Prokletí /část šestá/

Anotace: „Jak je to možný?“ zašeptal Patrick. „Jak je to možný?!“ rozkřikl se v panické hrůze.

Sbírka: Prokletí

K údivu všech se z nemocnice dostal za necelých čtrnáct dní. Nebyl důvod ho tam déle držet. Doktoři se dušovali, že v životě nic podobného neviděli. Ale rentgen mu opakovali pro jistotu několikrát a na všech snímcích byly jeho kosti naprosto v pořádku. Spolužáci mu začali přezdívat ‚Wolverine‘. Pousmál se nad tím, když vycházel z nemocniční brány. Měl sraz s tátou, vyzvedne ho za křižovatkou a odveze domů. Vydal se tedy určeným směrem. Bylo krásně a slunečno. Shodil ze sebe mikinu a přehodil si ji přes rameno. Tátovo auto ještě za křižovatkou nebylo, postával tedy na chodníku a čekal. Kolem projížděla další vozidla a Patrick přemýšlel, zda se vůbec někdy najde ten idiot, co ho srazil. Od nehody samozřejmě ujel a na to, kolik čumilů tam postávalo, ani jednoho nenapadlo podívat se na značku vozu.

Z úvah byl ovšem zakrátko vytržen. Dolů prosvištěla jakási šedá šmouha, s tupým zvukem úderu dopadla na zem vedle něj a jen o kousek ho tak minula. Udiveně sklopil zrak a zjistil, že na zemi leží mrtvý holub. Zaklonil hlavu, aby zjistil, odkud pták spadl. Nad ním kroužilo početné hejno a jeho členů stále přibývalo. Najednou bylo ptáků tak moc, až se zdálo, že se obloha zatáhla. Sklonil se k mrtvolce. Nevypadala zraněná a ani odnikud neslyšel výstřel. Rozhlédl se kolem. Zčistajasna nebylo kolem ani človíčka a dokonce i rušná doprava se uklidnila. Na semaforech problikávaly barvy, ale nebyla tu auta, která by se jimi řídila. Pohlédl dolů. Holub se právě zvedal na nohy, poskočil na pařátcích a načepýřil se. Zarazil se teprve, když si všiml, že ho Patrick překvapeně pozoruje. Rozevřel křídla, otevřel zobák a vydal ze sebe táhlý, uši drásající skřek.

„Co to-?!“ vyjekl Patrick, vyskočil na nohy a zacpal si dlaněmi uši. Nemusel ani dlouze přemýšlet o tom, zda vůbec holubi takové zvuky vydávají. Jako na povel se střemhlav dolů spustilo celé hejno nad ním a zamířilo na něj. Vykřikl a kryl si hlavu. Ostré zobáky ho klovaly všude, kam dosáhly, a pařáty ho škrábaly po těle. Mával kolem sebe mikinou ve snaze ptáky zahnat. Tím ale jen vyvolal agresivnější útok. Automaticky se dal na útěk. Ulice byly vylidněné a jediné, co se ozývalo, byly jeho kroky, zrychlený dech a děsivé ptačí skřeky za ním. Prudce zabočil za roh. Temný mrak, který vypadal, jako by sestával jen z křídel, ho následoval. Kdykoliv se některý z ptáků přiblížil moc blízko, ohnal se po něm Patrick mikinou a zrychlil. Pot mu stékal po čele a tvářích a štípal ho v očích. Nechápal, co se to děje, proč se tak ta zvířata chovají. Prostě běžel a nevěděl kam. Nikde nebyl nikdo, kdo by mu pomohl. Kam všichni zmizeli?!

Vyběhl z uličky na liduprázdné náměstí. Cosi se kolem něj mihlo a pokračovalo to v opačném směru. V běhu se otočil a spatřil záblesk blonďatých vlasů.
„Stůj!“ vykřikl a smykem zastavil. Dívka už ale stála a široce rozkročená vypadala, jako by se chystala Patricka bránit vlastním tělem. „Vrať se! Jsou tam-“
Dál jeho slova zanikla v ptačím křiku. Hejno se vyřítilo z uličky a mířilo šílenou rychlostí přímo na ně. Stovky a stovky ptačích kamikaze. Patrick se chtěl dát znovu na útěk, ale Yael se najednou prudce rozpřáhla a hejno jako by narazilo na nějakou neviditelnou bariéru. Ta síla je odhodila o kus zpátky, ale ani to je nezastavilo a snažili se zábranu překonat. Vypadali jako by zkrátka letěli na místě, ale ve skutečnosti se ze všech sil snažili překonat silný poryv větru. Patrick to šokovaně sledoval a nebyl schopný pohybu. Z mysli se mu vybavil záblesk vzpomínky – stojí před rozpřaženou dívkou a vítr ho zčistajasna strhne a přiková k zemi. Leží a dívka na něj s vystrašeným výrazem ve tváři míří dlaní.
„Co jsi zač?!“ vykřikl. Yael se beze slova dál snažila udržet vzduchovou bariéru mezi nimi a rozzuřenými ptáky. Vypadala, že to nemůže vydržet dlouho. Ptáci doráželi na neviditelnou stěnu a bylo jich čím dál tím víc. Potřebovala se jich zbavit. Ze všech sil zvedla ruce nad hlavu a vítr prudce odmrštil ptáky na vysoké stěny historických domů za nimi. Ozval se nechutný zvuk stovky roztříštěných malých lebek a mrtví ptáci popadali na zem. Vítr ustal a zavládlo ticho.

