenů na vůz. Nedělali to jen tak pro nic za nic. Samozřejmě na tom stálo naše krytí. Teta vyjednala obchod s majitelem nedaleké pily, takže za každý čerstvý strom dostaneme krásně opracované fošny, prkna a laťky. Podle potřeby. A jak jsem od kohosi zaslechla, chlapci si přitom zase protáhnou ztuhlé svaly. Obdivovala jsem, kolik v těch lidech kolovalo energie a odhodlání.
Následujícího dne se mělo začít s opravou kuchyně, alespoň se o tom ráno mluvilo. Pustila jsem se tedy do vyklízení tohoto „srdce domu“. Staré nádobí jsem skládala do chodby, práchnivé dřevo ukládala ke krbu v salonu. Děkuji všem bohům, že podlaha v kuchyni byla kamenná, kdybych musela vytrhávat prohnilé desky, nebyla bych se do té práce tak nadšeně hrnula. Stačilo, že jsem musela rozštípat starou kredenc, police ze stěn a dvě truhly, ve kterých se ještě válely zbytky plesnivé mouky. Šlo to vlastně celkem snadno, ale prach zvířený mým pohybem mě dusil. Po poledni, když jsem zasedla s ostatními k jídlu, už mi zbývalo jen vyčistit obrovskou starou pec.
Hladově jsem ukusovala chleba, když mi na rameni přistála Akillova ruka.
„Scaro, zachránila jsi nás všechny ze zajetí, získala jsi pro nás útočiště a teď nám ze všech sil pomáháš. Myslím, že je na čase, abych se tě znovu zeptal: Chceš být jednou z nás? Chceš se stát Obráncem?“
Tentokrát jsem nepochybovala. „Ano,“ odpověděla jsem jasně a nahlas „chci být jedním z Obránců.“ Akillovi se v tváři na okamžik objevila úleva a radost.
„Skvěle. Od tohoto dne jsem tvým mistrem, naučím tě boji se zbraněmi. Budu i tvým patronem a zajistím, abys měla ty nejlepší učitele i v ostatních oblastech bojového umění Obránců.“ Lidé, kteří byli svědky této události, souhlasně mručeli. Nikola mě povzbudivě poplácala po zádech.
Poděkovala jsem. Pokleknutím vyjádřila svoji pokoru a pak raději zmizela zpátky ke své práci. Do večera se kuchyně téměř leskla. Zkusila jsem roztopit v peci, ale kouř se vevalil dovnitř a oheň udusil. Na čištění komína už jsem vážně neměla sílu, tak jsem se zašla umýt a myslela jen na okamžik, kdy zavřu oči.
Našla jsem své místo na spaní, složila se na matraci a čekala, kdy zase ucítím jemné Akillovy doteky. Usnula jsem dřív, než jsem se dočkala.
Ráno mě vzbudila Darja. Akill vedle mne neležel. Protáhla jsem se a slepenýma očima zamžourala na Darju. Dozvěděla jsem se, že Akill chce začít s výcvikem už dnes, nejlépe okamžitě. Poprosila jsem tedy Darju, ať se nějak postará o ucpaný komín v kuchyni a vydala se hledat Akilla.
Seděl v salonu nad nějakými plány.
„Ahoj Akille!“ pozdravila jsem.
Usmál se, podal mi jablko a naznačil mi, ať se někde posadím a počkám na něj. Diskutoval s Nexem jakousi technickou zapeklitost, jíž jsem vůbec nerozuměla.
Když jejich jednání skončilo, vzal si mě Akill stranou, pohladil mě po tváři a s vážným výrazem mi vysvětlil, že je tradicí, aby nováček oslovoval svého učitele pouze titulem Mistr. Byl to jen detail, přesto předznamenával řád věcí budoucích. Žák vždy uposlechne svého mistra. Výcvikový den nekončí, dokud to mistr neřekne. Mezi mistrem a žákem není žádný osobní vztah.
A tak jsem se začala učit, jak být Obráncem. Každý den lekce v boji se zbraní, práce pro společnost a další lekce v některém z tajemných Obranářských umění. Jednou jsem se učila naslouchat zvukům kolem sebe, podruhé neslyšnou chůzi, pak boj beze zbraní, rovnováhu a další a další… Večer, když jsem přicházela za Akillem, aby mne uvolnil z výcviku, vyprávěl mi příběhy z historie Obránců.
