Prokletí /část osmá/

Anotace: Vyhlédl z okna. Na ulici nikoho neviděl. Pro jistotu pozoroval i koruny stromů či vysoké keře naproti. Má cenu se pokoušet utéct?

Sbírka: Prokletí

Soukromí je přeceňované.
Ale i přesto nedokázal Patrick v klidu usnout, když teď věděl, že někdo poslední týdny sleduje každý jeho krok. Seděl potmě na zemi svého pokoje zády opřený o šatní skříň a pozoroval svoje ruce. Měl na nich jasně patrné škrábance a klovnutí. Když se ho Yael, jak se mu později představila, chytila v té uličce, zažil něco, co doteď nebyl schopný slovy popsat. Jako by na chvíli úplně přestal existovat a začal zkrátka existovat někde jinde. Zčistajasna se objevili u nich na zahradě a po uličce a po ptácích ani památky. Bylo to tak moc šílené, že ani neprotestoval, když ho Yael spěšně dostrkala až ke dveřím, zašeptala: „Takhle bych se mamce asi neukazovala,“ a zmizela. Měla pravdu. Ze škrábanců mu stékaly pramínky krve, vlasy se mu lepily na obličej a jen těžko by mámě vysvětloval, co se mu stalo. Raději jen proběhl chodbou, křikl: „Jsem doma, zavolej tátovi, ať tam na mě zbytečně nečeká,“ vydupal po schodech nahoru a zamkl se do koupelny. Slyšel ještě zezdola, jak se ho máma na něco ptá, ale nerozuměl jí. Dal se jakž takž dohromady a před tím, než se šel ukázat dolů rodičům, si raději vzal svetr s dlouhým rukávem. Pořád nevymyslel nic, čím by dokázal vysvětlit, že na něj zaútočilo hejno krvelačných zombie holubů – i jemu samotnému to znělo směšně.

Tak nějak ani nebyl překvapený, když poté v pokoji našel Yael. Byl dokonce i docela rád – doufal, že mu to celé nějakým způsobem objasní.

- Seděla na zemi jeho pokoje zády opřená o šatní skříň.
„Kdo jsi?“ vybafl na ní ihned, jak za sebou zavřel dveře.
„Jsem Yael,“ hlesla.
Měl milion otázek, ale nevěděl, kterou položit jako první.
„Co se to tu děje?“ zeptal se naprosto neinteligentně. „Jak ses tam vzala? A co byly ty… věci?“
„To se těžko vysvětluje,“ pokrčila rameny. To byla přesně ta odpověď, kterou nechtěl slyšet.
Povzdychl si a zkusil to znovu: „Kdo jsi?“
„Jsem,“ zaváhala a zvedla dlaně do úrovně obličeje jako by se snad vzdávala. „No… bude ti to jasnější, když řeknu vzdušný elementál?“ pípla skoro prosebně, jako by si nepřála nic jiného, než aby to sám pochopil i bez jejího vysvětlování.
Znovu si rezignovaně povzdechl a unaveně si promnul kořen nosu. „Takže všechny ty divný věci, co se kolem mě děly v poslední době… za to můžeš ty?“ zvedl k ní zrak.
„Ne, to ne!“ vytřeštila oči, vyskočila na nohy a vrhla se k němu. „Takhle to není, Patricku, nesmíš-“
„Jak víš, jak se jmenuju?“ vpadl jí do řeči a mimoděk o krok ucouvl.
„Sám jsi mi to řekl. V nemocnici,“ hlesla, taky ucouvla a svěsila ruce, které k němu už už vztahovala.
„Tam jsi byla taky?“ vykulil na ní oči a teprve teď mu došlo, že to všechno nebyly jen sny. Ona s ním byla celou dobu v pokoji, sedávala u jeho postele.
„Samozřejmě. Hlídám tě už skoro měsíc.“
Ten šumivý zvuk, který občas zaslechl. Vítr, který ho strhl z cesty pokaždé, když se na něj něco řítilo. Ta noc, ze které si pamatoval minimum. Ta autonehoda. Ona tam všude byla. Začínaly se mu vybavovat podrobnosti, kterým předtím nepřikládal význam.
„Hlídáš před čím?“
Na schodech se ozvaly kroky a oba zpozorněli.
„Nebudu daleko,“ zašeptala a zmizela dřív, než by ji někdo v jeho pokoji uviděl. -

