Prokletí /část sedmá/

Anotace: Proč se ještě nevrátila? Na mysl mu přicházely jen ty nejčernější myšlenky. Čím delší doba uplynula od prokletí toho kluka, tím větší bylo riziko, že se Yael prozradí nebo zraní.

Sbírka: Prokletí

Domovní zvonek oznámil, že někdo stojí za dveřmi.
"Jdu!" křikla April a zvedla se z křesla. Odložila na stolek knihu a šla otevřít. Za dveřmi stála Emma.
"Ahoj," usmála se April, ale když spatřila její výraz, zpozorněla. "Stalo se něco?"
"Jde o Yael," hlesla Emma. "Můžu dál?"
"Samozřejmě," uvolnila jí cestu a zavřela za ní dveře. "Omlouvám se za ten nepořádek," dodala, když vešly do obýváku.
Emma jen protočila oči při pohledu na úzkostlivě uklizenou místnost a raději se zeptala: "Je doma Charon?"
"Není, jako obvykle sebral kytaru a vypadl ven. Dáš si něco?"
"Čaj, prosím," usmála se vděčně Emma a usadila se na pohovku, zatímco April odkvapila do kuchyně. Z okna byl výhled na rozsáhlá pole, lesy a pár náhodně rozsetých domků. Přitom nebyli tak daleko od centra. Sebrala ze stolku dobře známou zarámovanou fotku. I ona ji doma měla. Nemusela ani počítat, kolik lidí je v početné supince, věděla dobře, že je jich přesně třináct. Osm dospělých a pět dětí rozdílného věku. Usmála se na sebe a tehdy čtyřletou Yael. Jak jinak, dřepěla spolu s Charonem na zemi a se smíchem se tahali o hračku. Mamka jim vždycky u téhle fotky vyprávěla, jak nemohli Yael donutit dívat se do objektivu. "Charon se taky nekouká," říkala prý. Neprůstřelný argument. Vedle nich způsobně postávala ona sama, v nažehlených šatečkách a s culíky. Rozkošné šestileté děcko. Ušklíbla se. Na jejích ramenou měla položené ruce jedenáctiletá April. Kousek od nich se u máminy sukně šklíbil rozcuchaný sedmiletý chlapec. Ethan byl vždycky spíš maminčin mazánek, pomyslela si s úsměvem Emma. Přejela pohledem přes všechny dospělé. Smáli se, objímali a líbali, mávali do objektivu a skloněná blonďatá žena stále ukazovala prstem na objektiv ve snaze přimět Yael se tam podívat také. Z celé fotky přímo sálala klidná, přátelská atmosféra. Byly to krásné časy, o to horší bylo na ně vzpomínat. Povzdechla si a odložila rámeček zpět na stůl právě ve chvíli, kdy se vrátila April s dvěma šálky čaje.


"Tak povídej," vydechla April, když se posadila do křesla naproti ní a složila si pod sebe jednu nohu.
"Mám o ní starost," hlesla Emma a upřeně zírala do svého šálku.
"Myslela jsem, že už se z toho začíná dostávat."
"To já taky. Vím, že jsou to teprve dva roky, ale vážně jsem si myslela, že už se s tím začíná smiřovat. A najednou..."
"Co?" pobídla ji April, když se Emma odmlčela, aby se napila čaje.
"Chodí domů hrozně pozdě, odmítá mi říct, kde celý den lítá, je nezvykle zamlklá... Myslela jsem, jestli by Charon..."
"Ne, poslední dobou jsem neviděla, že by byli spolu," zavrtěla hlavou April. "Občas se tu sice staví, ale ne tak často jako dřív a navíc po chvíli zase odchází. Napadlo mě, jestli se nepohádali, ale on říká, že je všechno v pořádku, že jen na něj Yael nemá tolik času."
"Bojím se, aby něco neprovedla," povzdechla si Emma, objala dlaněmi šálek a zvedla k April oči.
"Je jí osmnáct a je to rozumná holka," ubezpečila ji April a povzbudivě se usmála.
"Já vím."
"Třeba je jenom zamilovaná," pousmála se a upila čaje. "A běhá za nějakým klukem. To by bylo dobře, ne?"
"Asi ano. Ne. Já nevím. Myslíš, že by dokázala na Ethana za dva roky zapomenout?"
"Asi těžko. Ale mohla se s tím smířit."
Emma nejdříve chvíli přemýšlela, než pokračovala: "Před měsícem se ostříhala. Ethanovi se přece vždycky líbila s dlouhými vlasy."
"Já vím, viděla jsem ji. Podle mě jí to moc sluší. Třeba jen potřebovala změnu."
"Snad máš pravdu," povzdechla si Emma a zamyšleně stočila zrak zpět k fotografii. "Chybí mi. Všichni."
"To nejsi jediná," pohlédla April stejným směrem a chvíli obě mlčky pily čaj, každá zabraná ve svých myšlenkách.


