Vampír

Anotace: Temný hrad je svědkem mnohých podivných událostí...a to ne jen upířích

Vysoké hory Transylnické skrývají mnoho záhad a nebezpečenství. Řekněme si to upřímně, hory tohle povětšinou dělávají s oblibou. Zapadlé kouty, do kterých má přístup snad jen rodilý horal, zvyklý na výkyvy počasí a velká převýšení, si prostě jen říkají o to, aby do nich zavítal nějaký ten zloduch, či příšera s nespočetným množstvím zubů. Samotní horští trollové, zde konají pravidelně soutěže ve vrhání kamenů z vysokých štítů hor, na nic netušící obyvatelé vesnic. „Tref si svoji vesnici a vyhraješ břidlici!“ toť jeden z důvodů, proč jsou hory tak často vyhledávaným místem pro povahy ve skrze zkažené.
V Transylnických horách ale existuje jistá výjimka. Jedná se o hrad na vrcholu jedné skály zvané „Zub Osudu“. Zlo na tomto místě bylo ještě dávno před tím, než se tu usídlil první zlomyslný tvor. Jen bozi vědí, proč pod tímto hradem vyrostla vesnice Krevnemajíce. Jen z těží by jste zde hledali nějakého turistu. Toto místo bylo totiž opředeno tolika pověstmi, že jen opravdový rek a hrdina, by si dovolil zavítat na toto místo.
Rodina Boučulů, zde sídlila po staletí, ovšem nikdo se už neodvážil zeptat, proč tu rodinu tvoří jeden „člověk“. Zde přichází i otázka, proč ten jeden člověk tvoří tuto rodinu už po staletí. Odpověď ovšem snese jen ten nejotrlejší z otrlých.

„Hanzi!“ ozval se řev rozsáhlými chodbami starodávného hradu jehož věž zdobil gargoyl s neobvyklým jménem Bzouk.
„No tak Hanzi! Kde si zašantročil ten můj plášť s červeným sametem?!“
„Dal jsem ho do čistírny sire!“
„U všech nemrtvých!“ vykřikl poděšeně malý muž s velice pobledlou pletí a tmavými, napomádovanými vlasy. „Kolikrát jsem ti říkal, že nesnáším, když se ke mně takhle přikradeš Hanzi?“
„Již dvacet tisíc tři sta třicetkrát sire!“
„A co z toho tedy plyne Hanzi?“
„Že mi chvíli trvá než si zvyknu na novoty?“ zkusil svou odpověď postarší muž s hrbem a s táhlou jizvou na holé hlavě.
„Tři sta let, Hanzi? Opravdu si nezvládneš zapamatovat jednoduché přání svého pána za tři sta let?“
„Někdy mi to trvá trochu déle sire,“ připustil postarší sluha.
„Dnes je veliký den, a můj oblíbený plášť je v čistírně. Co si jenom počnu?“
„Můžu říct slečně Odkápnuté, že chcete ušít nový sire.“
„To už si radši vezmu ten sto let starý. Slečna Odkápnutá by mi tam s radostí přišila ještě medvídky a kytičky. Stále nechápe že už nejsem malé upíře!“
„Nesmíte jí to mít za zlé. Vždyť teprve před šesti sty léty jste poprvé vylétl ze svého rodného hradu.“
„Někdy bych si přál, abych si sebou nevzal staré služebnictvo!“ řekl svou neuváženou tužbu mladý upír Heinrch Adelaid Bruno von Krucištajn-Boučula.
„Ještě že vás neslyšela slečna Odkápnutá.“
„Ale nech toho Hanzi. Víš že jsem to tak nemyslel. Jsem jen zkrátka nervózní. Baronka Tupá přijde už co nevidět a já nemám pořádný slušivý doplněk k mému hrůzostrašnému obleku.“
„A co se vám nelíbí na tom starém plášti?“
„To, že už vyšel z módy. A radši ani nezmiňuji, že jsou v něm díry po molech.“
„Tak já vám to vyspravím sire.“
„Zase budu vypadat jako nemajetný upír.“ Postesknul si Heinrich a složil ruce do klína. Jeho pokoj byl vyzdoben černým suknem a krajkami. Rakev byla opatřena mnoha kříži, tak jak to dnešní móda přikazovala a na lustru visel stroužek česneku tak, jak stálo v novém čísle časopisu „Vaše hrobka“, jehož byl předplatitelem.
Stařičký sluha Hanz vzal ze skříně obnošený kabát a vydal se do kuchyně, kde měl připraveny všechny věci, které věrný sluha potřebuje k dokonalému slouhování. V rodině už byl po celých tisíc let a sloužil už dědečkovi sira Heinricha. Jediným problémem bylo, že si nedokázal zvyknout na novoty, které začaly řádit mezi upírstvem.