Jeden z příběhů zněl asi takto: >Už je tomu stovky a stovky let, co se ve městě Orianrose narodil chlapec jménem Jasson. Z chlapce vyrostl statný bojovník, který válčil ve jménu svého krále Belhira. Byla to ošklivá doba. Věčné bitvy, nekonečné řady mrtvých a nepřeberné množství mrzáků bylo to, čemu se říkalo nekompromisní politika. Po dlouhých letech, kdy Jasson proléval svou krev v nesmyslných potyčkách, udeřil na město Orianrosa dobyvačný generál Muhawet. Armáda krále Belhira byla téměř dokonale rozprášena. Belhir se vzdal trůnu ve prospěch Muhaweta a následně byl popraven. Muhawet zavedl ve městě i říši politiku teroru. Nebyl to velký rozdíl proti minulému stavu. A tak obyvatelé Orianrosy hladověli, platili přemrštěné daně a třásli se o své životy.
Jasson se na takový stav věcí nemohl dívat. Cosi v něm se začalo bouřit. V tichosti, den za dnem, sbíral další odbojné muže a ženy, až jich jednou bylo dost. Začali útočit na Muhawetovy jednotky, pobíjeli výběrčí daní, a vůbec stali se tak nebezpečnými, že Muhawet opustil město a stáhnul se do bezpečí své říše. Své vojáky však nechal v dobyté Orianrose. Boj mezi muhawetovci a jassonovci se stal veřejným tajemstvím.
Jasson a jeho lidé neměli na růžích ustláno. Museli se skrývat nebo bojovat ve dne v noci, bez odpočinku, v neustálé nejistotě. Stáhli se tedy na opevněné sídlo bývalého krále Belhira a své výpady organizovali odsud. Než na to muhawetovci přišli, bylo sídlo už nedobytné.
Trvalo velmi, velmi dlouho, než se Jassonovi podařilo město zcela osvobodit. Stálo to moře krve a slz.
Jasson byl náhle v pozici, kdy se sám mohl stát vládcem města. Odmítl však takové lákadlo. Věřil, že městu má vládnout potomek krále. Jeden králův levoboček skutečně ve městě žil a byl dokonce vychováván mezi Jassonovými lidmi. Tomu chlapci bylo tehdy čtrnáct let.
Vše šlo vcelku hladce, dokud král-chlapec nezačal ze svého náročného úřadu bláznit. Viděl nepřátele všude. Každý byl podle něj zrádce. A mladý král žádal po Jassonovi, aby domnělé zrádce pronásledoval a zabíjel. Pak téměř vyhlásil válku jedinému přátelsky smýšlejícímu vladaři sousední země. Jasson tehdy odmítl vytáhnout se svými lidmi do boje. Mladý král se rozzuřil a postavil Jassona i všechny jeho následovníky mimo zákon.
Každý ve městě však věděl, komu vděčí za svobodu i holý život, a tak Jasson nikdy nebyl šíleným králem dopaden. Jasson už nikdy neválčil, vždy jen bránil svou rodinu, své město a Orianrosský lid. Jassonovým lidem se začalo přezdívat Obránci.<

Jednoho večera mi Akill vyprávěl jiný příběh. Příběh o světlovlasém chlapci s ledově šedýma očima. A nebyl to pěkný příběh. Byl plný násilí, utrpení a zoufalství. Jak však Akill pokračoval ve vyprávění, mluvil o dřině a zabíjení, ale také o bezpečí, lásce a naději. To, co mu Obránci dali, dokázalo zhojit mnohé šrámy na jeho mladé duši.
Do očí se mi draly slzy. Uchopila jsem Akillovy dlaně do svých a něžně mu je líbala.
„Ach Scaro!“ zasýpal Akill, jemuž neradostné vzpomínky také vehnaly slzy do očí. „Nečekal jsem, že mohu poznat ještě více lásky. Toužím po tobě holčičko.“ Zašeptal mi do vlasů.