Stále tu seděl na místě, kde čekala Yael, a pořád toho nevěděl o moc víc, než předtím. Zjistil vlastně jen to, že poslední měsíc ho sledoval někdo, komu nedělalo potíže ovládat vzduch a přemisťovat se v prostoru. To dokáže sebrat iluze o bezpečí vlastního domova. Přemýšlel, jestli vůbec existuje způsob, jak se jí schovat. Dokázal by utéct někam, kde by ho nenašla? Za jak dlouho by zjistila, že je pryč? A za jak dlouho by ho dohnala? Pořád si myslel, že Yael nemluví tak docela pravdu. Jestli ho opravdu před něčím chrání, jak to, že ho srazilo to auto? A proč se všechny ty divné věci začaly dít teprve, když se objevila? Stále si v paměti přehrával útržky z noci, kdy ji viděl poprvé. Stála u jeho dveří a odmítala ho pustit dovnitř. Potom ho srazila k zemi. To nebylo moc ochranářské. Jestli ho bude takhle „chránit“ dál, tak by to ani nemusel přežít.

Vstal a otevřel okno. Tvrdila, že nebude daleko. To může znamenat co? Že čeká někde za rohem? Nebo že se bude v nejbližší době nacházet ve stejném městě? Netušil, jak takoví lidé měří vzdálenosti, když je překonávají během pár vteřin. Vyhlédl z okna. Na ulici nikoho neviděl. Pro jistotu pozoroval i koruny stromů či vysoké keře naproti. Má cenu se pokoušet utéct?

