Prokletí /část pátá/

Anotace: Měl zvláštní sny. Objevovala se v nich ta krátkovlasá dívka, co byla ten den u jeho nehody. "Jak se jmenuješ?"

Sbírka: Prokletí

Patrick otevřel oči. Zmateně se snažil rozhlédnout kolem, ale ostrá bolest v hlavě mu v tom zabránila. Kolem se kvapně pohybovalo velké množství lidí. Strop nad ním byl sterilně bílý a k Patrickově údivu se pohyboval. Chvíli mu trvalo, než si uvědomil, že to není strop, ale on sám, kdo se pohybuje. Ležel na nemocničních nosítkách a kdosi ho někam vezl. Konečně mu to došlo.

- Nemocnice? -

Jakýsi doktor se nad ním skláněl a udával pokyny sestrám, Patrick však nebyl schopný je pořádně vnímat a navíc rozumněl jen asi polovině slov. Snažil se rozpomenout, jak se sem dostal. Celé poslední dva týdny byly jako noční můra a teď ještě ke všemu tohle. Na co sáhl, to se pokazilo. Věčně se mu něco rozbíjelo prakticky pod rukama, věčně někam padal a něčemu se uhýbal. Ale nikdy se mu nic nestalo. Ani když se pod ním za jízdy rozpadlo kolo, ani když na něj málem spadl betonový kvádr, když procházel kolem stavby. Vždy nějakým způsobem šťastně dopadl na zem tak, že si neublížil, či jen tak tak stihl v poslední chvíli uskočit nebo nějakou jinou náhodou zabránit katastrofě. Až doteď.

- Obloha byla zatažená a chvílemi poprchávalo. Patrick si narazil klobouk více do čela a vykročil na školní dvůr. Stihl si všimnout několika dívek z nižších ročníků, které ho lačně doprovázely pohledem až k silnici. Zcela určitě tušily, jak jsou mu lhostejné, a zároveň každá z nich stále tajně doufala, že se právě na ní ten maturant s kloboukem podívá déle než na dvě vteřiny. Pustil se podél silnice, prošel kolem autobusové zastávky. Opět začalo slabě pršet. Minul se s kamarádem, kývli na sebe, došel k přechodu. Bezmyšlenkovitě civí na červený symbol na semaforu. Je to asi nejveselejší barva, kterou tohle okolí za poslední dva dny vidělo. Pohled vlevo, pohled vpravo, znovu na semafor, červená je nekonečná a auta stále proudí. Pohled vpravo-

Je tam. Vyděšená blonďatá holka. Stokrát se snažil rozpomenout, kdo to je a proč se na něj před pár dny tvářila tak šokovaně. Ale protože si nemohl vzpomenout, co se tu noc dělo, musel se smířit s tím, že se to už nikdy nedozví. A teď tam stála a zírala přes ulici jeho směrem. V zeleném kabátku a s krátkými, deštěm zmáčenými vlasy. Nešla přehlédnout.

Jako na povel se rozsvítila na semaforu zelená. Vykročil do silnice, rozhodnutý si s dívkou promluvit. Najednou uslyšel škálu nejrůznějších zvuků, které byly všechno, jen ne tiché a příjemné: skřípění brzd, troubení, výkřiky. Řítil se na něj kolos. Vtom ho cosi vytrhlo ze strnulosti a odmrštilo ho to pryč. Dopadl na zem. Kolem křičeli lidé, řidiči vykukovali z aut. Vyškrábal se na nohy a zjistil, že se jen tak tak vyhnul srážce s kamionem; ten teď stál zabržděný v jednom pruhu, zatímco Patrick se třásl uprostřed silnice, pozorován z chodníku desítkami šokovaných očí.
"Ty vole! Měls fakt kliku!" volal na něj kamarád. "Moh' jsi bejt na kaši!"
"Jo," hlesnul Patrick a nemohl uvěřit vlastnímu štěstí. "Moh' jsem-"

Vtom se ze strany vyřítily dva kužely světla a vzápětí ho ze silnice smetlo auto. -

Snažil se promluvit nebo dát nějak jinak najevo, že je vzhůru, že vnímá. Ale z úst mu vycházelo jen nesrozumitelné chrčení. Veškeré části jeho těla ho odmítaly poslouchat a cítil se strašně unavený. Stočil zrak na jednu ze sestřiček, která mu pohled opětovala a přiložila mu k ústům jakousi masku. Neudržel se déle vzhůru a oči se mu zavřely.

*

Probudil se ještě několikrát. Už ani netušil, kdy spí a kdy je vzhůru. Sny mu splývaly s realitou.

- "Je zázrak, že to přežil. Takový náraz..." -

Většinou se kolem něj někdo pohyboval. Slyšel doktora, jak vykládá rodičům, co se stalo. Slyšel matku plakat. Nikdo si nedokázal vysvětlit, jak mohl tak silnou srážku přežít.

- "Pomoz mu, Charone!" -

Co chvíli k němu chodila zdravotní sestra a pořád měla co na práci. Jindy se zase probudil naprosto sám. Jenže někdy měl naopak pocit, že není v místnosti jediný, ačkoliv by měl být. Kdosi mu třeba dával napít, ačkoliv by byl přísahal, že sestra právě před chvílí odešla, nebo slýchával uprostřed noci tiché vzlyky.

- "Pomoz mu, prosím!"
"Nemůžu mu pomoct, bylo by podezřelé, kdyby se uzdravil jen tak ze dne na den." -

Měl zvláštní sny. Objevovala se v nich ta krátkovlasá dívka, co byla ten den u jeho nehody. V těch snech sedávala zcela mlčky u jeho postele.
"Jak se jmenuješ?" promluvila jednou jedinkrát.
"Patrick," dostal ze sebe, ale znělo to, jako by to snad ani nebyl jeho vlastní hlas.
Byly to opravdu podivné sny.

- "Nemyslíš, že teď už je jedno, co je a není podezřelé?" -

Občas ho vzbudila slabá stříbrná záře. Myslel si, že to v noci vychází z některého z přístrojů, jimiž byl obklopený. Ale bylo mu vždy tak lehce, jako by vůbec nebyl zraněný. Celým tělem se mu rozlévalo příjemné teplo. Potom zase usnul.

- "Vzala sis na starost něco, co nemůžeš ovlivnit, a akorát tě to ničí. Mám o tebe strach, Yael." -