Roztála jsem v jeho náruči. Slíbal mi slzy s tváří, tisknul mě k sobě a já ztrácela dech. „Také tě chci Akille. Toužím po tvých dotecích, po polibcích, po tobě celém.“
Topila jsem se v jeho očích, které se leskly něhou a vzrůstající vášní. Nabídla jsem mu rty k polibku. Vzal mě do náručí a svět přestal existovat. Byl jen on, jeho paže, jeho krásná tvář a zběsilý tlukot našich srdcí. Odnesl mě někam pryč. Někam, kde jsme byli jen my dva a nekonečné hvězdnaté nebe. Položil mne na trávu a dlouho, snad celou věčnost, se na mě díval. Pak mě začal svlékat. Knoflíčky šatů a košile, šněrování sukně, se vším si dával na čas. Hýčkal každý kousek odhalené kůže.
Pak se sklonil a políbil mne na čerstvě zahojené jizvy. Bradou zavadil o má prsa a já zavzdychala slastnou nedočkavostí.
Líbal mě všude, šílela jsem. Vzpínala jsem se k němu a prosila, ať už si mě vezme. Ve vlhkých očích se mi odrážely hvězdy, já však viděla jen jednu jedinou – jeho. Konečně se začal svlékat a já mu netrpělivě pomáhala.
Byla to noc, kdy jsem prožila ty nejkrásnější, nejsladší a nejvášnivější sny svého života.

Toho dne se slunce vynořilo z mlhy, jako spáč, který zvolna procitá ze sna. Ve větvích stromů se probudili ptáci a pozdravili svítání svým zpěvem. Všechno bylo krásné, něžné, optimistické. Krásné a něžné bylo i mé probuzení. Vlahý polibek na obočí a pohlazení po tváři. Stejně jak slunce zalilo svou září celý svět, prozářil můj svět obraz krásné Akillovy tváře.
„Dobré ráno drahoušku,“ zašeptal „jak se cítíš?“ Vztáhla jsem k němu ruku a rozcuchala mu vlasy. „Báječně!“ odpověděla jsem také šeptem. Kolem se začali probouzet další lidé.
Akill mi pomohl vstát a tak jsme se v rychlosti ztratili z místnosti. Jen co jsme se ocitli pryč z dohledu, prudce mě objal a horce políbil. Ovinula jsem ruce kolem jeho krku a topila se v tom sladkém okamžiku.
„Nevím jak přežiju další den.“ Zavzdychal mi do ucha.
Ano, dohodli jsme se, že před ostatními svůj vztah prozatím utajíme. Akill je můj patron a bojový mistr, nemůže být zároveň i mým milencem. Za pár okamžiků, až zazvoní kuchyňský zvon a sezve všechny k snídani, zmizí mezi námi milostné pouto. Do noci zase budeme jen mistr a žák.
Zhluboka jsem vdechla jeho vůni. Tu omamnou vůni jeho kůže do smrti nezapomenu. Vrátila jsem mu polibek a zvolna spustila ruce. Zvon zazněl.
„Mistře!“ sklonila jsem hlavu a odspěchala se umýt a najíst. Jeho pohled jsem cítila v zádech ještě hodnou chvíli.
Studená voda mě probrala ze snění. Opláchla jsem si obličej a paže, v rychlosti si pročesala vlasy a ke snídani dorazila zároveň s Nikolou. Měla ve tváři roztomilý ruměnec. Všimla jsem si, že nenápadně sleduje Nexa. Že by i ona trávila noc v mužném objetí? Opatrně jsem se jí na to zeptala: „Nexo se ti stále líbí? Proč jste se vlastně tehdy rozešli?“ Měla jsem pocit, že si mě Nikola všimla až teď.
„Scaro! … ehm… promiň, na co ses to ptala?“ Ruměnec ve tváři ještě ztmavl. Musela jsem se začít smát.
„Ptala jsem se, proč jste se s Nexem rozešli… a vidím, že jste se zase dali dohromady, není-liž pravda?“
„Pššt!“ Nikola mi přikryla dlaní ústa. „Nechci, aby se o tom mluvilo.“ Slíbila jsem jí, že o tom pomlčím. A taky jsem ji upozornila, jak báječně se to dá vyčíst z její rozzářené tváře. Na to mi ona odpověděla, že i mě podivně jiskří oči. Jen jsem přikývla a obě jsme se rozesmály. Připadalo mi, že jsme jak malé holčičky se svým prvním velkým tajemstvím. Na dané téma jsme však s Nikolou už nepromluvily ani slovo.
