Prokletí /část třetí/

Anotace: Yael se nechala chytit za ruku a odvést pryč z pole. Vtom jí někdo chytil kolem pasu a táhl ji od chlapce pryč. „Ethane!“

Sbírka: Prokletí

„Kdy jsi přišla?“ zeptal se Charon, když vešel do domovních dveří a uslyšel z kuchyně kroky.
„Před chvílí. Mám hlad jako herec,“ odpověděl mu ženský hlas. Odložil v předsíni kytaru a šel za ní. „Pozor, na židli mám kabelku, nesedni si na ní,“ upozornila ho vysoká bruneta, jež se momentálně skláněla nad otevřenou lednicí.
„Neboj, April,“ usmál se a jen se zády opřel o kuchyňskou linku.
„Stalo se něco zajímavýho, co jsem byla pryč?“ zvedla se od lednice s několika potravinami v náručí a musela jí tudíž zavřít slabým kopnutím.
„Yael se ostříhala nakrátko, jinak nic moc,“ pokrčil rameny.
„Yael? Ta měla přece vždycky tak krásný vlasy...“ podivila se April zatímco krájela maso na kousky.
Charon jen pokrčil rameny: „To je její věc. A co ty? Jak bylo ve velkém městě?“ ušklíbl se.
„Ale, jenom samá práce,“ zahučela neurčitě.
„Opravdu?“ pobaveně se ušklíbl. „Takže chceš říct, že jsi tenhle týden výjimečně nikoho neuřkla?“
„No... vlastně...“ začala se vytáčet mezitím, co si myla ruce, a Charon se zasmál.
„Vždycky mě varovali před sestřenkou April: ‚Nehraj si s tou holkou,‘ poslechl jsem snad?! Kdo to schytal tentokrát?“ vykřikl pobaveně, což popudilo April.
„Hele, říkal si o to, skočil po mě v jedný zapadlý uličce. Kdybys věděl, jaký nechutný plány se mnou měl, udělal bys to taky.“
„Tak dobře, to se tedy nepočítá,“ zasmál se.
„Pocem,“ ušklíbla se, objala ho a rozcuchala mu uhlově černé vlasy. Charon se snažil ubránit, ale nebylo mu to nic platné.
„Uhm. Kdyby rodiče věděli, jak se o mě staráš...“ ušklíbl se pobaveně.
April se od něj bleskurychle odtáhla: „Tak tohle už neříkej,“ zasyčela ledovým hlasem.
„Promiň,“ šeptl a maličko sklopil hlavu. April se mlčky vrátila k vaření. Nikdo z nich už ten večer nepromluvil.

*

Bylo už po půl druhé ráno, když se Patrick dostal k domovní brance. Nervozními pohyby zalovil v kapse pro klíče a odemkl. Neustále přitom těkal pohledem kolem sebe a rozhlížel se. Šel zrovna k domovním dveřím, když se za ním ozval dívčí hlas: „Zdravím.“
Prudce se otočil a zamžoural do tmy. Netrvalo dlouho a poznal Emmu.

