Shar'Dan

Anotace: 1. kapitola - Začátek (Předchozí byl "Úvod" - Prosím o kritiku, děkuji)

Mezitím, co se král obával o svou moc a snažil se skrýt to, co nemělo být objeveno, se na druhé straně údolí Ith’illendil odehrával jiný příběh.
V hoře Gol’den Mu známé také jako Zlatá trpasličí hora, kde žili již věky pouze trpaslíci, objevili lidské dítě zabalené v nevzhledné špinavé pokrývce. Bylo pomlácené, jeho malé tělíčko bylo samá modřina a vypadalo, že je na pokraji svých sil. Našla ho trpasličí hlídka, vracející se zpět dovnitř, při obhlídce úbočí hory. Trpaslíci ho hned označili jako: „Umgi‘skaz“. Většina trpaslíků ho chtěla ihned zabít, už se na něj chtěli vrhnout – bylo jim jedno, že jim dítě před očima umírá. Ze stínů jeskyně vystoupila drobnější postava, než byly postavy trpaslíků. Její rysy byly jemnější, než jejich. Hned jak trpaslíci zaregistrovali, že je někdo pozoruje, poklekli. Ze stínů se vynořila trpaslice Rinn – královna. Z jejího pohledu pochopili, že jí mají dítě podat do náruče, kterou nastavovala. Odnesla ho do korunního sálu, který byl jasně osvícen pochodněmi. I šepot se zde rozezněl natolik, že byl slyšet na druhé straně jeskyně. Všichni přítomní trpaslíci se na ní dívali opovrživým způsobem, byť to byla jejich královna. To, že se chopila lidského dítěte pro ně byla ohromná opovážlivost.
Ve chvíli, kdy došla do korunního sálu – zakřičela: „Grome! Toto dítě chtěli ti hlupáci zabít! Potřebuje ihned léčitele! Vím, že jsi proti každému člověku, ale musí tu zůstat, nebo nepřežije!“
Ze stínů výklenku ve zdi jeskyně vyšla mohutná postava. Ve světlech pochodní se začaly objevovat jasné rysy trpaslíka, který očividně prožil mnoho vysilujících válek. Měl dlouhé šedé vlasy stažené koženým provázkem a dva husté copy podél obličeje lemovaným kamennými liniemi, přes který se vlekla od pravého koutku úst, přes velký nos, až do kraje levého obočí dlouhá hluboká jizva. Jeho tělo bylo pokryto pevným brněním, které však vypadalo, že by ho poškodil i malý kámen vystřelený z praku. V tichu, které v tomto okamžiku vládlo celým trpasličím královstvím se rozezněl rozčilený řev: „Přeskočilo ti?! Nemůžeme vychovávat lidského potomka! Nevidím v tom nic dobrého, až na to, že by jsme se jednoho dne mohli rožnit jako můj otec, když táhl do války proti Fensalirovi!“ jeho hlas se zvyšoval u každého slova víc a víc. „Nemůžeš ho přeci nechat jentak zabít! Já vím, že tvůj otec zemřel strašlivou smrtí, ale nemůžeš mu přisuzovat činy ostatních lidí! Třeba je jiný, naučíme ho našim způsobům života,“ odvětila královna.
Rinn se snažila manžela přesvědčit: „Grome, přeci umírá! Já nechci mít krev nevinného dítěte na svých pažích! Zavolej hned ranhojiče!“ Grom si něco zavrčel pod vousy, ale svolil. „Dobrá tedy, ale sama se ho ujmeš a budeš ho učit našim způsobům a zvyk- lostem.“ Rinn kývla a dala mu rukou najevo, že by měl co nejdříve zavolat léčitele.
„Gazanur!“ zařval a jeho hlas se rozlehl po jeskynních sítích Zlaté trpasličí hory. Zanedlouho přiběhl drobný starý trpaslík Zaki. Byl to bláznivý trpaslík, který se většinou potuloval po horách a sbí- ral byliny. Doprovázel ho jeho učeň Rhunki – runotepec, který zaznamenával do kamenných desek veškeré Zakiho recepty na lek- tvary.
„Ano můj pane, co si přeješ?“ zeptal se zadýchaně. „Máme tu zraněného člověka a Rinn ho chce za každou cenu zachránit, tak udělej, co bude v tvých silách,“ naštvaně rozkázal. „Ano můj pane,“ odvětil. Rinn dítě položila na přikrývku, kterou si mezitím připravila na kamenný stůl. Zaki si ho prohlédl, děsily ho modřiny a podlitiny, které dítě mělo po celém těle. „To zvládneme,“ řekl nadějně. „Podej mi věci!“ zakřičel na Rhunkiho. „Ano mistře,“ řekl roztřeseným hlasem a podal mu vak s věcmi. Zaki vzal mast z léčivých kopřiv, které rostly na úpatí hory. Namazal tím každou podlitinu a každou modřinu. „Musí být alespoň pět dní v klidu, nesmíte ho nikam pouštět a touhle mastí mu to mažte tak často, jak se mu vsaje do těla. Ty podlitiny nesmí být suché,“ podíval se na Rinn a ta jen kývla hlavou, že rozumí. „Děkuji Zaki, snad to pomůže.“
Poté co léčitel s učněm odešli, Rinn se podívala na manžela: „Děkuji, Grome,“ a usmála se. Grom jen kývl a vrátil se do temné místnosti ukryté za trůnem.
Dítě se na Rinn podívalo, jeho lesklé tmavé oči byly tak hluboké, že měla pocit, jakoby se na ní díval její vlastní syn – který padl v boji proti královým Duergarům – ti se mu po mnohaletých válkách podřídili. Duergaři byli trpaslíci s rudými vlasy a černou pletí, kteří žili v hoře Al’ruhn.