Pak začal další den výcviku. Dnešní lekce se ujal Marek a učil mě umění skrývání. Jak splynout se stíny, jak vidět a využít sebemenší úkryt, jak se plížit, jak nebýt vidět… Bylo to náročné a já měla dojem, že to nikdy nemohu zvládnout. Před polednem Marek prohlásil, že základy snad chápu, a tak že se naučím něco v praxi. Odešli jsme hlouběji do lesa. Marek mi dal úkol. On se bude skrývat, vždy tak, aby mě dobře viděl, a já jej musím objevit. Pokud se mi to do setmění nepovede, strávím noc sama v lese a budeme pokračovat následujícího rána. Pak se otočil, třemi rychlými skoky se dostal z mého dosahu a zmizel za jedním kmenem. Rozběhla jsem se za ním, ale za kmenem, kde jsem ho viděla zmizet po něm nebylo ani památky. Takže, co mě to vlastně učil o skrývání?
Dívala jsem se do stínů, naslouchala hlasům lesa, hledala každý úkryt, kam by se tak velký chlap jako Marek mohl vměstnat, ale den se překulil přes poledne, zlatý odpolední žár začal chladnout a já se nedostala dál než k postřehnutí letmého pohybu mezi stromy. Navíc jsem měla pocit, že jsem se dokonale zamotala a ztratila se.
Vzpomněla jsem si na dětské pohádky. Děti se ztratily v lese, vylezly na strom a našly cestu. Budiž, na každém šprochu pravdy trochu. Protáhla jsem se, vyhlédla si jeden strom s nízkými větvemi a dala se do šplhání. V rukou jsem ještě zdaleka neměla takovou sílu, jakou bych potřebovala, ale měla jsem sílu odhodlání a ta mě nakonec dostala nahoru.
Strom byl bohužel příliš nízký, než abych našla správný směr k zámečku. Zato jsem dole pod sebou zahlédla Markův stín. Neustálým opakováním si zásad skrývání jsem si hned uvědomila, jak splynout s větvovím kolem sebe. Marek zmizel v dlouhém stínu za keřem. Odtud shora jsem matně viděla jeho přikrčenou postavu. Opatrně jsem se začala spouštět dolů a stále se snažila být neviditelná. Pak, v místě, kde jsem tušila Markův slepý bod, jsem přeskočila na větve blízkého stromu. Okamžitě jsem zrakem vyhledala Markův úkryt. Jestli si mě všiml, měl by se teď přesunout jinam, jsem mu příliš blízko. Žádný pohyb jsem však nepostřehla, proto jsem se spustila až na zem, kde jsem napodobila Markovu přikrčenou polohu. Ano, teď se Marek zvedl a změnil stanoviště. Bylo to rychlé, velice rychlé. Pohotově jsem se rozhlédla, kudy vede nejlepší trasa k jeho současnému úkrytu. Pokud mě nemá zahlédnout, aby mi zase nezmizel, musím se protáhnout za hromadou klestí, oběhnout ho zprava a využít tak možného oslnění sklánějícím se sluncem. Vyrazila jsem.
Zdálo se mi, že jsem vše provedla perfektně. Když jsem však vpadla do místa, kde měl Marek být, civěla jsem jen do prázdna.
„Výborně. Vidím, že se učíš rychle.“ Ozvalo se pár metrů za mými zády. „Pro dnešek toho necháme. Vrátíme se.“ Marek vykročil pevným krokem a vůbec nezapochyboval o směru. Tuhle schopnost orientace bych se také potřebovala naučit.
Zanedlouho jsme se objevili na proseku za zámečkem. Muži tam právě opracovávali nové okenice do dalších pokojů. Vzduch naplňovala vůně čerstvého dřeva. Poděkovala jsem Markovi za dnešní lekci a zamířila si to ke kuchyni. Za celý den jsem už měla pořádný hlad. Vyfasovala jsem misku husté polévky a s chutí ji spořádala. Do kuchyně se začali trousit další hladoví lidé. Zvedla jsem se tedy a vyrazila hledat Akilla. Ještě byl čas na trénink boje se zbraní. I když já se zatím nedostala dál než k boji s dřevěným mečem. Darja mi poradila, že pracuje na střeše. Dala jsem se tedy po schodech vzhůru.