Zašumění se ozvalo hned dvakrát za sebou.
„Moc se nevykláněj, s tvojí smůlou určitě vypadneš.“
Prudce se otočil. Musela být neuvěřitelně blízko, zřejmě seděla na střeše, když slyšel, že zmizela, i to, že se objevila.
„Mohla bys mi konečně vysvětlit, jak to děláš,“ odsekl a zavřel okno.
„Prostě to umím. Každý z nás to umí.“
„Takže je vás víc,“ poznamenal, ale nebyl překvapený. Tak nějak s tím počítal.
„M-hm,“ přisvědčila a začala si prohlížet fotky na nástěnce. Zdálo se, že má Patrick hodně kamarádů. A hlavně hodně kamarádek. „Já, moje sestra Emma – tu už znáš –, kamarádka April a její bratranec Charon. Jsou ještě další, ale nestýkáme se s nimi. Proč ještě nespíš?“
„Ty bys klidně spala, kdyby ti někdo oznámil, že tě šmíruje?“
„Nešmíruju tě. Hlídám,“ opravila ho a zaujatě těkala pohledem mezi jednotlivými fotografiemi.
„Fajn. Tak mě hlídáš. Ale pořád jsi mi nebyla schopná říct, před čím vlastně.“
„To se těžko vysvětluje,“ zopakovala naučenou větu a neobtěžovala se na něj ani podívat. „Jsi fotogenickej,“ ušklíbla se. To ovšem Patricka popudilo natolik, že několika dlouhými kroky překráčel pokoj a tvářil se tak rozzuřeně, až sebou Yael polekaně trhla a automaticky před sebe vztáhla ruce. Patrick se zastavil jen nepatrný kousek od ní a tiše soptil. Zatáhla ho do něčeho, čemu ani za mák nerozuměl, a teď se mu ani neobtěžovala říct, proč se to všechno děje. Jako by se ho to snad netýkalo. Zblízka na ní zíral a ona se tvářila stejně vyděšeně jako tenkrát, kdy ji viděl poprvé. Teprve teď si všiml, že má obličej i celé tělo rozklované stejně jako on. Dokonce měla ještě na kůži zaschlou krev. Vypadala unaveně a vystrašeně. Došlo mu, že celou dobu zůstala poblíž a hlídala ho. V tu chvíli ho napadlo, že z nějakého důvodu jí na něm vážně záleží a opravdu jí jde jen o jeho bezpečí. Nechápal sice proč, ale cítil se provinile, že na ní tak vyjel. Povzdechl si a ustoupil o krok dozadu.
„Běž si odpočinout,“ řekl už klidněji. Rozhodně klidněji, než jak si připadal.
„Nejsem unavená,“ zalhala a ruce raději stále nechávala před sebou.
„Potřebuješ se umýt a vyspat. Běž domů. Tady se mi nic nestane,“ snažil se ji přesvědčit.
„Nehodlám to riskovat,“ odsekla. „Nejdu nikam. Jdi spát, nebudu tě tu rušit, přesunu se zpátky na střechu,“ prosmykla se kolem něj, ale Patrick ji zezadu chytil za pas a doslova ji hodil na postel. Překvapilo ho, jak je lehká. Působila sice křehce a na pohled byla velmi hubená, ale stejně nevážila tolik, kolik očekával. Yael leknutím vykřikla a dopadla na matraci. Patrick se poplašeně zadíval ke dveřím pokoje a naslouchal, jestli výkřik neprobudil rodiče.
„V pohodě, odhlučnila jsem to tu,“ ozvala se z postele, když si všimla, kam směřuje svůj pohled.
„To dokážeš?“
„Jsem aerokinetik,“ hlesla a posadila se na posteli. „Ovládám vzduch a dokážu díky tomu třeba i stopovat, zamaskovat zvuky a podobný šikovný věci,“ vysvětlila a na důkaz toho pokynula jednou rukou ke stolu, z něhož se vznesly papíry a snažily se plachtit místností, místo toho se ovšem jen tak líně převalovaly u podlahy. „To není tak efektní, jak jsem si to představovala,“ zabručela nespokojeně a sledovala plácající se listy.
„Vidíš, jsi unavená,“ ozval se Patrick a taktéž upíral zrak k zemi. „Můžeš spát tady, ustelu si na podlaze.“
Přešel ke skříni, vytáhl z ní několik dek a hodil je na podlahu. „To zní jako kompromis, co ty na to?“ dodal, když Yael dlouho nic neodpovídala. Jen se na něj vděčně usmála. Usmál se tedy také.

*

Emma nervózně přecházela po domě. Přemáhala nutkání vrátit se za April a začít tam panikařit. Neustále nakukovala do pokoje Yael, aby se znovu a znovu ujišťovala, že místnost je opuštěná. Doufala, že se dřív nebo později vrátí domů, ale s každou další minutou jí bylo čím dál tím jasnější, že se něco stalo a dnes v noci už sestru neuvidí. Byla si jistá, že Charon ví, kde Yael je a co dělá. Říkala mu přece vždycky všechno. Po Ethanově smrti byl jediný, s kým byla schopná promluvit.

Najednou se z pokoje ozval šumivý zvuk. Emma vyběhla po schodech do patra a rozrazila dveře.
„Yael, jak si to předst-“ vychrlila ze sebe, ale zarazila se, když místo Yael v pokoji našla Charona.
„Takže tady není?“ odtušil a třeštil slepé oči do tmy. Nemělo smysl dělat, že se nic neděje a že k nim jen tak ve čtyři ráno zašel na návštěvu.
„Co o ní víš?“ zašeptala roztřeseně Emma a vyhrkly jí slzy, když spatřila výraz v Charonově obličeji.
„Snažil jsem se jí to rozmluvit, věř mi to prosím.“