V prostorné kuchyni, která připomínala spíše menší svatostánek, vařila žena ohromných proporcí, něco vysoce podezřelého v měděném kotlíku. Ve velkém topeništi hořelo několik ohýnků a dým stoupal ke sníženému stropu, odkud putoval do komína.
„Kde jsou jehly a nitě slečno odkápnutá?“ zeptal se Hanz, jenž se právě až strašidelně potichu dostavil do vývařovny.
„Potřebujete něco vyspravit pane Hanzi?“ zabasovala obří služebná, jíž se pod nosem rýsoval knírek, za který by se nemusel stydět ani stařičký armádní generál.
„Jeho hraběcí milost má potrhaný plášť. Pověřil mne, abych to napravil.“
„Jej!“ spráskla rukama slečna Odkápnutá a ze stropu spadl kus omítky.
„Můj malý Hajnrýšek potřebuje vyspravit plášť. Dejte mi to pane Hanzi, já mu na to našiju pár medvídků a bude vypadat jako nový.“
„Obávám se, že tentokrát o tuto službu požádal mne.“
„Ach tak! Tak stará ženská už tady není potřebná,“ ukápla ji slza, a menší povodeň vyplavila spadanou omítku na chodbu.
„Nic si z toho nedělejte slečno. Pán je dneska trochu nervózní.“
„To je tou mladou poběhlicí.“ Zavzlykala a sedla si na kamennou lavičku. Dřevěná by jen těžko unesla její rozsáhlou stavbu kostí a masa, všeobecně nazývanou tělo. I když v tomto případě by bylo lepší ji označit termínem kolos, či poslední z titanů (titánek).
„Takhle nesmíte mluvit o paní baronce. Může to být naše budoucí paní!“
„Já vím, já vím! Niť a jehly jsou v té horní polici nad dřezem.“ ukázala na malou kredenc zavěšenou skoro až u stropu s křížovou klenbou.
Hanz si tedy donesl vysoké štafle a začal se šplhat pro šicí potřeby. Nechtěl takovou titěrností obtěžovat slečnu Odkápnutou, která ještě stále vzlykala, nad neuvěřitelnou křivdou, jenž na ní byla spáchána.
Šikovný sluha byl během chvíle se vším hotov. Starý plášť se pod jeho bleskurychlýma rukama stal opět zánovním pláštěm. Ani jeden steh nebyl vidět a vše vypadalo v pořádku. V tu samou chvíli se ozvalo zaječení.
„Ah někdo zvoní. To bude určitě hraběnka. Běžte otevřít slečno Odkápnutá a já donesu rychle tenhle plášť panu Heinrichovi!“

Ve velkém sále, hořelo na tisíce svící. Ve velkém krbu praskal oheň a dlouhý stůl se prohýbal pod tácy s jídlem.
„Bude si panstvo přát k jídlu RH negativní, ročník 1623?“ zeptal se zdvořile Hanz mladého upíra.
„V téhle chvíli ještě pít nebudeme, ale děkuji ti! Tak jaká byla cesta, baronko?“
„Něco příšerného Heinrichu. Venku je strašné počasí a můj sluha celou tu dálku prokýchal. Ani jsem si pořádně ve své rakvi nezdřímla,“ řekla mladá černovlasá dívka. Modré šaty s mnoha sukničkami a s výstřihem jenž ponechával jen velmi málo prostoru pro představivost, dělaly z této ženy bohyni krásy a svůdnosti.
„To je mi líto drahá přítelkyně. Doufám, že se vám bude u mne líbit a že zde najdete i klid na svůj odpočinek.“
Do hradu uhodil blesk s ohlušující ránou.
„Co to je?“ vyděsila se mladá žena vamp.
„Ach…z toho si nic nedělejte. To je jen profesor Klugerstein. Zařídil si u mne jakousi laboratoř a experimentuje z něčím čemu říká…elektřina.“
„To je velice milé. Vy už jste si pořídil vlastního šíleného vědce?“
„Tak nějak drahá. Před měsícem u mě zaklepal a zeptal se mne, zda u mě může na jednu noc přespat.“
„A dál?“ zeptala se baronka, po chvilce ticha.
„Dál nic. Už tady přespává jednu noc, celý ten měsíc.“
„Aha,“ pokývala pobaveně hlavou. „Musím vám ale říct, že si vedete náramně. To jídlo na stole a všechno. Vypadá to opravdu jako u nějakých lidských šlechticů.“
„To zařídila má věrná služebná, slečna Odkápnutá.“
Mohutná hora v bílé zástěře, stojící opodál, se polichoceně zahihňala, až se začaly třást sklenice a lustry.