„Stýská se mi po jedné malé ještěrce. Kde se touláš, zvířátko?“ ozvalo se z jednoho temného kouta. Stála jsem na půdě mezi horou prachu a červotoči prožranými trámy a rozhlížela se, kde uvidím někoho pracovat. Akillovy ruce mě ovinuly kolem pasu a jeho rty se měkce přitiskly k citlivé pokožce pod uchem.
„Chci se cvičit v boji, mistře.“ Odpověděla jsem mu roztřeseným hlasem.
Akill pohlédl k zapadajícímu slunci a zeptal se: „A máš na to ještě dost sil?“
Přikývla jsem. Stálo mi to za každé vysílení. A tak jsme se vrátili dolů, vzali své cvičné dřevěné meče a až do úplné tmy trénovali obrané pozice.
Dnes mi Akill nevyprávěl žádný příběh. Tisknul si mě k sobě, líbal mou tvář a šeptal, že kvůli mně ztratil rozum. Pak mě opřel o zeď, vykasal mi sukni a tak, jak jsme tam stáli, do mě vstoupil. Objala jsem ho nohama a nechala se unášet jeho silou. Líbala jsem ho, chutnal slaně.
Když jsme se později plížili na svá místa ke spaní, neměla jsem sílu vůbec na nic. Jen se svalit a usnout. Ulehli jsme, zas jeden těsně vedle druhého. Akill vpletl prsty do mých vlasů a hrál si s nimi. Usnula jsem s pocitem neskonalé něhy.

Venku pršelo. Já už tři hodiny balancovala na kamenné balustrádě a chodila po úzkém zábradlí sem a tam. Od všech pádů už jsem byla celá dotlučená. Naštěstí jsem ještě nespadla tak, abych si nějak víc ublížila. A to jsem měla v nejvyšším místě svého pochodu pod sebou dobře sedm metrů hloubky. Pud sebezáchovy mě vždy srazil na tu správnou stranu.
„Scaro, máš tady návštěvu!“ ozval se čísi hlas odspodu, od vstupních dveří. Omluvila jsem se tedy svému dnešnímu učiteli a sklouzla po zábradlí na odpočívadlo a pak seběhla dolů do haly. Tetička stála za dveřmi a vyklepávala vodu ze svého kabátu.
„Díky Filipe,“ prohodila jsem a už se vítala s tetičkou. Ta velice chválila práci, kterou jsme tu odvedli. Stačilo pár týdnů a zámeček už nevypadal jako úplná ruina. Sama jsem se divila tomu, jak jsou Obránci zruční.
„Něco pro tebe mám, děvenko. Překvapení. Pamatuju si, cos mi vyprávěla, když ses u nás prve ukázala…“ pak sáhla za sebe a podala mi tenký dlouhý předmět, zabalený ve voskovaném plátně „Je to ten tvůj slavný Sekáček?“ a usmála se.
Ano, byl to on. Kouzelná zbraň, která mi zachránila kůži. Měla jsem ohromnou radost. Zatáhla jsem tetu do kuchyně, která teď byla (mimo kuchaře) prázdná. Musela mi vyprávět, jak Sekáček od vojáka získala.
„Ale to bylo snadné!“ smála se teta „Ten tvůj obávaný voják se v hospodě opil jak zákon káže, ale neměl na zaplacení. Tak tam nechal tuhle halapartnu jako záruku. Jenže druhý den stále neměl na zaplacení a třetí den ho někdo přijel vystřídat. Takže Sekáček zůstal v hospodě. A hospodský by raději viděl peníze než sebekrásnější zbraň. Šel si postěžovat starostovi a já to s chutí vyřešila, ke spokojenosti všech.“
„Ty jsi báječná teto!“ Svírala jsem Sekáček v rukou a oči mi zářily nadšením. Nechala jsem nám uvařit konvičku čaje a dlouho si s tetou povídala. Pak jsme se rozloučily, ona se musela vrátit do vesnice a já k výcviku.
Rychle jsem přeleštila Sekáček kusem hadru a vyběhla po schodišti k cvičné balustrádě. Můj učitel už tam nebyl, ale to mi nepřekáželo. Vytáhla jsem se na zábradlí, vyrovnala rovnováhu a zase začala rázovat sem a tam. V nižších úrovních jsem k pochodu přidala naučené bojové pozice a spadla jsem jen párkrát.
Zrovna jsem zkoušela široký sek obloukem, když se za rohem vynořila Nikola. Zastavila se a chvíli se dívala na mé počínání. Pak si vzala jeden z dřevěných mečů a vytáhla se na balustrádu ke mně.
