Prokletí /část čtvrtá/

Anotace: Zvuk kytary utichl. „Cože chceš udělat?!“ nevěřil svým uším Charon.

Sbírka: Prokletí

„Tak tuhle jsem si nezasloužil,“ zahučel nespokojeně Patrick, když se sesunul na židli vedle svého spolužáka.
„Přesně. Pochopil bych to, kdybychom dělali kraviny nebo vyrušovali, ale takhle fakt neměla důvod vyjet,“ přizvukoval mu polohlasně kamarád a udělal si pár poznámek z výkladu.
„Jako co je mi po kouli, to opravim, ale fakt jsem si jí nezasloužil,“ hučel dál Patrick, houpaje se na židli probodával pohledem mladou profesorku, která mezitím pokračovala ve výkladu, a vybíjel si vztek na sešitě před ním, jež probodával prozměnu hrotem propisky.
Jedna ze spolužaček se na něj otočila s lítostivým pohledem a pokrčila rameny v gestu, které jasně říkalo: „No co, stane se“. Usmál se na ní a v tu ránu židli pod ním ujely nohy a on skončil na zemi. Třída vybuchla smíchy a profesorka viditelně rudla vzteky. Když se na ní tak zadíval, připomínala mu sopku, co se chystá vybuchnout. Vyškrábal se i s židlí zpět do stabilní polohy a jako zmoklá slepice čekal další příval sopečného popela.

*

Když si to tak spočítal, po škole nebyl dobrých sedm let a už si ani nevzpomínal, za co to tenkrát bylo. Přišlo mu nadmíru potupné tu jen tak sedět v prázdné třídě a civět do zdi. A přitom si to nezasloužil. Připadal si jako uražené dítě.

V místnosti bylo ticho. Ticho přerušované tikáním hodin nad tabulí. Najednou byly o dost hlasitější. Ten zvuk dráždil uši a uspával mozek. Ten monotónní zvuk, co se opakoval pořád dokola... a dokola... vteřinu za vteřinou... Unavoval mysl a přesto dával prostor k přemýšlení.

Co se vlastně včera dělo? Probudil se na zahradě v šest ráno. Už se probouzel na různých místech s různými lidmi, ale ještě nikdy nebyl tak na šrot, že padl a usnul jen pár kroků před vlastním domem. Vybavovalo se mu jen pár vzpomínek. Neurčité obrazy: Rozbité sklo – co kde poničil, se dozví teprve až nějaký majitel pošle účet za opravy. Blonďatá servírka – zajímalo by ho, jestli jí sbalil on nebo jeho kamarád. Pak někam běžel nebo co...

Nabručeně nakrabatil čelo a pohlédl na čas. Neutíká to.

Hodiny tikaly stále tak hlasitě a prořezávaly to trýznivé ticho.

Položil si hlavu na lavici a zavřel oči. Byl vážně unavený. Asi toho moc nenaspal. Včera to musela být fakt perná noc. Jenže s kámošem, co s ním byl, se dneska ještě neviděl. Zeptá se ho, až se potkají. Ale jedno je jistý – musel to být vážně hukot.

Tikání oznamující, že uběhla další vteřina toho pomíjivého lidského života, najednou utichlo.

Vybavil se mu obličej další dívky. Dívala se na něj vystrašeně, zděšeně... snad jí nikdo nic neprovedl? Snad jí Patrick nic neprovedl?! Doufal, že ho v opilosti nenapadla nějaká blbost...

Ticho ho vytrhlo z myšlenek a teprve teď si uvědomil, že hodiny přestaly tikat. Nic zvláštního, nejspíš v nich došla baterka. Ale zmocňoval se ho nepříjemný pocit, že ho někdo sleduje. Rozhlédl se kolem, ale byl ve třídě sám. Najednou ticho narušilo krátké zašumění asi jako když ladíte rádio. Trhnul sebou a očima hledal zdroj zvuku. Marně.

Hodiny se znovu rozběhly.

*

Zvuk kytary utichl.
„Cože chceš udělat?!“ nevěřil svým uším Charon.
„Slyšels dobře. Nemůžu se prostě dívat, jak pomalu umírá,“ zamračila se Yael. Seděla na kraji psacího stolu v Charonově pokoji a upřeně zírala z okna, ačkoliv tam nebylo nic zajímavého k pozorování. Majitel pokoje se posadil na posteli, na které dosud ležel, a odložil kytaru.
„Víš, že to nejde. Jakmile jednou někoho uřkneš, nedá se to zvrátit. Věř mi, April v tom má praxi,“ nevesele se ušklíbl.
„Ale je tak podobný Ethanovi. Nedokážu se zbavit pocitu, že ho nechávám znovu umírat.“
„To se ti jen zdá,“ zavrtěl hlavou Charon. „Neříkám, že se mu nemůže trochu podobat, ale...“
„Tys ho neviděl!“ namítla Yael ostře a vzápětí si uvědomila, co řekla.
„Máš pravdu. Neviděl jsem ho,“ prolomil po chvíli ticho Charon.
„Promiň,“ odvětila tiše.
„Hmm,“ prolomil po chvíli ticho. „A říkalas, žes ho odpoledne sledovala?“
„Víceméně,“ přikývla Yael. „Snažila jsem se ho najít. Emma po mně včera chtěla, abych ho vystopovala, takže už to teď šlo o něco snadněji.“
„Ona o tom neví, že ne?“ Nebyla to otázka jako spíš zoufalý pokus o konverzaci.
„Zatrhla by mi to. Nakonec jsem zjistila aspoň, kam chodí do školy.“
„Hmm.“
Další okamžik ticha.
„Já... už půjdu,“ odtrhla Yael ruce od hrany psacího stolu.
„Pozdravuj Emmu.“
„Budu. Ahoj.“
„Měj se.“