Příjemný večer pokračoval dále, v nenuceném hovoru a předstírání že jim lidské jídlo chutná. Možná, že kdyby byla slečna Odkápnutá jen trochu zvyklá na vaření pro lidi, bylo by jim to pravděpodobně i chutnalo. Ovšem takto, musel upírský pár pouze předstírat, jelikož věřili že lidé to tak také dělají.
Abych věc uvedl na pravou míru, musím zde podotknout, že slečna Odkápnutá ani Hanz, nebyli lidé v pravém slova smyslu. Jejich život byl narušen v té chvíli, kdy se dali do ochotných služeb upírskému rodu. Zvláštní obřad je zbavil veškerých vzpomínek z předchozích životů, ale za to jim propůjčil až nechutně dlouhou dobu žití. Nemuseli jíst, pít ani spát, což jejich službu činilo vysoce efektivní a vlastně i levnou záležitostí, poněvadž jim dokonce nemuseli ani platit.

Po večeři se pár odebral do loveckého salónku, kde byly rozvěšené vycpané hlavy zvířat a lovců upírů ještě z dob, kdy hrad obýval Heinrichův strýc, Bořek Chlemtavý též zvaný Bořek Narážeč. Ten měl v oblibě narážet každého člověka, který se protivil jeho příkazům a pravidelně pořádal štvanice na lovce upírů, kteří se v tomto kraji nacházeli ve velmi hojném počtu...dá se říct že se tady přemnožili, a tak je bral jako škodnou.
Hanz jim donesl vysoce kvalitní krev z dobré větve chasníků, kterou pravidelně doplňovali a kterou skladovali v hradní ledárně.
„Musím říci, že dnešní svět okolo nás se rychle mění, není liž pravda Hajnrý?“ zeptala se s úsměvem upíří dáma. Roztomilou přezdívku mu dala už v dvacátém roce jejich známosti.
„Ano. Za chvíli se mi upíři, budeme moci ucházet o právoplatné kralování nad touto krajinou bez toho, aniž by jsme ji museli bránit svými armádami nemrtvých,“ přitakal Heinrich
„Snad si už lidé uvědomí, že pití krve není žádná ostuda, když uvidí že i mi můžeme jíst jídlo jako oni, nosit šaty jako oni…no zkrátka že jsme normální.“
„Ano. Můj otec je ale proti tomu všemu. Sám nedá dopustit na své ghúly, vlky a zombí.“
„Starší generace jsou vždy zpátečnické,“ usoudila svůdná baronka.
Náhle se rozezvučel hrom následovaný jakýmsi bzučivým rachotem.
„No toto. Co to tam dneska ten vědátor vyvádí?“ začertil se upír a vstal prudce ze své židle.
Hanz přistoupil pomalu ke svému pánovi a pošeptal mu do ucha:
„Mám ten dojem, že se profesor Klugerstein právě pokouší oživit mrtvolu pomocí…té elektřiny, jak ji říká.“
„Opravdu? A to bez nějakých kouzel, rituálů či amuletů?“
„Přesně tak pane.“
„Ale to je úžasné. Pojďte má drahá Evilyn. Toto musím za každou cenu vidět!“ řekl nadšeně Heinrich. Vykročil směrem k mladé upírce a nabídl ji rámě.