„Do střehu!“ zavelela s úsměvem a takovou rychlost, s jakou mě poslala k zemi, jsem si neuměla ani představit. Byla to výzva. Vrátila jsem se na úzké bojiště. Tentokrát jsem si dávala lepší pozor a spadla až po třetím výpadu. Nikola mi prozradila, co dělám špatně a tak jsem se do boje pustila znovu. Mezi tím, jak mě otloukala, jsem jí stačila vylíčit, jak jsem ke zbrani přišla. Když jsem vyprávěla o jisté samostatnosti Sekáčku při boji s útočníky v Orianrose, přikývla a vysvětlila mi, že to co držím v ruce je osobní zbraň Jassonova vnuka. Jeho bojový duch, když opouštěl umírající tělo, vpil se do zbraně. Obvykle je však pro ty, kdo jí chtějí užívat, příliš těžká. Tak to mám sakra štěstí, pomyslela jsem si.
Později, když už jsem se cítila jako jedna velká modřina, jsem poděkovala Nikole za její čas a umění a vydala se opět hledat Akilla. Na další boj už jsem neměla ani pomyšlení. Poprosila jsem jej tedy, ať mě naučí správně o Sekáček pečovat. Dřevěné meče údržbu nepotřebovaly, s oduševnělou halapartnou tomu bylo jinak. Akill mi trpělivě vysvětloval co a jak, až najednou zase skončil den.
Rozloučila jsem se s Akillem dlouhým objetím a vydala se na kutě. Už jsme nespávali všichni v jedné místnosti. Já, Nikola a Darja jsme měly vlastní komůrku, kam jsme se ukládaly ke spánku. Sekáček jsem uložila vedle své matrace, tak abych jej snadno našla i po tmě. Podle všeho je to nejlepší způsob jak být připraven ve dne v noci.
Zrovna tehdy se mi začaly zdát zvláštní sny. Nebyly to takové zmatené nesmysly, jaké sny obvykle bývají. Byly to zcela jasné příběhy. Jako náhled do cizích životů. A já věděla, komu ty životy patřily. Byly to osudy mých předchůdců, těch, kteří nosili Sekáček a bojovali s ním za mír a svobodu Orianrosy.
První z těch snů byl o mladém mágovi. V období, kdy Orianrosu obléhala horda smrdutých skřetů, byl Mág jen obyčejným kouzelníčkem, spíš jen užitečným šaškem. Pak se náhodou dostal do prudké potyčky mezi Obránci a královskými vojáky. Starý nositel Sekáčku padl a Mág, ve strachu o svůj krk, sebral jeho zbraň. V prvním okamžiku, kdy se jeho magický potenciál setkal s duchem Sekáčku, zaplavil Mága strhující pocit síly a moci. Jediným gestem vytvořil bojové kouzlo a královské vojáky omráčil. Obránci, vida, že Sekáček tak ochotně přijal Mága, vzali mladíka k sobě.
Mág prošel podobným výcvikem, jakým procházím nyní já a stal se tím, kdo skřety od města odehnal. Trvalo to téměř celý rok. Každodenní šarvátky, politikaření a smrt na každém kroku. Mrtvoly byly páleny na velkých hranicích, ranění naříkali v ulicích a voda páchla hnilobou. Skřeti své mrtvé házeli do potoků proudících do města, několikrát se jim podařilo i otrávit studnu tím, že do ní naházeli kusy padlých bojovníků.
Mág každý den vysílal očistná kouzla na kádě s vodou pro Orionrosský lid. Každý den svými kouzly masakroval nekončící přívaly obludných skřetů. A téměř každý den odháněl posly různých vladařů, kteří jej lákali do svých služeb. Nebylo odpočinku, nebylo bezpečí. Sekáček se stal nástrojem Mágovy slávy. Nikdo se k němu nepřiblížil s vražedným úmyslem, zbraň svého nositele ochránila. Propůjčila mu tolik síly, že nakonec vytvořil rozsáhlé kouzlo smrti a skřeti, kteří neutekli, se na místě proměnili v prach.
