Prokletí /část druhá/

Anotace: Chvíli v místnosti panovalo naprosté ticho. Ani jeden z nich se nepohnul. - Viděl mě. -

Sbírka: Prokletí

Čas již notně pokročil. Blížila se první hodina ranní. Bylo už hodinu po zavíračce, ale ve sklepení se stále svítilo. U stěn byly přiražené chladící boxy s nápoji a zmrzlinami. Celou rozlehlou podzemní místnost osvětlovala jen jediná slabá žárovka u stropu. Uprostřed místnosti stála asi dvacetiletá dívka v zástěře s blond vlasy staženými v uzlu.

- "Budeme zavírat," oznámila s úsměvem a odnášela půllitry.
"No tak, Emmičko, ještě poslední pivo," pokusilo se smlouvat ještě pár posledních štamgastů, kteří vydrželi i ve všední den do tak pozdních nočních hodin, ale Emma se jen zasmála a vrátila se k výčepu.
"Já už je zkasíruju, ty můžeš jít," usmála se na ní růžolící se žena za pípou.
"To je v pořádku, nejsem unavená," odvětila Emma zatímco umývala půllitry. "A chtěla jsem ještě zkontrolovat zásoby ve skladu. Dnes tu bylo plno lidí, zřejmě nám toho dost došlo. Tak ať zítra nejsme překvapení," mrkla na hostinskou, popadla portmonku a šla účtovat. -

Vypadala, jako kdyby dirigovala orchestr. Rozpustila si drdol a světlé vlasy jí v kaskádách splynuly až k pasu. Strčila si jeden pramen za ucho a pokračovala ve své hře rukou. Všude ve vzduchu se vznášely předměty a ona stála mezi nimi a řídila rukama jejich pohyby. Prostorem plachtily kartony mléka, pytle brambor, lahve alkoholu a ostatní zásoby. Kaštanově hnědé oči jí zářily, když mohla řídit tu symfonii pohybů, krabice přistávaly měkce na kamenné podlaze a přisouvaly se ke zdi, plechové sudy se stavěly na sebe vždy po dvou nebo po třech do komínků, prázdné skleněné lahve se řadily do přihrádek v plastových přepravkách. Vše probíhalo poměrně tiše, ale ani tak nezaslechla zvuk tříštěného skla z vedlejší místnosti. Nevšimla si ani, že jí s otevřenými ústy již nějakou dobu pozoruje nezvaný host, alespoň do té doby, než se jeho směrem nerozletěla zavařovací sklenice plná kyselých okurek. Patrick, do té doby neschopný pohybu, se ve snaze uhnout opilecky zamotal a padl přímo do hromady prázdných přepravek. Na ten rachot se Emma otočila a zůstala šokovaně stát. Potraviny ve vzduchu se zastavily a tiše levitovaly na místech. Patrick v přepravkách na ní polekaně kulil oči.

Poznala ho. Už ho dnes viděla. To je ten, co dělal problémy při placení. Dožadoval se dalšího pití a nebýt toho, že s ním byl o kapku rozumnější kamarád, který ho doslova odtáhl ven, byla by ho musela před zraky ostatních vyhodit. A on se sem teď vloupal.

Chvíli v místnosti panovalo naprosté ticho. Ani jeden z nich se nepohnul.

- Viděl mě. -

Pak, jako by zazněl výstřel, se oba dali do pohybu. Patrick sebou mrsknul, v tom šoku naprosto střízliv, vyškrábal se z přepravek a dal se na útěk. Emma prudce vymrštila dlaň směrem k němu a jeho směrem se rozletěla další velká zavařovačka okurek. Ta se roztříštila o zeď těsně nad Patrickovou hlavou. V tu chvíli všechny ostatní levitující předměty spadly na zem a po podlaze se rozlil alkohol, limonády a mléko. Patrick zmizel na schodišti vedoucímu k výčepu. Emmě problesklo hlavou, že nezamkla dveře, a rozběhla se za ním. Když se dostali do přízemí, proběhli lokálem a tamtudy ven na ulici. Cestou se kolem Patricka tříštily náhodné předměty a ty těžší se mu snažily zatarasit cestu. Emma po něm metala vše, co nebylo pevně připevněné. Vyběhla za ním ven, tam ovšem zakročit nemohla, jelikož zrovna kolem projíždělo auto plné lidí. Zarazila se s rukama rozpřaženýma a zůstala nerozhodně stát. Patrick se ani neotočil a bleskurychle zmizel za nejbližším rohem. Nepouštěla se za ním. Raději se vrátila zpět do podniku a zaúpěla při pohledu na tu spoušť.