-Co po mně chce?-

„Co- co tu děláš?“
„Jdu za tebou,“ odtušila neutrálně, z hlasu jí nedokázal nic vyčíst.
„No a... co mi chceš?“ začínal se třást, v dlani si nervozně pohrával se svazkem klíčů.
„Viděl jsi něco, co jsi vidět neměl.“
Naprázdno polkl a otočil se zpět ke dveřím, ale u nich už někdo stál. Další dívka, dost podobná Emmě, jen s krátkými vlasy, nejspíš sestra nebo tak nějak. Přešlápl na místě a těkl pohledem z jedné na druhou.
„Hele, pusťte mě domů.“
Yael nereagovala, jen netrpělivě podupávala na místě a hleděla kamsi za něj.
„Nechte už toho divadla, holky, jo?“ došel k Yael a snažil se jí nějak jemně odstrčit z cesty. Ta se však jen rozpřáhla a v tu chvíli se zahradou nečekaně prohnal prudký vítr a strhl Patricka na zem. Emma mezitím došla až němu.
„Co se to tu děje?!“ rozkřikl se a začal se sbírat ze země.
„Děje se to, že jsi měl jít domů, když se ti řeklo!“ zaťala ruce v pěst. Yael si k němu stoupla z druhé strany, ukázala na něj pravou dlaní a další větrný poryv namířený přímo na něj ho přikoval k zemi. Ležel tam, neschopen vstát.
„Emmo...“ ozvala se najednou Yael a s vytřeštěnýma očima zírala Patrickovi do tváře. Dál na něj mířila dlaní, ale vítr ustal. Toho Patrick využil a chtěl se zvednout, Emma se ho však dotkla konečky prstů na hrudi a on se v bezvědomí skácel zpět k zemi.
„Pojď, jdeme domů,“ prohlásila Emma tónem 'tak to bychom měli...' a udělala pár kroků k brance. Yael stále s napřaženou dlaní zírala na omráčeného Patricka.
„Yael, pojď,“ pobídla jí sestra a vydala se pomalu pryč ze zahrady. „Yael!“ dodala důrazněji a konečně jí tak přiměla k pohybu. Obě pak zmizely ve tmě.

A noc plynula dál. A něco se změnilo.

*

- Podzimní vítr se proháněl posekaným polem a klestil si cestu strništěm. Ideální počasí pro pouštění draka. Yael stála uprostřed pole v červených šatech na ramínka a v botách na vysokém podpatku. Na tohle místo se vyloženě nehodila. Vlasy dlouhé až po pás se jí vlnily ve větru. Byla tiše. Naslouchala.
Najednou jí někdo zezadu objal kolem pasu: „Co tu děláš? Všichni jsou na oslavě,“ promluvil k ní tichým, příjemným hlasem.
„Vítr,“ odtušila mu stejně tiše, mírně podmračeným pohledem sledovala okolí. „Promlouvá.“
„A co říká?“ zeptal se a políbil jí na krk.
„Nevím. Nerozumím mu. To není dobré,“ nakrabatila starostlivě čelo. „Něco se děje,“ otočila se konečně čelem k němu a upřela na něj zrak.
„Všechno bude v pořádku, uvidíš,“ povzbudivě se na ní usmál. „Pojď, čekají na nás.“
Yael se nechala chytit za ruku a odvést pryč z pole.
Vtom jí někdo chytil kolem pasu a táhl ji od chlapce pryč.
„Ethane!“ -

Otevřela oči. Místnost byla tmavá, oknem sem pronikal jen úzký proužek světla pouliční lampy. Posadila se na posteli, promnula si oči a prohrábla oškubané vlasy. Snažila si vybavit, co to bylo tenkrát za oslavu, jen aby nemusela myslet na něj. Nakonec padla zpět na polštář a zírala do stropu. Promítala si před očima dnešní večer.

- Byl mu tak podobný. -

Přemítala o tom, jestli si toho všimla i Emma. Znala Ethana stejně tak dlouho jako ona. Musela si všimnout.

- Co jsme to provedly? Proč jsem to dovolila? -

Věděla, co přijde teď. Malé nehody, nic nápadného. To se občas stane. Poté se začnou nešťastné náhody stupňovat. Bude to trvat pár dní, možná týdnů. Začne mít podezření. Vzpomene si i přes to množství alkoholu, co měl v krvi, na dvě dívky, které to všechno začaly? Kolem něj se začnou dít podivné věci. Bude trpět. Bude proklínat tu, která mu to způsobila, i tu, která jí v tom pomáhala. Bude si bude přát, aby zemřel.

- Bude mě nenávidět. -

Až nějaká vyšší síla vyslyší jeho přání.

- To nedovolím. Už ne. -

„Už ne!“