Společně vystoupali po točitých schodech do nejvyšší věže starého hradu. Cestou minuli i gargoyla Bzouka, který mumlal něco o tom, že v těch blescích nemůže ani pořádně chytat ptáky a čert aby to spral.
Heinrich pomalu otevřel masité dřevěné dveře pobité železnými hroty, na než by se ve stavu nouze dali připíchnout i dva či tři rytíři v lesklé zbroji.
U velkého stolu, na němž ležel mohutný člověk, ozdobený mnoha stehy, šrouby a nýty, stál poněkud malý a nervózní chlapík. Rozježené bělostné vlasy mu trčely do všech světových stran a na čele měl velké kulaté zrcátko připoutané k hlavě koženým páskem. Původně bílý plášť byl potřísněn krví, olejem, černým mazivem a zbytky od večeře, které mu připravovala slečna odkápnutá. Zajímavé na tom bylo že on si nikdy na kvalitu svých pokrmů nestěžoval. Byl zkrátka zcela fanaticky zabrán do své práce, a čas na gurmánské vychutnávání pokrmů neměl.
„Nerušíme profesore Klugerstaine?“ zeptal se mladý upír a usmál se na něj jak nejlépe dovedl.
„Ach ale fůbec ne pane. Práfě jsem f prostředku úšasného experimentu mein hrabě. Co nefidět fstane tato mrtfola z mrtfých a stane se scela šifou,“ řekl profesor s šílenou jiskrou v oku. V ten moment udeřil do střechy další blesk a v obrovských měděných koulích umístěných na vrcholu jakéhosi složitého přístroje to začalo jiskřit. Z obřího stroje v kterém to začalo nahlas bzučet, vedly tlusté černé kabely přímo k sešitému nebožtíkovi. Nejspíše se ale jednalo více nebožtíků, sešitých dohromady ševcovskými nitěmi.
Šílený profesor ihned přiskočil k tomuto kolosu a začal drobným stetoskopem poslouchat zda začalo tlouct srdce.
„Šije,“ hlesl nejprve potichu profesor, „on šije!“
„To je úžasné“ řekla baronka Evilyn.
„On šije!“ řval stále Klugerstein a prokládal to bláznivým smíchem.
Obrovitý tvor otevřel pomalu oči. Ozvalo se zabručení a pak se monstrum nemotorně posadilo.
„Co se bude dít teď profesore?“ zeptal se zvědavě Heinrich.
Šílený smích vědátora vystřídalo rozpačité mlčení.
„Fíte nad tím jsem satím nepžemýšlel,“ přiznal se a začal se škrábat ve svých roztřepených vlasech.
Mezi tím se hora sešitého svalstva postavila na své dvě nohy a zatvářila se poněkud nervózně když spatřila profesora, dva upíry a hlavu Hanze, který vykukoval ze dveří.
Monstrum ze sebe nejprve vyrazilo jakési chraplání, které ale postupem zesílilo v řev.
Napřáhl před sebe své ruce a počal neřízenou destrukci zařízení laboratoře profesora Klugersteina.
Profesor se snažil různými rozkazy a povely tvora zastavit, ale ten jako by byl hluchý, pokračoval dál. Heinrich a Evilyn vše pozorovali se zájmem a trochu i s pobavením.
Nakonec se ona svalová hmota rozešla proti zdi, kterou prošla jako rozžhavený nůž máslem.
Do ruda rozpálený profesor přispěchal k díře vytvořené jeho výtvorem. Propast pod vysokou věží končila až kdesi v rozbouřené řece.
„To bylo velmi zábavné profesore!“ zatleskala upíří krasavice.
„Příště se vám jistě povede tuto stvůru i ovládat!“ řekl Heinrich.
Klugerstein se na oba vampíry obrátil a vesele se usmál.
„Myslíte?“
„Určitě!“ ujistil ho Heinrich.
„Pžíště bych měl mošná poušít uši a mosek slyšícího šlověka še?“
„Mám ten dojem že by to pomohlo profesore!“
„Ach…já to tedy skusím!“
„Tak tedy dobrou noc!“ popřáli oba mladí upíři zároveň a pobaveni touto událostí se vrátili zpět do loveckého salónku.

Dovětek:
Tu noc, zažili obyvatelé Krevnemajíc šok, když z rozbouřené vody vyšel jakýsi svalovec z jizvami a pobořil půlku vesnice. Tento neurvalec( později ho nazvali přízrakem z hlubin řeky) procházel zdmi domů, jako kdyby tam vůbec nebyly. Podle všech údajů a zpráv se zastavil až u nějaké přímořské vesnice, kde dlouhá léta sedal na břehu a lovil ryby. Místní říkali, že to bylo vtělení starého hluchého rybáře, který sedával na tom samém místě celý svůj život.