Chvíli jen zrychleně oddechovali a nepřítomně sledovali zakrvácenou zeď před sebou. Teprve za okamžik jim došlo, že to na zdi a pod ní jsou mimo jiné zbytky malých mozečků a Yael se konečně odtrhla pohledem, aby se mohla otočit k Patrickovi.
„Jsi v pořádku?“ křikla. Mohla překonat tu několikametrovou vzdálenost, aby nemusela tolik křičet, ale Patrick vypadal, že se co chvíli zhroutí nebo dá na další útěk, nechtěla tedy riskovat, že by ho ještě víc vyplašila.
„V mezích,“ hlesl a podíval se dolů na své ruce. Měl je rozškrábané do krve a v jedné z nich nevědomky stále křečovitě svíral svou mikinu. „Co to kruci bylo?!“ vzhlédl a Yael už už otevírala pusu, aby mu vše vysvětlila, když vtom se stalo něco strašného.

Na hromadě mrtvého ptactva se cosi pohnulo. První si toho všiml Patrick a vyjekl. Yael se otočila a podívala se stejným směrem. Na vrchu balancoval docela maličký ptáček. Snažil se udržet rovnováhu a třepetal křídly. Vystrašeně pípal a měl proč. Rozbitou hlavičku měl zakrvácenou a jednu nožku vytrčenou do nepřirozeného úhlu. Kousek od něj se vyhrabal další a ještě o kus dál další. Hejno se opět probouzelo k životu.
„Jak je to možný?“ zašeptal Patrick. „Jak je to možný?!“ rozkřikl se v panické hrůze. Někteří holubi znovu vzlétli.
„Běž!“ zaječela Yael a rozběhla se jeho směrem. Nenechal se dvakrát pobízet a dal se na útěk. První ptáci se pustili za nimi a postupně se k nim přidávali další a další. Víc a víc znetvořených, zakrvácených a teoreticky mrtvých letců. Běželi náhodným směrem, hlavně co nejdále od hejna. Yael už se skoro podařilo doběhnout Patricka, ovšem v balerínkách zakopla a upadla. Na výkřik se Patrick otočil a když zjistil, že Yael leží na zemi, rozběhl se zpátky.
„Běž dál! Utíkej!“ vyškrábala se s jeho pomocí na nohy, nazula si spadlou botku a popostrkávala ho kupředu. Vběhli do nevelké postranní uličky, když tu vyletělo několik ptáků přímo proti nim. Otočili se a chtěli běžet zpátky, ale tam již byl zbytek hejna. Nebylo kam utéct, Patrick se oháněl mikinou, Yael vysílala proti holubům vzdušné poryvy. Ptáků bylo ale moc. Klovali a drásali.
„Patricku!“ vyjekla Yael, když je stovky ptáků od sebe oddělily. V hlavě jí pulzovala panika. Ta zvířata je v tomhle počtu zabijí. Pokud zopakuje minulý pokus s bariérou, nejenže se jí nepodaří je zabít, ale odhodí i Patricka. Sebrala poslední síly a klestila si cestu zdí tlukoucích křídel. Spatřila ho, jak se krčí u stěny, kryje si hlavu a druhou rukou se kolem sebe ohání. Vrhla se do středu potyčky a zády k němu odhodila ptáky do stran ulice. Nemohlo je to zdržet dlouho, ale alespoň se kolem nich vytvořila trocha prostoru. Rychle se otočila, popadla Patricka do náruče a v tu ránu se zašuměním oba zmizeli.

V okolí zavládlo ticho. Po chvíli se z dálky začaly znovu ozývat zvuky dopravy a pouličního ruchu. Teprve když se o několik hodin později jistá skupinka turistů rozhodla si uličkou zkrátit cestu k některé z památek, našli v ní ke svému velkému zděšení nespočet mrtvého ptactva.