*

Na lavičce u lesní cesty seděl chlapec s dívkou. Seděli mlčky, zády opřeni o sebe. Oba měli zavřené oči. Široko daleko nikdo nebyl. Chlapec štíhlými prsty vybrnkával na kytaru jakousi melodii. Ona s hlavou zakloněnou tiše naslouchala. Promluvila teprve, až když chlapec dohrál.
"Ještě nějakou," zaškemrala.
"No... třeba tuhle?" vybrnkal prvních pár tónů.
"Třeba tuhle," zlehka pokývala hlavou.
Natočil se k ní a tím jí donutil se narovnat a otevřít oči: "Stejně jsi trubka, Yael," usmál se a prohrábl jí rukou oškubané blond vlasy. Na to mu nemohla nic říct a tak jen mlčela. "Proč jsi to udělala?"
"Já nevím," hlesla. "Musela jsem."
"Nikdo tě přece nenutil."
"Neměla jsem ti to vůbec říkat," prohlásila nakvašeně, upřela pohled na kamínek u cesty a založila si ruce na prsou. "Nepoznal bys to a tohle jsme si mohli ušetřit."
"Jednou bych na to přišel," usmál se a stále neotvíral oči. "To, že jsem slepý, neznamená, že si nevšímám věcí kolem." Opět mlčela. "Známe se od dvou let, přece poznám, když se něco děje," stále se usmíval. "A já vím, že se něco děje. Od té doby, co..."
"Přestaň, Charone" umlčela ho. Mluvila klidně, ale stejně v té jediné krátké větě zazníval i slabý podtón vzteku. "Prosím," dodala ještě. On za to přece nemohl. Vždycky říkal to, co si myslel. Za tu dobu, co spolu vyrůstali, si zvykl, že si to k ní může dovolit, byli jako sourozenci. A většinou měl pravdu. Bohužel.
Teď už ale nic neříkal. Pochopil, že se o tom zatím nechce bavit. Stále s tím samým úsměvem začal znovu poslepu hrát na kytaru.

Najednou přerušil hlas kytary zvuk ne nepodobný šumění v rádiu a před lavičkou se zčistajasna objevila Emma. Ty dva nijak nepřekvapilo, že se před nimi právě ze vzduchu někdo zhmotnil. Jen Yael k dívce zvedla pohled, aby poznala svou starší sestru.
"Pojď, pomůžeš mi," chytila ji Emma za ruku a v tu ránu obě zmizely, doprovázeny opět tím šumivým zvukem. Charon nevypadal, že by ho to nějak vyvedlo z míry, nepatrně naklonil hlavu na stranu a dál si s tím svým podivným úsměvem hrál na kytaru.

*

Spěchaly vylidněnou ulicí a o něčem spolu tlumenými hlasy živě diskutovaly.
"On tě viděl?!" vyjekla Yael a Emma se jí podrážděným syknutím snažila ztišit.
"Nemůžu za to, vloupal se tam! Rozbil sklepní okno, co vede z boční ulice, v tom cinkání skla jsem to neslyšela! Jak jsem mohla tušit, že se tam někdo v jednu ráno objeví?"
"Stejně jsi měla být opatrnější. A ne se ho rovnou pokusit zabít. Nebylas to náhodou ty, kdo mi věčně vtloukal do hlavy, že nevinným neubližujeme?"
"Nevinným, správně. Ale tenhle nevinný nebyl. Sprostě se tam vloupal a chtěl to tam vykrást. A na policii ho udat nemůžu, co bych jim asi tak řekla?" odsekla Emma. "Tak pomůžeš mi? Potřebuju ho vystopovat a to umíš jen ty."
"A řekni mi, proč bych ti jako měla pomáhat?" zeptala se Yael uštěpačně.
Emma se zastavila tak náhle, že do ní Yael málem narazila, otočila se čelem k ní a pohlédla jí zpříma do očí: "Protože odsud chceš vypadnout. Vím, že chceš zmizet, protože ti ho to tu připomíná. A jestli uděláme to, co ti říkám, budeme se muset zase přesunout. Tak proto," řekla ledovým hlasem a pokračovala dál po cestě, zatímco Yael jí ještě chvíli mlčky pozorovala, než se za ní vydala.