Prokletí /část první/

Anotace: Úvodní část fantasy povídky s občasnými prvky (skoro-)hororu. Ale spíš ne, jen si tak hraju s žánry. Máme svobodu slova, nebojte se kritiky, perte to do mě :)

Sbírka: Prokletí

Byla už tma, ale město zářilo. Teď teprve začínalo žít. Ulice osvětlovala záře z neonů a pouličních lamp, chodce oslňovaly reflektory projíždějících automobilů, z barů a diskoték duněla hlasitá hudba, občas se ozvalo houkání sirén. Večer byl v plném proudu. Ačkoliv po ulicích už moc lidí nechodilo a všichni se většinou někde bavili, bylo cítit, že je město vzhůru.

Z jednoho podniku se vypotácela skupinka značně podnapilých mužů a málem smetli z cesty kolemjdoucí ženu, brunetu v béžovém kabátě po kolena. Ta kolem nich prokličkovala a s krátkým ohlédnutím pokračovala dál. Zkontrolovala, jestli jí v nestřeženém momentu nevybrakovali kabelku a zabočila do jedné z tišších uliček. Panelové domy kolem tlumily okolní zvuky a víc proto vynikl klapající zvuk jejích vysokých podpatků.

Zničehonic jí zezadu někdo chytil a na nos a ústa jí přitiskl kus zmuchlané látky napuštěný jakousi chemikálií. Chvíli se vzpírala, ale po chvíli sebou přestala házet a uklidnila se. Násilník jí pro jistotu držel látku ještě chvíli u obličeje.
Natočila hlavu, aby na něj lépe viděla a tázavě pozvedla obočí stylem 'No a dál?'. Muž byl naprosto zmatený. Jakto, že není uspaná? Jako by snad zapomněla dýchat. Až na to, že nezapomněla. Nedýchala. Útočník začal vyděšeně couvat.
"Překvapený?" zeptala se uštěpačně, natáhla ruku a zlehka se dotkla mužovy hrudi. Ten se v tu chvíli zhroutil na zem, jako by naráz přišel o všechnu životní sílu. Žena si prohlábla vlasy, sebrala ze země kabelku a pokračovala svojí cestou, jako by se nic nestalo.

*

"Kurvadrát!" zabručel nespokojeně zhruba dvacetiletý mladík při pohledu do malého, v rohu naprasklého zrcadla. Jeho hlas se odrážel od zelených kachlíků pánských toalet.
"Hmm, pěkný," uznale se zachechtal druhý a ležérně se opřel o stěnu za ním. "Slušně si tě označkovala."
"Sklapni," hučel dál a zkoumal nápadný cucflek na svém krku. "Co já s tím teď?" Druhý jen pokrčil rameny a dál pobaveně pozoroval kamaráda.
Zazvonilo.
"Hej, Patricku, hni sebou, teď to stejně nijak nezakreješ," zacouval pár kroků pozpátku směrem ke dveřím. Patrick se odtrhl od zrcadla a podrážděně vyšel za spolužákem na školní chodbu.

*

Do umyvadla padaly pramen po prameni záplavy blond vlasů. Ticho přerušoval jen zvuk nůžek, ale i ten na chvíli utichl. Opřela se o umyvadlo a podívala se na sebe. Byla teď sotva pár centimetrů od zrcadla a hleděla si do velkých kaštanových očí. Jako by se snažila toho na druhé straně o něčem přesvědčit. Zrychleně dýchala, ale už neplakala. Vzala do ruky poslední pramen vlasů a nemilosrdně ho ustřihla.

- Proč to dělám? -

Projela si rukou oškubané vlasy. Zase ten pohled.

- Nedívej se na mě tak. -

Nebylo jí líto vlasů, o které prakticky od malička pečovala. Na kterých si celých osmnáct let tak zakládala. Potřebovala udělat krok vpřed, nějak se posunout dál. Jakkoliv. Tohle byl jen odrazový můstek. A ona se teď chystala skočit.

- Potřebuju zmizet. Musím pryč. -

Udělala pár kroků dozadu a opřela se zády o chladnou zeď. Dál už jí její odraz nepustil. Stále si jí tak prohlížel. Stále ta výčitka v očích a možná i strach. Co bude dělat dál. Sjela po zdi dolů na zem a schovala obličej do dlaní.

*

"Kámo, tak do toho nejdu," vysoukal ze sebe s obtížemi Patrickův kamarád.
"Nejdeš, nejdeš. Nepřijde se na to. Nebuď srab," utrhl se na něj Patrick, ale i jemu se motal jazyk. Opilecky vrávoral pod okny potemnělého podniku.
"Maj zavřeno," konstatoval druhý. "Tak to nech aaa... a nevymejšlej... nevymejšlej blbosti. Seš namol, jdi se vyspat."
"Sám se jdi vycpat," houkl Patrick a pohledem pátral po zemi kolem sebe. Sehnul se k zemi, zavrávoral, ale ustál to a narovnal se. V ruce držel těžký kámen. "Já jdu dovnitř. Že nám taaa... pizda blonďatá nenalije... vole, seš chlap? Seš chlap?!" rozkřikl se najednou a rozhodil rukama.
"Uklidni se," zahučel a jen tak tak se vyhnul letící ruce, ve které Patrick držel kámen. Stálo ho to sice chvíli vyrovnávání a musel se jednou rukou opřít o stěnu, ale zůstal bez újmy. "Já jdu spát. Nevím jak ty," vydal se vrávoravým krokem pryč, "ale já mám dost. "
"Já jsem chlap. Chlap si musí stát za svým. A já říkám... říkám, že noc je ještě mladá!" rozhodl Patrick nevšímaje si, že jeho kamarád je již za protějším rohem, a prohodil kámen sklepním oknem. "Ups," utrousil, vykopal zbytky skla z rámu a s obtížemi okénkem prolezl.