Sekáček se však stal i nástrojem Mágovy zhouby. Jednoho dne, když Mág trávil čas v náruči své milé, poznal v jejích očích zradu. Král jí uplatil, aby Mága otrávila. Sekáček v Mágových rukou zavibroval. Náhle, aniž by to záviselo na Mágově vůli, zabodl ostří zbraně do dívčina hebkého těla.
Když si Mág uvědomil, co právě provedl, začal hořce naříkat. Vrátil Sekáček Obráncům a odešel. V zoufalství se pokusil dostat ke králi a pomstít se mu za ztrátu milované ženy. Nedokázal však projít přes stráže. Jak jeho život vyprchával na kamennou dlažbu královského paláce, vyprchal i můj sen a rozplynul se v nové ráno.
Mágovo zoufalství mi ještě proudilo v žilách, když jsem se Akillovi nahlásila k dalšímu dnu výcviku. Měl to být jeden z posledních dní tady na zámečku. Už nebyl nikdo, kdo by si ještě musel léčit rány nebo nabírat síly. Akill mi prozradil, že večer se rozhodne, co se bude dít dál. Mezi Obránci vyvstaly dva názory, kam by naše budoucnost měla směřovat. Jedni se chtěli vrátit do Orianrosy, obnovit sídlo a dál se věnovat údělu obránců města.
Druhým v těle vřela touha po pomstě. Vergil by měl zaplatit za to, co provedl. A kdo ví, třeba jsou naši druzi stále naživu, třeba trpí v hradních kobkách. Zvítězíme nebo padnem, zněla jejich výzva.
Měla jsem celý den na to, abych o nastalé situaci přemýšlela. Cvičila jsem se v boji se Sekáčkem. Akill uznal, že když si zbraň už podruhé našla cestu do mé ruky, měla bych ji bezchybně ovládat. Bylo to vcelku snadné. Duch zbraně našel to nejlepší, co se ve mně skrývalo a vytáhl to na povrch. Já jsem si však už uvědomovala, že je to právě zásluha tohoto úžasného nástroje.
Každý pohyb, který jsem provedla se zdánlivou lehkostí, jsem si pečlivě ukládala do paměti. Byla jsem si až bolestivě vědoma toho, že Sekáček můžu během okamžiku ztratit a bez jeho vedení bych byla tragicky bezbranná. Jako batole. Určitě se budu muset naučit zacházet i s nožem.
Vlastně mi na přemýšlení o večerním rokování skoro nezbyl čas. Když už se našel okamžik a já mohla uvažovat, která z cest je správná, cosi mi našeptávalo, že to je ta krvavější. Přísahala bych, že to byl hlas Sekáčku.
Odpoledne už značně pokročilo, když jsem si to uvědomila. Čím jsem si byla jistější v zacházení se Sekáčkem, tím víc jsem toužila po prolití nepřátelské krve. Ta zbraň ze mě dělala maniaka. Někde uvnitř jsem musela mít zárodek vraždícího šílence. Konec konců, jednoho muže už jsem chladnokrevně zabila.
Při tom pomyšlení se ve mně sevřely vnitřnosti. Požádala jsem Akilla, aby mi dal jinou práci. Nechtěla jsem tu zbraň držet už ani minutu. Svolil a poslal mě naplnit vaky na vodu.

Přípravy na odchod už byly téměř dokončené. I když se stále nevědělo kam naše kroky zamíří. Hlasování však nebylo tak bouřlivé, jak jsem se obávala.
„Já jsem pro to, vrátit se do Orianrosy. Jsme přeci Obránci! Musíme bránit město.“
„Jak chceš něco bránit? Je nás jen pár! Copak jsi neviděl? Všichni padli – doma NIKDO NEPŘEŽIL!“
„Proto se chceš rozběhnout vstříc jisté smrti?“
„Jo! Chci běžet za Vergilem a pomstít se mu za ten masakr! Copak můžu bránit město, když neubráním vlastní kamarády? Když se je ani nepokusím zachránit?“
„Jsi blázen! A já nejspíš taky. Tak dobrá – Kdo je pro pomstu?“
Zvedl se les rukou, kterým se jak ozvěna nesly výkřiky „Já!“ – „Jdu do toho!“. Byla to jasná převaha.
Ti, kteří z nějakého důvodu s výsledkem hlasování nesouhlasili, mlčeli a vyměňovali si nervózní pohledy. Něco mě na nich mi nahánělo husí kůži. Budu si o tom muset s někým promluvit. Brzy.