V zámku zachrastily klíče.
"To bude Charon," odložila si April dopitý šálek. "Jsme v obýváku!" křikla do chodby.
"Ahoj, koho tu máme?" vkročil do místnosti Charon se svým typickým bezstarostným úsměvem a zůstal opřený o rám dveří.
"To jsem já. Přišla jsem se jen podívat, jestli tu není Yael," vysvětlila Emma.
"Ona není doma?" zarazil se Charon, prsty mimoděk přejel po svých hodinkách pro nevidomé a úsměv mu povadl.
Na to gesto však Emma zpozorněla: "Ty snad víš, kde je?"
"Jak bych to mohl vědět? Dneska jsem s ní nemluvil," trhl až nepřirozeně ledabyle rameny a otočil se k odchodu.
"Charone," zarazila ho Emma a nervozně si poposedla na úplný kraj pohovky. "Jestli se něco stalo... jestli ji něco trápí... kdo jiný by to věděl líp, než ty?"
Charon se na moment zastavil zády k místnosti. Nemůže ji krýt věčně. Povzdychl si a pootočil se zpět na Emmu: "Pokud by se mi s něčím svěřila, povím ti to," ubezpečil ji s klidným úsměvem.
"Díky, Charone."
"Půjdu si lehnout, je pozdě, dobrou noc," rozloučil se, vrátil se do předsíně pro odloženou kytaru a za chvíli už bylo slyšet jeho kroky na schodech.
"Dobrou," ozvala se po dlouhé době April.
Emma dopila a zvedla se z pohovky. "Děkuju za čaj. A za povídání. Potřebovala jsem to," pousmála se na April.
"Nemáš vůbec zač, zlato," vstala i April a téměř mateřsky ji objala. "A vážně se neboj, už je určitě doma a čeká, kdy se vrátíš."
"To doufám," vykročila ke dveřím. "Ale je možný, že se ještě stavím, pokud mě hodně naštve a já budu potřebovat uklidnit," ušklíbla se.
"Budu jenom ráda, když tě zase uvidím," usmála se April mezi dveřmi. "Ale příští dva dny budu ve městě. Pak jsem ti plně k dispozici."
"Díky," usmála se Emma, když scházela dolů po schůdcích z terasy. "A dobrou noc."
"Dobrou," mávla jí April a sledovala ji pohledem až na konec zahrady, kde se zašuměním zmizela. Vzdychla si a zavřela dveře.


*


Charon ležel oblečený na posteli a nepřítomně přejížděl prsty po hodinkách. Bylo už deset večer. Živě si pamatoval, jak mu ještě včera Yael tvrdila, že toho... Patricka pouští z nemocnice v pět, a že ho bude hlídat jen cestou domů. Proč se tedy ještě nevrátila? Na mysl mu přicházely jen ty nejčernější myšlenky. Přemýšlel, jestli Yael vůbec napadlo, jak moc se o ni bojí, kdykoliv se o trochu zpozdí. Čím delší doba uplynula od prokletí toho kluka, tím větší bylo riziko, že se Yael prozradí nebo zraní.


- Neměl jsem jí to dovolit. -


Posadil se na posteli a mimoděk vzal do ruky kytaru. Zahrál ale jen pár tónů a nástroj zase netrpělivě odložil. Vstal a přesně třemi dlouhými kroky přešel pokoj až k oknu. Kdyby mohl, vyhlížel by ji, i když mu nebylo tak úplně jasné, proč by chodila právě sem. Přesto chvíli naslouchal, zda-li nezaslechne povědomé zašumění. Mohl rychle skočit za Emmou a zjistit, jestli už se Yael vrátila, ale to by na její nepřítomnost jen zbytečně upozorňoval a navíc by Emma poznala, že něco není v pořádku. Stejně už musí něco tušit. Rozhodl se, že nebude zbytečně panikařit.


- Pokud se jí něco stane, můžeš za to ty. -


Došel zpět k posteli, sedl si a zoufale zabořil prsty do vlasů. Měl ji zarazit hned, jak to vymyslela. Věděl, že jí to nemůže vyjít. Dřív nebo později... A už zase panikaří. Poslední dobou trávil volný čas jen tím, že vymýšlel, jaké katastrofy se mohou přihodit. Všichni už toho přece tolik ztratili. Myslel na rodiče. Na tetu a strýce. Na Hickneyovy, rodiče Emmy a Yael. Na Coleovy a Ethana. Zbyli jen čtyři a kdyby teď měli přijít o někoho dalšího, zbytek by to asi nepřežil. Byli jako sourozenci. Vyrůstali spolu.


- Kdyby se tu neukázal ten kluk...! -


Seděl tam s hlavou v dlaních ještě dlouho do noci. Nejradši by toho kluka proklel za to, že vůbec existuje, že se vůbec objevil v jejich životě... ale potom si paradoxně uvědomil, že s nějakým proklínáním už je trochu pozdě. Musel se nad tím ironicky pousmát. Kdyby se ten parchant nevloupal do tý hospody, kdyby si dávala Emma větší pozor, kdyby Yael nevídala Ethana v každém druhém klukovi, kdyby ho do toho nezatáhla, kdyby ho nebyl vyléčil, kdyby nebyl vůči ní tak loajální a kdyby kvůli ní nelhal vlastní sestřenici... Otřásal jím vztek a zoufalství.


- Yael, kde jsi? -